Začalo to snadno, ale myslím, že zase až tak snadné to nebude, a možná právě proto mě ta výzva tolik oslovila. Navíc v době, kdy už jsem se více než rok lopotil s prací pro železničáře, rozumějte Správu železnic, kde jsem během těch více než dvanácti měsíců poznal už hezkou řádku z armády 17 tisíc zaměstnanců. A zjistil, že ačkoli cestování vlakem má pro spoustu lidí kouzlo, české dráhy (a ano, zejména dráhy České) poskytují mnoho příležitostí k dobrodružství. Jelikož už jen cesta od Berouna do Prahy nabývá často obludné délky, co se času týče, velkou dávku adrenalinu by tedy skýtalo už jen vydat se po krásách Česka. Jenže v květnu vzplanula má dávná touha procestovat Evropu, protože Interrail slavil 50leté výročí 50% slevou a já na jeho nabídku kdovíproč a kdovíjak narazil. Možnost přesouvat se prakticky bez omezení po takřka celém území starého kontinentu přímo volala po vyzkoušení, a cena 9 500 korun českých za dvouměsíční jízdenku navíc po experimentu – co to zkusit hezky jako za mladých let, jen o pár desítek let zkušenější a unavenější, ale o to možná odhodlanější? Vydáš se tam jen s batohem, vlaky využiješ nejen jako dopravní prostředek, ale také jako častou noclehárnu a zázemí pro dobíjení baterií všeho druhu, řekl jsem si. Když bude nejhůř, nějakou pětku za nějaké tradičnější ubytování utrousit můžeš, ovšem jen v nejnutnějších případech a v destinacích, kde tě to nebude stát balík.
Jízdenku jsem tedy koupil, když jsem předtím velmi moudře usoudil, že tříměsíční putování, které by stálo jen o něco víc, už by bylo příliš.
Před třemi dny, přesně měsíc před dnem D, kdy bych snad měl vyrazit směr Evropa, jsem dostal batoh. Je ohromný a zajisté se mi do něj vejde všehovšudy všechno, co vlastním, vyjma desítek banánových krabic, které se se mnou už několikrát stěhovaly a které obsahují i takové skvosty jako výroční zprávu Vodovodů a kanalizací Náchod tuším z roku 1998. Ty musí z pochopitelných důvodů zůstat tam, kde jsou už mnoho let. Než mi sousedi ten batoh předali, na zkoušku do něj dali i karton vín a sadu map, mimo jiné z Bali, Malajsie, Brna a městské části Praha 10, peněženku s 200 forintů a 2 000 indických rupií (asi vědí, že můj orientační smysl má velké mezery) a pořád v něm bylo dost místa. Je tedy na čase, abych konečně doladil seznam všeho, co se mnou pojede. Doplňuju ho průběžně, a protože to budu tahat všude s sebou, měl bych se snažit, aby nebyl příliš dlouhý. Abych nicméně udržel v chodu své velkopodnikání, budu muset sbalit
notebook s adaptérem,
2 mobilní telefony (jeden náhradní, kdybych o ten hlavní z nejrůznějších důvodů přišel),
2 powerbanky,
2 nabíjecí kabely,
rychlonabíječku na telefon se dvěma výstupy,
cestovní zásuvku,
USB flashdisk,
„šťourátko“ do telefonu, abych mohl vyměnit SIM kartu.
Tolik asi k modernímu nomádství. Následující položky obsahují to, co budu potřebovat já:
mýdlo,
holení,
ručník,
kartáček na zuby a pastu,
léky na cukrovku,
ochranný krém proti sluníčku,
sluneční brýle,
cestovní pas,
platební karta,
Oyster card na londýnskou MHD,
zbytek eur, až si budu chtít na rohu náměstí koupit párek v rohlíku,
cestovní pojištění,
láhev na vodu,
kapesní nůž,
troje trenýrky,
dvě trička s krátkým a jedno s dlouhým rukávem,
kalhoty, co mají dlouhé i krátké nohavice (podle libosti a aktuálního počasí),
čtvery ponožky,
mýdlo s jelenem,
mikina,
papírový atlas Evropy, abych se dokázal rychle zorientovat ve směrech,
2 respirátory FFP2, které se s houževnatostí toho čínského svinstva staly nezbytnou výbavou jakéhokoli cestovatele.
Dostal jsem i kapsičku na pásek, tam schovám to, o co určitě nemůžu přijít. Pro případy, že budu muset batoh odložit, třeba ve vlacích na polici, přendám notebook coby pracovní nezbytnost do menšího batůžku, který si nechám na klíně nebo na zádech (podle vzezření spolucestujících), to kdybych nečekaně usnul.
Když jsem na nabídku jízdenky, která se neodmítá, narazil poprvé, bezprostřední nápad byl rychlý, jak se ostatně na bezprostřední nápady sluší a patří: budu se vozit vlaky, sem tam se někde vyspím, tu a tam vykoupu nebo osprchuju, a až mi bude svět těsný a v duši smutno, vydám se domů, abych se vzpamatoval. Díky tomu je na seznamu jen několik párů ponožek a spodním prádlem taky přímo nepřekypuje. Jenže železničáři, železnice a všechny ty tisíce dalších drobností, které k vlakům patří, umí lidem cestování opravdu zpestřit. A tak síťová jízdenka po Evropě platí opravdu takřka po celé Evropě – jen ne po Česku. Vážně, v aplikaci v telefonu lze zadat jen jedno nádraží v České republice jako výchozí a jedno jako koncové. Pokud se mezitím budu chtít vrátit a pak zase vycestovat, budu muset za jízdenky po Česku zaplatit. Pro baťůžkáře smutná zpráva, ale věděl jsem to ještě předtím, než jsem 10. května Interrail koupil, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Zkusil jsem své kontakty na Správě železnic, jestli by mi nebyli schopni sehnat nějakou protekční jízdenku, ostatně pokud se někdy budu muset vrátit kvůli práci, budu nepochybně mířit právě na Správu. Jenže Správa železnic se s Českými drahami coby dopravcem údajně moc nekamarádí. Všichni zaměstnanci sice mají režijku, jak to má ve správném socialistickém podniku být, a nejen oni, ale pro mě žádnou VIP jízdenku zajistit neumějí. Jedině prý kdybych se u nich nechal zaměstnat, jak mi už poněkolikáté neopomněli neurčitě nabídnout.
Můj plán vyzkoušet si železniční cestování v prvních dnech nanečisto a udělat pár prvních dvoudenních jízd třeba do Švýcarska a Rakouska tak vzal za své. Jistá šance tu ale je – České dráhy mají prázdninovou dvou- a jednotýdenní jízdenku. Ne že bych si myslel, že při jejím pořízení bratru za 890 korun nenastanou žádné komplikace (jsou to přece železničáři), ale zkusit se to musí. Tenhle záměr tak určil začátek mé cesty: týden do konce prázdnin, kdy jízdenka přestane platit, s nějakou rezervou stanoví odjezd na 23. srpna.
Den D se přiblížil. A přiblížil se nebezpečně blízko, ačkoli se za uplynulý skoro měsíc, co jsem nedělal žádné zápisky, stala spousta věcí. Před více než dvěma týdny odletěla a. do Nebrasky a začala si tam žít svůj americký sen. Pár dní poté jsme slíbili, že u nás v domě ubytujeme jednu ukrajinskou maminku se třemi dětmi, pokud to bude potřeba. A po celou tu dobu ruští vrazi nevybíravě likvidují civilizaci jen pár set kilometrů od našich hranic.
Ubytování uprchlíků by mou cestu ohrozilo, nebo alespoň odsunulo na neurčito, respektive asi do dubna, kdy nejpozději musím svou jízdenku aktivovat. Jenže kdo ví, co bude za půl roku, když barbaři z východu straší Západ zkázou a haraší jadernými zbraněmi, které ten magor z Kremlu patrně začne rozdávat svým stejně nevyzpytatelným soudruhům. Obávám se, že pokud nevyjedu teď, může se z neurčita stát nikdy.
Paní Luda se nakonec rozhodla sehnat si ubytování společně s bratrem a mě nemusí svrbět baťúžkářské boty při uspořádávání domova, aby se k nám čtyři noví lidé vměstnali. Výzva je tedy jasná: za necelé dva dny bych měl výjezd z Prahy či Berouna označit jako outbounding trip a vydat na zkušební dvoudenní výlet do Ženevy. Už teď z toho mám osypky, protože po dennodenních zkušenostech se železničáři všeho druhu očekávám první zádrhel už někde za Řevnicemi. Ale pokusit se o to musím, to je jasné. Naše j., která v září plánuje výlet do Budapešti, si musela na cestu „zdarma“ po Evropě koupit jízdenku z Prahy do Břeclavi, tak moc je její Interrail nakonec výhodný. No, uvidíme. J. říká, že můžu sepisovat seznam šlendriánu, který na cestě potkám, alias šlendrián českých a evropských železnic. Bojím se, že to bude tlustá bichle. Zítra ale ten zázrak moderního cestovatele. Jsem odhodlán se s tím vším se ctí utkat.
Nervozita dosahuje vrcholu a můžu si za to sám: dobrodružné cesty se nemají plánovat. Když jsem si myslel, že na Interrail bude možné cestovat i přes Česko, chtěl jsem na úvod podniknout dvoudenní testovací jízdy do Švýcarska a zpět. A až do včerejška jsem si myslel, že když už to možné není, budu to kombinovat s týdenní prázdninovou jízdenkou Českých drah za 890 Kč, protože jízdenky národního dopravce nejsou žádná láce. Jenže včera jsem se začal odhodlávat k tomu, že si tu prázdninovou jízdenku nekoupím a uvidím, kam mě vlaky dovezou. Hloupé je, že se úterní večerní odjezd z hlaváku s příjezdem do Ženevy ve středu ráno úplně přesně potkává s tím, že J. mě nemůže zastoupit u počítače a já budu ve Švýcarsku zjevně bez internetu. Asi bude nejlepší prostě odjet a nechat to náhodě!
Je to prostě tak. Při cestě do Švýcarska, které není členem EU, se člověk ocitne o 16 let v historii. Když jsme byli v roce 2006 v Itálii, sháněl jsem tam kvůli práci wifiny, protože euroroaming bylo tehdy neznámé slovo a 100 kB dat u T-Mobilu stálo tuším 6 korun. Ve Švýcarsku v roce 2022 stojí jeden megabajt 75 Kč a příchozí hovor 18 korun. Bez volání nějakých brokerů, co mi pořád nabízejí nějaké investování, nebo dotazníkových firem se asi obejdu, ale ta data potřebuju. T-Mobile nabízí 100 MB v rámci balíčku za 199 Kč a 500 MB za 699 Kč, ale dnešní nenažranost aplikací v telefonu je úplně někde jinde než byla tehdy. Zkouším tedy, jestli je možné pořídit v Ženevě nějakou předplacenou SIM kartu.
Procestoval jsem půl Evropy, pravda, až na cesty po Česku a několik výletů po Španělsku jsem nikdy pořádně nejezdil vlakem, asi třicetkrát jsem letěl letadlem a zažil jsem poměrně dost dobrodružných putování, ale nikdy jsem nebyl nervózní tak jako dnes. Sedím ve vlaku z Berouna a na dobře známém nádraží se mi podařilo aktivovat jízdenku. Snažím se dostat alespoň za hranice, protože pak už snad konečně bude Interrail fungovat bez jakýchkoli pochybností. Snad. Dokud se nepotkám s první(m) průvodčí(m). Odjezd z Berouna se pochopitelně neobešel bez zpoždění, ale těch 5 minut se protentokrát snad dá p(r)ominout. A rychlík na Klatovy zastavuje úplně všude. Teď ještě nezaspat a vystoupit v Plzni!
Setkání s první průvodčí (před Plzní) mám za sebou a pořád sedím ve vlaku. Nevím jestli to bude tím, že vlak ještě nezastavil, nebo tím, že nakonec mávnula rukou.
První školní den, první rande, první milování… Nic se nevyrovná mému prvnímu nádraží na cestě do Evropy. Nedávno jsem byl v Plzni na schůzce se železničáři, prokletím mého letošního léta, a od té doby se na úrovni rozkopanosti nic nezměnilo.
Vlak Eurocity Západní expres z Prahy do Mnichova měl taky zpoždění, i když do Plzně dojel včas. Na obranu Němců je třeba říct, že je český. Párkrát jsem se musel přesvědčit, jestli vážně sedím ve 2. třídě, protože tu mám komfort, sedím u stolku na čtyřce sám, je tady wifi, a dokonce i zásuvka (i když pro neznalého umně schovaná) na 220 V, takže mi ty čtyři hodiny na München Hauptbahnhof příjemně utečou. Průvodčí přišel jen chvíli za Plzní, a zatímco já jsem dělal interrailového vyjukance, on se tvářil, jako by podobný QR, jaký si já schraňuju jako svátost, viděl ob jedno sedadlo. Soudě podle ceníku Českých drah, i kdybych dojel jen do Mnichova, „ušetřil“ jsem 602 Kč. No nekup to!
Přejel jsem státní hranice, takže mám vyhráno. A je třeba říct, proč to tak cítím a proč jedu do Mylhúz, města, kde patrně nikdo nikdy nebyl, nikdo o něm nic neví (ač se tam narodil Alfred Dreyfus) a kam by se nikdo z vlastní vůle nevydal.
Včera jsem každou volnou chvíli během práce (ano, produktivita musela jít stranou) spekuloval a díval se do aplikace, která mi v příštích dvou měsících, dá-li modrý bůh, bude každodenním chlebem. A taky drahocenný čas věnoval volání na infolinku Českých drah, při němž si člověk stačí ostříhat nehty, umýt hlavu, vyložit nádobí z myčky, oškrabat brambory a vykoupat se, aby tak akorát přesně stihl úvodní „dobrý den“ živého operátora. Dost mě totiž znejistilo j. plánování cesty do Budapešti, protože ta si musela část jízdného zaplatit, ač vyhrála podobně „bezplatnou“ cestu po Evropě a do Budapešti pojede přímým vlakem. Původně jsem chtěl první cestu uskutečnit jako testovací na jeden den do Švýcarska, jenže švýcarský operátor se ohledně datové SIM karty neozval a já kvůli J. práci musím zítra zůstat v pohotovosti v dosahu internetu. Snažil jsem se tudíž najít nějaké noční spojení, abych si ve vlaku odpočinul. Napadlo mě zůstat v dosahu Švýcarska a jen tak si okolo jezdit vlakem (když už snad můžu), jenže do Ženevy a spol. se jezdí mnoha vlaky a z toho dva jedou po území Česka. A tak jsem hledal dlouhou cestu, během níž bych jednak přejel hranice a jednak mohl spát. A taková vede do Polska. Už jsem si maloval, že z Varšavy se vydám na Slovensko a do Maďarska, jenže i cesta z východního Polska na východní Slovensko vede přes kus Moravy na západě. A já se přitom nesmím vrátit do Česka, protože jednou můžu vycestovat a jednou se do Česka vrátit! Nevadí, řekl jsem si, kus cesty po Slezsku zaplatím. Jenže další mezi mnoha nesmyslnými podmínkami Interrailu je, že výjezdovou cestu musím stihnout během jednoho kalendářního dne. Naštěstí se k ní ale může využít několik spojů, jak už mám teď ověřeno.
Švýcarský operátor (konkrétně Salt) se nakonec ozval tři hodiny před odjezdem. Na nádraží v Ženevě lze koupit kartu s neomezenými daty za 10 franků na 4 dny. Jenže já už jsem měl dost toho všeho plánování. Včera jsem si řekl, že přestávám plánovat, v 17:51 sedám v Berouně do vlaku a jedu směrem na Mylhúzy, město plus minus kousek od Švýcarska, a přesto ve Francii, na kterou naštěstí můžou byrokrati z Bruselu. Sice několika vlaky, ale hlavně že vyrazím – jakmile budu za hranicemi, pohltí mě svět. Že budu ráno v Mylhúzách, jisté není, protože další plány si dávat nebudu.
Já si k smrti nerad dělám selfíčka a ještě míň snáším zveřejňování mých fotek na internetu, ale tohle se dá pochopit. V Řezně převážili lidi s náhubky na bradě, a tak jsem zjišťoval, jak to mají v Německu s rouškami a respirátory. V Německu nijak, ale Bavorsku jsou evidentně opatrní a ve vnitřních prostorách jsou povinné. Jenom jim tady dýchám bez nadržky už z Plzně, takže je tu důkladně zamořeno, pokud jsem pozitivní. A jak tak na to koukám, v Německu si respirátor nesundám, protože v Bádensku-Württembersku jsou povinné taky. Ale proč v českém vlaku něco neřeknou, je mi velkou záhadou.
Vidět Mnichov Hauptbahnhof pozdě v noci by bývalo bylo fajn, nebýt toho 50minutového zpoždění, které ve výsledku znamená, že do ciziny jsem sice projel, ale nejméně do 3:12 se osud nehnu. Vlak na Mannheim totiž vesele odjel, aniž si kdo lámal hlavu s tím, že na něj mám na své cestě do Mylhůz políčeno. V příští asi půlhodině odjíždělo pár jiných vlaků, ale maximálně tak do nejbližších měst, a já jsem se chtěl trochu vyspat. A co bych taky dělal v jednu ráno třeba v Ingolstadtu? V tom bleskovém rychlíku, co během asi 280 kilometrů nabral skoro hodinovou sekeru, se mi navíc zbláznila GPS, takže Snapchat mě lokalizuje v Istanbulu.
Během prvního dne, jestli se to tak dá nazvat, jsem ujel 334 km, jednou přejel státní hranice, použil dva vlaky a viděl celkem tři nádraží. Daleko jsem nedojel, ale zítra je taky den!
Člověk si takhle štráduje po mnichovském hlavním nádraží, když tu vidí úschovnu s úložnými boxy… Šel jsem se tam podívat, protože mě zajímalo, jestli se to nedá využít. Menší zavazadlo jde uložit na 6 hodin za 2 eura, větší za eura tři. (Můj batoh bude někde mezi, řekl bych.) Zajímavá nabídka! A chlapík, co tam postával, mi to potvrzuje. Dali jsme se do řeči, tak mi dal nejen tip, že v Německu se dá pořád přepravovat veřejnou dopravou za 9 eur měsíčně kamkoliv, ale taky z něho vypadlo, že zná Prahu, protože byl kuchař a na Barrandově točil nějaké reklamní spoty pro Vitanu. A jednou, když se vracel zpátky do Bavorska a vezl si marihuanu za 500 českých korun, na hranicích ho vyhmátli a odvedli v poutech. Aspoň ta pouta naznačoval, ani jeden z nás zjevně neví, jak se to řekne anglicky.
Hlavně žádné plány! Už jsem si aktivoval jízdenku do Hamburku, protože vlak tam jede dlouho, ale nakonec jsem si trochu pohrál s plánovačem a přesunu se jen do Kolína, samozřejmě nad Rýnem, jestli se ještě tomu, co z té řeky v tomhle horkém létě zbylo, dá takhle říkat. Jisté záměry na další část dne sice mám, ale budeme se muset nechat překvapit, jak to dopadne. Nejedu tedy hned prvním, ale až druhým vlakem, který do Hamburku jede taky, a před půl čtvrtou ráno opouštím Mnichov. A nejsem jediný, kdo se potřebuje vyspat. Nějaká slečna si do vlaku nesla polštářek, no div ne polštář!
Vlak má asi tisíc vagónů, takže místa je tu dost, a druhá třída je pohodlná jako naše pendolino. A s těmi nadržkami se to má tak, že na nádraží, u jehož vchodu vítá cestující cedule s výzvou, ať si oblíknou kryt obličeje, nikdo nic takového nenosí. Ve vlaku to ale takřka všichni respektují, i když na ně nikdo nenaléhá.
Jedna pikantnost z kolínského hlavního nádraží… Když jsem si na záchodě (fronta byla i na pánském) měnil ponožky, protože kdo ví, kdy se dostanu k nějaké vážnější hygieně, z pásku mi sjela kapsička i s telefonem. Ano, rovnou tam. Ale naštěstí se vzpříčila.
Snad abych tenhle dojem napravil, pomohl jsem při přebíhání z pátého nástupiště na sedmé, protože jak z každého jezdí vlaky co pár minut a všechny mají zpoždění, nějaké slečně do schodů s hodně těžkým kufrem. Nejdřív ho nesla se mnou, ale hrdinně jsem jí řekl, že ho vezmu sám. Až pak jsem pochopil, že je opravdu hoooodně těžký.
Sedím ve vlaku směrem na Koblenz, jazyk mám až na vestě, notebook v podpaží a ani nevím, jestli stihnu přípoj, protože i tohle má zpoždění. Ale je hezky, únava na mě kupodivu ještě úplně nepadla, ve vlaku je čisto, wifi a zásuvka a jede to až do Vídně, když bude nejhůř. A průvodčí jsou tu navíc ledabylí. Není divu, když všichni jezdí za 9 eur měsíčně!
Myslel jsem, že ti Němci jsou čistotní, pořádkumilovní, akurátní, prostě pinktlich. Inženýři par excelence, kteří mají všechno do poslední minuty a na milimetr přesně spočítané a všechno jim funguje. Jenže tady vlaky jezdí, jak to zrovna zvládnou. Taková Malta ve velkém. Ale kdyby jen to. Nejenže jsem se v Koblenzi nestačil ani rozhlédnout a přípoj mi ujel, protože jsem marně hledal ohlášené nástupiště 26, ale na zdejším nádraží nejsou ani tabule s odjezdy jakýchkoli vlaků a nic se jeden nedozví ani na samotných nástupištích! A všude na ulicích je bordel jak po novoročním mejdanu. Možná na mě tu slevu na Interrail narafičili čeští železničáři schválně, abych si vážil toho, co máme doma.
První metropole dobyta! Tohle sice asi nebude úplně nejtypičtější obrázek Lucemburku, ale on je vážně dvoupatrový. A já tady marně hledám informace, záchod a vůbec jsem z toho nějaký přešlý.
Já nakonec ten Lucemburk beru na milost. Když jsem vystoupil na nádraží s musel dojít asi kilometr do takové malebné čtvrti, spíš novější než historické (jmenuje se Grunt, jestli je to ono), plné kaváren a života, musím uznat, že to stálo za to. Objevil jsem několik hezkých zákoutí i úzkých uliček, a dokonce i Decathlon, kde jsem se chtěl stavit pro batůžek. Jenže dneska na to nemám, protože co jsem nakonec vůbec neobjevil, byly ty veřejné záchody. Já jsem nepotřeboval tak moc, takže jsem to nakonec vydržel až zpátky na nádraží, ale chtěl jsem sundat dlouhé kalhoty a vyměnit je za kraťasy a to se mi nepovedlo ani na tom nádražním, ošklivém a z poloviny nefunkčním. Takže se k mému brutálnímu nevyspání přidalo ještě celodenní pocení a vůbec nevím nepohoda.
Přejel jsem hranice a jsem ve Francii! Vypadá to jednoduše, ale zase tak jednoduché to nebylo. Když jsem jako správný baťůžkář vyrážel, slíbil jsem si, že si ubytování budu shánět zhruba jednou za dva až tři dny. Jenže v terénu se to předsevzetí dodržuje špatně. Klienti nás v těchto dnech nešetří, a přestože jsem ještě kolem páté přemýšlel, že nasednu na nějaký dlouhý vlak, protože v něm je všechno (kromě sprchy, úlevy bosých nohou, měkké horizontální postele, polštáře apod.), a ještě jednu noc přečkám na kolejích, na ten příval práce potřebuju čistší hlavu. Zítra mám slíbený luxus od kamarádky Věrisy v Bruselu a ta mi taky dala tipy, kde se ubytovat, aby to nestálo jako v Lucemburku. A tak jsem v aplikaci střídavě hledal dálkové vlaky (co kdyby přece jenom) a okolní městečka. Volba padla na Nancy, protože v Metách je dostupný hotel daleko od nádraží a já po dnešních 22 tisících krocích nemám náladu se producírovat po městě a pak ještě sednout k počítači. Drama i tak pokračuje. I v Lucembursku/Francii mají vlaky zpoždění, takže jsem měl v Bettembourgu na přestup jen dvě minuty, ale naštěstí jsem nebyl sám a nečekalo mě tam inkognito jako v Koblenzi. V tuhle chvíli ale ještě není vyhráno. Booking.com sliboval, že platit budu až v hotelu (platit předem jsem při té spolehlivosti spojů fakt nechtěl), i tak jsem ale zadal číslo karty, kde je jen pár korun. A jasně že už přišel mail, že se hotel snažil strhnout platbu. Budou pro mě mít zavřeno, nebo ne? A vystoupím v Nancy, když ve vlaku nejsou žádné obrazovky a mně stávkuje GPS? Život je plný drobných dramat!
V hotelu Les Portes d’Or v Nancy (moc pěkné město s opravdu originálními lavičkami!) mi to nezaplacení předem dali pěkně sežrat. Arabská paní na recepci řekla, že to stornovali a že už má jenom dvoulůžák a že bude asi o 12 eur dražší (a k tomu připočítala 3 eura jako turistický poplatek), takže mě to přenocování stojí 58 eur. No budiž. Zkoušel jsem dvě karty a nakonec se jedna z nich chytila asi na podesáté. I to bych ještě skousnul. Když jsem se ale zašel zeptat na wifi, chtěli dalších pět, a to už jsem jim odmítl dát. Zlatý vlaky! Evidentně jsem v celé ubytovně jediný a někdo tu dnešní roli hejla musel sehrát. Těšil jsem se, že si aspoň dám sprchu, ale asi deset minut netekla teplá. Jestli ji mají za příplatek, už zjišťovat nepůjdu, nakonec se to kdesi odšpuntovalo a já jsem si nemusel rvát ze kštice zbylé vlasy.
A abych tuhle absurdní hru dohrál a měl poslední slovo, podařilo se mi ťuknout do plechovky s pivem, které si s sebou vezu z Berouna a konečně se rozhodl se ho zbavit, aby mě zbytečně netížilo. To se ví, že se mi to z toho politého telefonu, ovladače, stolku a podlahy nechce moc sušit! Stačí, že mě tak provokuje ta piditelevize na stěně, která by se mi jistě vešla do batohu. Ale tahej se s tím!
Druhý den byl nabitý stejně jako vlak do Nancy. Před pátou hodinou jsem s hrůzou zjistil, že jsem vyrazil teprve před 23 hodinami, a přitom mi to přijde jako týden a smrdím jako po 14 dnech. Zítra musím obléct kraťasy a tričko s krátkým rukávem.
