Vlakem s batohem po Evropě

Tak ono to je jinak… Ještě tři dny na tu jízdenku můžu jezdit, jen bych zase musel platit po Česku. Nic nového pod sluncem. Tak to stojí za úvahu!

Interrail funguje tak, že když se do denní jízdenky vloží nějaká trasa, dokud neskončí plánovaný čas jízdy, nelze vložit jinou, která probíhá ve stejnou dobu. Pro selský rozum je to logické, ale ve chvíli, kdy zruší nějaký spoj nebo je třeba z nějakého vlaku vystoupit dřív kvůli nějaké alternativě, musí se původní naplánovaná cesta smazat a vygenerovat nová. Jenže v takovém případě aplikace do statistik předchozí trať nezapočítá. Píšu to proto, že dnešek byl bohatý na změny v itineráři a taky na kilometry, ale aplikace postřehla jen nějakých pět set. Jízdu načerno autobusem jsem jí raději zamlčel. Bezpečně jsem dnes musel najet něco k 1000 kilometrů. Mělo to být na tři přestupy, ale nakonec jich byl určitě dvojnásobek. Kroků jsem nachodil 7 965, což je s ohledem na bolavý zadek zázrak. Skoro 14 hodin jsem strávil ve vlacích a na nádražích, aniž bych viděl něco jiného.

Přesně ve 20.42 jsem ve vlaku z Plzně aktivoval jízdenku pro návrat. Nechá mě to kupodivu jet nejen do Berouna, ale ještě dalším vlakem do Řevnic. Má cesta přes hranice tedy možná ani nebyla černá! Asi bych mohl jet ještě někam, ale už jenom dneska. Za pár hodin bude úplný konec.

Drama je téměř u konce a urychlil jsem to spurtem na plzeňském hlavním nádraží, protože do odjezdu couráku zabývaly tři minuty. Jinak bych musel jet dalším rychlíkem až na Smíchov a pak se vrátit do Řevnic nebo počkat hodinu a být dřív v Hořovicích. Železniční kombinatorice se nevyhnu ani tady.

Brusel je město krásné, bohaté a živé. Vedle starých domů tady vyrůstají nové a je tady spousta lidí, práce a příležitostí. Evidentně těží z toho, že tady sídlí řada evropských institucí, rozhoduje se tu o budoucnosti Evropy a přijíždějí sem delegace i honorace. Z toho důvodu je tu taky dost draho, ale to už k tomu holt patří. Tak jako tak bylo fajn zase tu být, užít si to a v „hlavním městě Evropy“ zakončit svou pouť po Evropě.

Do Plzně nás z německého Schwandorfu veze polským autobusem patrně Ukrajinec, nějací cizinci na něj mluví anglicky (chtějí zaplatit a on od nich nic nechce, kdoví, co si asi myslí), já na něj mluvím kupodivu německy a on odpovídá polsky. Takhle to tady v pohraničí máme.

Uf! Domů zbývá cca 200 kilometrů. Dojít se to sice během dne nedá, ale už je to blízko. Zbývá mi přestoupit na autobus, jízdu do Plzně absolvovat načerno (se záložním plánem ovšem) a z Plzně už to snad klidně doběhnu.

Blázinec! Ten vlak má celkem tři části. První jede snad na jiné nádraží v Neukirchenu, druhá do Regensburgu a třetí tady zůstává. Aspoň mi to paní, co už mi jednou radila, přišla znovu říct. Mezitím jsem si v chodbě povídal s člověkem, co má rád Česko, vrací se do Ameriky, odkud před sedmi lety přiletěl, a byl si právě odhlásit auto. Taky ho dnes vlaky nechaly na holičkách.

Kdyby aspoň měli ty vlaky označené pro zmatené lidi, jako jsem já… Přestoupil jsem do prostřední části a raději se dvou různých lidí zeptal, jestli to jede do Schwandorfu. Oba řekli, že ano, tak snad sedím dobře.

