Víc než dvanáct hodin v jednom vlaku, když člověk sleduje opravdu pomalu ubíhající krajinu kolem sebe a vidí, že průměrná rychlost sotva přesahuje padesátku, je peklo na zemi. Z jízdního řádu se to vyčíst dalo, rozhodl jsem se pro to sám, takže dobře mi tak. Ani nevím, jestli tu Bukurešť vlastně ještě chci vidět. Mám sto chutí se ještě dnes vrátit do Budapešti. Jenom by to nebylo dnes, ale až zítra. Ubytovatelka slíbila, že počká do půl desáté, takže mám trochu rezervu.
Je třeba přiznat, že před pár hodinami jsem se rozplýval na kopcovitou krajinou a skalami dmoucimi se nad údolími. A když jsme se těsně přiblížili k srbským hranicím a jeli podél Dunaje, byl ten pohled na majestátní řeku úchvatný. V noci v Budapešti tak široká nebyla.
No, zase bude dobře. A když už nic, za měsíc už mi ten Interrail nebude platit. Stačí vydržet!