Mám nachozeno 24 000 kroků, vlaky jsem najel 755 kilometrů plus asi 60 z Kolína do Koblenze, které mi aplikace z bůhvíjakého důvodu nezapočítala. Dělá si totiž co chce a všem je zjevně úplně jedno, jakou trať si tam zaškrtnu. Jen v zemi původu na to budou hledět. Použil jsem 5 vlaků, viděl 5 míst a přejel tři státní hranice…
Ráno vůbec nebylo dobré. Jednak ve mně dozníval zážitek s hamižnou hoteliérkou a jednak mě v před pátou probudila silná bolest hlavy. Tak silná, že doma při takových příležitostech sahám po prášcích. Jenže ty tady nemám, tak nezbylo než se zachumlat do sdílených postelovin (jestli tady o ně pečují stejně jako o ručník, který vykazoval znaky použití, tak potěš, sejdeme se na kožním!) a přetrpět to. Po probuzení to bylo lepší, ale pořád ještě nic moc, ale potřeboval jsem se popasovat s přívaly práce, když už jsem ten velkopodnikatel. Byl jsem ve stavu, kdy jsem taktak sahal po aplikaci a hledal nejrychlejší spojení domů. Ale Nancy zřejmě chmury nedopustí a tohle zjevně kdysi bohaté město zalité sluncem se s mou situací rozhodlo vypořádat – a snad se ctí a úspěšně. Prošel jsem několika rozlehlými náměstími i přilehlými uličkami lemovanými kavárnami a restauracemi (možná to na mě nakonec udělalo ten největší dojem) a teď ale sedím na malém náměstí s jezdeckým sousoším ve stínu rozličných stromů a jsem zřejmě z nejhoršího venku. Niterně i pracovně. Za chvíli se konečně rozloučím se zbytky domácí sekané, které mě svým pronikavým odérem poměrně frustrují, ač mi doteď byly vítanou stravou, a nasednu do vlaku směr Štrasburk. Euronadšenec by tam měl přece aspoň jednou v životě zavítat, no ne? Aktuální představa je, že den strávím putováním po francouzských městech a pak se někam přesunu a zkusím strávit noc, jak to půjde, a k Věrise dojedu zítra. Bude pátek a Brusel bude o něco veselejší a já snad taky…
Je na čase vydat se zase o kus dál, dnes jsem ještě nejel vlakem! Teď jedu jen asi 60 kilometrů směrem na východ, do Štrasburku. Z Lotrinska se tedy přesunu do Alsaska do města, kde sídlí Rada Evropy, Evropský parlament a Evropský soud pro lidská práva. Nevím ale, jestli budu i tentokrát vyhledávat budovy Evropské unie, nebo spíš zkusím historické centrum Grande Île, které je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.
O Štrasburku později, teď jen krátká příhoda. Seděl jsem na takové kamenné lavičce u Place de l’Homme de Fer. Celou dobu jsem poslouchal ryčnou češtinu, protože kousek ode mě seděla ležela čtveřice evidentně nepracujících Čechů se psem a jediná ženská mezi nimi dokázala udělat dost randálu. Mezitím si někdo přisedl, ale nevím, jestli to byl jen jeden člověk, protože jsem moc nevnímal svět kolem sebe. A za chvíli koukám, že vedle mě leží peněženka. Možná to byla skrytá kamera, ale jisté je, že nechat jsem si ji nechtěl. Přemýšlím, co s ní. Oslovit někoho důvěryhodného a dát mu ji, ať si s tím poradí? Nechat ji tam? Rozhlížel jsem se, jestli kolem nepojedou nebo nepůjdou policajti, ale nic… Nejsnadnější by bylo poprosit ty Čechy, ale je mi jasné, kde by ta peněženka skončila. Nakonec jsem ji odnesl do nejbližšího obchodu. Slíbili, že ji policajtům dají.
Čekal jsem nudné, bezvýznamné město na hranicích s Německem, které svou slávu získalo díky sídlu evropských úřadů, ale byl to velký, hodně velký omyl. Historický Grande Île je naprosto úchvatný, barevný a zkrátka okouzlující! Řada měšťanských domů starých 200 až 300 let má hrázděné fasády a stojí jich tu stovky. Kdo má rád široké bulváry, může se pohledem na ně nechat hýčkat při cestě po hlavní ulici směrem k obrovité katedrále. Romantikům a bohémům se pohled na ně vyjeví v uličkách úzkých a ještě užších a ve všech, jedněch i těch druhých, bude potkávat korálky hospod, barů, kaváren a restaurací, navlečených na šňůrkách táhnoucích se všemi směry. Je to město pulzující, švitořící a pestré a ženy jsou tu tak francouzské, jak jenom umějí být. Dívky chodí bez podprsenek a vystavují se letnímu sluníčku a muži jsou šarmantní a život tepe. Až mi to připomnělo můj milovaný Madrid. Oproti Španělům zdají se ale Francouzi ve Štrasburku být usedlejší a uhlazenější, snad s vědomím tak velké evropské významnosti. A lidí je tu taky míň, takže do nich nevrážíte na každém kroku a musíte se uhýbat jen všudypřítomným cyklistům, kteří tu mají vyhrazené pruhy, ale jezdí i po chodnících.
I když jsem měl Štrasburk v hledáčku, byla to spíš náhoda, že jsem se sem vydal, a není čeho litovat. À revoir, Strassbourg, byl jsi velmi příjemným překvapením!
Štrasburk jsem opustil navečer a přesunul jsem se dřívějším vlakem do Offenbergu, kde jsem měl přestoupit na pozdější vlak do Frankfurtu. Odtamtud pak pojedu až do Hamburku. Musím si ale nechávat rezervu, protože 6minutové přestupy nevěstí nic dobrého a já nechci zůstat celou noc na nějakém malém nádraží, když ani na tom mnichovském to nebyla žádná výhra. Chci podstoupit zkoušku: vlak jede sedm a půl hodiny a to by mi mělo dát dostatek času na dodělání všeho pracovního i na regeneraci a ráno v Hamburku se uvidí. Třeba se půjdu podívat i na Labskou filharmonii. Vlak do Frankfurtu, ve kterém sedím, jede až z Curychu – to je zajímavé zjištění, protože Curych, Ženevu a Bern bych rozhodně nechtěl vynechat. Zítra bych si ale měl udělat výlet do Bruselu za Věrisou.
Když vidím ty německé vlaky, a ty dálkové asi nakonec zjevně jezdí včas, a to, jak jsou pohodlné (na každém sedadle je opěrka hlavy s polštářkem) a vybavené (na WC mýdlo, voda, ubrousky a dezinfekce), říkám si, že to asi musí být dost drahý experiment, když všichni, a nejen Němci, jezdí už třetí měsíc po celé zemi za devět eur měsíčně. Možná právě kvůli tomu jsou ti průvodčí tak ledabylí. Jedu několikátým vlakem a jízdenku mi kontrolovali asi jednou.
Když j. nedávno jen tak z plezíru upletla takového hebkého medvídka, hned mi bylo jasné, že ho chci vzít s sebou. Dala mi ho, a tak ho teď nosím v batohu. J. mu v Berouně vystrčila z batohu hlavu, ale já jsem ho potom zase chvíli nosil schovaného. Pak jsem si řekl, že je škoda, aby z té cesty nic neměl, tak už zase kouká. Když jsem vystupoval z vlaku, nějaká paní (mluvila anglicky, ale rodilá mluvčí nebyla, spíš poznala, že jsem cizinec) mi s radostí v očích řekla, že má doma stejného. Samozřejmě jsem to musel uvést na pravou míru – tenhle dělala moje dcera, toho nemůžete mít.
Frankfurtské hlavní nádraží mě ovšem opět usvědčuje z omylu, stejně jako to mnichovské. Jestli jsem si myslel, že budu na vlaky čekat civilizovaně, byla to iluze. Z těch fotek to není poznat, ale je obrovské. Ale proč je všude kolem něj takový bordel!? Prakticky jsem ho obešel kolem dokola a je to tady hnusnější než na pražském Sherwoodu v 90. letech. Všude postávají pochybné existence, i nabídku drog myslím už jsem dostal, a policajti hlídkují jen před hlavním vchodem. A všude zase odpadky. V půl desáté večer!
Stejně je to zvláštní. Ani interiér nádraží při bližším pohledu nevypadá nejlíp. Lavičky potřísnili svým trusem holubi, občas si tu někdo ublinknul… A venku postávají desítky, ba stovky lidí, kteří by to třeba mohli průběžně uklízet, když už jsou Němci ochotní a schopní dát do cestování vlakem takové peníze. Tohle by bylo za pakatel a win-win-win pro všechny.
Tak půlnoc ještě není, ale ten Pákistánec (?), který mě venku oslovil, měl nakoupeno, jako kdyby se vracel z celonočního tahu. Sotva stál, ale jinak byl seriózního a slušného vzezření. (Samozřejmě ho nemohlo zaujmout nic jiného než méďa.) Ptal se mě, odkud jsem a kam jedu, a myslel, že mám měsíční jízdenku za 9 eur, tak jsem mu to upřesnil. Říkal, že to má domů ještě hodinu a půl vlakem. To by mě zajímalo, jestli nepřejede…
Že by se ve vlaku dalo spát, nemůžu říct. Ale aspoň jsem si na více než sedmihodinové cestě do Hamburku odpočinul, tady si dal snídani, na nádražním WC vykonal zubní očistu a za chvíli se vydám dál, respektive trochu zpátky a trochu na sever.
Hochštapleři jsou zjevně všude stejně chytří. Ti zdejší vedle vybírání zálohovaných lahví z odpadkových košů otevírají na záchodě, který poslední úklid zažil tak za Hitlera, příchozím turniket. Občas za to inkasují pár drobných a vydělají obě strany. Ač baťůžkář, já jsem si tedy své euro zaplatil, aby bylo jasno…
Čtvrtek byl bohatý, i když to nezúčastněnému čtenáři nebude tak připadat. Díky krátkému přesunu jsem stihl objevit kouzelný Štrasburk a pak se jen přesouval, ano, kvůli odpočinku, ale při tom viděl několik nádraží a spoustu lidí. Když započítám noční přesun do Hamburku, který skončil až ráno, najel jsem 958 kilometrů. Nachodil jsem 18 905 kroků a jednou jsem přejel státní hranici. V německých vlacích už jsem jako doma!
Sice musím být cítit cestováním (chvála německému nařízení o nadržkách!), mluvím blbě anglicky a o němčinu se raději ani nepokouším, ale zatím se projevuji veskrze jako gentleman. Pomáhám ženám se zavazadly a vůbec jsem pozorný a slušný. Ne jako ten pán, co zrovna šel okolo, upustil kelímek s pitím a řekl: „Scheiße!“ Tak snad tady nedělám zase takovou ostudu.
… aneb Co bych tam dělal, já neumím bruselsky! Nová zkušenost z vlaku do Bruselu – všichni se zřejmě rozhodli vzít dnes toto město útokem a vlak je beznadějně narvaný. A to tak, že když už to vypadalo, že se všichni pohodlně usadili, zezadu pořád chodí další a další lidi. O jedno místo už jsempřišel, přestože nebylo označené jako obsazené mistenkou, další zatím chráním vlastním tělem. Kus vlak obsadila několikačlenná parta Čechů a ti taky měli místenky.
Tak momentálně to vidím tak, že cestovat vlaky byl hodně hloupý nápad. Už hodinu jsme měli být v Bruselu, ve vlaku je nedýchatelně a nějaká parta chuligánů tady celou dobu hlasitě skanduje.
V Bruselu jsem se měl jak pán, to rozhodně se stylem baťůžkáře nemělo nic společného. Věrisa je výborná hostitelka a připravila nejen vřelé přivítání, ale taky večeři. Bydlí v centru města, takže pak jsme se zašli projít na Grande-Place a dali si dvě piva. Složitě nafouknutá matrace byla do rána placatá a podlaha tlačila, ale aspoň jsem vstal akorát tak na to, abych stihl naplánovat svůj odjezd, umyl nádobí, abych nebyl tolik na obtíž, a dostal rychlou snídani, protože jsem musel během 20 minut dojít na Brusel Midi. Přestože se možná pouštím do velkého experimentu a rizika, že zůstanu někde viset, nemůžu jinak: po načerpání sil zkusím zdolat dvě další hlavní města. Směřuju do Bernu.
V pátek jsem byl na cestách dovršil třetí a začal čtvrtý den na cestách. Vlaky jsem najezdil 589 kilometrů a překročil dvě státní hranice (z Německa jsme do Bruselu přejížděli přes Nizozemsko). Nachodil jsem 15 231 kroků, z toho nejvíc večer po Bruselu.
Máme tady jeden praktický problémek, který jsem si uvědomil krátce po tom, co po mně poprvé chtěli k jízdence pas, ale hlavně po tom, co se mi v jízdence aktivované v Bruselu neukazuje Bern. Jakmile mě pohltí krása Švýcarska, budu bez dat, ledaže bych tam chtěl nechat majlant. A to znamená aktivovat si všechny jízdenky, které budu ve Švýcarsku potřebovat, pro jistotu ještě v Unii. To bude poněkud tvrdý oříšek, když nevím úplně přesně, jak to budu stíhat.
Což o to, záměr byl dobrý, to by mi ho ale nesměly zhatit Deutsche Bahn. Už si vážně připadám jako doma. Přes půl hodiny stál rychlík v Kolíně, takže přestoupit ve Frankfurtu na vlak do Bernu zjevně nestihnu. A to jsem si tam chtěl ještě koupit něco k jídlu. Já věděl, proč u Věrisy nevyhazuju zbytky tři dny starých baget – ještě se budou hodit! Co bych teď dal za sekanou z domova. Ledaže bych v dalším vlaku, na který jsem si přeplánoval jízdenku s rezervou, našel jídelní vůz…
Frankfurt je taková křižovatka všech mých cest. Jsem tu poněkolikáté, tentokrát přes den a tentokrát je to o poznání veselejší. Navíc jsem stihl i oběd (pizzu diavolo) a ještě chvíli můžu bez omezení používat internet. Pak za mnou spadne opona a ocitnu se ve středověku. Tedy ve Švýcarsku – v Bernu bych měl být akorát tak na večeři.
Jestli odteď bude počasí, jaké nás zastihlo před Freiburgem, poslední zastávkou před švýcarskými hranicemi, možná se do puntíku naplní to, co jsem včera říkal Věrise – že mi jde o cestování jako takové a že mi stačí v každém městě pobýt jen chvíli. V Bernu možná vkročím na švýcarskou půdu, ale krokem krátkým a mokrým. Na obloze leží deka, je zataženo a prší.
Bern je zajímavé město. Možná stejné jako Švýcaři – prostě si tam nad tou řekou Aare je a je mu úplně jedno, co si o něm myslíte. Je přitom důstojné, spořádané a hravé: na jednom náměstí v sobotu večer vystupuje filharmonie a na jiném se hraje jazz. U opulentního vchodu do hlavního nádraží hraje na klávesy malý, asi osmiletý kluk a lidi s nadšením tleskají. Lidé nikam nespěchají a dělají zrovna to, co dělat chtějí neboj potřebuji. Dvě teenagerky si z Lidlu odnáší láhev vína a jdou se někam bavit. Dvojice milenců se nerušeně baví v předzahrádce restaurace nad večeří a sklenicí vína. Jestli si nějak představuju užívání si života, tak je to přesně tohle. Bern totiž vyzařuje klid a možná pověstnou švýcarskou okázalost, s jakou náhodnému příchozímu dávají najevo svou tradiční svébytnost. Jako by i při tomhle obyčejném večerním stmívání, které tu bylo i včera a bude tu i zítra, dávali na vědomí, že oni jsou prostě jiní.
Bernské staré město je zapsané na seznamu UNESCO díky svým domům s podloubími. Nejsou jen na hlavní třídě, která je známá zdejším orlojem, ale i v ulicích přilehlých. A z nich nejroztomilejší jsou ty uzounké, nasázené jeden vedle druhého. Každý dům má svůj obchod, ale téměř všude je ještě jedna provozovna, do které se vstupuje šikmými dveřmi vedoucími do podzemí. Když se pak hlavní ulice promění v most nad řekou Aare., postranní uličky se od ní oddělí a vedou dolů k řece. Neokázalé, a přesto fascinující!
Samozřejmě že se nedá soudit z jediného případu, ale vlak z Bernu odjel na minutu přesně a zrovna tak dorazil do Basileje. Jako švýcarské hodinky! Ti zdejší železničáři museli být hodně nervózní, když jim v Basel Bad předávali Němci vlak z Frankfurtu o deset minut zpožděný. A průvodčí byl sympaťák, a když jsem listoval aplikací, abych našel jízdenku, říkal, že máme čas. Na nástupišti jsme pak na sebe ještě mávli.
Ovšem tenhle vlak, který jede až do Amsterodamu, už přesně nevyjel. Možná čeká na nějaký spoj z Německa nebo Česka. Anebo je to jinak a předchozí odstavec beru zpět, průvodčího ovšem vyjímaje.
Nástupiště v Basileji nejsou propojena pochody, ale nadchody. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil, když jsem nemohl najít žádnou díru, do které bych se vrhl.
Po čtyřech a půl hodinách jsem zpátky… Ve Frankfurtu.. Prostě to vypadá, jako bych v tomhle městě bydlel a podnikal odsud jednodenní výlety za extrémními zážitky. Vím, že je to šílené, jezdit tam a zpátky a během těch dlouhých hodin sezení na zadku se pokoušet o jakous takous regeneraci, která má stejně hrozně daleko do regulérního spánku. Však jsou z toho taky moje chytré hodinky pěkně zmatené a během nocí, které trávím ve vlaku, vůbec neregistrují žádný spánek. Ale soudě podle cestujících a lidí, kteří i v nočních hodinách okupují všechna ta nádraží, která jsem viděl, někdo občas podobný způsob života taky zvolí. Mnozí to mají nastálo, já jen dočasně.
Vlak že Švýcarska odjel směrem na Amsterodam, aniž by za celou dobu přišel jediný průvodčí. Někteří spolucestující se nežinyrovali a klidně vleže zabrali celé sedadlo. Jezdí s nadržkami na obličeji a s maskami na očích. Já se za chvíli začnu vracet zpátky prakticky stejným vlakem. Mým cílem je Lichtenštejnsko.
Není to úplně směroplatný, jak by asi řekla Máňa, ale mé dny prostě netrvají od 0.00 do 24.00 jako dny obyčejného smrtelník. Přelévají se mi jeden do druhého a ohraničují je aktivované jízdenky. Sobota skončila kolem třetí hodiny ranní v neděli ve Frankfurtu, takže je čas na pravidelnou rekapitulaci. Vlaky jsem urazil 1 075 kilometrů, dosud bezkonkurenčně nejvíc, a radši ani nesleduju, kolik hodin jsem proseděl. Hodinky to ale moc dobře vědí, bohužel. Je až s podivem, že jsem stihl ujít 10 887 kroků. Třikrát jsem přejel státní hranici a byl jsem ve čtyřech státech: začínal jsem v Belgii, lízl jsem Nizozemsko, pak jsem byl chvíli v Německu a skončil jsem ve Švýcarsku.
Je to marné, nejlepší na tom všem jsou asi lidi, i když bych svým dětem setkání s většinou z nich nepřál. Ostatně co čekat ve čtyři hodiny ráno na nejhnusnějším nádraží v západní Evropě… Huhňajícímu Litevci s cigárem mezi koutky (spíš bych řekl, že to byl joint) nebylo rozumět, ať jsme se snažili mluvit německy, anglicky, polsky, nebo česky. Ptal se, jestli už mě tady nepotkal. Řekl jsem, že to je možné, ale když upřesnil, že to bylo u řeky, vyvedl jsem ho z omylu. Já přece z Frankfurtu znám jen tohle nádraží. Nechápu, jak si mě mohl splést, když jsem díky méďovi vykukujícímu z kapsy dostatečně identifikovatelný na dálku.
Koupil jsem si cappuccino, první kafe odjezdu z Berouna před více než čtyřmi dny, a tak mám chuť trochu zrekapitulovat nákupy. Moc jsem toho zatím kupovat nemusel a nebýt toho ztraceného hotelu (a samozřejmě jízdenky, ale ta je v jiné kolonce), mé dosavadní výdaje by nestály za řeč. Prvních pár dnů jsem si vystačil s pečivem a sekanou z domova, se kterou jsem se obřadně rozloučil v Nancy. Ve Štrasburku jsem si koupil dvě bagety, jejichž zbytky mám doteď (pro sichr), a docela dlouho byly jedinými utracenými penězi poplatky za záchody. Včera jsem se placl přes kapsu a kromě pizzy k obědu a před chvili dopitého kafe (obojí ve Frankfurtu) jsem si udělal drobné zásoby v Lidlu na bernském nádraží. A ačkoli je o Švýcarsku všeobecně známo, že je tam draho, nepřišlo mi to, a to ani jako baťůžkáři, nijak zvlášť ukrutné. Meruňky za stovku a jablka za sedmdesát korun jsou schopní prodávat i čeští prodejci. A třeba sýry tam byly levnější. Pravda, litr slunečnicového oleje tam vyšel asi na 130 korun, ale ten jsem právě nepotřeboval.
Srandovní je, že když platím kartou Air Bank, slibuje mi banka vrátit na účet z každého nákupu 1 procento. A tak mě jednou nažhaví slibem 80 halířů a jindy třeba korunou padesáti. No nekupte to!
Z hnusného nádraží hnusným vlakem. Pamatuju, jak jsem v devadesátých letech jezdil do Prahy takovými ošklivými špinavými vrzajícími kupéčkovými vlaky, a myslel jsem, že už jsou někde v muzeu. Ale nejsou! Modernější vagóny skoupil v Německu Jančura, a proto tady teď musí nasazovat ty muzejní exponáty. A tenhle, co jede z Hamburku do Curychu, je navíc vyšperkovaný podivným osazenstvem, až přemýšlím, jestli není na čase vzít si notebook na klín a bedlivě ho sevřít v dlani. Některá kupé jsou plně obsazená dvěma až třemi lidmi, protože nehledě na ostatní leží přes sedadla a spí. Bylo těžké sehnat místo. A jelikož vyjíždíme se 40minutovým zpožděním a já mám na přestup v Basileji (ano, tam už jsem taky byl) 13 minut, budu muset improvizovat.
Tohle je vážně tristní! V tuhle chvíli už jsem měl sedět ve vlaku z Basileje a směřovat na Sagans. Jenže ten hnusný vlak je ještě mnohem hnusnější, protože trať mezi Freiburgem a kvůli pracím zavřená, a tak jsme nabrali dvouhodinové zpoždění a už hodinu a půl stojíme v Offenburgu. Jeden vlak, co měl odsud na Curych jet před chvílí, zrušili úplně. Něco mi to připomíná. Nemůžu se na ty železničáře vůbec spolehnout. Asi bude rychlejší jezdit stopem.
A atmosféra houstne, jak přistoupili lidi z jiných, zrušených vlaků. Nějaký pán tady ucpal uličku svým břichem, batohem, co má na zádech, a ještě kufrem s igelitkou. Jakmile chce někdo projít, nechce ho pustit, a před chvilkou strčil do jedné křehké slečny, když se skrz tu jeho zábranu prodírala. Úplně se bojím jít přes něj na záchod.
Omlouvám se všem předchozím vlakům, jejich strojvůdcum, výpravčím, průvodčím i ostatním nádražákům a železničářům, jestli jsem o nich kdy ošklivě mluvil. Všechna jejich zpoždění byla jen slabým odvarem toho, co zažívám teď. Ten mezinárodní rychlík super expres a tak dál už má skoro tříhodinové zpoždění. Znechutilo mě to tak, že mě J. přesvědčila, abych se na chvíli vrátil domů. Když hledám kombinace spojů, aplikace je krásně najde a já bych mohl být už dnes večer doma. Problém je ale v tom, že je to jen teoretická trasa. V reálu se potřebuju dostat aspoň někam, ale zatím to nevypadá, že se tím prokletým vlakem vůbec někam dostaneme.
Mezitím jsem tedy usoudil, že jestli vůbec někdy někam dojedeme (a do Curychu, kam ideálně potřebuju, je to ještě přes dvě hodiny) a bude dnes ještě reálné zdolat Vaduz, pokusím se o to a domů pojedu zítra v noci – s dalšími a dalšími minutami čekání na ajzboňáckého Godota se mi stejně vzdaluje možnost vyhnout se nějakému nočnímu čekání.
Tak teď jen aby se dala ta hromada šrotu do pohybu.
Po třech hodinách nekonečného čekání s sebou vlak náhle škubl a pomalu se rozpohyboval. Lidé se začali objímat, někteří tleskali a slabší povahy se rozplakaly dojetím. „Sláva! Jsme zachráněni,“ zvolal kdosi. „Nezapomněli na nás,“ s radostí v hlase konstatoval někdo jiný. „Nenechali nás tady!“ hlasitě volala jakási paní a zalykala se pláčem. „Že bychom dnes ten Curych doopravdy viděli?“ opatrně se zeptal pán s brýlemi, který s dalšími deseti sdílel chodbičku před záchodem. Uprostřed chodbičky se plácali po zádech dva důchodci, kteří si před chvílí dávali pěstí. Byla to radostná událost, když se 60 let starý vlak s tříhodinovým zpožděním vydal na cestu. Že před sebou mají ještě nejméně 3 hodiny v přeplněném vlaku, najednou nikomu z cestujících nevadilo. Všechno bylo tak krásné a celý svět okolo radostný a veselý!
A tak jsme téměř po osmi hodinách dorazili do Curychu, který jsem původně chtěl navštívit až k večeru, pokud bude čas. Už teď vím, že nebude a že z něj jistojistě uvidím jen nádraží. Ale nevadí. Ač s tříhodinovou sekerou, mohlo by se mi podařit dobýt Vaduz. Pokud aspoň to, jsem ochoten ten promarněný den hodit za hlavu a během příští noci nějak dorazit domů, trochu si odpočinout a pak zase předstírat, že plánuju nějaký výlet.
Když jsme před lety jeli na dovolenou do Itálie, míjeli jsme Lichtenštejnsko. Od té doby lituju, že jsme se tu nezastavili. Vaduz byl jeden z mnoha (ale je jich míň než polovina) evropských měst, které mi chyběly do sbírky. Dostat se sem autem, zvlášť když je člověk 3 kilometry odsud, je hračka. Udolat ho vlakem je úkol silného muže, za něhož se po tom, co mám za sebou, rozhodně považovat nemůžu. Jenže já jsem to prostě dát musel.
Z mapy se dá vyčíst, že se dá vlakem dostat do nejbližšího švýcarského města Sevelen a pak stačí ujít pár kilometrů, během nich po mostě přes řeku a jsem ve městě. Jenže už jsem nepoznal, že chodník vede podél silnice, nadjezdem protíná dálnici a ještě je třeba každou chvíli dávat pozor na cyklistu, protože je to zároveň stezka. Takže už docela chápu, proč mi chlapík, kterého jsem se ptal na cestu byl to Ukrajinec, vida, i tady jsou!), ukazoval na jízdní řád autobusu. Vysvětlil jsem mu, že je to můj výlet. Já jsem se na něj prostě přes to všechno těšil a hodlal si to užít.
Původně jsem chtěl ten popis skončit tímhle, protože jsem si kdoví proč myslel, že se k hradu, trunícímu hoooodně vysoko, nemůže. Ale může a vidět Vaduz a nevyšlápnout nahoru, to by asi nešlo. Ale je to poměrně extrémní sport, zvlášť se vším, co jednomu při dobrém hospodaření vystačí na měsíc, včetně notebooku a všelijakých propriet. Cesta se klikatí a vlní a místy je velmi strmá, ale odměnou je nejen samotný hrad Lichtenštejnů, ale i nádherný výhled na město a hory tyčící se z ničeho do nebeské výšky.