Já si prostě ješte poslední den musím vyzkoušet úplně všechny nástrahy, které železnice, vlaky a nádraží přinášejí! Z Norimberku vyjíždí každou minutu dva vlaky, mají tu asi 30 nástupišť a tabuli s odjezdy malou tak, že když se sejde pár zpožděných vlaků, nevejde se na ni všechno. Bylo 17.42 a do odjezdu vlaku do Schwandorfu zabývala minuta, ale pořád jsem nevěděl číslo nástupiště. Pak se tam objevil nějaký vlak se stejným odjezdem a u něj symbol značící, že má víc částí. Nebyl čas přemýšlet, stál až na 15. nástupišti. Utíkal jsem, seč mi mé staré nohy stačily, vyběhl na patnáctku a na tabuli zahlédl Regensburg. To jsem potřeboval, a tak jsem nasedl do vlaku a až pak mi došlo, že vlak do Řezna byl psaný až dole a třeba to mají jako na jiných nádražích napsané v pořadí, v jakém spoje odjíždí. Zeptal jsem se dvou přítomných žen, jestli to jede do Schwandorfu a jedna řekla, že ne. Jenže vtom se vlak rozjel (pochopitelně na sekundu přesně). Naštěstí mě ale uklidnila, že mám až do Neukirchenu čas na to, přestoupit do jiné části vlaku, která do Schwandorfu jede.

Začali jsme mnichovskou zradou, končíme mnichovským krátkým procesem. Už nikdy, nikdy, nikdy si nekoupím Interrail. Jednak ho nebudu potřebovat a jednak se ukázalo, že celá ta slavná bezplatná cesta domů nemá být úplně bezplatná. No nic, pojedu zase kousek (autobusem ze Schwandorfu do Plzně) načerno.

Vlak do Norimberku přidal k té dosavadní sekeře ještě trochu, ale to nevadí, protože zpoždění mají i všechny vlaky, které odsud odjíždějí.

Rozhodl jsem se pro Vídeň, protože vlak, který jede tam, přijel dřív (a s 35minutovým zpožděním) a nevypadalo to, že mnichovský chce každou chvíli dorazit. Oba jedou z protějších nástupišť přes Norimberk, kde bych potřeboval po páté hodině večer být. Odtamtud mi jede poslední možný vlak s přípojem na Prahu. Je to ještě větší drama, než bych si vymyslel. Včerejší pohodový den je draze vykoupený.

Vlak z Frankfurtu měl nejdříve zpoždění a nakonec nepřijel vůbec, takže mám poslední možnost a do Norimberku se můžu dostat buď zpožděným vlakem do Vídně, nebo jeho mnichovským kolegou, co jede o pár minut později, jestli přijede. Krásný srdceryvný závěr!

Ve Frankfurtu na letišti zjišťuju, že vlak, kterým jsem sem nakonec přijel, jede rovnou z Bruselu. Mohl jsem si ještě dvě hodiny pospat… A při přestupování jsem v tom zmatku málem nastoupil do jiného vlaku, ale taky snad jel do Mnichova, na který směřuju já. Chaos na závěr!

Jde to ztuha, jako by mi železničáři chtěli připomenout, že život je jako houpačka. Vlak z Cách, poněkud přeplněný, protože s ním cestují všichni ti, co je první vlak nechal bezprizorní v Bruselu, má 11 minut zpoždění a na frankfurtském letišti jsem měl mít na přestup 19 minut. Zbývá minut osm, pokud to nedoženeme.

Ani tady jsem dnes být neměl, ale aspoň už jsem v Německu.

Nechal jsem se přesvědčit, abych nejel až do Welkenraedtu, ale vystoupil už ve Verviers. Jede odtud vlak do Cách, kam stejně tak jako tak musím, ale nejsem si úplně jistý, jestli je to dobře. Dvě hodiny po odjezdu mám za sebou prvních 120 kilometrů. Myslel jsem, že se budu poslední den v klidu věnovat práci a zařizování v pohodlném vlaku se zásuvkou a WiFi, a zatím řeším, jak se dopravovat a jsem kdesi mezi Bruselem a Německem ve vlaku asi ze čtyřicátých let kdovíjakého století.

