Nezařazené

Flixbus umí být podivnost. A ten spoj, kterým jsem jel z Lublaně do Budějovic, byl navíc naprosto obsazený. Dvakrát jsem musel pouštět majitele mistenek, kteří přišli po mně, a jeden člověk dokonce spal na zemi v přízemí. Spánku se ostatně věnovali skoro všichni, takže nikdo se nerozčiloval, že jsme nabrali skoro půlhodinové zpoždění. S Majkem jsme si dělali legraci, koho vyfasuju jako souseda – jestli to bude hubený Arab, nebo tlustý balkánský drogový dealer. Netrefili jsme to ani jednou den. Seděl jsem vedle ženy se zvláštní vůní, co zabrala sedadlo a půl.

Autobus Flixbusu z Terstu do Berlína je narvaný. Je mi záhadou, kam všichni ti lidé takhle v noci cestují. Na slovinsko-rakouských hranicích si tentokrát opět opakujeme historickou zkušenost a vsichni vytahujeme cestovní a jiné doklady. Na moji občanku policajt jen koukl a evidentně ho uspokojilo jen zjištění, že jsem z Česka.

Po téměř 30 hodinách jsem dobyl Lublaň. Kdybych jel přímým autobusem z Prahy, mohl jsem to mít levnější, rychlejší a pohodovější. Jenže to by mě tak ukrutně nebolely nohy. V kupé jsem seděl sám, ale ani tak jsem si nedovolil jim trochu ulevit (tedy na chvíli jsem to udělal, ale až těsně před Lublaní). Program na první hodinu v Lublani zní jasně: nejprve provést očistu a pak zůstat nějakou chvíli vyzutý. Tentokrát fakt podle toho, jak je (ne)cítím, dostaly zabrat.

Slovinský průvodčí koukal na QR kód v telefonu, jako by něco takového viděl poprvé, pak po mně chtěl jízdenku, nakonec se velmi opatrnou angličtinou zeptal, kam jedu, a odešel.

Tohle je teda vlak. Vyjel z Rakouska, projíždí Slovinskem a končí ve městě Vinkovci v Chorvatsku. A mezitím se staví mimo jiné v Záhřebu. Tak hlavně teď neusnout.

Zajímavé! Tady se prokopali skálou v délce asi 8 km. Do tunelu Karavanky jsme vjeli na rakouské straně a vyjeli jsme ve Slovinsku.

Rakušani od Němců převzali zpožděný vlak, ale podařilo se jim to dohnat a udržet. A jak řekl průvodčí, stačilo ve Villachu jen přeběhnout naproti.

Přejeli jsme řeku Saalach, tedy jedno její rameno, a jsme v Rakousku. S desetiminutovým zpožděním, rovnajícím se času na přestup ve Villachu. Ale teď v Solnohradu bychom to měli srovnat.

Předposlední zastávka před rakouskými hranicemi se trvale zapíše do historie tím, že paní, co občas jde okolo, se shýbla pro něco, co leželo mezi sedadlem naproti a uličkou. Podává to slečně, která tam sedí, a ta to rychle popadne a uklízí. Jen stačím zahlédnout, že jde o krajkové kalhotky.

Rakouský vlak do Klagenfurtu sice přistavili asi půl hodiny před odjezdem, ale málem mi to nebylo nic platné, skoro všechna místa jsou rezervovaná. Ve Villachu musím přestoupit, ale mám dost času – do přestupu, na ten mi ale naopak nechali jen deset minut.