Dostat se od Lichtenštejnska domů znamená zdolat celý rejstřík zastávek. Pokud všechno půjde dobře, měl bych být ráno v Železné Rudě. Tam to dobře známe, před mnoha lety jsme na tamním nádraží pašovali vlastní děti. Bydleli jsme v penzionu na německé straně a na hranicích dělaly kontroly. Naše milé děti jsme neměli zapsané v pasech, a tak jsme je vždycky vyložili na jedné straně, projeli kontrolou a vyzvedli jena straně druhé, kam se dalo vedle nádraží projít. A já tam jedu proto, že mi jízdenka platí po Německu, ale po Česku už si musím koupit. Dvojice příhraničních nádraží je tedy ideální.
Jenže to neznamená, že si to ním nějak víc komplikuju, i kdybych jel nejpřímější cestou, nebudu doma dřív.
Dnes večer a v noci poznám tato nádraží:
Sevelen (výchozí),
Buchs,
Feldkirch,
Lindau-Insel,
Mnichov hlavní nádraží,
Wörth an der Isar,
Plattling (tam si „chvíli“ posedím),
Deggendorf (tam jsme byli s koly),
Zwiesel (Bay),
Bayerisch Eisenstein.
Už se moc těším na 3,5hodinovou pauzičku v Plattlingu a na výsledek 6minutového přestupu ve Wörth a 7minutového v Deggendorfu…
Zkoušel jsem hledat různé varianty, dokonce nevycházelo špatně spojení přes Berlín, ale zrovna zítra nejedou dopoledne a odpoledne vlaky mezi Drážďany a Schönou. Vůbec by mi nevadila krátká procházka ze Schöny do Dolního Žlebu.
Tak to bude trochu jinak. Cestou do Lindau jsem si trochu hrál s plánovačem v aplikaci Interrailu a znovu jsem zkusil hledat cestu do Schöny, tentokrát ne z Berlína, ale přímo z Lindau. Mělo by to všechno navazovat, a pokud stihnu rychlý přestup v Lipsku, budu před devátou v Schöně. To by mohla být krásná ranní procházka! Ale stanic míň nebude.
Zase je všechno jinak, protože jsem předtím hledal v pondělí, takže spojení do Schöny po půlnoci, tedy v úterý, fungovalo, zatímco v pondělí funguje až k večeru, což vědí i České dráhy a na dřívější spoje z Drážďan nasazují náhradní autobusy. Našel jsem nějaké přijatelné spojení přes Norimberk a Lipsko, problém ale je, že už teď, kdy sedím ve vlaku v Mnichově, ohlásili 20minutovou sekeru už na výjezdu. Takže buď stvrdnu v Norimberku, nebo si cestu prodloužím až do Göttingenu, ale v žádném případě ta procházka z Bad Schandau nebude zdaleka ranní, ale spíš až odpolední. Německé vlaky jsou kombinatoricky zapeklitá záležitost!
Vlak z Mnichova vyjel se zpožděním skoro padesát minut, a tak jsem si první návrat domů prodloužil přes Göttingen. A dobře jsem udělal! Jestli chci na nějakém nádraží trávit chvíle čekáním na přípoj, je to právě tato malá a tichá stanice s velkým množstvím laviček venku a sedaček uvnitř. Měl jsem čas trochu si uklidit v batohu a taky se převléct, protože se viditelně ochladilo. Jen mi radost trochu kazí hláška na tabuli s odjezdy, kterou mi docentka Googlová překládá jako „vlak selhává“.
Kdepak, člověk nemá dělat závěrečná hodnocení, dokud se neseznámí se všemi aspekty hodnoceného. Ono „vlak selhává“ ve výsledku znamenalo, že selhal úplně a nepřijel. Na svém nově objeveném nejmilejším nádraží tedy zůstávám o hodinu déle, dávám si kafe a plánovač radí vydat se přes Erfurt a Lipsko. Jenže tabule hovoří jasně: ten první vlak až do Erfurtu nedojede a končí už v Leinefelde. Volím tedy vlak do Hannoveru, odkud bych se do toho Lipska a dál dostat měl. Měl… Jak to bude ve skutečnosti, ví jen Deutsche Bahn. Ale domů to mám vzdušnou čarou jen 350 kilometrů, tak už to třeba nějak doklepu.
Göttingenem se mi uzavřel další den, celkově šestý a zároveň brutálně krutopřísný, takže je čas na shrnutí. Úplně to sedět nebude, protože některé kilometry aplikace nezapočítává a některé naopak přidává, jak to neustále musím přeplánovávat, ale co je psáno, to je dáno: prý jsem za jediný den ujel 1270 kilometrů. Však si taky můj zadek říká o regeneraci! Naštěstí jsem to pěší cestou do Vaduzu trochu vyvážil a celkově jsem nachodil 18 128 kroků. Byl jsem v celkem čtyřech zemích: ve Švýcarsku, v Lichtenštejnsku, Německu a chvíli také v Rakousku. Když přihlédnu k tomu obrovitánskému převýšení, které jsem výstupem na vaduzský hrad musel překonat, byl to rekordní den se vším všudy.
Hannover a další změna plánu, tentokrát je to – jak jinak – kvůli zpoždění. A to jsem se tím posledním vlakem od domova vzdálil. Jak může vlak, který má jet podle jízdního řádu hodinu a 19 minut, po cestě nasbírat 35 minut? V akurátní zemi! Další pokus přiblížit se blíž se odehraje zhruba za hodinu. Musí být většina textů o tom, jak jsou v Německu nespolehlivé vlaky a kam vede experiment s levnými vlaky pro všechny?
Na nádraží v Drážďanech potkal krajana. Ale zatím s Českými drahami nepojedu. S kolegou se potkáme až za hranicemi. A do Bad Schandau jedu raději dřívějším vlakem, beztak je zpožděný, tak třeba tam budu tak akorát.
Zatímco vlastní děti jsem pašoval v (západo)německé Železné Rudě, sám sebe jsem se pokusil o totéž mezi (východo)německou Schönou a českým Dolním Žlebem. A úspěšně! Právě Schönu mám ve své aplikaci označenou jako poslední v zahraničí. V zahraničí zase můžu pokračovat, doma ne. Až pojedu po Evropě příště, zase se budu muset propašovat za hranice. Samozřejmě jsem si mohl koupit jízdenku do Prahy už ze Schöny nebo z Drážďan anebo klidně z Curychu, když na to přijde. Jenže já jsem baťůžkář, a tak jsem neváhal projít si trasu po cyklistické Polabské stezce, kterou mám rád. A navíc mi ten pohyb po týdnu sezení ve vlacích prospěje. Kdovíproč udala navigace od Seznamu těsně před hraničními patníky směr do takového nepěkného krpálu po zelené značce. Lichtenštejni by se za takové převýšení nemuseli stydět. A v Dolním Žlebu jsem pochopitelně zjistil, že se dalo pokračovat pohodlně po cyklostezce. Myslím, že to byla její poťouchlost za to, že jsem mermomocí musel ušetřit těch pár pětek!
Doma už se na mě chystá savo. Budu ho potřebovat, protože hygienu jsem vykonával toliko sporadicky.
Podnětná setkání a zajímavé příběhy lze nakonec zažít i doma. Z Ústí do Prahy jsem jel s nikoliv neznámým basketbalistou (mrk, mrk!). Škoda že jsem ho po tom poustevnickém týdnu skoro nepustil ke slovu. Když ono to vypadalo, že ho zajímá, co jsem zač. Úvodní věta ovšem neznamená, že už nikam nepojedu a budu hledat po českých železnicích. Už „plánuju“ příští etapu.
Musí to být hrozně nezáživné čtení. Ale při psaní jsem na tom stejně. Raději bych psal o krásách měst, kterým můžu věnovat víc času, o dechberoucích nádherách, které se vyjeví při vystoupání na vršek hory při soumraku, o tom, jak v oněmělém úžasu stanu na kopci nad jezerem nebo objevím netušenou krásu dosud neobjeveného koutu přírody, a večer se v luxusním hotelu nad sklenkou vína rozplýval nad svobodou cestování, přemýšlel a vedl nekonečné úvahy o světě, o životě, o lidech a o nesmrtelnosti chrousta. Nedá se nic dělat, tohle dobrodružství není o tom, že se nechám někam převézt, spočinu v hotelu a začnu neohroženě a s měkkým lůžkem dostupným hromadnou dopravou vychutnávat atmosféru navštívených měst. Vydal jsem se s batohem, který i přes mou snahu váží víc, než kolik bych chtěl, a který mám neustále na zádech nebo v zavazadlovém prostoru vlaku, ráno nevím, kde skončím večer (a i kdybych věděl, železničáři to zařídí jinak), a po sedmi dnech mám v hlavě takový zmatek, že si stěží vzpomenu na to, kde přesně jsem byl včera nebo předevčírem. Předchozí dny prostě byly o hledání správného cestovního, pracovního a spacího režimu a o zkoušce, jestli vůbec lze takovou cestu uskutečnit. Samotného mě překvapuje, kolik kilometrů jsem najel. Hlavou se mi hodí nejrůznější situace, zážitky a směsice lidí, které jsem potkal. Jsem na chvíli doma a přes to všechno vím, že za pár dní určitě vyjedu znovu, protože i ta spousta zážitků a těch pár míst, která jsem navštívil, prostě stály za to.
Doma mám jiný rytmus, takže jsem se ke shrnutí posledního dne západní etapy dostal až teď. V pondělí, ač to vypadalo dramaticky, už jsem najel jen 465 kilometrů a ušel 15 617 kroků. Nepočítám koleje mezi Dolním Žlebem a Řevnicemi, kde mě před půl jedenáctou večer vyzvedla j. A po zkušenostech z Německa velkoryse pomíjím i zpoždění v Ústí, kterého nebýt, byl bych doma o hodinu dřív.
S odstupem času musím západní etapu, která trvala přesně 6 dní a 37 minut a byla výživná zejména na přesuny po železnici, zhodnotit jako zdařilou – a troufám si říct, že velmi! Včetně Česka jsem procestoval 6 zemí (ještě Německo, Francii, Lucembursko, Belgii, Švýcarsko a Lichtenštejnsko), dalšími dvěma jsem projel (Nizozemskem a Rakouskem) a více či méně viděl 6 měst (Lucemburk, Brusel, Bern, Nancy, Štrasburk, Vaduz a Drážďany) a o dost víc nádraží. Během putování jsem zavítal do tří hlavních měst, kde jsem ještě nebyl a která jsem si chtěl odškrtnout. Západní mise splněna do puntíku! Velký dík patří Věrise, díky níž se mi podařilo vyrovnat se s únavou a při svém baťůžkářském tažení se cítit jako člověk.
Aplikace říká, že jsem najel 5 506 kilometrů (ale bylo jich ještě o pár desítek víc), ve vlacích strávil 2 dny, 16 hodin a 53 minut (ale i tady by se dalo něco přičíst) a pobyl na 19 nádražích.
„Tyjo, ty si, táto, jezdíš všude možně po světě vlakama a můj největší výlet života je asi momentálně z Prahy hlavního nádraží na Prahu Hostivař,“ napsal mi včera vpodvečer m., směřující do zkušebny mezi jakési skladově-tovární haly na pražské periferii. Podotýkám, že jde o téhož m., který s námi od útlého věku procestoval půl Evropy a ve věku 2,5 roku šermoval na maltském ostrově Gozo dřevěným mečem proti nadživotní soše Jana Pavla II. a volal: „To rozbiju!“ Abych jeho slovům dodal konkrétnosti a faktické správnosti, znovu jsem si zabalil a vydávám se do Skandinávie a Pobaltí. Nutno dodat, že značně rozechvělý. Zatímco v předchozí etapě jsem se mohl spolehnout na jakous takous znalost prostředí, byť mě jeho nespolehlivost značně překvapila a dennodenně mi výrazně zasahovala do plánů, a jazyků, kteréžto mohu považovat za jakž takž identifikovatelné, tentokrát mě čeká velká neznámá.
Ne že by Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva nebyly civilizované země, ale přece jenom jde o destinace, které slibují dobrodružství. Jednak mi ve velké části Pobaltí neplatí jízdenka a koupit budu muset i jízdenky na trajekty a jednak se vydávám na dohled války. Uklidňuje mě ale neobyčejná lehkost cestování. Stockholm, jeden z následujících milníků, leží od Prahy vzdušnou čarou jen něco přes 1 000 kilometrů (po silnici ale víc než 1 500). Naše a. je momentálně v Nebrasce a tam je to osmkrát dál. A pokud železničáři dovolí, tahle vzdálenost se dá urazit za necelých 24 hodin. Takže vždycky se můžu vrátit…
Nejkrásnější nádražní záchody mají v Děčíně na hlaváku. Vážně! Čisto, sucho, bezpečno a ani smítko. A taky tu mají nejfajnovější automat, který na ně pouští. Kdo by to byl řekl?
Přiznávám, moc se mi nechtělo. Náročný týden, dnes v noci málo spánku a jakési mroukle na duši tryskající z obyčejných lidských klepů v kombinaci s teplotou odcházejícího léta mě spíš odrazovaly, než abych se zase začal těšit. Ještě teď mám sto chutí sednout si na nejbližší kámen, dát si hlavu do dlaní a zavolat domů: „Odvezte si mě!“ Ani ty patníky na hranicích Česka s Evropou a ani ta stezka podél Labe, kterou mám tak rád, na mě dnes nepůsobí tím zklidňujícím dojmem jako vždycky. Cítím se stísněněji než soutěsky labských pískovců na protějším břehu řeky. Chladný vánek profukuje a na krajinu pomalu padá soumrak. A doma je tak hezky!
Jenže takových už bylo, co to vzdali na prvním kilometru a nikdy se nikam nedostali! Přesně kvůli takovýmhle pocitům jsem se rozhodl tuhle zkoušku podstoupit. Cestu z Dolního Žlebu včetně uzavření pojištění, na které jsem pochopitelně zapomněl, jsem zvládl bleskurychle. Za chvíli jede vlak do Bad Schandau a další pak do Berlína. Budu tam ještě dnes večer.
Český průvodčí mi ve vlaku v Německu, jehož osazenstvo je z většiny české (soudě podle převládajících hlasů i podle nenasazených nadržek) děkuje německy. Tenhle vlak z Děčína ale Německo jen líže a končí v Rumburku.
Myslím, že dopravní prostředek s názvem vlak mé chmury brzy rozptýlí, protože se s ním opět nebudu nudit. V Bad Schandau jsem nastoupil do vlaku Českých drah (přijel ze Štýrského Hradce) , samozřejmě o půlhodiny zpožděného, že už jsem ani nedoufal, že vůbec pojede, protože z cedule na nástupišti náhle zmizel. Naštěstí jsem vytrval, jinak bych se musel trmácet kdovíkam přes Míšeň. A o Míšni znám toliko písničku Chovejte mě, má matičko, jako míšeňské jablíčko a taky fakt, že se tam vyrábí porcelán. Což spolu souviset může, ale taky vůbec nemusí.
Jestli se dá Berlín popsat jedním přívlastkem, pak ho bez rozmýšlení nazvu svobodomyslným. Závan volnosti mě ovanul hned po příjezdu na nádraží Gesunbrunnen. Tohle město je prostě úžasné! A protože mi jízdenky platí i v S-bahnech, říká si to o nějakou další návštěvu.
Nakonec mě ale zmatky v dopravě donutily zůstat v Berlíně o dost déle, než jsem měl tentokrát v úmyslu. Už na Gesunbrunnenu byl jeden vlak na Hauptbahnhof zrušený. To nevadilo, vlak na Hannover, který sliboval dvě a půl hodiny odpočinku v pohodlí a teple vozu a na který měl s dostatečnou rezervou navazovat spoj do Hamburku, jsem měl pohodlně stihnout. Jenže ten nakonec zrušili taky, a tak nezbylo znovu kombinovat a spekulovat. Nějaká dáma v růžovém na informacích zjistila, že nějaká náhrada končící v Magdeburku odjíždí z nástupiště číslo šest. Byl jsem u toho, a tak už jsme vzápětí hledali šestku spolu.
Nástupiště čislo šest, stejně jako všechna ostatní, má tu výhodu, že stojí pevné a nejezdí, a tak nemůže přijet pozdě ani ho nemůžou jen tak zrušit. O vlacích to ovšem neplatí a nejenže nedojel vlak do Hannoveru, ale nakonec ani vlak do Magdeburku, zatímco dáma v růžovém odešla. Neznámo kam.
Nakonec neodešla jenom dáma v růžovém, vzezřením připomínající Cameron Diaz, ale odjely i všechny vlaky, které za něco stály, respektive pro jistotu vůbec nepřijely. Nepřišel ani ten, kdo přijít měl, ani ten, kdo by raději chodit neměl. A tak se krátce před jednou hodinou po půlnoci objevil na tabuli kýžený nápis Hannover, bláznivě slibující nejbližší vlak do města, kam jsem měl původně kvůli spánku namířeno, v půl páté ráno.
Je to jako minule. První noc jsem nucen strávit čekáním na Godota.
Den, který stál za starou bačkoru. Kdyby mě ty hloupé vlaky nenechaly na holičkách, co se protentokrát jmenují Berlín, mohl jsem být snad vyspalý a v tuhle chvíli skoro v Hamburku. Zatím jsem Herfordu, protože vlak na Düsseldorf bylo třeba chytat přestupem v Hammu, zatímco původně měl jet přímo, tak jsem to vzdal. Snažím se na tom všem najít nějaké pozitivum, třeba jako že jsem během dnešní noci měl tu čest asi osmadvacetkrát křížem krážem obejít obrovské berlínské hlavní nádraží, ale kromě té úlevy, až se jednou vrátím domů, se mi žádných jiných předností tohoto tristního dobrodružství nedostává. Ale nevzdávám to a pokračuju dál na Hamburk.
Není to tak beznadějné, jak se může zdát, říkal jsem si před Osnabrückem, když nesmělé paprsky pozdně letního slunce začaly pomalu získávat převahu nad ranním šerem. Ten vlak jel přesně na čas, dokonce bych řekl, že vyjel i o něco dřív, než měl, a já si propočítával, jak a kudy se může ubírat následující cesta. Dnes navečer bych mohl být v Kodani a zítra ráno ve Stockholmu a pak mi bude zbývat jen trajekt do Finska. Tam zůstanu uvězněný mezi moři a cesta odtamtud vede jen dalším trajektem – ať už zpátky, anebo dopředu. Mám se do toho experimentu vůbec pouštět? To už mé úvahy přerušilo hlášení o zpoždění dalšího vlaku, které mi dalo příležitost přemýšlet o tom víc. Nejsem už na taková dramata starý?
Letos sice podruhé, ale tentokrát ne úplně na skok. Hamburk je pro mě obrovská úleva, protože se snad konečně na nějakou dobu vymaním z toho zla německých vlaků, a navíc je to brána do světa. A studený vítr od Severního moře to dává pěkně znát. A Hafencity je malebné jako minule, když jsme tu byli s dětmi.
Bylo to těžké dilema. Zbývalo asi 40 minut do odjezdu vlaku do Kodaně a jen dvě minuty před ním vyjížděl z Hamburku i přímý spoj do Prahy. Za šest a půl hodiny bych byl doma! Sedl jsem si do toho na Kodaň, tedy doufám, protože mě udivuje, že jsem jediný, kdo v tom vlaku není zmatený. Všichni mi připadají, jako by si nebyli jistí, kam jedou, a mě nerozhodilo ani to, že prvních pár minut jedeme jiným směrem, než kde leží Kodaň, a zajímalo mě jen to, jestli náhodou nejsem v první třídě. Jsou tu totiž hodně pohodlná sedadla. Abych tomu svému fňukání, že dnes to cestování tedy rozhodně není věcí radosti, učinil přítrž, aspoň sám pro sebe, udělám to takhle: až mě poprvé vykážou z vlaku s tučnou pokutou, bude to znamení a přestane mě to bavit. Zatím tedy jedu!
… a jedu dál i potom, co přišla průvodčí. Vlak sice jede na Kodaň, ale končí v Ringstedu, takže jízdenku mám správnou a budu muset přestoupit. A už vím, proč mě to tak otravuje. Před lety jsme s rodinou na všech těch místech, která teď musím nesmyslně projíždět, už jednou byli. Teď jimi jen projíždím do Helsinek a do Pobaltí. Bohužel to nejde jinak, ale je dobré si to připomínat.
Opustili jsme poloostrov Jutland, tedy evropskou pevninu, přejeli jsme na ostrov Fyn, konečně se zbavili těch pitomých nadržek a pomalu se blížíme k Odense a já se snažím optimálně naplánovat přesuny s ohledem na únavu, noclehy a práci. Čekají mě dva trajekty a každý z nich má odjezd ráno a večer. Večerní jsou dražší, ale zahrnují ubytování v kajutě, ranní stojí mnohem míň, ale odjezd v sedm ráno nevypadá nejlíp, pokud bych se předtím někde ubytoval. Navíc hledat přístaviště někdy během noci asi nebude to pravé. Co se týče toho prvního, protože dál teď asi nemá cenu se dívat, asi bude lepší koupit si jízdenku spíš na ten noční, využít ho jako hotel (byť se třemi spolubydlícími) a ráno čerstvou nohou vstoupit na finskou půdu. Konkrétně by tedy mělo jít o pondělní ráno a Turku nebo Helsinky.
Když jsem plánoval naši rodinnou dovolenou, jízdenky na trajekty jsem objednal z domova a všechno klaplo. Teď jsem skoro na místě a nějak se k tomu nemůžu odhodlat.
Dánská krajina je hrozně jednotvárná, placatá a vůbec nudná. Kdyby Dánové neměli aspoň ty monumentální mosty, museli by pít jako Dáni, aby se z toho nezbláznili. Je dobré, že to místní přímořské podnebí využívají pro výrobu větrné energie. Větrníky jsou rozesety mezi loukami a poli, které se kolem nich obtáčejí ladnými vlnkami.
Jako železnou zásobu cukrů jsem tentokrát měl piškoty. Ty už jsou pryč. Protože jsem ve vlaku nejdřív spal a pak mi bylo žinantní tahat z batohu cokoliv jiného, vytahoval jsem jeden po druhém piškoty. Pytlík s nimi byl docela potrhaný, takže občas jich pár skončilo v batohu. Ani nevím, jestli jsem je potřeboval jíst, nebo se jich radši zbavit. Naštěstí vozí dánský vlak pod každým stolkem, které jsou tu mezi čtveřicí sedadel, nějaké igelitové taštičky z recyklovaného plastu. Jednu jsem si vzal a piškoty do ní dal. Krátce potom se mě chlap (černoch) odnaproti zeptal, co jsem to jedl. Měl takovou podivnou angličtinu, moc jsem mu nerozuměl, ale pak jsme to nějak dali dohromady. Povídám, že piškoty, a on, jestli může ochutnat. Podaljsem pytlík v igelitce a nabídl mu. Myslel jsem, že si vezme jeden a ochutná to, ale on si taky vzal jednu igelitku, hmátl do piškotů a jal se je zřejmě přehazovat. Tak jsem mu je dal a musím si koupit něco jiného. Černoch začal vystupovat už opravdu velký kus před Ringstedem a ani nepozdravil.
Tak ani dánské vlaky nejsou dochvilné. Průvodčí hlásí nějaké práce na trati, ale na to se svede leccos. Listuju aplikací a zvažuju, že už se na to těm železničářům vážné vykašlu. Zítra v 6.41 ráno jede z Kodaně vlak. V 18.50 jsem v Schöně, pak krásná procházka podél Labe… No jo, ale může jim člověk ten krásně znějící jízdní řád věřit?
Kodaň je velká, neuchopitelná a majestátní. A v sobotu večer tepe a hýří všemi zvuky, jazyky a barvami. Všichni se vyšli bavit. Rodiny i maminky s dětmi, mladí, stáří, blázni i vážní. Každý chce být u toho, když na město padla tma a rozsvítila se noční světla. Partičky chlapců sotva plnoletých vyrazily za zábavou, jiní už sedí u slavnostní večeře nebo popíjejí pivo a drinky, dvojice i skupinky dívek míří do zábavního parku Tivoli. Živoucí jsou ulice, bary i restaurace. Jen rozloha města, která je opravdu dechberoucí, může za to, že se tu všichni ti lidičky rozptýlili a nemačkají se hlava na hlavě. Je to příležitost dát si i něco dobrého k jídlu – a možností je bezpočet. Po chvíli pozorování toho hemžení člověku dojde, že Kodaň, ta princezna dánská, je fantastická.
Ještě později učinily přítrž mému spánku na hlavním nádraží v Kodani dvě lesby, které si vedle mě přisedly a bavily se hrozně nahlas, načež jedna z nich hlasitě říhla. A mou pozornost vzápětí otestovaly tři velké skvrny na zemi na různých místech nesoucí známky večeře, která nesedla.
Ne, ještě jsem to nevzdal. To jen aplikace ukazuje, že by měl z letiště zhruba za hodinu odjíždět vlak do Stockholmu, kterým bych tam mohl být akorát tak včas, abych se v něm dospal, prohlédl si město a snad pohodlně stihl najít trajekt do Helsinek.
A když už jsme u letiště, Skyscanner pro změnu říká, že když bude nejhůř, dá se do Prahy jak z Kodaně, tak ze Stockholmu a ano, i z Helsinek odletět za necelé dvě hodiny za cenu, která je sympatická i pro baťůžkáře. Tak co já tady vlastně řeším?
Celkově devátý den (s ohledem na mé návyky hygienické duševní i tělesné, na které jsem tady víceméně pozapomněl, naštěstí ne bez přerušení) jsem překonal přibližně 800 kilometrů a pobyl ve dvou zemích (v Německu a Dánsku). Nachodil jsem 21 040 kroků a viděl dvě města – Hamburk a Kodaň. Po těch ani ne dvou dnech mám pocit, že jsem na cestách aspoň týden.
Terminál, na kterém mě vysadil vlak, je maličký, ale bylo tam moc příjemně, tak nějak civilizovaněji. Dobrá příležitost k očistě a z té fyzické nakonec byla málem i duševní, protože moc nechybělo a už jsem si koupil letenku do Helsinek. Vyhnul bych se tak Stockholmu, ale cestu si zhruba o den zkrátil. Pak jsem si uvědomil, že mám v batohu nůž, který jsem letos dostal k narozeninám právě kvůli téhle cestě a o který bych jistojistě přišel, a myšlenku na pohodlné a rychlé cestování jsem zapudil.
Na nádraží ve švédském Lundu mě místní teenageři vítají vskutku stylově. Jeden zvrací do odpadkového koše a ostatní se mu smějí. Mě smích přechází vzápětí, protože nádraží nemá odbavovací halu a venku je poměrně krušno. Radši jsem měl vystoupit v Malmö…
Stalo se to, co se stát muselo. V Lundu jsem nechtěl dlít spoustu času v chladu, a tak jsem nasedl do nejbližšího vlaku zpátky do Kodaně. A protože ve vlaku chladno nebylo, sedadla jsou tuze pohodlná a já už v předchozím vlaku klimbal, usnul jsem, a to tak tvrdě, že mě hodinky neprobudily. Naštěstí to udělal o dvě zastávky dál (v Østerportu, kodaňské čtvrti) průvodčí a ukázal mi cestu k vlaku, který mě odvezl zpátky.