V reproduktoru hlásili, jak mají cestující do Německa jet, a dokonce anglicky, jenže rozumět názvům těch měst není snadné. Dva čeští kluci jsou na tom evidentně úplně stejně a jsou zmatení. Aplikace říká, že z konečné aktuálního vlaku, Welkenraedtu, jede další spoj do Aachenu a odtamtud příští do Frankfurtu. Zatím bych to pořád měl do večera stihnout domů, jen těch přestupů bude víc. Pokud nebude po cestě víc nepříjemných překvapení.

Po rychlé snídani nezbylo než se vydat na vlak. Domů to mám asi 900 kilometrů a čekají mě tři přestupy. Snad mám i nějakou rezervu, takže jsem si mohl dovolit vynechat hned první vlak. Jen mi nikdo neřekl (a já se nikoho neptal), že midi je jih a navigace mě tentokrát vedla jinudy, takže jsem byl trochu nervózní, jestli jdu na správné nádraží… Mnohem horší překvapení ale čekalo až tady: vlak do Frankfurtu nejede a je třeba jet jiným a kdesi přestoupit. A všechno říkají nějakými podivnými jazyky.

Den bez vlaků jsem věnoval odpočinku, užívání si v Bruselu, přípravě na běžný život a procházce nočním městem včetně ochutnávky pravých belgických hranolků, údajně nejlepších tady. Díky krásnému počasí a Věrisině pohostinnosti jsem si to náramně užil. Nachodil jsem 17 563 kroků.

Tak už je černé na bílém, že České dráhy v prosinci zase zdraží. To je další hřebík do rakve podobných cest, jako je ta moje – nemyslím si, že když cesta dvou lidí autem vyjde levněji než vlak, je to nějaká motivace pro používání hromadné dopravy. Další důvod pro rychlý návrat do běžného života.

Dopoledne jsem se jen tak plácal v bruselském bytě, od kterého mám vlastní klíč, a užíval si pohody bez nutnosti sbalit batoh a co nejdřív vypadnout ven. Nastává proměna z člověka primitivního v člověka civilizovaného a své cestování po Evropě jsem začal symbolicky zakončovat obědem v kantýně v budově Evropa – tam, kde běžně obědvají úředníci a kam se běžný smrtelník nedostane. Při vstupu jsem obdržel vlastní kartu (při odchodu vraťte!) a musel projít prohlídkou.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Evidentně jsem proklouzl velmi těsně. Ve Francii dnes kvůli masivním stávkám nejezdí asi půlka těch jejich předražených vlaků. Kdybych se ve Španělsku zdržel o jeden den déle, dnes bych měl problém. Kam šlápl, tam tráva neroste.

Toto byl bezkonkurenčně rekordní den a potvrzuje to i aplikace. Začal ve Španělsku a pokračoval přes Francii, Švýcarsko a Německo až do Belgie. Autobusem jsem ujel asi 630 kilometrů a vlakem 1522. Přesto jsem zvládl ještě 12 383 kroků.

Než jsme dojeli do Bruselu, usoudil jsem, že abych aspoň trochu zmírnil to zpoždění, bude lepší vystoupit na nádraží Brusel-Nord místo na Midi a svézt se na Centraal, odkud to jen k Věrise jen kousek, vlakem. Nastoupil jsem do prvního, který přijel, a ještě si sedl do první třídy, ale komu by to ty tři minuty vadilo, že?

Ze Švýcarska jsem viděl pár nádraží, ale útratu jsem tam udělal jako velký grand. Po jedné noci v šestnácti lidech a další v autobuse si to můžu dovolit. Vážně je velké štěstí, že mě napadlo nastavit tam ten strop.

Sedím ve vlaku z Frankfurtu do Bruselu, který už pár minut od startu nabral sekeru, ale tentokrát mi to nevadí, protože je to poslední z dnešních dopravních prostředků. Brusel bude poslední nádraží před tím, než budu moct pár desítek hodin odpočívat. Ještě včera skoro touto dobou jsem byl v Madridu a dnes jsem o nějakých 1800 kilometrů dál, a přitom jsem to nebral přímo. Aplikace sice říká něco jiného, ale už dávno jí nemůžu věřit. Ta vzdálenost musela být za poslední den rekordní. A všechno šlo hladce, jen bych se při vší snaze už nedostal až domů – skončil bych buď v Lovosicích, nebo v Drážďanech. Odpoledne jsem si pohrával s myšlenkou, že zítra zajedu do Amsterodamu, čímž bych dokončil trojúhelník Beneluxu. Z Belgie je to tam jen něco přes dvě hodiny a lákavé je na tom to, že prostě můžu. Možná ale bude lepší věnovat se během zítřka sám sobě bez nutnosti plánovat a zažívat nejistotu, kde kdy skončím, a projít si Brusel bez batohu na zádech. Napadá mě spousta míst, která bych ještě mohl nebo měl vidět, ale víc už se toho stihnout nedá. A pocitu nejistoty si beztak budu moct užít ještě ve středu, protože vlaky domů pojedou celý den a znovu jich bude několik.

… A zatímco tady tohle píšu, chlapík ze sedadla za mnou mi klepe na rameno a říká, že na něj z mého batohu teče voda. Opravdu jen voda, špatně jsem zašrouboval láhev a batoh položil nahoru (obvykle to ale vůbec nedělám), protože se ve vlaku začali hromadit lidi. Naštěstí je v pohodě a snad všichni pochopili, že k tomu karambolu došlo jen díky mé ohleduplnosti. Třeba už si o mně železničářští vrabci po celé Evropě štěbetají, že ten blázen, co jezdí s modrým batohem s vykukujícím méďou sem a tam, je v jádru dobrý člověk, když pomohl mnoha ženám s těžkými zavazadly do vlaku nebo na polici. Štěstí, že se mi to stalo až teď, protože batoh vypadá, jako by do něj vyteklo pět litrů vody.

A pozítří znovu. Odtud je to domů už jen 500 kilometrů, tak teď už jen krátká zajížďka do Bruselu. A jestli je Basilej plná bezdomovců, okupují Frankfurt žebráci. Během dvou minut mě oslovili tři.

Basilej je křižovatka cest a nádraží má obrovské. A taky největší koncentraci bezdomovců na počet obyvatel, jak se zdá. Vlak odsud jede až do Berlína, ale bude tam za víc než sedm hodin. Až do Frankfurtu si nicméně můžu rozmýšlet, jestli to přece jenom nestočím domů. Jenže při cestě z Frankfurtu bych ztvrdnul na noc v Lovosicích a při cestě z Berlína v Drážďanech.

Hodinky začaly tikat a švýcarský vlak odjel ze Ženevy včas a zrovna tak ten, co odjížděl z Bielu do Basileje. Satisfakcí za čekání na jiný přípoj v Ženevě mi byly scenérie, které cestu provázely, hlavně majestátní Alpy tyčící se nad Ženevským jezerem. I když by se tyčily i o hodinu dřív. Jelikož jsem ve Švýcarsku bez internetu a ve Švýcarsku zjevně o nějaké WiFi na palubě nikdy nic neslyšeli, mohl jsem se jim věnovat do sytosti, než mi J. napsala, že je třeba udělat nějakou práci. Byli jsme domluvení, že mi aktivuje roaming, což udělala, jenže mně nepřišla SMS. Až když mi napsala, z je to aktivované, připojil jsem se. Ani jsem nestačil otevřít prohlížeč v notebooku a už mě to stálo 600 korun. Vím to tedy jen díky tomu (ale ješte že tak), že jsem si v srpnu prozřetelně aktivoval takhle vysoký limit na útratu. Pár SMS mezi mnou a J. a jeden telefonát do Švýcarska dělá z toho kseftu dost nejistou záležitost. Až pak přišla SMS o aktivaci. Moje hloupost – měl jsem si to pro jistotu aktivovat uživatele ve Francii.