V Kodani (dá se říct, že už jsem tu byl potřetí?) jsem si stihl koupit cappuccino a snídani a nastoupit do vlaku, který jede přes Malmö. Tam bych měl vystoupit, jednak proto, že potřebuju přestoupit na vlak do Stockholmu a jednak proto, že v Lundu je to nepěkné nádraží bez haly a bez těch já se neobejdu.
Je teprve krátce po šesté a už dnes sedím v pátém vlaku – a naštěstí všechny jezdí včas. Díky těm několika poklimbávačkám jsem i trochu dočerpal síly a svou cestovatelskou budoucnost na příští hodiny nevidím tak černě jako včera. Opatrně si troufám říct, že mě to snad začíná zase bavit. Venku svítá a my za chvilku projedeme tunelem Öresundského mostu, který propojuje Skandinávský poloostrov s evropským kontinentem.
Abychom se tak neradovali, máme tu menší komplikaci. Vlak z Malmö do Stockholmu vyžaduje místenku. Její objednání jsem z pochopitelných důvodů nechával až na nejzazší chvíli. A když jsem ji chtěl v Malmö před vlakem objednat, napsal mi Interrail, že je pozdě. Nevadí, říkám si, pojedeš o hodinu později. Jenže ani na další vlak nejde místenka z nějakého (jiného) důvodu objednat online. A ani na další. A na další… Nádražní kancelář má v neděli otevřenoaž od deseti. Tak teď, babo, raď! A baba radí jet zpátky do Kodaně, to je větší nádraží, a koupit to tam.
Dánské ženy, ba i dívky jsou velmi otužilé! Mnohé (a je jich většina) chodí oblečené do tílek a topů s holými různými částmi těla už od samého rána. A jako bedlivý pozorovatel můžu prohlásit, že podstatná část z nich je schopná vydržet v tom i přes noc.
Bylo mi souzeno zažít tu princeznu i ve dne, a to intenzivně a dostatečně. Místenky na vlak do Stockholmu sice v Kodani koupit šlo, ale všechny vlaky na dnešek už byly obsazené, ať šikovný a velmi ochotný úředník místních drah kombinoval, jak chtěl. Nejbližší rezervace byla možná až na zítra. Taková situace není bezvýchodná, záleží na tom, jak hluboko chce baťůžkář sáhnout do kapsy. První možnost – sednout si do libovolného vlaku a vozit se, kam mě napadne, jsem ale zavrhl. Hlavně v noci už by mě nebavilo posedávat na nádraží nebo se vozit třeba mezi letištěm a hlavním nádražím. Další možnost byla vydat se domů a třetí odletět do Helsinek. Ta třetí se mi docela líbila, protože bych přeskočil Stockholm a vyhnul se jednomu trajektu. Leč po poradě s J. zvítězila možnost jiná: koupit si nejčasnější místenku a sehnat ubytování. Pravda, nákladově je to někde mezi, ale s ohledem na můj včerejší stav asi nejrozumnější. Vyspím se, udělám práci na zítřek, dobiju všechny myslitelné baterie včetně svých a místo nočního trajektu zkusím ve Stockholmu přečkat do rána a skočit na ranní. A pak se uvidí.
Hotel je hned u nádraží a dovolil jsem si luxus samostatného pokoje, i když koupelna je sdílená. Ale nemusím se bát o notebook a snad se i projdu po městě bez batohu.
Prochodil jsem Kodaň tam a sem a překvapilo mě, co všechno jsme před několika lety byli schopní vidět s dětmi. My jsme ale tenkrát jezdili vodním busem. A jak na mě padala únava, začal jsem si v hlavě promítat následující dny a najednou mi den, který musím strávit v krásné a prosluněné Kodani, v mých rozvahách chyběl. Měl jsem to vymyšlené tak, že k tomu ledabylému pospávání během noci přidám několik hodin cestou do Stockholmu, a když tam druhý den ráno nasednu na trajekt, večer jsem v Helsinkách. Nebo nasednu ráno a budu tam večer? Navíc se v nabídce jízdenek na trajekt přestala objevovat levnější, denní varianta, a zbyla tam jen mnohem dražší noční. Všechno se mi motalo mojí znavenou myslí. Zvažoval, jsem, že se na hotel vykašlu, ještě dnes zkusím nějak vydržet, a abych v noci nezkolaboval, pojedu se dospat do Göteborgu a zpátky. Nakonec mě zachránila J., která mi od počítače našla velmi sympatickou cenu za denní cestu do Turku a odtamtud už mi jede vlak. A tak jsem si ji radši (už z hotelu) hned objednal, než zase zmizí. Kdepak, moderní baťůžkář nemůže cestovat bez internetu a bez podpory na telefonu. Na mně teď je nějak přežít zítřejší noc a v úterý ráno se nalodit. Ale z centra Stockholmu je to k trajektu jen necelá hodina cesty, zhruba tolik jako přes hranice mezi Schönou a Dolním Žlebem.
Vymydlený, ponožky vyprané, méďa spí. Nakoupil jsem si na večeři i zítřejší svačiny a slíbil si, že jestli zvládnu práci dodělat dřív, než usnu, zajdu na pivo, ať se konečně cítím jako člověk. Carlsberg na rohu rušné ulice mají do devíti za cenu skoro jako u nás. Do té doby stejně usnu.
Baví mě, jak mi při každém nákupu napíše Air Bank, že mi za placení kartou vrátí peníze. Celé jedno procento! Tu mám slíbené 2,20 za nákup jídla, jindy skoro 17 korun za ubytování. Ale největší úlovek je asi 35 halířů za záchod. To je fakt terno. Já vím, kdybych tady rozhazoval víc, počítalo by se to v jiných relacích.
V supermarketu Netto mě oslovila nějaká slečna s piercingem, jestli nevím, kde mají vajíčka. Vypadám zrovna já na to, že bych mohl vědět, kde tam mají vajíčka?
Bláznivý den! Ráno bylo kupodivu plné optimismu a nových sil v žilách. Několikrát jsem byl ve Švédsku, abych skončil tam, kde jde začal ráno a skončil už včera. I tak jsem najel 184 kilometrů. Díky procházce po Kodani jsem nachodil 26 632 kroků, a to jsem ještě chvíli neměl hodinky. Večer nad pivem přemítám, co mě čeká zítra. Fouká studený vítr a sešeřilo se. Ale trasu mám teď aspoň do pozítří nalajnovanou. Kdo ví!
Cíl dnešního dne zní vzhledem k zakoupené jizdence na trajekt jasně: za každou cenu se dostat do Stockholmu. Minuty zpoždění vlaku do Göteborgu sice na tabuli na peronu už zase zlověstně naskakovaly, ale je to jen minut šest a vlak pojede skoro čtyři hodiny a na přestup mám hodinu. V měkké hotelové posteli jsem spal, jako když mě do vody hodí. Probudil mě až budík ve čtvrt na sedm, takže včas, abych stihl ještě jednu sprchu a hodil se do gala.
Jakmile jsme projeli Öresundský most, který od včerejška velmi dobře znám, dali jsme se za Malmö na sever podél západního pobřeží jižního Švédska. Tam, kde se fjordy více zakusují do pevniny, bylo občas možné zahlédnout moře. Projeli jsme asi dvě třetiny „čumáku psa“, kterého připomíná Skandinávský poloostrov, a cestou už byla k vidění i jedna Ikea. Vystoupil jsem v Göteborgu, druhém největším městě Švédska. Když jsme tady v roce 2018 vystoupili z trajektu, přišlo mi to neskutečné – Švédsko jsem znal jen jako tradičního soupeře našich hokejistů na mistrovství světa. Vystoupil jsem z auta a postavil jsem se na švédskou zem. Bylo to jako ve snu. A včera jsem byl ve Švédsku dokonce několikrát… Stockholm je takřka na dohled, „stačí“ přejet na východní pobřeží. Z mapy se to nezdá, ale je to přes 400 kilometrů…
Evidentně bychom si všichni měli vzít příklad ze Švédů (ale z Dánů v podstatě taky). První vlak projížděl švédskými městy jako nůž ze švédské oceli měkkým máslem. Do některých stanic jsme přijeli dokonce dřív, a tak vlak hezky počkal a odjel na čas. Rychlík do Stockholmu vyrazil na minutu přesně. Zdá se, že se to hnulo a mířím kupředu.
Těším se! Většinu měst, do kterých mě druhá etapa dosud zavedla, považuju jenom za průjezdní, protože už jsem tam byl. Dokonce i Stockholm znám a dnes večer a v noci pro mě bude jenom zastávkou na cestě k novým objevům. Zítra, a teď už se tomu dá věřit, konečně zažiju něco nového!
Na Švédsko roku 2018 si pamatuju jako na zemi s nekonečnými plochami smíšených lesů. Stejně tak působí i letos, kdy nejedu autem, ale krajina kolem mě ubíhá rychlostí skoro 200 km/h. Země má velmi nízkou hustotu zalidnění (je skoro šestkrát větší než Česko, ale má o něco míň obyvatel) a na cestě je to znát: lesy střídají lesy a ty zase lesy. Sem tam se objeví louka nebo pastvina, když se přiblížíme k civilizaci, ale měst je tady opravdu jen málo. Mezi těmi obrovitými zelenými plochami s lesy se tu a tam objeví vodní plocha. Už jsem nepochybně na severu. Stejně jako ve Finsku jsou i tady tisíce až desetitisíce jezer.
A nejkrásnější jsou ve Skandinávii mraky, stejně jako tehdy. Na obloze leží bílé chuchvalce a peřiny a tu zelenou scenérii doplňují modrou a bílou. Skandinávská trikolora je zeleno-bílo-modrá.
První město, kde nebudu nastupovat do vlaku. Pokud se tedy někdy večer nebudu jen tak z nudy vozit sem a tam. Je tu viditelně i cítitelně chladněji, i Seveřani oblékli bundy a kabáty.
Ve stockholmském Coopu jsem si dokoupil zásoby pro strýčka Příhodu. Trochu se mi hromadí, ale ten nikoliv dobrý dánský tmavý kyselý chleba aspoňmůžu proložit bagetou.
Stockholm není jen město za vodou (Švédsko je co do HDP na hlavu jednou z nejbohatších zemi na světě), ale taky město na vodě. Rozkládá se na několika ostrovech které jsou vzájemně propojené mosty. Jsem si ale jistý, že je nikdo nikdy neprochodil pěšky. Tahle záležitost není pro chodce. A tak tu mají poměrně složitý systém metra a další hromadné dopravy včetně lodí. Já jsem ale pěšky šel, aniž bych měl ambice projít úplně všechno. Okamžitě po příjezdu je totiž turista náležitě zmaten a neví, kde začít a kudy se vydat.
Viděl jsem jak staré město, nazývané Gamla stan, kde se jeden na druhém tísní staré domy jako vystřižené z ilustrované knížky, tak Stockholm moderní, jehož centrem je široký a nesmírně pestrý bulvár Sveavägen. A zjistil jsem, že Stockholm je město rozmanitých možnosti, mnoha roztodivných kašen a taky město… laviček. Je jich tady spousta, takže je si kde odpočinout a udělat si piknik. A posedět se dá i na schodech u radnice nebo u hradu, odkud se dá v romantickém rozpoložení sledovat západ slunce.
A i veřejný pisoár tady má královský styl! Myslel jsem, že tudy jen prolítnu, ale nakonec jsem si to docela užil.
Hlavní nádraží ve Stockholmu je naprosto unikátní. Je obrovské, moderní a nechybí mu vůbec nic z toho, co byste na nádraží čekali, ale i nečekali a je to takové město ve městě. Do pohodlí letiště mu chybí už jen ty ranveje. Má ideální podmínky pro to, abych tady mohl strávit noc, ale kromě toho dvě mouchy.
Moucha první: Záchody jsou v suterénu a je do nich velkorysý vstup. Uvnitř je to neméně velkorysé – a smíšené. Vůbec tady nerozlišují na ženy a muže, patrně v té genderové progresivitě postoupili nejméně o pár úrovní výš, ale aspoň si člověk nemusí lámat hlavu, ke kterému z oněch 53 pohlaví vlastně patří nebo zda se právě cítí být velbloudem, nebo rozkvetlou kopretinou. Kabinky jsou jedna vedle druhé a včetně vstupu jde vlastně o jednu velkou halu, takže člověk tady člověk stráví intimní chvilku pěkně veřejně. Jde ostatně o veřejné WC, tak proč si nezaprdět pěkně společensky…
Moucha druhá: Hala se ve 2:15 ráno zavírá a otevřou zase až ve 3:00. Čeká mě tak příjemná noční procházka po okolí. J. mi ve Stockholmu našla ubytování v samostatném pokoji (a kromě toho samozřejmě pár ve společných, včetně jednoho ve smíšeném a jednoho v ženském) za více než přijatelný peníz, ale usoudil jsem, že bude lepší přečkat noc na nádraží, když bude tak krátká. Ráno před pátou musím vyrazit k přístavu.
Jak již klasické! Krátce po půlnoci se osazenstvo stockholmského nádraží výrazně proměnilo, když denní cestující vystřídala noční směna povalečů a lidí, co se nemají kam vrtnout. Sedělo leželo nás tam několik desítek a já jsem nemohl zabrat, protože by to byla škoda. Připadal jsem si jako novodobý Jack London. Spektrum lidí, kteří se na lavičkách, ve Stockholmu naštěstí hojných, pokoušeli načerpat síly do dalších zmařených dní, bylo pestřejší než svět sám. Za mými zády hlasitě pochrupoval černoch v roušce, na lavici naproti šimral jakýsi šprýmař svého druha zmačkaným kusem papíru pod nosem. Jak rozpustilé!
Těsně po druhé narušila klid noci parta uniformovaných svalovců. Jeden spolunocležník mi pokynul, že je čas jít. Byl jsem na to připraven. Oblékl jsem si ještě jednu vrstvu a vykročil do chladné, ba přímo mrazivé noci. Jsem asi zhýčkaný, pomyslel jsem si, vždyť ještě před chvílí chodili někteří venku v tričku s krátkým rukávem.
Vydal jsem se po směru, kterým mě vedla navigace od Seznamu. Když jsem asi po sto metrech narazil na zamčený park, usoudil jsem, že mě čeká dlouhá cesta, a rozhodl se raději podstoupit noční cestu k trajektu. Utěšoval jsem se myšlenkou na čerstvé horké kafe, které si objednám v baru u terminálu.
Mapy od Seznamu byly poťouchlejší, než když mě před Dolním Žlebem vedly do kopce ke studánce. Evidentně volily cestu zbytečně složitou a tam, kde já jsem ve skutečnosti viděl přímou ulici, ony navrhovaly zahnout nejdříve doprava a pak doleva a naopak. Vrcholem všeho navigování bylo, když mi na jednom kulaté náměstí radily vyjet na kruhovém objezdu prvním výjezdem. Přes to všechno se mi terminál přiblížil rychle, protože jsem hbitý chodec a Mapy odmítly zvolit pro mě delší, ale zato horší cestu.
Noční Stockholm je město taxikářů. Co jsem taky mohl čekat od země, kde mají prohibici? Několik drožkářů významně pozastavovalo, když mě míjeli, a jeden dokonce otevřel okýnko a ptal se, jestli nechci svézt. Ale já jsem si přece nemohl nechat ujít procházku prázdným nočním Stockholmem a několika místními sídlišti, navíc s tak báječnou společnící, jako je navigace od Seznamu! Uznávám, že tam, kde bylo na výběr, raději jsem šel světlejší ulicí nebo místem, které vypadalo, že tam někdo bydlí. A tak došel jsem až na jeden z mnoha krajů města – rozestavěný a neutěšený. Tak jestli odsud pojede loď do Finska, zapochyboval jsem, tak to bude zázrak. Lávka přes železniční koleje mě vyplivla hned u tubusu, chodby, po které se pochoduje na trajekt. Byl dlouhý a tichý a osvícený neony propagujícími hampejzy. Bylo tam docela teplo. Cestou jsem míjel osobu zachumlanou v dece. Na zem odložila dámské pantoflíčky, a přesto bych řekl, že to byla žena. Ale hlavu jsem neviděl a v zemi, kde raději mají společné záchody, stejně jeden neví. Dával jsem si pozor, abych to nevzbudil. Když jsem ušel hodně desítek metrů, ukázalo se, že chodba končí ve vzduchu. Nezbylo než se kolem toho spícího stvoření zase vrátit.
Sešel jsem ze schodů na začátku tunelu a za vedlejší budovou se otevřel výhled na areál přístaviště. I když cesta k terminálu, zjevně nově zbudovanému, trvala ještě pár minut, byl jsem zachráněn! Jenže teplé čerstvé kafe nikde a venku zima jako na severu. Bylo půl čtvrté ráno, terminál prázdný a zamčený a na dveřích nápis, že otevírají ve tři čtvrtě na šest.
Chvíli jsem byl v pohodě, ale pak se do mě ta svině mrazivá pustila plnou vervou. Hledal jsem nějaké závětří, ve kterém se ukryju, a snažil se hýbat. Záviděl jsem té osobě v tubusu a litoval, že jsem doma nepřibalil svetr. Asi v pět hodin přijel sekuriťák ve škodovce, ale dělal, že mě nevidí. Schoval jsem se do autobusové zastávky, kde bylo přece jenom asi o stupeň tepleji, a oblékl třetí vrstvu. Když už mě začaly zábst nohy a k té zastávce jsem pomalu, ale jistě přimrzal, dorazil mě baťůžkář, či co to bylo, který přišel v kraťasech. O půl šesté jsem šel jeho směrem. Lehce míjím hlavní vchod a otevírají se automatické dveře…
Znovu je těžké určit, kdy další den skončil, ale zakončeme ho na stockholmském nádraží ve chvíli, kdy mě odtamtud vyhodili hlídači. Z dánské Kodaně jsem se přes Göteborg přesunul do Stockholmu (oba Švédsko) a urazil přitom 658 km. Zejména po Stockholmu jsem nachodil 18 349 kroků. Jsem pořád ve Švédsku, ale s velkou nadějí, že večer budu ve Finsku. Pokud tedy neusnu před bránou (jako že gatem).
Takže o. k., ale proč si na té lodi připadám jako Alenka v říši divů? Proč tady kromě barů, kasin, restaurací a obchodů nejsou normální místa k sezení? A proč jsem dosud potkal jen asi tři lidi a personál?
Pomalu se na tom trajektu začínám rozkoukávat a zjišťuju, že to, co se mi ráno zdálo jako říše divů, mě udivovat nepřestává. Nad cestujícími, kterých bude maximálně pár desítek, počtem zjevně převažuje personál. Prošel jsem několika kavárnami, bary a restauracemi, prošel ulicí s parfémy, duty-free shopem a tak dále a tak dále a zakotvil v jednom z podniků. Vedle hraje živá kapela čítající tři muzikanty. Servis jako pro VIP za dvacet eur.
Ta naše Baltská princezna je jako město na vodě, tedy vlastně takový malý Stockholm, když už jsem ho tak nazval. Procházím se palubou číslo šest a kromě dalších obchodů s dárky, hračkami, laskominami pro děti i dospělé a šperky jsem narazil ještě na sál, kde se při živé hudbě tancuje.
Mám v úmyslu se dnes večer dopravit z Turku do Helsinek a tam si zaplatit hotel, protože další noc sledování spolunocležníků jednak nevydržím a jednak helsinský hlavák zavírá v noci na 3 hodiny a jednou už mi ta zima stačila. Napadlo mě podívat se, jak je to s nádražím v Turku, kdyby náhodou, a tak jsem zjistil, že mezi nádražím Satana, které je jen kousíček od trajektu, a Helsinkami jsou nějaké práce na železnici, takže vlaky jezdí jen na/z nádraží Kupittaa. A sakra! Naštěstí (pro tuto chvíli) je Kupittaa jen 5 kilometrů od Satany, takže bych to za hodinu a půl měl stihnout. A štěstí je i to, že jsem to zjistil včas. Ale nechval večera před tím, než jsi se naobědval. Tak jako tak musím dnes někam ulehnout, protože se mi na trajektu moc nedařilo pospávat.
Tak si tak říkám, jestli toho stresu při normálním režimu nemám dost. Tak určitě! Jenže Finsko je na dohled a tohle je trochu jiný než každodenní stres.
Co je štěstí? Štěstí je to, co jsem měl dnes k večeru. Z trajektu se před přistáním vyrojily možná stovky lidí. Kde byli všichni po celou dobu schovaní, to tedy opravdu netuším, možná se toulali po prodejnách módy nebo v herně na 5. palubě. Já jsem si vystačil se svou šestou, kde jsem se vyrovnával s časovým posunem o jednu hodinu dopředu a připravoval se na rychlou cestu přes Turku na jeho předměstí s názvem Kupittaa. Jenže mezitím mi v Helsinkách vyprodali cenově dostupné hotely či hostely a v Turku se objevila nabídka, která se neodmítá: apartmán s manželskou postelí, vybavenou kuchyní, obývákem, televizí s Netflixem a obrovskou koupelnou za 35 eur. Hned po zaplacení přišly instrukce, že klíč je schovaný v boxu za číslem parkovacího stání u červeného domu v ulici Fleminginkatu. (Byl to kvíz!) Z přístavu to sem bylo jen kousek a cestou jsem potkal obchod. Nechtělo se mi ani do vaření špaget, tak to skončilo u párků, ale po pár dnech je to dobrá změna. Mám to tady za odměnu – za ty strasti zažité během předchozí noci. A za odměnu mám i ty čtyři třetinky piva po euru čtrnácti, protože víno, o které si ten slavnostní okamžik říkal víc, tady v normálním obchodě rozhodně neseženete. Zjevně je těžké být ve Finsku alkoholikem. Ale vzhledem k pohodlí se mi odsud zítra bude těžce odjíždět, i když nemusím spěchat. A máme tady u nás v Turku zajímavý hrad a roztodivné úkazy na obloze.
První den, kdy jsem nejel vlakem. Nemůžu říct, že by se mi přímo stýskalo, ale nezvyk to je. Místo toho jsem si užil poklidnou, zhruba 400kilometrovou cestu trajektem plným zábavy, komerce, luxusu, paradoxů a bizáru. Když počítám Česko a lehce střižené Rakousko a Nizozemsko, dosáhl jsem jedenácté navštívené země. Ve Finsku jsem poprvé v životě a v Turku jsem se octil dosud nejseverněji, co jsem kdy byl. Zítra začínám klesat na jih. Nachodil jsem 20 829 kroků a málem zmrznul. Na trajektu bylo chladno, a tak bylo těžké důkladně rozmrznout.
Vzbudil jsem se minutu před začátkem budíkových muk a vstávat se mi nechtělo. Prádlo, které jsem si včera vypral, jakž takž uschlo, ale když jsem ho porovnával, musel jsem usoudit, že to ruční praní mu moc nepomohlo. Nechám ho na dně batohu a použiju ho, když bude nejhůř. Dnes jsem vyrazil čistý a voňavý a odhodlaný. Dobrý spánek zmůže hodně.
Jen jsem musel projít Turku a dostat se do čtvrti Kupittaa – evidentně jde o dynamicky se rozvíjející místo, malé, ale nové nádraží je součástí skupiny několika na sebe nalepených obchodních a kancelářských komplexů. A pořád se tu staví.
Jestli něco těm Finům a Švédům závidím, kromě sexy premiérky, co se umí bavit (to v případě Finska), jsou to ta obloha s úžasnými tvary mraků. A k tomu ta příroda. Když si k tomu představím ještě ty tisíce jezer, dává to úchvatný koktejl, který se nemůže omrzet. (Foceno z vlaku, takže kvalita není nic moc.)
V Turku jsem se zbavil toho odporného tmavého chleba z Dánska a na udělání sendvičů jsem použil toustový chleba z Turku. Tavenému sýru z Česka tam dělají společnost gouda z Kodaně a salám ze Stockholmu.
Na cestě mezi Turku a Helsinkami jsem překročil geografickou půlku severní etapy. Mám za sebou něco přes 2 500 kilometrů, které bych musel absolvovat, kdybych se mezi navštívenými městy pohyboval nejkratšími trasami, a ve všech ohledech se začínám vracet. Z Helsinek už mě navigace vede přes Pobaltí.
K terminálu trajektu do Estonska jsou to z centra Helsinek jen 3 kilometry. Samozřejmě jsem to došel pěšky. Myslel jsem, že bych mohl stihnout dřívější, a málem jsem ho taky stihl, kdybych se cestou kvůli fotkám a dalším zážitkům nezdržoval a pak se nechal zbytečně stresovat (úředník za přepážkou vyhrožoval, že bránu zavře za tři minuty). Rozhodl se počkat tři hodiny (čekání mi přece letos nedělá problém) a mezitím rezervovat nějaké bydlení v Tallinu a zařídit práci. To chlapík, co postával u pokladen, do toho šel, jen jsem za něj musel zaplatit jízdenku, protože neměl kartu, a vzít si od něj hotovost. Úředník mu dal slevu, o kterou jsem ho celou naopak připravil já, protože já naopak nemám hotovost, a tak jsem mu nemohl vrátit drobné. Když jsem vložil kartu do terminálu (platebního), chyběly mi na účtu peníze. Poslal jsem je tam a vložil kartu znovu a tentokrát zadal špatný PIN. Ale chlapík byl pořád v klidu. Měl pak jednu minutu, ale nikde tu nepostává a nehrozí na mě pěstičkou, tak to zřejmě stihl.
Nemůžu říct, že by mě Helsinky uhranuly na první pohled. A neuhranuly mě ani na ten druhý a třetí už jsem jim nevěnoval. Helsinky jsou unavená stará dáma, která si vás jen těžko pustí k tělu. Je těžké ji pochopit, natož se do ní zamilovat, když toho kromě moře nemá moc co nabídnout. Centrum města je pompézní, ale je to pompéznost neuspořádaná, chaotická a možná až zbytečná. Třeba jsem to špatně pochopil a ve skutečnosti si takhle ledová dáma na nic nehraje, ale neměl mě kdo o tom přesvědčit – Helsinčané působí stejně chladně jako jejich město. Kéž by se uměli odvázat jako ta jejich Sanna Marinová! Já vím, že za to ti Finové nemůžou a možná by se nejradši s celou tou krásnou svou zemí někam odstěhovali, kdyby to šlo, ale blízkost Ruska je tu cítit. Ruští žebráci s harmonikami na několika rozích to jenom dokreslují. A aby toho nebylo málo, ještě tady jako jednu z hlavních atrakcí postavili ruské kolo.
Ale dejme jim čas, Helsinkám i jejich obyvatelům. Na jihozápadě města roste kousek od přístavu prakticky nové město. Třeba bude živější, než je současné centrum, a bude tepat energií.
Helsinky jsme nechali za zádí a loď spokojeně vrní, jako by nevezla desítky kamionů a stovky osobních aut. Nás nebohé lidi snad ani nezmiňuju, my nestojíme za řeč. A zase ta přehlídka nejrůznějších nesmyslů, co se tady dají koupit. Ale žádné karaoke nebude, na to není čas, cesta trvá jen dvě hodiny.
Hotel v Tallinu se bohužel původně zdál být blíž, než ve skutečnosti je. Těch 3,5 kilometru je po takovém dni docela štreka. Na první pohled se mi Tallin jeví jako moderní a otevřené město, ale zítra mu přijdu na správný kloub. Bohužel mi došly zásoby a mám už jen oříšky, sušenku a jablka, ale on do rána nikdo ještě hlady neumřel. Pro snídani se budu muset vypravit do nějakého obchodu, večer už byly zavřené, a stejně jsem spěchal, protože Booking.com mě varoval, že hotel přijímá jen do 22:00. Poslal jsem zprávu, že možná dorazím později, a pán sice neodpověděl, ale čekal na mě. Takže znovu manželská postel (méďa už leží), vlastní koupelna, wifi (však jsem v Estonsku!) a klid na spánek. Horší je, že venku začalo pršet.
Třináctý den cest charakterizovala teplota zhruba 13 stupňů, zatímco u nás bylo víc než dvakrát tolik. Ráno jsem začínal v Turku a finským rychlíkem najel jen 168 kilometrů, až mi bylo líto, že po této zemi jízdenku ani moc nevyužiju, a cestou jsem se aspoň díval, kam by bylo teoreticky možné cestovat na Interrail. Trajekt do estonského Tallinu urazil asi 80 kilometrů. A já jsem po Turku, Helsinkách a Tallinu nachodil 25 412 kroků. Dosáhl jsem hned dvou hlavních měst, ve kterých jsem dosud nebyl!
Ráno vůbec nebylo dobré. Tříapůlhodinová noční směna u notebooku se na mě podepsala a ráno jsem se cítil polámaný a unavený, a venku navíc bylo 6 stupňů. Dost nevhodná kombinace, ale když už jsem na cestě, nemůžu si zoufat. Zahřál jsem se do zásoby sprchou a pomalu vyrážel, když jsem dole v přízemí narazil na zamčené dveře v průchodu k recepci. A nikde nikdo. Bouchal jsem, nadával, přemýšlel, komu zavolám… Po čtvrthodině jsem se odhodlal vyzkoušet jiné dveře – a ty vedly ven směrem do Tallinnu. Jsem vysvobozen!
Autobus jsem ještě nevyzkoušel, a Flixbus tuplem ne. Další cesta je po konzultaci s j. a J. narýsovaná. Aspoň do tří čtvrtě na tři ráno. A protože se musím připravit na chlad (v Tallinu fakt není nejtepleji), pro jistotu zakoupim teplý svetr.
Od rána, co jsem vyšel z hotelu, jsem nemohl narazit na žádný pořádný obchod, kde bych si něco koupil. Do kavárny se mi na snídani nechtělo (ač se běžně rád povaluji, na téhle cestě na to nemám pomyšlení) a nikde nebylo nic, co bych pozřel. Odnesly to poslední zásoby, takže jsem mohl před polednem říct, že jsem jakž takž po snídani. Pak jsem stejně dlouho hledal obchod – a našel jeden s teplým pultem. Takže obědové menu za 3 eura vypadá následovně: pečené brambory s mletým masem, sýrem a brokolicí (nějaká tomatová omáčka tam byla) a zelný salát. A batoh je plný jídla, kdyby se mnou náhodou cestoval strýček Příhoda.
Při pohybu na sluníčku nebo uvnitř budov jsem měl tendenci to podceňovat, ale jakmile jsem se ocitl ve stínu, teplota vzduchu kolem 12 stupňů mě utvrzovala v tom, že úkol dne je jasný – sehnat něco teplého na sebe, ideálně i čepici. A když jsem pak potkal nějaký displej s předpovědí počasí a tam stálo, že v noci budou stupně dva (a dokonce pod nulou), bylo to o to naléhavější. V centru Tallinu ale žádná obchodní centra s lidovými oblečky nejsou, a tak nezbylo projít se někam víc na periferii. Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem včera z přístaviště kolem nějakých budov vypadajících jako chrámy konzumu šel, a tak jsem se tam vydal. A na ráno v Rize mám mikinu s kapucí.
Je tady všude, ten ruský hmyz. Ve městě, v obchodech, prostě všude. A Estonci je snad chtějí integrovat. Jedna Ruska mi prodávala oběd, další kafe – obě zaučované estonskými prodavačkami. A nejvíc jich je na autobusovém nádraží. Jedna obstarožní dáma mou dnešní zkušenost s jejich všudypřítomností korunovala, když se mě zeptala, jestli mluvím rusky. Málem jsem jí rusky odpověděl, že ne.
Já vím, že nejsem úplně nezaujatý, ale myslím, že jsem schopný odhlédnout od toho, že jsem 5 let byl e-občanem Estonska. Nebyl jsem totiž elektronickým Estoncem bez výhrad (estonský mail mi nefungoval a čtečka čipu na občance nejde odinstalovat z počítače). Bylo mi to k ničemu a dnes si rvu vlasy, že jsem radši za ty peníze, které mě to stálo, nekoupil bitcony… Tak jako tak ale chovám k Estoncům úctu, protože se jeví jako lidé nebojácní a hrdí. V takové blízkosti zla to beztak jinak nejde.
Zběhal jsem kdeco a můžu zodpovědně říct, že Tallin je překvapivě okouzlující! Zatímco některé periferie, třeba ta, kde jsem bydlel v hotelu, nabízejí velmi zašlou vzpomínku na sovětskou éru a ošuntělé bytovky tam střídají ještě starší dřevěné domy, jiné jsou ukázkou Tallinu budoucnosti – intenzivně se tady staví a buduje. Platí to zejména pro části města směrem k přístavu. Ale to nejlepší, co může Tallin nabídnout, čeká ve starém městě. Uličky a ulice táhnoucí se do kopce a zase z kopce lemují domy jako malované, pamatující ještě hanzovní slávu, s fasádami barevnými a pestrými, až oči přecházejí. Bez ohledu na to, jaký „mráz“ během dne panoval, atmosféra starého města, které si zachovalo velké části původního opevnění a svérázně do nich zabudovalo pozdější zástavbu, stojí za návštěvu, ať je to jakkoli daleko. Celá ta série překvapení, kdy se objevují další a další ulice s dalšími a dalšími domy, jako by nikdy neměla skončit. A pak když se jako zázrakem nahoře na kopci otevře výhled na celý Tallin a s ním i na kus Baltského moře, je to nádhera, která zalitá sluncem poskytne zadostiučinění.
Stejně by mě zajímalo, kam se všichni ti mravenci, jejichž hemžení na autobusové nádraží neustává, pořád přesouvají. I když pro autobus, vedeme kterém sedím já, to neplatí docela. Včetně řidiče je nás tady přesně tucet a můj cíl je jasný: ráno se trochu vyspalý probudit v Rize. Mám před sebou asi 270 km jízdy a přes 4 hodiny odpočinku v teple. Osud tomu chtěl, že linka končí až ve Vilniusu, tak snad nebudu vyspalý a odpočatý jinde a až moc.
Severní etapa trvá necelý týden, ale mně to připadá, jako bych byl na cestě měsíc, tak moc je to intenzivní. A intenzivní je i zážitek z Tallinu. Zůstal jsem tam celý den, takže ať na večerní odjezd Flixbusem jsem žádného přepravce nepoctil svou přítomností. Nevadí, však na ně ještě dojde. A na co těšit se mají hlavně železničáři. Po Tallinu jsem nachodil 26 252 kroků. Hezky mi to šlape!
Ve tři čtvrtě na tři jsem z vyhřátého autobusu vystoupil v Rize. V noci to tam bylo ošklivé a všichni kolem mluvili nějakým divným jazykem, ale na to bych měl být minimálně od Švédska zvyklý. Jen se ty jazyky, které slyším, nějak často mění. U autobusového nádraží je nějaká průchozí chodba, na které je napsáno, že se od půlnoci do pěti zavírá, ale na to, že by tam nikdo neměl být, tam bylo velmi živo. Až do tří jsem si myslel, že zbytek noci tedy přečkám relativně v teple a ani svou novou mikinu nebudu potřebovat. Jenže ve tři přišli dva chlápci z ostrahy a všechny nás vyhodili… Oblékl jsem mikinu s šel to město prozkoumat dřív, než se probere do nového dne.
A zase divní lidé. Ale co v tuto dobu čekat? Jeden mě oslovil východu z jednoho obrovitého podchodu, kterého kdyby nebylo, asi by nijak nešlo překonat křižovatku zvící tak jeden hektar. S dostupností pro chodce si tady zjevně hlavu moc nelámou. Ten kluk (mohlo mu být tak kolem oamadvaceti) se obroviteho mému očekávání jako divný člověk neprojevil. Škoda že mluvil tak rychle, mohli jsme si víc popovídat. Jeho už jistě ruština na gymplu nepotkala, takže anglicky mluvil dobře. Říkal, že Riga je pro masy, a doporučil mi navštívit Liepāju. A taky mluvil o depresích, darknetu (tajemné vrstvě internetu, kde se dá sehnat všechno včetně drog a obsahu, který byste fakt vidět nechtěli) a o tom, jak se živí levně koupenými potravinami, kterým prochází trvanlivost, a galantním somrováním, když někomu za nějakou drobnost nabídne peníze – a on většinou odmítne. Jestli to mám brát jako návod, nevím, během této cesty už na to naskočit nestihnu, stejně jako nezvládnu navštívit Liepāju. Ale možná je to dobrý tip, jestli sem někdy vyrazíme s částí rodiny (taková A. by o to zjevně velmi stála).
Mikina funguje, ale v jednom klubu v centru Rigy mají otevřeno od odpoledne až do šesti, tak jsem tam chvíli zabíjel čas nad kafem, což byla lepší varianta, zvlášť když tam tancovaly dvě Lotyšky, co tam kromě mě zbyly. Pro ně jsem byl pro změnu divnýčlověk já – ony na rozdíl ode mě určitě voněly.
No a voněla jistě i ruská helmbrechtnice Nataša, která se náhle odněkud zjevila, od níž se to tak nějak očekává a která mě začala balit. Jelikož já jsem v žádném případě nechtěl zkoumat, nakolik voní, zvednul jsem kotvy.
V autobuse jsem spal jen trochu. Občas někomu zahrál hlasitě mobil a hlavně se mi hlavou honily další plány. Už dříve mě napadlo, že doprava mezi Litvou a Polskem nebude jen tak, jenže uklidňoval jsem se tím, že když Interrail platí v obou zemích, to by v tom byl čert… V tom konejšivém teple a bezpečí autobusu jsem měl výjimečnou možnost přemýšlet, jak budu pokračovat – hlavně s ohledem na plánování noclehů a přesunů. Do Vilniusu to půjde snadno, Flixbus jezdí i tam. Dál jsem chtěl pokračovat vlakem, jenže jestli dobře koukám, Litvu a Polsko spojuje jediná železnice. Ta by mi normálně stačila, ale aplikace neukazuje nic, co by se dalo využít. Zkusím ve Vilniusu zjistit, jestli se dá nějak dojet vlakem do Polska, a pokud ne, nezbyde než až do Varšavy změnit způsob cestování a na vlak naskočit až tam.
Sekuriťáci na rižském hlavním nádraží jsou taky pěkní šprýmaři. Anebo drsní chlapi, jak se to vezme. Do křížku bych s nimi přijít nechtěl. Spící osoby občas přijdou probudit – tu jednomu vezmou batoh s jakože s ním odcházejí, dokud si toho nevšimne, jiného zatahají za ucho. Jiný kraj, jiný mrav. Nádraží se pomalu probouzí, jen ti, které ti dva poťouchlí drsňáci otravují, se ne a ne probudit.
Nakonec jsem tu pitomou řeč přece jenom musel použít. Asi po dvaceti letech a je třeba přiznat, že dost zpotvořenou – dobře jim tak! Jinak bych se od paní za okýnkem nedozvěděl, co už jsem tušil: že mi je v Lotyšsku Interrail houby platný a že jediná možnost, jak se dostat do Litvy, je autobus. Ale řekla mi to ochotně, paní jedna uniformovaná.
Já vím, že vztah člověka k určitému místu záleží na tom, za jakých okolností tam přijel, odkud tam přijel, a víceméně i na tom, kam se odtud vydá. Vím, že aby mohl město náležitě pochopit a poznat, nestačí mu na to jen pár dnů, natož pár hodin, a v tomto ohledu zůstanu možná Rize něco dlužit. Zažil jsem ji v noci, a to velmi intenzivně, a zažil jsem ji posvitání. Měl jsem možnost vidět, jak se město probouzí a jak se nesmělé ranní paprsky snaží na tváři lidí přes teplotu jen pár stupňů nad nulou vykouzlit úsměvy. A ano, i secesní čtvrť jsem viděl. Riga byla po celou tu dobu chladná venku i uvnitř a hlavně – byla rozbitá, ušmudlaná a unavená jak námořníkova žena. Přitom má to město takový potenciál! Stovky, nebo dokonce tisíce ohromujících budov, které dostala do vínku a které svědčí o tom, že to muselo být bohaté město, lákají k prohlídce. Jsou různorodé a často hravé a ve světle onoho ranního slunce dodávají mnohým zákoutím až magický rozměr. Jenže je to taková marnost. Rižané jako by si toho nevážili. Odjíždím z Rigy, aniž bych ji k sobě nechal promluvit důvěrněji, a zanechávám ji jejímu osudu stejně, jako jsem časně ráno pohrdl nabízeným klínem importované helmbrechtnice.
Flixbus (pořád mu nemůžu přijít na jméno a říkám mu Netflix) mi před chvílí poslal SMS a e-mail, že má autobus z Rigy do Vilniusu 119 minut zpoždění, a přitom vyjíždíme na minutu přesně. Buď se tesař utnul, nebo sedím ve špatném autobusu. Ale jak to, když je všechno digitalizované?
Každý má občas nějaké rozmary a já holt mám dnes ten, že jsem chtěl co nejrychleji sednout do autobusu a vypadnout z Rigy. Když už jsem jednou na cestě domů, proč to zdržovat? Jasně, mohl jsem tam pobýt, od dvou být ubytovaný v hotelu a vyrážet na procházky městem, sednout si do kavárny… Jenže venku je tak ukrutná zima a mně se po těch x hodinách strávených na nohou nechtělo to protahovat. Taky už se asi těším na vlak a na tu kombinatoriku, která mě čeká.
Ohromující! Z Vilniusu směrem na Polsko vlak jede a zřejmě bych mohl jet na jízdenku, jenže jezdí jenom jeden denně, a to krátce po sedmé ráno. Znamenalo by to nějak vydržet další noc, což by nemuselo s ohledem na nejistá spojení dál na východ znamenat protože mé rozpoložení nic povzbuzujícího,nebo si zaplatit hotel a ráno vstát brzy. Autobus je vlastně takový hotel a vlak v jednom, a navíc bývá spolehlivější, i když o tom do Vilniusu se to říct nedá. A to s námi ten rusák řidič jel, jako by nás ukradl. Volím tedy noční cestu do Varšavy, kde bych měl být ráno kolem sedmé. Ale aspoň mám ještě příležitost načerpat trochu podvečerních a večerní atmosféry Vilniusu a opatřit si zásoby.
Je to zvláštní pocit, sedět v poklidu zešeřelého autobusového nádraží jen zhruba 20 kilometrů od běloruských hranic a na jednotlivých zastávkách terminálu, který čítá skoro 40 slotů, číst názvy měst jako Lvov nebo Kyjev. Ti Litevci neboli Litvani musí být klidné povahy. Rusáků jsem tu tentokrát nepotkal tolik jako v Estonsku nebo Lotyšsku, ale jsou tu a dělají hajzlbáby nebo prodavačky. Tak, jak to má být.
A litevština je zvláštní jazyk – často přidává koncovku nejen za obecná jména, ale i za jména vlastní, takže autobusy odsud vyjíždějí na Kijevas, Berlynas nebo Štutgaras. Já čekám na ten, co mě odveze na město Varšuva.
Nemůžu říct, že by mě Vilnius přímo uhranul nebo mě oslovil na první dobrou, ale dojem ve mně koneckonců zanechal, a velký. Už na pohled je to totiž město, které se činí a vyvíjí se správným směrem. Na jeho okraji nejsou žádné vyloženě nevzhledné periferie a i tady udává ráz městu výstavba, kterou hlavní město ke svému životu a obsluze obyvatel potřebuje. Samotné centrum pak má všechno, co potřebuje, a je to tady uspořádané tak, jak se ony potřeby měnily. Má svůj vévodský i prezidentský palác, hrad, židovskou čtvrť, centrum s nekonečným množstvím budov postavených každá snad v jiném slohu, nákupní třídy, parky, spoustu kostelů, ulici s hospodami jednou vedle druhé, zkrátka úplně všechno, co od moderního města očekáváme. Působí velmi vzdušně, a přitom nijak velkopansky. Domy sloh za stylem poskládané vedle sebe působí snad poněkud pitoreskně. Samozřejmě mu chybí moře, což těm, kdo moře potřebují k rozvášnění ze západu slunce, bude chybět. Mně osobně to nevadí. Co jediné Vilniusu schází a co oproti němu dělá v mých očích zajímavější Tallin, jsou ty uličky s barevnými domky táhnoucí se na vršek, odkud je na město tak nádherný výhled. Ale nebyl jsem nahoře na hradě, třeba by ten pohled stál za zaznamenání.
Tak Pobaltí je dobyto jednou provždy, a to včetně Helsinek. Žádná z dalších cest už nebude první. Ale trvalo to, to nepopírám – v nohách mám desetitisíce kroků, napsal jsem pár hodin a nohy mě bolí a prsty mám v botách stísněné, že střídavě brní, bolí a pálí. Až přijedu domů, dopřeju jim konejšivou lázeň a aspoň tři dny budu chodit bos. Možná jsem pro severní cestu mohl zvolit opačný postup a vydat se z Berlína na Varšavu místo do Hamburku. Jenže to ještě nevím, co mě zítra nebo pozítří čeká v Polsku. Podle aplikace bude třeba pro některé spoje rezervovat jízdenku, tak doufám, že nezůstanu ve Varšavě trčet jako v Kodani. Vždycky musí existovat způsob, jak se přepravit jinak, mně ale ta nutnost použít alternativy vlaků dost hnula baťůžkářským rozpočtem. Ale splnění cíle to vyžadovalo.
Za chvíli odjíždí z Vilniusu přímý autobus Eurolines do Prahy. Je trochu zpožděný, ale zítra kolem půl páté večer bude v matičce stověžaté. Krásná představa! A měl bych to jen o pár set dražší. Jenže to bych vynechal Varšavu. Taky jsem si to mohl koupit jen do Bělostoku a odtamtud mi platí jízdenka… Tolik jsem toho mohl udělat jinak!
Na západním nádraží ve Varšavě není klid, naopak v šest hodin ráno je tu pěkně živo. Ale bohužel taky sychravo a deštivo. Skoro celou cestu jsem prospal, aniž bych se musel uspat pivem, které jsem si pro tento účel koupil ve Vilniusu. Teď si ho za odměnu ponesu s sebou v batohu. Každé kilo navíc je cítit.
Jen co jsem po několika dnech potkal prvního železničáře, už se zase dějí věci. Zvažoval jsem jet vlakem na Berlín, ale ten jede už v poledne a já přece jenom chci zkusit, jestli se venku nerozptýlí ta mlžná oblačnost, trochu si Varšavu prohlédnout a jet nočním vlakem do Wroclawi. (Jmenuje se Krkonoše.) Potřebuju místenku (podle aplikace za 6 eur), ale když jsem ji šel koupit, chlap na přepážce říká, že v 9.10 žádný vlak nejede. To je divné, tvrdím mu, protože před chvílí jsem ten vlak viděl na automatu. Zašel jsem tam tedy ještě jednou a vyfotil to. „Aha, ty chceš jet až v devět večer!“ zvolal vítězoslavně a vytiskl mi místenku. Za jeden zlotý…
Na nádraží jsem udělal hygienu nohou a zubů a cítím se trochu kulturněji. Úplně jiný člověk!
Pamětihodnosti se můžou snažit jak chtějí, ale je to marné: největší zážitek poskytne veřejné WC za jeden zlotý (zřejmě standardní suma). Po vhození mince (čtečka karet nefungovala a já díky J., která nedávno zabloudila do Polska, mince mám) stačí stisknout tlačítko a otevřou se dveře a začne hrát hudba. Bohužel převzali repertoár z obřadní síně místního krematoria. Znělo to až mysticky, ale aspoň jsem se tam moc dlouho nezdržel.
Kdo by to byl ráno, když jsem kolem šesté hodiny vystupoval na šedivém, oprýskaném a vůbec nijak vábném nádraží Varšava západ, řekl, že tohle město bude nejpříjemnější překvapení výletu? Nečekal jsem nic, myslel jsem si, že Varšava je unylé, tuctové a nezajímavé město, které je zajímavé jen tím, že je to hlavní město Polska. Jako takové jsem ho dosáhl a musím říct, že jsem se hluboce mýlil. A jestli jsem někdy o nějakém městě řekl nebo napsal, že je to opravdu velké město, pak se omlouvám, Varšava je schopná předčit všechny ostatní i v tomto parametru. Velice mi připomíná Berlín, ten je ale kosmopolitnější a mnohem méně upravený. Zatímco v širším centru metropole Německa není problém narazit na místa nikoho, o Varšavě se to prakticky vůbec říct nedá. Jistě, směrem od centra k periferiím už toto hodnocení úplně neplatí, a západní nádraží je ostatně velmi výmluvným svědkem, ale centrum Varšavy je jednoduše úhledný. A město samotné nádherné. Je až s podivem, že mu dosud dominuje (a patrně to tak bude navždy, dokud tahle Stalinova pomsta nespadne) 237 metrů vysoký Palác kultury a vědy, památka na socialistický realismus. Naštěstí se k tomu Varšava postavila po svém a v okolí této ztopořené vzpomínky na socialismus rostou další a další výškové budovy. Evidentně si tu nedělají starost s tím, že by mohli přijít o panorama. Nejen na tom je vidět, jak obrovský kus cesty město za posledních třicet let ušlo. A říct se to dá o všem, na co tady návštěvník narazí – o historických i historizujících budovách, Královském paláci i Prezidentském paláci a celé ulici Krakowskie Przedmieście, o ulici Nowy Świat, která je široká a hostí lidi zvyklé sem chodit nakupovat i posedět v restauraci, o starém městě a jeho rynku (pro mě vůbec největším překvapení), promenádě podél Visly a spoustě dalších drobných maličkostí, na které je možné tady narazit, pokud se tu někdo zdrží jako já celý den a které kolorit města coby místa přívětivému ke svým obyvatelům dotvářejí. Varšava je prostě moderní město, které má budoucnost.
Škoda jen, že nevyšlo počasí, za slunečného dne by vznikly veselejší fotky.
Včerejší den jsem nestihl shrnout, tak pro pořádek… Dáno jsem unavený vylezl z autobusu v unavené Rize a ještě během dne se placatou krajinou do 300 kilometrů vzdáleného Vilniusu. Byl to bláznivý den, ale podniknout cestu do dvou hlavních měst zřejmě bylo nutné, abych se nezbláznil i já. Po obou městech, z toho v Rize i během noci, jsem nachodil 33 877 kroků.
Únava je pes a setsakramentsky o sobě dává vědět. A těch 30 kilometrů, které jsem naťapal po Varšavě, jaksepatří taky. Když já jsem ten Národní stadion, který tady kvůli mistrovství Evropy ve fotbale nedávno postavili, prostě musel vidět a musel tam jít pěšky, i když k němu vede metro nebo se patrně dalo jet i vlakem… Ale nedám se, domů to je už jen 750 kilometrů. Cesta vlaky mi sice tu vzdálenost prodlouží, ale i tak snad budu zítra spát, navíc vleže, a ještě k tomu ve své posteli.
Poláci asi železniční vozový park pár desítek let neobnovili, ale zásuvka tu je (už jsem nějakou potřeboval, protože obě powerbanky melou z posledního) a Krkonoše vyjíždějí skoro přesně tak, jak mají, jen s asi tříminutovým zpožděním. Tak na shledanou, Varšavo!
V noci jsem s Flixbusem ujel přes 500 kilometrů a docela se vyspal, takže jsem dnes celý den mohl strávit prohlídkou Varšavy. Jde o osmé navštívené hlavní město (páté během severní etapy) a protentokrát by to mohlo stačit. Ani dvě včerejší města během jednoho dne se Varšavě nevyrovnají nachozenými kroky – dnes jich bylo 41 769.
Do Vratislavi jsme přijeli včas, takže jsem se stačil zorientovat a podívat do aplikace a zjistil jsem, že do Zhořelce, kam jsem měl jet až za dvě hodiny, jede dřívější vlak. Nasedám tedy do něj a aspoň bych měl mít víc času na přestup. Jen si to zpestřím ještě jedním přesedánim, a sice ve městě Wegliniec. A ve vlaku je teplo a živo. Stejně jako ve Wroclawi, kde hned u nádraží buší divokými rytmy do ticha noci nějaký klub. Je to vůbec živé místo, skoro by se chtělo říct, že Vratislav nikdy nespí. Na hlaváku je spousta lidí a jenom ve 4:36 odjíždějí čtyři vlaky.
To bych netušil, kam všude mě ta cesta zavede. Jezdím regionálními vlaky po Dolním Sasku a báječně si to užívám. Poláci mají hustou síť vlaků a jezdí na čas. Aspoň zatím.
Samozřejmě jsem to s tou dochvilností polských vlaků přehnal a hned další vyjel o dost minut pozdě. Asi bych přípoj ze Zgorzelce na Goerlitz (obojí Zhořelec) stihl, ale musel bych se zorientovat nebo by mi musel poradit ten donchuán průvodčí, co laškoval s málo oblečenými slečnami vracejícími se z tahu. Ale stejně mám fóra a do Drážďan je to jen kousek. A odtamtud už trefím.
Trochu toho adrenalinu na závěr neuškodí. Přesun po asi kilometrové trati z polského do německého Zhořelce trval přesně hodinu a 47 minut. První vlak vůbec nejel, druhý jel včas a málem ujel jedné ženě, co tam tu hodinu a půl a tak dál čekala taky. Kam mezitím zmizeli ostatní, to opravdu netuším. Zhořelec není místo, kde by člověk chtěl trávit čas. Vytrvám. Stejně bych někde čekal a aspoň zatím aplikace dostala rozum a tady v Německu ukazuje vlaky, které v Polsku nenašla. Už jsem myslel, že ze mě bude černý pasažér.