Ranní skoroklus na lyonské nádraží mi byl k ničemu, protože jsem náskok, který jsem získal, ztratil ve Švýcarsku. Zatímco ve Španělsku a Francii to šlo všechno hladce, na nádraží v Ženevě jámě přijeli s víc než čtvrthodinovým zpožděním a já jsem měl na přestup jen čtvrt hodiny. Pokud se něco takového stane s vlakem do Bielu o hodinu později, budu takříkajíc v háji, protože do Frankfurtu a potažmo do Bruselu je to ještě daleko. Musím se v každém případě do večera dostat do Německa, tam mají dlouhé vlaky a otevřená nádraží.

Někdy o osudu člověka rozhodují drobnosti. Tu když ho zklame navigace, červené na semaforech na rušných křižovatkách svítí proklatě dlouho, jindy zase rozvázaná tkanička, kterou je třeba zavázat, chlapík, který se připlete do cesty, nebo pomalu ubíhající nápisy na tabuli s odjezdy vlaků. Já jsem všechny tyhle drobnosti úspěšně zvládl a sedím ve vlaku do Aix Les Bains Le Revard, kde bych měl přestoupit do vlaku na Ženevu. Na Perrache jsme byli skoro o čtvrt hodiny později a já jsem se vydal na úplně opačnou stranu, než jsem měl jít směrem na Part-Dieu, přičemž jsem zjistil, že to ošklivé nádraží, na němž jsem trávil hodiny před odjezdem autobusu do Barcelony, má na straně od města novou, moderní a upravenou odbavovací halu, která je proti peklu toho, co jsem zažil, opravdovým nebem. Následující asi 3,5 km jsem zvládl prolétnout za půl hodiny a kousek, akorát včas, abych nasedl do vlaku, který měl stejně 5minutové zpoždění. Jsem zpocený, ale v kupé sedím sám,tak třeba do Ženevy vyčichnu.

Vracím se na místo činu (poté, co jsme v Lyonu projeli těsně kolem soutoku Rhôny a Saôny), resp. setkání s povedenou mládeží pod mostem, a znovu město uvidím za tmy. Rychlý průběh cesty nahrával dřívějšímu odjezdu do Ženevy, abych měl nějakou rezervu, ale řidič dělal častější pauzy (zřejmě i kvůli nefunkčnímu záchodu), tak z toho sešlo. Teď jenom musím přejít z nádraží hrůzy Perrache na nádraží Part-Dieu. Možná by šlo udělat výjimku a použit metro, ale než bych se zorientoval, stejně by to chvíli trvalo.

Před hranicemi jsme měli krátkou pauzu a už zase drandíme. A tak jsem letos poněkolikáté znovu ve Francii.

Na bizarní zkušenost s hostelem v madridské Chuece navázala takřka bezprostředně po návštěvě jeho sokyně Barcelony několikahodinová připomínka Madridu a pak cesta zpět do Barcelony. Dnešních 502 železničních kilometrů zvládl rychlovlak za dvě a půl hodiny bez jediné zastávky a já s několika zastávkami na cerveze 24 736 kroků. Mám osm hodin na to, abych se v autobuse do Lyonu prospal, protože zítra můžu skončit kdekoliv.

Napětí je u konce. Po příjezdu jednoho autobusu jsme se všichni nahrnuli ke stanovišti, abychom zjistili, že jede do Nice, a když za chvíli přijel další, dobrá půlka zamířila k němu. Jede až do Ženevy a zatím je nás uvnitř přesně osm. Taky tzv. udržitelné cestování. Švýcarky mi obsadily místo, ale když jsem jim řekl, že je to jedno, když je prázdno, a že si sednu jinam, převzaly iniciativu a odešly ony.