Myslel jsem, že bych se dnes mohl z Drážďan svézt tak nějak civilizovaněji a jet přímo, jenže jsem zjevně zapomněl, jak ten Interrail funguje. Jakmile zvolím cestu až do Prahy, tedy do země původu, musím ji označit jako návrat a končím se vším tím cestováním. Jenže to já rozhodně nehodlám (ne, nestačilo mi to). Takže nezyde než se zase propašovat. V Praze budu k večeru.
Tak nakonec ze mě ten černý pasažér možná přece jenom bude. Ve 13.10 odjížděl z Drážďan rychlík Berlíner (jede až s Kielu). Měl jsem ještě čas, a tak jsem zkoušel v automatu koupit jízdenku mezi Bad Schandau a Děčínem nebo aspoň zjistit, jak se dá cestovat mezi Schönou a Dolním Žlebem. Jenže takovou jízdenku automat nenabízel a taky v aplikaci Českých drah chybí u většiny spojů přes hranice možnost koupit to přes internet. Možné to bylo mezi Bad Schandau a Ústím a tam byla cena asi 750 Kč. Pokud to tak je, je to pochopitelně masakr. Říkal jsem si, že v tom vlaku na Prahu odchytím průvodčího a zeptám se, než dojedeme do Bad Schandau, abych když tak stihl vystoupit a abych to věděl pro příště. Průvodčí tam byli dva, ženská a chlap, ale oba Němci – chlap to vzdal hned, ženská se snažila, ale mluvila tentokrát anglicky ještě hůř než já. Řekla mi, že český personál to od nich převezme v Děčíně a že si u něj mám tu jízdenku dokoupit či co. Nakonec jsem jí navrhl, že si koupím jízdenku z Děčína do Prahy, jestli to bude v pořádku. Asi ode mě chtěla mít pokoj, tak řekla, že bude. Přijíždíme do Děčína, tak čekám, co se bude dít, s nadějí, že když už nic jiného, aspoň budu doma o dost dřív.
Průvodčí těsně před Prahou přišel, mně se v přeplněném vlaku nechtělo klást zbytečné otázky (jedné paní v uličce naúčtoval přirážku, takže bych dopadl stejně, pokud bychom se nedohodli), a tak zase nevím, na čem jsem.
Před zastávkou Libčice nad Vltavou směrem na Prahu je na bílém nádražním plotě velký černý nápis PROČ TO DĚLÁŠ? Kladu si tu otázku často s pokaždé na ni najdu jinou odpověď. Za chvíli budeme v Praze, jen má ten vlak zpoždění.
Nedalo mi to a v Praze na hlaváku (to už mi nemohl nic naúčtovat, takový jsem hrdina) jsem zašel za průvodčím. Příště stačí, když si tu jízdenku po Čechách koupím z hraničního bodu Schöna-Graenze, abych se nemusel pašovat. V automatu na drážďanském nádraží ale zřejmě koupit nejde, přes internet určitě ne, jde to u pokladny (když jeden odhadne čas) nebo ve vlaku. Jako vždycky trochu nepořádek. A jsem zvědavý, co mi na to řekne některý z příštích průvodčích, potažmo ten, u kterého to budu chtít koupit poprvé.
Už jsem skoro doma, takže zbývá v rychlosti shrnout poslední den severní etapy. Byl to den plný čekání, které jsem naštěstí díky černé cestě mezi Schönou-Gränze a Děčínem o něco zkrátil, jinak bych se ještě příští tři hodiny trmácel přes hranice a nejrůznějšími vlaky na Prahu. Včetně noční cesty z Varšavy, která začala už včera, jsem urazil dalších 731 kilometrů (vlaky po Česku nepočítaje) a viděl několik nádraží. Na to v polském Zhořelci ovšem jen tak nezapomenu. Nachodil jsem pouhých 7 115 kroků.
Úskalí cestování už mě pronásledují i ve snech. Dnes se mi po dlouhé době něco zdálo, aspoň co si pamatuju, a jak by taky ne, když toho v posledních týdnech moc nenaspím. Odehrávalo se to v Tallinu, ale vypadalo to tam jinak. Setkal jsem se tam s jedním kamarádem. Bydlel tam, ale za žádnou cenu mě u sebe nechtěl nechat přespat, ačkoli jsem se ho na to výslovně zeptal a předtím jsme spolu vypili pár piv. Únava alkoholem byla značná a já jsem tím spíš potřeboval někde složit hlavu. Už dřív ale z nějaké obrovité tašky vytáhl několik svazků bankovek nejrůznější hodnoty. Byla to místní měna, snad marky (ve snu s tím člověk těžko může polemizovat) a bylo to opravdu velké množství peněz. Napadlo mě, že si při takovém bohatství můžu dovolit koupit jakýkoli hotel. Otevřel jsem Booking.com. Z displeje na mě do tmy noci svítily tři nabídky. Dvě byly obsazené a zbývala jediná – nějaká šatlava spojená s mučením za 5 marek.
Během severní etapy, trvající od nástupu do vlaku v Řevnicích do vystoupení tamtéž přesně 9 dní a 3 hodiny, jsem navštívil 8 hlavních měst, i když v Berlíně jsem si jen protrpěl noc kvůli zrušenému vlaku, z toho pět poprvé. Byl jsem celkem v 8 cizích zemích a urazil jsem 2998 km vlaky (nepočítaje v to cesty po Česku), 470 km trajekty a 1150 km autobusy. Byla to trasa divoká a velmi intenzivní a přesto, že jsem se ocitl jen desítky kilometrů od zemí ve válečném stavu, ať už de iure (Rusko), nebo de facto (Bělorusko), kupodivu bezpečná.
Původně jsem se chtěl na jižní trasu vydat dnes, hned po pracovní schůzce, jako frajer, co černou aktovku vymění za modrý megabatoh a vydá se k hranicím. Domluvili jsme se ale s J., že pojedu až za dva dny, což mi během následujících 11 dnů poskytne vzhledem k jednomu státnímu svátku luxusních 5 dní volna. Jízdenku do Velenic jsem přesto ještě nekoupil, to kdybych musel nové pracovní povinnosti začít plnit teď hned. Ani to a ani rychlá objednávka dřeva naštěstí mou cestu neohrožuje. Dopoledne se ale ozval někdo, kdo na webu našel moji nabídku umění divů. Odevzdal jsem rozpočet a jsem trochu nesvůj. Nejsou to malé peníze a z vlaku a nádraží se to dělat nedá.
Nikdy bych nevěřil, že může být v sedm ráno v pražském metru tolik lidí, kdybych si dnes ty vyvoněné figurky směřující do práce nemusel na vlastní nos zažít. Koukal jsem na ně jako vyoraná myš, ale večerní piva a panáky v garáži u Arnošta mi nedovolily žádná dilema ta, jestli je vhodné jet už teď, nebo bude lepší odložit odjezd na jindy. Všechny ranní úkony včetně nákupu jízdenky na Lužnici jsem provedl automaticky a cestujícím v kupé zvesela oznámil, že mě vyfasovali jako spolucestujícího. A vlak vyjel na minutu přesně. Jen tentokrát tenhle rychlík nedisponuje ani zásuvkami, ani wifinou. To mě teprve donutí šetřit energiemi!
Jak se slunce, v nastávajícím podzimu nesmělé a ospalé, vysoukalo zpoza mraků a naznačilo, že by mohl být krásný den, dostal jsem se s odcházejícím opojením z pobytu v Arnoštově garáži do cestovatelské nálady a začal se těšit na nové zážitky, přestože odjezdy jsou vždycky těžké a nervózní a vždycky musím zvažovat, jestli jsem na něco nezapomněl. Vybavení jsem tentokrát trochu probral a netahám s sebou věci, které jsem dosud vůbec nepotřeboval (adaptér do zásuvky) nebo které potřebuju zachránit, pokud někde sednu na letadlo (kapesní nůž, během dvou etap použitý jen zřídka). Naopak jsem přibalil spodky, kdybych musel někde mrznout přes noc, a dokonce čepici. Takové 4 °C ve Stockholmu holt jednoho vyškolí. Tak jako tak mi batoh přijde o něco lehčí.
Před Čerčany padla na krajinu hustá mlha, ale sluníčko to nevzdává. České Velenice jsou naštěstí ještě daleko a před Benešovem to vypadá zase veseleji. Vidím modré nebe!
Po krátké procházce, tentokrát jižním pohraničím, jsem stanul na malém nádraží v rakouském Gmündu. Zatím tón jde hladce. Český vlak přijel přesně a kočár ÖBB jede přímo do Vídně.
Můj první opravdu rakouský vlak. Tichý a pohodlný, ladně se ploužící jižně od hranic s Českem, i když taky bez zásuvky. Jsem vlastně pořád skoro doma, i když už venku, na což mě znovu upozornil T-Mobile. A na téměř všech střechách vidím fotovoltaiku.
Nádraží Františka Josefa, připomínka společné monarchie, je na severu, zatímco hlavní nádraží, odkud bych měl kvečeru odjet do Bukurešti, na jih od centra. Ideální příležitost projít si město, než si pořídím místenku.
První komplikace jižní etapy je tady… Před pokladnami, kde si možná budu moct koupit místenku na další vlak, je fronta jako na maso. Před vchodem stojí několik zřízenců a evidentně to tam pouští po troškách. A mě samozřejmě začala honiteb práce.
Což o to, fronta uběhla rychle a k pokladně jsem se dostal taky (a práci mezitím jakž takž stihl), ale místenku na večerní přímý vlak do Bukurešti už neměli. Nebyl čas přemýšlet a kombinovat, tak mám místenky dvě – na tříhodinový spoj do Budapešti a na patnáctihodinový do toho Rumunska. Jen mezitím musím počkat sedm hodin v Budapešti. Tak nějak cítím v kostech (a teď trochu i na těle), že dnes v noci dojde na jégrovky i čepici…
Trampota s přejezdem do Bukurešti mě kupodivu z míry nevyvedla tak, jak by možná měla, po hladkém dopoledním cestování bylo beztak jen otázkou času, kdy se něco vyvrbí. Nadto jsem se mohl hned zatepla svěřit jednomu manželskému páru z Česka, který mě oslovil před vídeňským hlavákem. Pán začal německy, já jsem se nejdřív snažil přecvaknout na němčinu, ale pak jsem spustil anglicky a chvíli na něj mluvil, a když se zeptal, odkud jsem, mohli jsme si popovídat líp a tak nějak upřímněji. Možná tu sedmihodinovou pauzu (což tedy zní obludně, ale už jsem leccos zažil) v Budapešti využiju k tomu, abych se trochu připravil na Rumunsko – holt se vydávám na Balkán. Horší je, že v Bukurešti budu až před desátou, takže tomu musím přizpůsobit výběr ubytování, abych se mohl dostavit do půlnoci. Dva vlaky nicméně eliminují riziko, že se nedostanu k zásuvce, telefon už si říká o papání a powerbanky nevydrží pořád.
Hlavní nádraží ve Vídni je impozantní, ovšem jen svou velikostí, jinak je to tady bludiště a moc míst k sezení jsem tu zatím neviděl. Kdo ví, kde bych přečkal noc, kdyby mě to postihlo tady. Nakonec jsem našel pár laviček, a dokonce se stolky. Místo naštěstí bylo, a vzápětí mi došlo proč – ten stůl, u kterého sedím, vypadá velmi nevábně. Prostě navrch huj, uvnitř tak trochu fuj.
Asi bych se tu měl cítit jako doma, ostatně s Rakušany toho máme společného víc než jednoho dočasného ministra vnitra, ale tak, abych tu chtěl zdomácnět, na mě Vídeň nepůsobí. Tou pompézností mi trochu připomíná Helsinky, ale je to příbuznost jen zdánlivá. Jednak jsou Helsinky až příliš ospalé, chladné a ošuntělé a jednak mají přístav, který jim nakonec propůjčuje osobitost. Vídeň je načančaná, voňavá a na první pohled bohatá a dává to okázale na odiv. A je to město velké a nikde nekončící, že tady jeden nachodí spousty kroků, pokud se jako já rozhodne nevyužít stařičké tramvaje, které tady většinou jezdí, anebo metro, kterým se dá pohodlné dostat prakticky kamkoliv. A taky je to město kulturní, mají tady velké množství muzeí a galerií. Věřím, že Vídeňanům, těm je tady hej. Já ale odjíždím zase o kus dál. A zůstávám udiven, že vyjma letmých návštěv, během nichž jsme Vídeň minuli při cestě na Maltu a využili k přenocování před odletem do Tel Avivu, jsme tady ještě nebyli, když je to nejbližší hlavní město od nás.
Vlak do Budapešti vyjel s 20minutovou sekerou, ale vyjel z Mnichova, tak bych se vsadil, kdo za to může. Nevadí mi to, každá minuta, kterou strávím v teple, bude dobrá. Co bych dal aspoň za hodinu, o kterou vyjížděl později vlak, kterým jsem chtěl jet až do Bukurešti! Dvojsedadlo sdílím s Asiatem, který se vrací z koncertu tchajwanského symfonického orchestru. I ten je rád, že vlak vyjel později, protože se představení protáhlo. Musel jsem ho ale vykázat ze svého sedadla, ty tři eura jsem jen tak do vzduchu nevyhodil. Jako jediný že širého okolí má roušku, což kvituju, protože i tak mi připomíná, že v Budapešti budu muset provést hygienu úst.
Osazenstvo vlaku je pestré. Že čtyřky odnaproti se ozývá ta podivná maďarština a někde vzadu rusák komusi řadí, jak se někam přemístit přes Rumunsko. Možná bude veselo. Ale zvyk nechávat po nocích ve vlacích rozsvíceno je vážně pitomý.
Východní nádraží v Budapešti je prý největší vlaková stanice města na Dunaji a jezdí sem a odtud mezinárodní vlaky. Obojí dávalo naději, že by mohlo mít otevřeno buď celou noc, nebo aspoň dlouho. Jenže pohled na otevírací dobu haly jakékoli šance na přečkání noci zbořil: od 0.50 do 4.30 je zavřená. Halou navíc profukuje a pobyt v ní by zase tak pohodlný nebyl. Pokus strávit čtvrthodinu zbývající do zavření v čekárně jsem vzdal hned po otevření dveří. Čtyři bezdomovce bych ještě zvládl, ale na půl žerdi stažená sukně jejich stojící kolegyně, pod níž se rýsovaly její šmátravé ruce, už mi přišlo příliš. Zapnul jsem tallinskou mikinu až ke krku, oblékl bundu a nasadil kapuci a vydal se prozkoumávat noční město.
Kdo se vydá od budapešťského nádraží Keleti neboli Východ po Rákocziho ulici směrem k Dunaji, nemine centrum plné velkých zdobených domů, jejichž historický ráz tu a tam naruší moderní výstavba. V jednom i druhém jsou umístěné obchody, které v drtivé většině známe i u nás a které mají vlezlou masovost v krvi. A nemine ani poněkud bizarní přehlídku reálného socialismu zabaleného do kapitalistického pozlátka, do kterého Maďaři už několik volebních období pod vedením Viktora Orbána halí pozůstatky zašlé slávy. Pravda, přehlídka je tím intenzivnější, čím víc se člověk blíží k nádraží, ale i dále do centra má ten skanzen svou vypovídací schopnost. Spousta budov je oprýskaných, neudržovaných, špinavých a zašlých. Tam, kde možná někdy byly obchody, zeje velmi často prázdno a podniky nahradila tma a posprejované výlohy. Ale třeba je to jen ukázka toho, jak hodně nás zasáhly protiruské sankce, které jsme sami na sebe uvalili a po jejichž zrušení Putinův přítel Orbán tak hlasitě volá. Buď jak buď, Budapešťští by si měli vyhrnout rukávy a širší centrum města trochu obhospodařit. A myslím, že s tím nemá co do činění skutečnost, že jsem ulici pojmenovanou po národním hrdinovi viděl jenom za tmy. Uznávám, že za denního světla by ta pouť ztratila aspoň ten strašidelný nádech, ale i tak by návštěva Budapešti po nablýskané Vídni byla docela šok.
Během noci není Budapešť tak neživá, jak se mi původně zdálo. Našel jsem i několik otevřených nočních barů a pár klubů a v jednom se to hemžilo mladými, až oči i uši přecházely. A bezkonkurenčně nejčastějšími typy podniků, které snad nikdy nezavírají, jsou kebabárny a rychlopizzerie. Já jsem ale jejich svodům odolal a přesně ve 3.33 jsem si koupil svačinku a kafe v McDonaldu. Už jsem myslel, že tam chvíli vydržím, když mě přesně ve čtyři poslala pryč gorila od vchodu, že zavírají. Mě už zkrátka vyhazují i z Mekáče!
Celou mojí noční anabází se vine magické číslo dvě. Jednak je Budapešť druhé město, které jsem na začátku své jižní trasy viděl. Celkově je to má druhá návštěva zde – a i ta předchozí se odehrála během noci mezi zbytečným školením, na které jsem sem byl tenkrát coby zaměstnanec vyslán. Dvě jsou města, ze kterých vzniklo toto souměstí. Odděluje je Dunaj, jenž je tady už opravdu hodně široký, a i když jsem původně myslel, že zůstanu jen v Pešti, přece jen jsem přešel most a aspoň na chvíli stanul i v Budě. Dvě byly i helmbrechtnice, které mi ve městě nabídly své služby a taky dvě věci, které bych v životě už nikdy neudělal, na které se mě ptal brzy ráno jeden podnapilý mladík. Řekl jsem mu, že je viditelně šťastný, že takhle filozofuje.
A dvě jsou ostatně i moje nohy, které dnes dostaly opravdu zabrat a jejichž chodidla a paty zavřené v plátěných botách s měkkou podrážkou volají o speciální kúru. Máme před sebou skoro 15 hodin cesty vlakem, tak třeba se vzpamatují, a pokud ne, budu jim muset dopřát pevnější boty.
Mladému opilému filozofovi jsem na tu otázku neuměl odpovědět, vychrlil to na mě bez upozornění. Měl jsem na jazyku aspoň jednu – že už bych si nikdy nekoupil jízdenku do Bukurešti se sedmihodinovým přestupem v Budapešti, ale jednak bych to musel vysvětlovat a jednak to tak úplně není. Možná bych teď odpověď vypálil snadno. Už nikdy bych si na náročnou cestu nevzal svoji pravou botu. A nikdy bych si nevzal ani levou.
Krátce po šesté hodině je čekárna na nádraží otevřená a vytopená a sedm z osmi členů posádky spokojeně spí, až na jednoho všichni vleže tak, že každý zabírá jednu lavičku. Paní naproti hrozně štve pán o dvě lavičky dál, protože docela hlasitě chrápe. Hlavu si schovala do bundy a snaží se znovu zabrat. Zvučný reproduktor, jenž do toho spánku promlouvá jakýmsi podivným jazykem a oznamuje příjezdy a odjezdem, jí kupodivu nevadí.
Bezdomovců jsem v Budapešti potkal hodně. Většina spí v zapuštěných vchodech obchodů nebo činžáků. Jeden poklimbával ve výklenku před záchodě v Mekáči. Občas umí být pěkně vynalézaví. Tu jejich roli s nimi hraju pokorně a trpělivě, naštěstí s úlevou, že já to mám jen dočasně.
Největší bizár Budapešti na závěr jsou toalety na tom slavném východním nádraží (respektive to, co tady za ně vydávají). Karty neberou a chtějí buď 250 forintů (což nemám), nebo 1 euro. Ale hajzlbabka mi na pětieurovku vrátila a kupodivu 4 eura. Jenže to, co následovalo, nestálo ani za 1 forint.
Sedím ve vlaku, snad se brzy rozjede, ale aplikace kdovíproč ukazuje, že do Bukurešti dorazíme až po půl dvanácté večer, a přitom jízdní řád, který jsem dostal ve Vídni, mluví o půl jedenácté. To by na check-in v nějakém ubytování ještě stačilo, obávám se, že o hodinu později už bude šance, že o to přijdu. Zřejmě tedy vystoupím v Craiově o tři hodiny dřív a seženu něco tam. Bukurešť snad bude stát i zítra. Ale Sofii, na kterou jsem pomýšlel, budu muset vzdát, těžko říct, jak dlouho se budu dostávat zpátky, jestli se vůbec dostanu tam. Myslím, že to jako vhled do balkánské železniční problematiky bude stačit.
První den jižní etapy skončila chvílí podle půl jedné v Budapešti. Kromě Česka jsem během ní najel vlaky 357 kilometrů a přejel dvě země. Nahodil jsem 30 917 kroků, za což může hlavně Vídeň a krátký přechod přes hranice.
Už mi to došlo. Budapešť a Bukurešť jsou od sebe vzdálené asi 900 kilometrů. Vlak Intercity (!) jede místy rychlostí kolem 120 kilometrů. Přesto pojede přes 15 hodin. Jak je to možné? Řešení této slovní úlohy je v jednom maďarském a v jednom rumunském specifiku. To maďarské je, že zastavujeme v každé díře, kterou po cestě vede železnice. Vážně: Csardaszallas, Mezőbereny, Murony, Bekecsaba a tak dál. Rumunské specifikum spočívá v detailu, že sice malé vesnice projedeme, ale v některých městech budeme čekat. Třeba v Curtici za hranicemi 20 minut, v Temešváru skoro půl hodiny, … Minutka k minutce… A další pes bude zakopaný v tom, že Maďarsko a Rumunsko zřejmě leží v jiných časových pásmech.
Jen Lajos Bács asi ví, proč jsem si na tenhle vlak (co vyjel z šestiminutovým zpožděním) musel pořizovat místenku. Možná je to tím, že se blížíme k Moldávii (nic proti). Průvodčí ji vidět nechtěl a v celém vagonu je nás všehovšudy pět a půl, respektive jestli dobře počítám, tak přesně šest. Cítím se tady tak sám, že jsem si dovolil ulevit těm svým oťapkaným nohám. A taky můžu používat zásuvku naproti, protože ani jedna ze čtyř u mé čtveřice sedadel nefunguje.
Kdepak záchody na nádraží v Budapešti! Ty byly proti tomu, co si vezeme vlakem do Bukurešti, vypulírovaný pokojíček princezny Sedmikrásky. To nejeklovatější překvapení skrývají dveře vagonu 433 vlaku IC37 označené WC. A vzhledem k tomu, že to po cestě těžko někdo bude uklízet, když to zjevně nedělali už dost dlouho, nechci vidět, jak to bude vypadat za dalších 12 hodin.
První rumunská vesnice a už za sebou mám druhou pasovou kontrolu. Maďarům nejvíc vadil člověk, co má nějaké povolení k pobytu v Lotyšsku (ale odkud je, nevím) a jede do Temešváru, Rumuni si podávají Kostaričana, který jede do Turecka, ale pět dní hodlá strávit v Bukurešti. Skoro o polovině lidí ve vagonu už něco vím.
Rumuni to berou důkladně. Nejdřív prošel průvodčí a pět minut po něm ještě revizor. Předtím tu byli dva Maďaři a asi čtyři plus dva celníci. Jsem zkontrolovaný skrz na skrz.
V Temešváru stojíme půl hodiny. Byl jsem chvíli venku, ale jeden nikdy neví, tak jsem si radši všechno sbalil, protože jeden nikdy neví. Označení vagonů zmizelo a lidi jsou zmatení. Ptají se mě na číslo vagonu. Cedule na nástupišti rumunští železničáři pro jistotu zakryli. Internet ve vlaku už dávno není. Začíná mě to bavit, a to zdaleka není konec, do Krajovy zbývá něco přes šest hodin a do Bukurešti devět a půl. Ale vyjíždíme na chlup přesně, byť rychlostí 5 km za hodinu.
Kdepak, to, že vlak z Budapešti do Bukurešti jede skoro 16 hodin, nemá na svědomí množství zastávek ani dlouhé pauzy. Za to, že ta cesta trvá tak pekelně dlouho, může jen a pouze hlemýždí pohyb. Průměrná rychlost superrychlíku je totiž něco přes 50 km/h. Jet za takových podmínek do Sofie by byla sebevražda zešílením. Ale v každém případě musím dojet ještě zpátky, pokud vůbec dojedu aspoň do té Bukurešti.
Hloupá situace. Během cesty jsem si našel a rezervoval apartmán v Craiově. Schválně jsem hledal poblíž nádraží, abych ráno mohl včas vyrazit do té ztracené a pořád obrovsky vzdálené Bukurešti. Do požadavků jsem napsal, že možná přijedu později než v devět. Majitelka mi volala, že mají podmínku (asi kvůli těm potížím s hosty přes Airbnb) ubytovávat do devíti. Moc tomu nerozumím, jestli mě chce zároveň uspat, abych nestihl dělat bordel, ale budiž. Doporučovala mi, až si za maximalně dvě eura vezmu taxík, jenže zároveň má další hloupou podmínku, a to zejména musím platit v hotovosti. Bohužel nejsem superman a nezvládnu zároveň objednávat taxi, vybírat hotovost a dopravovat se včas k apartmánu, takže jsem bez ubytování a jdu hledat jiné. Další možnost je jet až do Bukurešti a tam to nějak přežít, ale to je pochopitelně blbost, protože to bych nepřežil.
Víc než dvanáct hodin v jednom vlaku, když člověk sleduje opravdu pomalu ubíhající krajinu kolem sebe a vidí, že průměrná rychlost sotva přesahuje padesátku, je peklo na zemi. Z jízdního řádu se to vyčíst dalo, rozhodl jsem se pro to sám, takže dobře mi tak. Ani nevím, jestli tu Bukurešť vlastně ještě chci vidět. Mám sto chutí se ještě dnes vrátit do Budapešti. Jenom by to nebylo dnes, ale až zítra. Ubytovatelka slíbila, že počká do půl desáté, takže mám trochu rezervu.
Je třeba přiznat, že před pár hodinami jsem se rozplýval na kopcovitou krajinou a skalami dmoucimi se nad údolími. A když jsme se těsně přiblížili k srbským hranicím a jeli podél Dunaje, byl ten pohled na majestátní řeku úchvatný. V noci v Budapešti tak široká nebyla.
No, zase bude dobře. A když už nic, za měsíc už mi ten Interrail nebude platit. Stačí vydržet!
Vzhledem k tomu, že bych dal dnes zavděk lecčím, můžu apartmán, ve kterém dnes složím hlavu a který je jen asi 20 minut od nádraží, považovat za mimořádný luxus! Za normálních okolností by se mi ovšem leccos eklovalo, čisté nádobí ze skříně bych si omýval dvakrát, a ne jednou, viděl bych špínu a všelijaké jiné mouchy… Takhle jsem ale docela v pohodě, na znamení čehož jsem si v blízkém Carefouru koupil párky a Staropramen s Prahou (taky od Staropramenu) a za chvíli usnu jako kladivář po rozcvičce. Sprcha mi udělala dobře, jen nohy pořád bolí a na chodidlech jsou puchýře. Nevím, jestli tohle půjde rozchodit. Ale aspoň se můžu kochat fotkami Dunaje a přemýšlet, koho vlastně napadlo, abych se do té zpropadené Bukurešti vydal. Nic naplat, Balkán bylo třeba zažít na vlastní kůži.
Den bláznivý a intenzivní jako všechny předchozí, ale tak to prostě má být! Vlekl se stejně jako vlak, který 586 kilometrů urazil za 12 hodin. Vystoupit v Craiově a zůstat tu do zítřka byl dobrý nápad, těch 19 628 převážně budapešťských kroků se mi nesmazatelně vrylo do pokožky. Budu mít co opečovávat. Kromě projetého Maďarska a Rumunska (a toho fest) jsem dnes jemně lízl i Srbsko, na což mě upozornil T-Mobile, takže jsem na jeho SMS o strašně drahém volání a hlavně datech musel bryskně zareagovat vypnutím internetu. Právě ve chvíli, kdy si nás – v pátek večer – podávala jedna netrpělivá klientka. Klasika!
Ráno v Craiově bylo ospalé a pomalé, protože večer jsem si řekl, že nebudu spěchat. Usnul jsem při rozsvícených světlech a u rozpitého piva, ale budík jsem si prozřetelně nařídil – až na desátou hodinu, to kdybych spal tvrdě – a řekl jsem si, že to nechám osudu. Vzbudil jsem se mnohem dřív, ranní vlak bych asi stihl, ale jak říkám, není kam spěchat. A tak jsem si mohl v klidu dát snídani a naladit se na překonávání dalších milníků a pokusit se o urvání místa ve vlaku, který měl odjet v 11 hodin. Jenže pokud to dobře chápu, mohl jsem si dát na čas ještě víc: aktuální zpoždění je 66 minut.
Můj cíl na tento den je dojet do Bukurešti, odpoledne si ji prohlédnout a nočním a dopoledním přímým vlakem se přesunout zpátky do Budapešti. V aplikaci jsem si mezitím naklikal cesty na dny další, ale moc nevěřím tomu, že se mé cíle podaří železničářům splnit.
Kdo říká, že Rumunsko nepatří k balkánským zemím, ať se jede podívat třeba právě do Craiovy. Geograficky to možná není úplně dobře, ale stylem to sedí dokonale. Domy jsou tu napatlané jeden na druhém, ulice přeplněné, všechno je neuspořádané, řidiči parkují, kde se jim zamane. Nikoho netrápí, že je to všechno omšelé, staré a špinavé, obchody netrpí přehnanou okázalostí a jako takový tu poslouží kdejaká jen ledabyle označená budka. A mezi tím vším občas nějaká babka nebo stařeček sedí na stoličce a buď rovnou žebrá (včera jsem jedné, co seděla před vchodem do „mého“ paneláku věnoval dvě lei), nebo to maskuje prodejem bylinek, ovoce nebo nějakých cetek. Těžko skuhrat nad tím, že můj vlak má zpoždění přes hodinu, když na příjezd jiných se tady na nádraží bez jakéhokoli náznaku označení nástupišť čeká ještě déle. Ale je tady levně a kafe místo 120 vyjde na pětinu. I tohle je Evropská unie!
Z avizovaného 66minutového zpoždění se nakonec vyklubalo zpoždění 86minutové, ale těch 20 minut tady na Balkáně nehraje roli (ne že by v takovém Německu hrálo). Do vlaku jsem nastoupil bez místenky, ač mě aplikace varuje, že ji budu potřebovat, ale po zkušenostech ze včerejška jsem usoudil, že ani to tady snad roli hrát nebude, a že to tedy risknu. Můžu se ostatně vymluvit na to, že jsem nevěděl, jestli ten vlak vůbec přijede. Je nás tu dost, ale úplně plno není a na moje místo se zatím nikdo netlačí.
Vlak vyjel už ráno ve tři čtvrtě na šest (snad) z města Deva, takže ten, kdo si odtamtud chtěl udělat výlet do hlavního města, musel si pěkně přivstat. Žádný výstřelek moderní techniky to není, ale už je za půlkou, tak snad tam tou šnečí rychlostí dojede.
Jakmile se člověk vyspí a má pocit, že může přenášet hory, a navíc má čas, začne mít roupy. Samozřejmě to ve vlaku do Bukurešti, který jel dost dlouho, abych se v něm chtěl nudit pohledy na rumunské roviny a toulavé psy, postihlo i mě. Začal jsem uvažovat, že bych se přece jenom vydal do Sofie. Znamenalo by to vrátit se v noci do Craiovy, tam počkat skoro pět hodin a pak jet s jedním přestupem v Bulharsku. Tak to zkrátka je – Bukurešť a Sofie jsou od sebe vzdálené jen 350 kilometrů, ale cesta vlakem mezi nimi zabere asi 17 hodin. Existuje rychlejší spoj, jen s jedním přestupem, ten jezdí jednou denně a zabere asi 9 hodin. Kdybych měl ten čas a roupy dřív, třeba by mě napadlo jet nejdříve do Sofie a odtud do Bukurešti, ale moc času bych stejně neušetřil. Ale aspoň by nevypadal tak obludně jízdní řád mezi Sofií a Záhřebem, kam plánuju jet potom, který ukazuje 34 hodin 32 minut. Pokud všechno pojede…
Tohle jsem na náměstí Sjednocení povečeřel a pak si to koupil i na dlouhou cestu vlakem, což jsem jako stylovou pochvalu řekl prodavačce, ale moc ji to nezajímalo. Jmenuje šéf to luca. Jasně, je to variace na párek v rohlíku nebo bagetu, ale to těsto vypadá, že by mohlo oněch x hodin vydržet relativně konzumovatelné. Přede mnou si to kupovala dvojice rusáků.
Jestli měl Babylon někde pobočku, muselo to být Rumunsku. Zdejší mluvený jazyk připomíná italštinu, severní nádraží se řekne Gara de Nord, podobně jako ve francouzštině, a místo Ano tady odpovídají jako v ruštině. Bezplatná WiFi mi připomněla němčinu. Anglicky tady mluví sporadicky, a když už, většinou hůř než já. Ale odzbrojila mě maminka s dítětem, co mi na méďu koukajícího z batohu řekla, že je dobrý nápad vzít na cesty kamaráda. A řekla toho víc a mluvila sakramentsky dobře. Mnohem líp než já.
Ne, pivo jsem si nedal a dnes abstinuju, i když v batohu tahám Prahu z Craiovy, ale aby to zmatení jazyků bylo ještě větší, popovídal jsem si s polským taxikářem o českém pivu a cestování, když mi předtím jeho rumunský kolega nabídl svezení. Jaké národnosti byla ta ošklivá stará paní, co mi vzápětí nabídla sex, to bohužel nevím. A vlastně ani nevím, jakým jazykem mluvila, tak nějak tuším, že to jedno slovo, co řekla, bude univerzální.
Skončit v Bukurešti přes noc bez ubytování bych asi nechtěl a už vůbec ne na severním nádraží, i když hala nevypadá tak ošklivě, jako vypadal boční vchod, ze kterého jsem vylezl. Nějací dva sekuriťáci v devět večer zvedali dost neoblomně takovou starou babičku s taškami. Naštěstí už mám místenku (za tři eura) až do Budapešti. Zítra po poledni bych tam měl být. Krásný výlet na Balkán bude u konce.
Vlak do Budapešti vyjel jen o minutu později, jaký div! Jsem zvědavý, kolik toho nabereme po cestě. Vyfasoval jsem spolucestujícího, který výlet pojal jako uspokojování živočišných potřeb. Jen co jsme se rozjeli, urputně se dral na záchod před někoho, kdo tam chtěl jít taky. Pak si sedl a od té doby jí. Nejdřív schroustal mrkvičku, pak si dal bagetu a zapíjí to džusem. Ještě nějaké položky z celého spektra chybí, uvidíme, co bude následovat.
Průvodčí nedisponuje čtečkou čárových kódů, takže mi sebral telefon, chvíli zíral na jízdenku a pak mi ho vrátil. Veselé příhody!
Abych byl spravedlivý, ten pán odnaproti si taky může myslet leccos. Nejdřív jsem dlouho hrabal v batohu, protože kdykoli něco hledám, mám problém to vyhrabat, pak jsem dlouho hledal zásuvku, abych se ujistil, že telefon bude moci být kdykoli nasycen, od začátku cesty ťukám do mobilu, pak jsem zase hledal zásuvku, protože jsem zapomněl, kde jsem ji předtím našel, a pak jsem se znovu pohrabal v batohu, abych našel vlhčené ubrousky, protože jsem při tom ohmatal kdeco a na Balkáně si na úklid nepotrpí. Mimochodem, nenašel jsem je.
Někdo Bukurešti přezdívá Paříž východu, ale možná je to vůči Paříži nespravedlivé, zejména když si vzpomenu na La Défence nebo Centre Pompidou, které tomuto starobylému městu daly moderní tvář a povzbudily ho v rozvoji. V Bukurešti jsem nic, co bych mohl ocenit jako výraz města žijícího ve 21. století nenašel, snad až na studentskou čtvrť, která tu unylost trochu rozptýlila. Je ironie, že zrovna v Bukurešti jsem toho hodně vyfotil, ale jak jinak podložit tu pitoresknost než sbírkou roztodivností?
S Paříží má tohle město společný jednak vítězný oblouk, který stojí v severní části, a je tedy jen kousek od Gara de Nord. Přesto jsem k němu nedošel, už jsem to nestihl – to je nevýhoda těch, co jim k návštěvě metropole stačí pár hodin a zatvrzele odmítají používat hromadnou dopravu. Druhá podobnost s Paříží je existence bulvárů širokých tak, že krátkozrací nevidí, jestli je na protější straně obchod, nebo kamion. Takových ulic je tu hodně, mezi nimi ale bezpečně kraluje Bulevardul Unirii, který byl prý rumunskou odpovědí na Elysejská pole. Byl vystavěn tak, aby na něm mohlo půl milionu lidí vzdávat hold diktátorovi Ceaușescuovi. Srdce Marxe, Engelse, Lenina, Stalina i Putina dodnes plesají při pohledu na tu nádheru! Proto třída ústí do prostranství před jeho palácem, symbolem luxusu a po americkém Pentagonu druhou největší administrativní budovou na světě. Dnes se palác jmenuje Parlamentu, ale říká se mu taky palác Lidu, leč úplně přesné to není, protože nadále zůstává ukázkou vrchnostenské pýchy. Jednak se do něj platí vstupné, což považuju za drzost, a jednak když už jsem sem došel, čekal jsem otevřené zahrady plné mladých lidí, co si tady dělají pikniky a čekají na západ slunce. Kvůli jakési mezinárodní události byl ale dobře hlídaný areál pro veřejnost na dva a půl měsíce zavřený. A tak lze mladé najít na některém z náměstí, třeba na tom, kde jsou snad desítky kašen, nebo v už zmíněné studentské čtvrti.
Bukurešť sama je město, které se od lidové popravy diktátora a jeho ženy patrně dosud nevzpamatovalo. Je to město rozbité, smutné a nevzhledné. Paneláky v centru města i spousta domů jako by nikomu nepatřily. Jen kousek od hlavních tříd jsou popraskané chodníky, někde vytrhaná dlažba, proluky, na jejichž využití si nikdo netroufá. Kdysi honosné budovy střídají domky balkánského stylu a kostely s byzantskými prvky. A přece se tu najde autentické místo, které by si zasloužilo slova chvály – historické centrum jako vystřižené z orientálního průvodce, jímž se Bukurešť hlásí k Balkánu, bohužel však znetvořené restauracemi moderního střihu bez respektu ke geniu loci.
A všechno všecičko, staré i novější, historické i historizující, autentické i kýčovité, je posprejované. Sprejeři celého světa zřejmě museli mít nedávno v Bukurešti sjezd.
20. den byl docela pohodový, jen bylo třeba zdolat 194 kilometrů vlakem, což se za 3,5 hodiny podařilo. Samozřejmě se zpožděním. Dobyl jsem další hlavní město a definitivně jsem usoudil (ač po náročném dilematu), že Sofie by byla vzhledem k rychlosti a hustotě balkánských železnic sebevražda. Zatím mi musí stačit, co se odehrává v mých botách, které dnes nachodily 26 027 kroků. K bulharským hranicím jsem se nicméně dvakrát přiblížil asi na 40 kilometrů.
Pán se živočišnými potřebami mě opustil asi tak čtvrt hodiny potom, co dožvýkal. Vlak je totiž poloprázdný (spíš prázdný než plný), a tak se šel natáhnout vedle. Všichni spokojeně klimbali, včetně mě, kterýžto jsem se osmělil a udělal pohodlí svým nohám. Tak si tak jedeme, když před šestou hodinou, tedy zhruba v půlce cesty, přistoupila nějaká paní a sedla si přes uličku. Měla asi milion tašek, mezi nimi i tašku na kolečkách a pak jednu obrovitou, kterou nechala na zemi. Zbytek rozstrkala po prostoru na zavazadla a s taškou na kolečkách se namáhala na polici nahoře,tak jsem jí pomohl – ani ne tak proto, že se na mě významně otočila, jako spíš proto, abych jí prostě pomohl. Nezdálo se, že se jedná o někoho neobvyklého, jen byla nějaká flekatá v obličeji. Za chvíli zpod spacáku, kterým měla přikrytou tu velkou tašku, vykoukla psí hlava. A po ní ještě jedna…
Což o to, psi ani neštěkli, ale ta nebohá žena začala za chvíli mluvit. Myslel jsem, že s někým telefonuje, jak dneska je normální jít po ulici a potkávat lidi, co trpí samomluvou a maji sluchátka na uších a s někým volají, ale tahle paní žádná sluchátka neměla. Zlato měla nějaký problém, mluvila německy a pobrekávala. Německy umím ještě hůř než anglicky, ale myslel jsem, že mluvila o tom, že nemá jízdenku. Za chvíli vstala a se slovy Excusez-moi si šla k někomu sednout. Patrně to byl psycholog, protože se vrátila klidná. Jenže to jí vydrželo jen chvíli a za chvilku se jala skládací kolo, které měl někdo uložené v dolním fochu zavazadlového prostoru. Šlo jí to těžce, tak jsem znovu přiskočil a chtěl jí pomoct, když tu se ukázalo, že skládací kolo je pána se živočišnými potřebami, a ten proti jakémukoli stěhování důrazně protestoval.
Asi v půl sedmé ode mě chtěla půjčit telefon (mluvila anglicky), aby si našla, kdy jede příští vlak z Temešváru do Budapešti. Snažil jsem se vymyslet nějaký důvod, proč jí ho nepůjčit, když mě napadlo, že to najdu sám v aplikaci a řeknu jí to. Nejbližší vlak odjížděl za hodinu a půl, ale muselo se přestoupit v Aradu. Další přímý jede po čtvrté odpoledne. Tím hledáním dalšího spoje jen potvrdila moji spekulaci, že bude brzy kvůli chybějící jízdence vyhozena z vlaku, což jí tedy v těchto končinách nezávidím – mezi zastávkami je to sice půl hodiny i víc, ale vlaky jedou dva denně.
Když přišel průvodčí, šla se ho na ten spoj zeptat, což mou teorií otřáslo, ale možná jí jen slíbil, že ji vyhodí až v Temešváru, protože je to lidumil.
Stejně si myslím, že je to nějaká čarodějná žena. Stačilo jí splnit tři přání a bohatě by se mi odměnila. Se zavazadly jsem jí dvakrát pomohl, ale telefon jsem jí nepůjčil, a tak jsem ve zkoušce neuspěl.
Můj odhad nebyl správný. Německá žena se na chvíli natáhla přes sedadlo a byl klid. Do nastalého ticha však začalo pronikavě pískat cosi v přístrojové skříni na chodbě vagonu. Pak se i Němka probudila, v Temešváru nevystoupila a pořád mele a mele. Ani v té atmosféře nemám chuť na snídani.
Čarodějná německá paní vystoupila, ani jsem nepostřehl kde, protože jsem to zaspal. Do vlaku se skoro půlhodinovým zpožděním nastoupili na poslední stanici před rumunsko-maďarskými hranicemi pohraničníci. Ten můj, sympaťák, se mě ptal, odkud jsem a kam jedu, a hned vysvětloval, že to není důležité, že jen konverzuje. A zajímalo ho, jak se čte mé jméno (do příjmení se radši nepouštěl), tak jsem ho to musel naučit.
Na poslední zastávce před Budapeští se čarodějka objevila znovu (předtím na chvíli taky, ale bez věcí). Měl jsem pravdu – jízdenku neměla, ale nikoli pro sebe, ale zřejmě pro ty svoje dva psy, a navíc je veze v tašce. Chudák voňavá maďarská průvodčí, která nahradila unavené ho Rumuna! Jelikož s ní babka komunikovala jenom anglicky, musela si sehnat tlumočníka. Čarodějka se vymlouvala, že jí všechno ukradli. Tři pasy a tak. Jasně, že jí průvodčí jenom domluvila…
Nádraží, z něhož odjíždí vlak do Záhřebu, je Budapešť Deli a leží na druhém břehu Dunaje než Keleti, takže nezbylo než po noční prohlídce Pešti projít známými místy a co nejrychleji zamířit do Budy a tentokrát tady pobýt déle než pár minut jako minule. Ale nebylo to na dlouho. Nevadí, v Budapešti stejně prší. Na nádraží si přede mnou kupovala kafe skupina Češek, co mířily do Brna, tak jsem jim popřál hezkou cestu. Místenku tentokrát nemám, na rozdíl od slečny, která si ji koupila na sedadlo vedle mě, čímž mě vyfasovala. A protože hlavně po dnešní noci vím, co znamená zaplatit za místo a trpět, v jejím zájmu jsem si přesedl, jakmile se vlak rozjel.
Abych své poznání a životní zkušenost posunul zase o kus dál, objednal jsem si v Záhřebu ubytování v opravdovém hostelu. Tam by měl opravdový baťůžkář přece bydlet. A tak dnes v noci budu bydlet se sedmi dalšími lidmi. To jsem na to vážně zvědavý! Tak trochu doufám, že by nás tedy tolik být nemuselo, je prakticky po sezoně a Záhřeb není tak atraktivní jako destinace u moře, ale i kdyby, jednu noc se to kvůli té zkoušce dá snad přežít. A ráno jsem měl mít v ceně 512 korun snídani.
S tím sháněním ubytování je to beztak složité. Kvůli vlakům nevím, kdy kde skončím, takže většinou objednávám až na poslední chvíli a pro každý případ preferuju možnost placení až na místě. Tím se mi výběr dost zužuje.
Píšu, že jsem měl mít, ale mezitím mi z hostelu přišlo potvrzení a je tam napsáno, že ne akceptují eura a při placení kartou účtují 2% příplatek. Oproti Nancy je to samozřejmě drobnost, ale kdyby to aspoň uvedli před objednáním. Ale pořád mám možnost tam nejít, když platím až tam…
Všude je to stejné aneb návrat do našeho kulturního paradigmatu. Ve stanici Gyekenyes, před chorvatskými hranicemi, přišel zřízenec a oznámil, že až přejedeme hranice a projdeme hraniční kontrolou, v Koprivnici přestoupime na autobus a pojedeme do Križevci, kde se zase vrátíme do vlaku. Nějaký Chorvat mu začal nadávat a pěšák, kterého poslali, aby to oznámil, se pochopitelně vymlouvá, že on za to nemůže. Já jsem věděl, proč ten hostel ještě neplatím. Ale venku být přes noc nechci, rád bych se trochu umyl a vyspal v posteli, ať už bude vypadat jakkoli.
V Koprivnici jsme všichni jako ovce přešli z vlaku do autobusů a ve městě Križevci zase z autobusu do regionálního vlaku. Řekl bych, že rychlost je obdobná, pohodlí jakž takž stejné a ani to tak nehlučí, protože je to elektrika. Do Záhřebu zbývá asi 50 kilometrů.
Takhle si tu žijeme, holky a kluci na hromádce. Zatím nás je sedm, s méďou osm. Dal jsem si sprchu a myslel jsem, že se někam zašiju s pivem, ale musel si se mnou přijít ťuknout jeden Angličan, co miluje Prahu. Lekce angličtiny v reálu.
Tři týdny na cestách jsem byl dosud jen s rodinou ve Skandinávii. Letos jsem k tomu přidal i dost dalších míst. Celkem 22 hodin ve vlaku (od včerejší 22. hodiny do dnešních 22.30) je taky pěkný rekord. Přejel jsem tři hranice, zase lizl Srbsko a dobyl Záhřeb, kde jsem ještě nebyl. Přes železniční přetlak v podobě přesně 11 000 km (část z toho autobusem při výluce) jsem zvládl aspoň 13 133 kroků. A v Záhřebu začíná pršet a prší i v Lublani.
Poprvé po dlouhé době mám hotelovou snídani. Ve společenské místnosti, která je zároveň barem, čeká skromný stolek s marmeládou, nutelou a cereáliemi a v kuchyni jeden týpek připravuje vaječné omelety. Stolků tu moc není, ale podlaha je čistá, že by se dalo jíst z ní. Všichni konverzují anglicky a vlastně je to pohodové ráno. Nádobí jsem po sobě způsobně umyl a díky elegantnímu odmítnutí panáka urputně mi večer nabízeného Angličanem Jamesem mám čistou hlavu. Horší je, že Záhřeb se probudil do rána deštivého a mně trochu bolí v krku a na zádech mám asi tisíc štípanců. Ale pořád je to lepší než se zase a znovu probouzet naproti bláznivé čarodějce v rumunském vlaku.
Do Lublaně sice vyjíždíme slovinským vlakem s více než 30minutovou sekerou, ale co je to proti 430minutovému zpoždění vlaku do Splitu a 460minutovému jeho kolegy z Prahy!
V Brežici na slovenské straně máme za sebou dvojí pohraniční kontrolu v chorvatském městečku Dobova. Slečna naproti dostala do pasu dvě razítka a diví se tomu a já jsem jí jako velký světák mohl vysvětlit, že jedno je chorvatské a jedno slovinské, a uklidnit ji – ty zdlouhavé kontroly vícečetnými partami na maďarsko-rumunských hranicích jsou mnohem náročnější. A jako zavilý Evropan musím říct, že mě mrzí, že jsme se k takovým věcem zase dopracovali. I když mě osobně to na druhou stranu zase tak trápit nemusí, můj pas si vždycky jen se zájmem prohlídnou a zase mi ho vrátí.
Slovinsko je na první pohled upravená a úhledná země. Železnice na Lublaň kopíruje řeku Sávu a ta se vlní údolím mezi kopci, místy z těch nížin šphajícími poměrně vysoko. Je to taková ochutnávka z Alp, scenérie jako z průvodce vydaného agenturou na podporu cestovního ruchu. Tady je to ale živé a skutečné. V Záhřebu se po ranním zamračení začala protrhávat oblačnost, ale tady už je zase zataženo. Noční spánek má svoje výhody. Navíc mě v Lublani čeká milé setkání a také je mi po těch všech jazycích, co se ani nedají vyslovit, jak srbochorvatština, tak slovinština mnohem, mnohem bližší.
Průvodčí ve vlaku mluvil automaticky anglicky a přiřadil mě ke slečně odnaproti (jako že „společně do Lublaně“), tak jsem mu řekl, že společně ne, ale do Lublaně oba.
Ne že by Záhřeb neměl mouchy, na to se nedá ani pomýšlet, ale všechno tady do sebe tak nějak zapadalo: můj pozdní příjezd, který v hostelu nevadil, pobyt v cestovatelsko-zábavné komunitě, díky které se nocleh v osmilůžkovém pokoji dal vydržet, snídaně na gauči prostřená na parketách a město, které je ochotné nechat člověku přičichnout tu trochu k balkánské a jinde k jadranské atmosféře. Přitom ani s balkánskou ledabylostí, ani s letovisky u moře to nemá nic společného. Záhřeb je svůj a evidentně si do toho nenechá mluvit. A taky si na nic nehraje. Ve prospěch dojmu, který v letmém návštěvníkovi zanechá, hraje roli umístění v kopci, neboť po vystoupání nad katedrálu nad množství červených střech se na jako na rozevřené dlani poodhalí tajemství starého města. A když pak sejde zpátky do jeho uliček, je fascinován rozmanitostí a pitoreskností. Ne, vůbec to tady není úhledné a na první pohled oslňující a také tady měli sprejeři z celého širého kraje sraz a také tady v místech, kde mohli domkům ponechat trochu autentičnosti, udělali moderní kavárnu nebo restauraci. To první místu dodává autentičnost starého, to druhé nechává promlouvat mladé a to třetí k turismu zkrátka patří. A největší pochvala patří Záhřebu za ty drobné pozornosti, kterými k cestovateli i místnímu patriotovi promlouvá: exponáty a nápady v ulicích, sochy osobností sedící v kavárnách a rozličné maličkosti, které dělají zdejší život a procházky pestřejšími. Zjevně jde o místo kulturní, o čemž svědčí i velké množství divadel a muzeí.
Jeden z mála pohodovějších dnů. Ve vlaku jsem strávil pouhých 235 kilometrů přejezdem z Chorvatska do Slovinska a na dva dny zakotvil v Lublani, kterou jsem měl díky procházce s Majkem možnost poznat i jinak než minule. Vypadá to, že tu zůstanu ještě jeden den, ta Lublaň za další prohlídku zjevně stojí. Po Záhřebu a Lublani jsem nachodil celkem 30 675 kroků.
Včera jsme s Majkem naplánovali trasu tak, abych dnes zvládl prohlídku Terstu. Ráno jsem se stihl oholit, osprchovat a jakž takž v klidu nasnídat, i když už mě trochu přepadla cestovní horečka. Odmítl jsem cestu na nádraží autem, takže jsme z městské části Šiška vyrazili na lublaňské hlavní nádraží pěšky. Abychom si zkrátili cestu, šli jsme vyšlapanou pěšinou, která vede přes dvě železniční koleje. Opodál postávala skupina dvou železničářů a dvou policajtů. „Ještě aby tak po nás šli, že přecházíme koleje,“ říkám Majkovi, když tu už všichni čtyři zamířili k nám. Slovinsky umím pár slov – slon, tygr, chameleon, lev a mačka – a stěží z paměti vytáhnu hranolek, krompirček, ale z Majkova rozhovoru s nimi jsem pochopil, že vážně nebylo dobře, že jsme šli přes koleje. Tentokrát jsme z ranního incidentu vyvázli s napomenutím a záznamem našich nacionále v jakémsi poznámkovém bloku, ale kdyby byli přísnější, každého z nás by to stálo 200 eur.
Není to úplně přímá cesta, kterou jsem se do Terstu vydal (však si taky průvodčí myslel, že jedu až do Opčiny, odkud jsem mohl jet tramvají, resp. autobusem, který teď linku 2 místo ní obsluhuje), ale zato nabízí variabilitu, pohodlné přestupy a poznání dalšího koutu Slovinska s výhledem na Alpy. V Sežaně jsem přestoupil na vlak směrem na Jesenici, ale vystoupím v Nové Gorici a přes slovinsko-italské hranice přejdu do Gorizie. Odtamtud to do Terstu jezdí často.
Majk, který mi byl necelé dva dny velmi zapáleným a neméně zasvěceným průvodcem po městě, tvrdí, že se lublaňskému županovi přezdívá pan Deset procent. Nemám důvod mu to nevěřit a vůbec nechci obhajovat korupci ani nad ní jakkoli mávat rukou. Pro nezasvěceného mají ale tyhle praktiky jeden jasný takřka hmatatelný výsledek: Lublaň roste do krásy a stala se z ní pýcha Balkánu.
Slovinci byli v rámci Jugoslávie vždycky jaksi napřed a svou pozici potvrdili i prvním vyhlášením samostatnosti a rozvojem své metropole to teď dokazují znovu. Bez rozpaků říkám, že Lublaň je neskutečně sexy a má šmrnc, který jí mnohá jiná města můžou jen závidět. Jako kdyby tu dodnes vyvěrala energie, kterou městu zejména ve 30. letech minulého století vdechl zdejší rodák Jože Plečnik, a Lublaňští si pro ni chodili k prameni, nabírali ji do dlaní a dokázali s ní pracovat. Odpovědí na otázku, jak je možné, že se z Lublaně vyloupla taková kráska, která byla schopná tuhle do vínku danou energii beze zbytku využít, možná bude její velikost. Je tady všechno malé. Celé Slovinsko má 2 miliony obyvatel, Lublaň samotná necelých 300 tisíc, a jak z rozhovorů s Majkem často vyplynulo, mají tu všechno rychle dostupné a všechno důležité s nadsázkou jenom jednou. Třeba hokejový stadion, velký městský park, letní kino nebo amfiteátr, kde se v centru města v sousedství kláštera konají živé koncerty. Jednu tu mají ve skutečnosti i komoru parlamentu, Státní shromáždění, i když podle ústavy je systém dvoukomorový, a také její sídlo odpovídá svou velikostí zdejším poměrům. Rychlý přehled o celém městě si lze udělat buď z hradu nebo ještě lépe z Nebotičniku, zdejšího mrakodrapu, který sice není nebetyčně vysoký (měří jen 70 metrů), ale v době jeho vzniku se jednalo o 9. nejvyšší stavbu na světě.
Zjistit o Lublani lze leccos. Já jsem měl to štěstí, že jsem tentokrát nemusel googlovat a dozvěděl jsem se i to, co se běžný turista jen tak nedozví. Třeba to, že po centru města, odkud vykázali velké množství aut a místní většinou parkují v podzemí, se dá pohybovat elektrickým taxíkem Kavilir, který některé lidi vozí dokonce zdarma, že jediným typem hromadné dopravy v Lublani jsou autobusy, že jeden most přes Lublanici tady dvakrát stěhovali a že jedna socha na nábřeží patří místnímu politikovi, který se na protest proti italské okupaci v roce 1941 utopil.
Nábřeží Lublanice je mimochodem to, co zmíněnému onomu šmrncu dodává jedinečnou atmosféru, zvlášť když se po setmění rozsvítí světla kaváren, které řeku lemují.
Vím určitě, že v Lublani jsem nebyl poprvé a rozhodně ani naposledy.
Italské městečko Gorizia není zajímavé vůbec ničím, řekl bych. A největší vadou na jeho kráse je, že železniční stanice je od hranic se Slovinskem hodně daleko a připravilo si pro mě pořádnou sprchu, takže hrozí, že než najdu vlak, pěkně zmoknu.
Nakonec se počasí přece jen umoudřilo a příroda pochopila, že cestování v dešti k příjemným zážitkům nevede. A já jsem pochopil, proč vlaky jedou ve 12.17 a ve 12.19, a nikoli ve 12.18, jak mi ukazuje jízdenka, a proč všechno jede opačným směrem, než by mělo: díval jsem se na příjezdy. Ale zmatený nejsem jenom já – T-Mobile mě vítá ve Slovinsku a na italském nádraží nejde koupit kafe jinde než v automatu.
Vlak do Terstu pojede jen něco přes 40 minut a vyjel včas. Jen jsem zase musel vyhrabat a nasadit nadržku. S internetovým připojením je to všelijaké, takže jsem jaksi nemohl ukázat jízdenku, protože aplikace kdoví proč stávkuje. Ale průvodčí mávla rukou. To by mě zajímalo, jak bych v takové situaci obstál v Česku, když tam mě průvodčí nechá koupit jízdenku, když mi kvůli zpoždění vyprší ta elektronická.
Prohlédl jsem si Terst a usoudil, že je nesmysl čekat na večerní vlak, kterým se budu dvanáct hodin přesouvat do Říma, když můžu popojet a třeba stihnout procházku po Benátkách. Krás Itálie je až příliš, abych čekal na jednom klidném nádraží.
O Terstu jsem věděl jenom to, že je tady univerzita a že leží prakticky na rozhraní Slovinska, Chorvatska a Itálie. A teď už chápu proč by všechny tři země stály o to, aby jim patřil. Terst je město opulentní, velkolepé a velké a poslední přívlastek patří zejména výšce. Přístav, z jehož přítomnosti město za Rakouska-Uherska profitovalo, i staré město leží v zanedbatelné nadmořské výšce, ale jsou obklopené kopci, do kterých se Terst rozrostl a které mu dodávají ještě majestátnější vzezření. Všechny budovy ale jako by se chtěly vyrovnat těm, co stojí rozesety po okraji pevninského prstence, a natahují krky, co nejvýš to jde. To je to, co návštěvníka ohromí – ty domy nejsou jenom zdobené a barevné, ale jsou zejména veliké a každý obyčejný smrtelník si tu musí připadat jako bezvýznamný trpaslík.
A kromě opulentních budov je tu povznášející atmosféra, směsice italské lehkovážnosti, slovinského klidu a rakouského pedantství. To všechno v jakési symbolické bráně na Balkán, která se doširoka otevírá od moře a roztahuje svou náruč. Stovky kaváren vybízejí k vysedávání a bary poskytují útočiště všem, kdo chtějí posedět nad skleničkou piva nebo vína a talířkem něčeho dobrého k zakousnutí. Ulice jsou tu dlouhé a široké, ale na své si přijde i ten, kdo má rád malebná a těsná zákoutí. Terst prostě baví a přímořské ovzduší prospívá tělu i duši. Viděl jsem to město na vlastní oči a zažil na vlastní kůži a měl jsem pocit, že už jsem viděl všechno a už nikam nemusím.
Jízdenku jsem mohl v aplikaci aktivovat jenom do Mestre, kam je ideální jet při jakékoli motorizované návštěvě Benátek, a po cestě se chtěl zeptat průvodčí, jak to mám udělat tam. Předpokládám, že je třeba koupit zvláštní jízdenku. Jenže průvodčí nepřišla, tak nebylo koho se ptát. Zariskoval jsem a jsem až v Benátkách. Zato v Mestre vlezl do vlaku žebrák a chtěl peníze. Mluvil italsky a já česky, že mu nerozumím. Zeptal se, jestli umím anglicky, tak jsem řekl (skoro po pravdě), že ne. A on zase, jestli umím italsky. Já na to, že ne. A on: „English?“ Tím už mě ten kolovrátek trochu dopálil, tak říkám česky: „Ty vole, jsou taky jiný jazyky než italština a čeština.“ Vyklubal se z něj Slovák a ani slovensky jsem mu moc nerozuměl, ale mlel něco o tom, že je hladový a dnes má narozeniny. Měl jsem drobných jen 80 centů a to mu přišlo málo.
Nenadálá návštěva Benátek, kam jsem zajel, protože jsem měl čas, ale rozhodně ne proto, že bych to měl v plánu, byla velký úlet. Ale tím spíš mi udělala dobře – pocit, že si můžu vygenerovat libovolnou místenku a vydat se kamkoli, je povznášející. Toulal jsem se uličkami, křižoval kanály sem a tam a nechal se okouzlovat fascinující přehlídkou domů vyrůstajících z laguny. Když jsem tu byl minule, bylo deštivo a nedojel jsem odsud s pocitem, že by mě Benátky nějak oslovily. Večerní návštěva v příjemném babím létě a okolnosti, které mě sem přivedly tentokrát, ale můj dojem více než napravily. Vidět Benátky a zemřít, chce se mi říct.
S tou jízdou na černo to bylo tak, že jsem si klidně mohl aktivovat jízdenku v aplikaci, jen bych musel hledat Venezia Santa Lucia. Naučil mě to až prodavač mistenek. Ta moje na vlak do Říma stála jen tři eura, ale vlak vyjíždí s více než půlhodinovým zpožděním.
I když jsem si ve vlacích pobyl hodně dlouho, o vzdálenostech tento den moc nebyl, ale zase byl čas na rozhlížení se po okolí. K ujeté vzdálenosti 310 km je nutné přičíst dalších asi 13 kilometrů mezi Mestrem a Benátkami, o kterých neví ani aplikace, ani průvodčí. Po Lublani, Terstu a Benátkách jsem nachodil 31 378 kroků a byl jsem ve dvou zemích. Celkem už jich včetně Česka mám šestnáct.
Nevím proč to tak je, ale vypadá to, že se dá zobecnit, že nikdo normální nepřebývá v noci na nádraží a nejezdí vlakem. Přitom těch situací, kdy někdo kvůli zpoždění vlaku zůstane někde přes noc viset, musí být nepočítaně, když já sám jsem jich zažil několik. A stejně tak ty dálkové vlaky – když u je někdo provozuje, musí přece existovat někdo, kdo je občas využije.
Ve vlaku do Říma jsem měl do Boloni za společnost dvojici, asi manžele. Při sezení proti sobě se občas stalo, že jsme do sebe drknuli. Následovala omluva a gesto nebo slovo, že se nic neděje. Za Boloní vlak oproti Benátkám výrazněji zčernal a většinu vagonu obsadili Afričané. Větší část mohli být nějací Maročani nebo Tunisané, menší část Středoafričané. Ten, co si sedl naproti mně, byl jižnější typ a bez ohledu na původ, rasu, osud a vyznání to bylo hovado nevycválané. Roztahoval se, drkal, batoh si dal pod nohy (moje) a občas si pustil na mobilu nahlas nějaké video. Drkání a kopání považoval zjevně za běžnou společenskou rutinu, takže ani náznak omluvy. Občas jsem mu nějakými pohyby dal najevo, že se příliš roztahuje, ale bohužel to nepochopil nebo pochopit nechtěl. A hezkou etudu jsme si spolu prožili, když si na stolek položil láhev s vodou a dvakrát mi spadla do klína. Zase nic. Ten člověk musel být hluchoněmý!
Takže rozhodně nemůžu říct, že bych dnes v noci narazil ve vlaku na obyčejné slušné lidi. Nabízí se otázka, zda jde vůbec potřeba kupovat si místenky, když je pak člověk zbytečně připoutaný ke konkrétnímu místu. A taky záhada, proč v Itálii jezdí černoši na jih, a nikoli na sever a proč nikdo z nich nerespektuje, že se v italských vlacích nosí nadržky.
Římské nádraží je směsice chaosu a lidí, stejně jako celý Řím, který už mezi osmou a devátou hodinou ranní pulsuje šíleným tempem. Už ve vlaku sem jsem si přečetl pár věcí o Sicílii, kterou jsem si stanovil jako cíl své jižní etapy, a protože jsem usoudil, že než do Palerma bude lepší zamířit do Taorminy, a včerejší změna plánu se ukázala jako zdařilá, pořídil jsem místenku (za 10 eur!) tam. Palermo případně ještě počká, stejně jako Syrakusy. Navíc to tam jede jen sedm hodin místo dvanácti a součástí trasy je trajekt.
Zatímco u nás jsou sotva 4 stupně, tady to už ráno vypadá na kraťasy. A to ještě zdaleka nejsem na jihu. Asi se ještě ohřeju.
Vlak odjížděl z Říma s víc než půlhodinovým zpožděním. Po cestě to sice hodně stáhl, ale nakonec ještě těsně před konečnou zastávkou (Reggio di Calabria) někde stál, takže jsem měl dost času řešit ubytování. Zarezervoval jsem si ho ve Ville San Giovanni. Odtud Sicílii dobydu buď ještě dnes, nebo zítra dopoledne! Pohrávám si s myšlenkou, že bych zůstal dvě noci a na sever, respektive zpátky domů, se vydal až v sobotu brzy ráno. Jiná možnost je jet už zítra večer.
Osazenstvo vlaku bylo úplně jiné než to noční. Možná že se Afričani v noci vozí jako já, aby jim nebyla zima, a mají nějakou slevu (jako já). Kdybych ale nechytil dvojici, která si po cestě vyjadřovala sympatie, ale hrozně u toho mlaskala, bylo by to ještě lepší.
Nějaký trouba nabízí ubytování i se snídaní, ale nikde nikdo, jen dva zvonky. Volal jsem už na tři čísla a napsal mail, a taky nic. Takže budu nejen bez snídaně, ale asi i bez toho ubytování.
Příjemně naladěný může jeden koneckonců skončit kdekoli, třeba v městečku Villa San Giovanni, kterému je Sicílie na dohled, ale jinak nemá na první pohled nic, co by mohlo nabídnout. Jenže někdy k tomu vede setsakramentsky dlouhá cesta.
Na vybraného ubytovatele jsem se nedozvonil a žádný z telefonů nikdo nezvedl, jen na jednom se ozval nějaký automat. Seděl jsem ve vchodu a čekal, jestli nezahřmí a neotevřou se dveře a pohostinná náruč. Mé naděje, že bych ještě dnes zajel trajektem do Messiny a zase se vrátil, vzaly za své, ale k rozhodnutí nedrat se teď za dalšími zážitky a užít si večer přispělo i to, že navzdory slibům Interrailu je třeba na trajekt koupit samostatnou jízdenku.
Naštěstí jsem se už při hledání bydlení rozhodoval ještě mezi jednou variantou – celým apartmánem, který byl ale od přístavu o dost dál. Objednal jsem ten a doufal, že tentokrát to vyjde. A vyšlo, takže teď mám sám pro sebe docela velký byt. Majiteli říkám Mr. Ok, protože mi na jakoukoli větu, odpovídal „Ok“. Hovornější je jeho žena, kterou si vzal v Taormině. K ní mi samozřejmě doporučili ještě další místa, a tak mě ještě utvrdili v urputné pošetilosti, že se všechno nedá za jediný den stihnout a že by třeba bylo lepší zůstat tady o den déle a podnikat výlety.
Rozhodl jsem se každopádně užít si večer, ať už skončím na pivu v nějaké hospodě, nebo si koupím víno a nějaké dobroty. Kvůli práci a díky balkonu, na kterém se v pěkných 20 stupních dá trávit pohodový večer, dostalo přednost víno, jenže nakoupit ve městě na břehu moře po sezoně se ukázalo jako náročný úkol. Do Lidlu, který jsem identifikoval na mapě, je to skoro 10 kilometrů a při procházení okolí jsem napočítal asi deset různých restaurací a tratorií, ale ani jeden obchod. Zachránila mě taková babka, co mi jako dorozumívací prostředek vedle italštiny nabídla francouzštinu, takže jsme se dorozumívali všelijak, já na ni mluvil česky a ona v mých slovech odchytávala ruštinu a běloruštinu a mezitím mě učila nějaká italská slova. Královský večírek, sestávající z pravé italské mortadely, asi kila oliv a jen o něco míň arašídů, levných hroznů a litrové láhve bílého vína se zátkou, mohl začít. Nakupoval jsem o hladu, tak jsem toho prostě musel nakoupit hodně, abych měl pocit, že mám dost.
Setsakramentsky dlouhá cesta vede tedy nejen ke spokojenému večeru, ale i domů. Pohled na jízdní řády mluví jasně a zlověstně: domov je 2000 kilometrů a asi 40 hodin vlakem daleko. Už bych neměl podnikat žádné experimenty a zítra sednout v Syrakusách na večerní vlak a přes Řím zamířit do Česka Ale dvě věci k dobru od domácích mám: paní mi ráno udělá snídani a pán mě hodí k trajektu.
Nejbližší obchod s nějakými potravinami jsem při cestě zpátky našel hned za rohem, ten apartmán nemá pořádné vybavení, skříňkám upadávají dvířka, víno stojí za starou bačkoru a buráky jsou zatuchlé, člověk ale prostě občas některé věci vnímá jinak, tak nějak pozitivněji a optimističtěji, když má střechu nad hlavou a do rána jistotu, že bude zase spát vydatněji.
Za určitých okolností by mohl být výraz městečka Villa San Giovanni (Kalábrie, špička italské boty, když se hledí na mapu) něčím, který nahodilý baťůžkář ocení. Jenže nemůžu sehnat odvahu, abych to nazval záměrem. Buď jak buď, jsem tady jenom kvůli té Sicílii, kam jsem si při hraní s železniční aplikací předsevzal dojet. (V tabulkách, nákresech a mapách vypadá všechno tak jednoduše!) Centrum jsem neviděl, ale ve čtvrti, která evidentně slouží k pronajímání apartmánů nebo bytů a je tu i písečná pláž, je spousta rozpadajících se domů a nefungujících podniků. Všechno je italsky ledabylé. A mezi touto čtvrtí a centrem vybudovali nějaké průmyslové areály. Jenže do Sicílie je to odtud kousek. A ta mrcha při pěší túře po promenádě provokuje a jako by volala: „Pokoříš mě?“
Moje zadnice je dnes cítit 1082 kilometry a nohy 17 749 kroky od Benátek až do špičky boty. Budiž tímto řečeno, že nejjižnější větev jižní etapy není žádná legrace. A to jsem nevytáhl paty z jedné jediné země!
Večer jsem pochopitelně vytuhl, aniž bych pozhasínal a nařídil si budík. Chtěl jsem vstát kolem sedmé, protože jsem byl na osmou domluvený na snídani a měl jsem v úmyslu ještě si uspořádat batoh. Bez budíku jsem se vzbudil dvě minuty po osmé, takže nebyl čas rozvalovat se v posteli přemýšlet, kterou nohou vstanu. Snídaně už byla na stole (kromě sendvičů se šunkou a sýrem a kafe ještě jogurt a džus z červeného grepu – za těch 35 eur jsem se jim musel vyplatit) a po půl deváté mi napsal Mr. Ok, jestli už jsem ready. V batohu je tedy ještě větší chaos než dosud, ale trajekt jsem stihl, zejména proto, že si jeho personál na jízdní řády zjevně nepotrpí.
Přístav Messina, kde se skoro před 70 lety odehrála konference, jež svým způsobem může za to, že se teď můžu takhle snadno pohybovat (byť s obtížemi v podobě občasných hraničních kontrol), má sice úhledné centrum a spořádané náměstí, ale všechno okolo včetně přístavu a spousty úzkých ulic, někde se plazících do kopce a jinde ubíhajících kolmo k pobřeží, je oprýskané a ledabylé, jak jen může místo v této části světa být.
O Taromině se říká, že patří mezi nejkrásnější místa na Sicílii. Bude to kvůli kombinaci několika faktorů, které ji k tomu předurčily: krásný výhled na moře, který se z města otevře, blízkost Etny a staré město. Proč chtějí taxikáři za cestu do centra 15 eur, jsem pochopil hned na nádraží. Po silnici je to sice asi 8 kilometrů, ale jen tak se dá vyhnout stoupání do nadmořské výšky přes 300 metrů po kamenité pěšině, kde před pádem ze srázu brání jen velmi chatrné a místy opadlé dřevěné zábradlí. Je to velmi perných 1,5 kilometru, takže ten výhled je třeba si zasloužit. Samotné staré město včetně antického amfiteátru (Čech, kterého jsem potkal ve vlaku, říkal, že za těch 10 eur vstupného to nestojí) je pak v obležení turistů, kteří zřejmě o atraktivitě Taorminy četli taky. A stejně tak Češi, kterých je tu hodně, jako by Taormina byla za rohem. V těch starobylých domech, namačkaných jeden na druhém a lemujících ulice stoupající do kopců, je v jednom jako v druhém nějaký obchod, restaurace nebo butik. Taorminu zjevně předchází pověst neopakovatelného města.
Etna vidět není, ale možná kdybych někam poodešel, poštěstilo by se mi. A neuvidím ji ani z vlaku, protože skla jsou polepená nějakými nesmysly.
Archimédovo rodiště mě uvítalo až mondénní přísností, kterou reprezentoval zejména prodavač mistenek. Na celé nádraží tam byl sám a byl etalonem pověstného italského klidu. Dvě paní přede mnou obsluhoval asi dvacet minut. Když jsem k okýnku přistoupil já, držel v ruce nějaký papír a něco z něj přepisoval do počítače. Trvalo to minimálně pět minut, a ač jsem pozdravil, po celou dobu jsem si nebyl jistý, jestli o mně ví. Za mnou se pomalu tvořila fronta. Když konečně od svého počítače ohlédl, řekl jsem mu, že mám na večer jízdenku a potřebuju místenku do Říma. Na obrazovce se objevila cena skoro 200 eur. Znovu jsem mu zopakoval, že jízdenku mám,načež ji chtěl vidět. Vygeneroval jsem ji a podal mu telefon. Pak chvíli ťukal do počítače a na displeji se objevila cena přes 80 eur. Ptal jsem se, jestli není nějaká levnější a našel na vlak do Neapole. Stála přes 40 eur, a jestli jsme si dobře rozuměli, byla v lůžkovém voze. Na zítřejší ráno se dá ovšem koupit varianta za 3 eura. Omluvil jsem se a šel si to promyslet.
Pokud bych jel do Říma za 80 eur, pořád mi ještě bude zabývat skoro půlka cesty. Do Neapole bych se dostal za půlku, jenže bych zdaleka nebyl v půlce a další přesuny by mohly být komplikované. V obou případech bych se snad vyspal líp než na standardním sedadle. Ranní cesta po probdělé noci nabízela velkou úsporu s rezervou na další noc, která mě beztak ještě nemine. Trvalo dlouho, než jsem do toho praštil. Rozhodl jsem se to risknout a jet až ráno. Znamená to přežít noc v Syrakusách a přes den spát ve vlaku, kde snad budu mít i sympatictější spolucestující. Kromě toho jede ze Říma zítra večer vlak, kterým bych měl být druhý den ráno před devátou ve Vídni. To nezní jako špatná varianta.
Začalo pršet. Podíval jsem se na hodinky a do odjezdu vlaku zbývalo 14 hodin…
Jasně že noci, jako je tato, utíkají neskutečně pomalu. Vnímání času je velmi relativní. Zapomněl jsem předtím podívat, jestli třeba do Palerma, kam je to přes čtyři a půl hodiny, nejede noční vlak, ale koukám na to teď a nejel tak, abych se stihl vrátit. Sicílie není Německo, kde noční vlaky křižují zemi a dá se s tím více nebo méně počítat, pokud jedou. Tak aspoň mám příležitost poznat Syrakusy víc než spoustu jiných měst. A sedět na promenádě u moře, dívat se na kotvící jachty a poslouchat šplouchání vln narážejících do pobřeží vůbec není špatné. Venku je 24 stupňů a od moře vane chladnější vítr. Pořád mám tričko a kraťasy a mikinu jsem si omotal kolem pasu, abych měl v batohu místo na zásoby do celodenního vlaku. Už šestý vlak vyjíždějící odteď že Syrakus je můj, to vůbec nezní špatně!
Ačkoli pro mě 9. den jižní etapy ještě zdaleka neskončil a pokračuje nočním bděním po Syrakusách, s ohledem na množství zážitků je možné ho uzavřít. Končím ho tedy s uspokojením, že byť jsem vlakem najel jen 154 a trajektem asi 10 kilometrů, díky cestě po východním pobřeží Sicílie se mi podařilo poznat aspoň kousek tohoto italského ostrova. Navštívil jsem tři města (Messinu, Taorminu a Syrakusy) a nachodil 29 645 kroků.
To je vážně k popukání! Let z Katánie nebo z Palerma do Prahy, kdybych se tedy z nějakého důvodu rozhodl dojet na některé z nejbližších letišť a rozdýchal Ryanair a dlouhý přestup, se dá pořídit za necelých sto dolarů, tedy jen o pár stovek víc než to, co mi chtěl za místenku do vlaku, na který mám jízdenku, účtovat strejda ze syrakuského nádraží. Má vůbec cenu trmácet se dnes vlaky?
Pokud už jsem napsal, že záleží na tom, v jaké denní době a v jakém rozpoložení a jaké kondici člověk do nějakého města přijede, a několikrát jsem to na svých cestách ověřil, v Syrakusách se tato nově získaná moudrost potvrdila znovu. V době, kdy jsem s nádražním strejdou licitoval u pokladny o nejvýhodnější místence na vlak do Říma, v Itálii, tedy na Sicílii, a tedy i tady ve městě, pomalu začínala siesta. Když jsem se pak od nádraží vydal prozkoumávat město, všechno mi připadalo jako mrtvé. Jako by právě tady ležela proslulá nekropole Pantalica, skalní pohřebiště ze 13. století před naším letopočtem, zapsané na seznamu UNESCO a situované za hranice města. Měl jsem z toho trochu obavy. Pokud je celé město tak neživé, bude možné tady přečkat noc, když je navíc Sicílie proslulá ještě největší mafiánskou organizací v Evropě Cosa nostra?
Nádraží v Syrakusách ale leží mimo historické centrum, bylo vystavěno na výběžku do moře, které ho obklopuje takřka ze všech stran. Díky tomu je přímořská atmosféra v uličkách starého města cítit doslova všude, a i když je možné se v ulicích, někde širokých tak, aby se do nich vešly dvě řady míjejících se lidí a jinde uzoučkých, až je pocit z nich stísňující, a protínajících město v mírně se vlnících kopečcích, snadno ztratit, vždycky se po chvíli ocitnete na břehu nekonečného moře. Je to úchvatné, ohromující a fantaskní zároveň. Je to kouzelné, fascinující a překvapivé, protože kdo mohl tušit, že zrovna v samém závěru své jižní cesty objevím právě takový kout, který bych tu v žádném případě nečekal?
Syrakusy mají bohatou minulost, a i když památek na ni je dnes ve městě pomálu a většina historických staveb je stará jen několik staletí, duch historie tady zůstal a je přítomný. Ale není to to nejpodstatnější, co Syrakusám udává ten nejosobitější ráz. Tím nejdůležitějším jsou podle mě stovky restaurací a barů se zahrádkami, které jsou úplně všude. Jakmile to šířka ulice jen trochu dovolila, otevřel tady někdo hospodu. A hned vedle někdo jiný a pak další a další. „Chceš-li pařit v jednom kuse, vydej se do Syrakuse,“ rýmoval jsem si celou noc a život, který městu vdechl konec siesty v sedm večer, ale hlavně devátá hodina, kdy se probudili i ti největší spáči, a který zcela zjevně kontrastuje s tím, co jsem tady zažil odpoledne, mi dává za pravdu. Tolik hospod jsem neviděl v žádném jiném městě v Evropě!
Je jen škoda, že na noční život si tu při takovém gejzíru radosti moc nepotrpí a po svém pátečně nočním poznání musím svou říkanku poněkud poupravit: Chceš-li pařit v jednom kuse od siesty do půlnoci a mít si vybrat kde, jeď do Syrakus. Nerýmuje se to, ale je to pravda. Kolem půl druhé byl naproti zbytkům Apollonova chrámu otevřený jen jediný bar, pravda, pěkně narvaný, a po městě se tu a tam trousily nebo postávaly nahodilé skupinky, ale jinak byl klid a kupodivu čisto.