Tuhle větu jsem si zapsal včera večer, když jsem na náměstí před hostelem sbíral odvahu, než se vydám ke svým patnácti kámošům a kámoškám na jednu noc. Oslovila mě tam jedna dvojice, já jsem se jim svěřil, jaké mám trápení, a ten kluk na mě najednou vybalil podivný dotaz. Možná si myslel, že je to to jediné, co mi v danou chvíli může ulevit. Přežil jsem to bez kokainu.

… nikomu neuškodí aneb když zbývá 14 minut do odjezdu autobusu a on nikde, začne být jeden trochu nervózní. Lidí tady stojí jen pár a trochu se bojím, že se jim nevyplatí, aby někam jeli. Ale nějaké dvě Švýcarky by jím měly jet taky, tak se když tak sejdeme na pláži, až budeme potřebovat někde přespat. No jo, ale proc by bohaté Švýcarky nocovaly na pláži, že?

Na autobusovém nádraží v Barceloně jsem se zorientoval tak dobře, že teď můžu navádět zmatené staříky – pán byl moc rád, že jsem mu ukázal jeho autobus do Paříže. Jen doufám, že mi ta orientace vydrží, než přijede můj do Lyonu, protože tradiční zelená tady není automatická a označené bývají, jak už víme, všelijak.

Prvních zhruba 550 kilometrů uteklo jako nic. Kdyby to šlo takhle celou cestu, byl bych ráno v Praze.

Madrid miluju a je to o mně známo. Letos to byla moje devátá návštěva tohoto města, i když velmi letmá a povrchní, a i když šlo prakticky jen o to, vyzkoušet, jak ho lze dostáhnout vlakem, měl jsem na něj asi 6 hodin. Za normálních okolností by to bylo málo. Madrid je obrovské město a je v něm co objevovat. Já jsem ale dnes nekonal žádné pouti za pamětihodnostmi – fotek odsud už mám dva miliony a všude už jsem byl. Stačilo mi jen tak tam být a mít radost z toho, že jsem znovu tam, občas si dát pivo a testovat, jestli dostanu aperitivo, a užívat si volný den. Ale protože byla neděle a to je den, kde všichni Madriďané vyrážejí na El Rastro, tradiční trh v Latině, musel jsem samozřejmě zajít aspoň tam. Ta událost se rozšířila do dalších ulic a měl jsem pocit, že letos je tam zase o dost víc lidí. Některé věci chyběly, jiné přibyly, vějíře, které jsem ještě před pár lety kupoval za dvě tři eura, dnes stojí deset. Náměstí Puerta del Sol je letos rozkopaná, u Gran Vía přibyl nový vstup do metra, v Latině vedle tržnice Cebada plavecký bazén a přibyli i bezdomovci, řekl bych, a hospody na Calle de Argumosa. Jinak je všechno při starém – ale nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Dnes na mě Madrid působil hrozně špinavě, ale vím moc dobře, že to porovnávat namydlenou Barcelonu s Latinou, kde jsem se zejména pohyboval a kde je to etnicky velmi pestré, naprosto nelze. Tak jako tak ale přiznávám, že chápu lidi, kteří viděli obě místa a dávají přednost Barceloně. Jsem exot a mám to prostě jinak. Sobotní večer totiž Madrid tepal přesně tak, jak to na něm mám rád.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ještě pár poznámek k hostelu, mému nejintenzivnějšímu zážitku z letošního Madridu. Snídaně byla sladká a ve stylu „narvat co největší množství lidí co nejlevněji sacharidy a cukry“. Rozhodl jsem se nesladit kafe, ale bylo sladké samo osobě, až jsem se bál kousnout do tousťáku. Sladký na té snídani nebyl jen úsměv obsluhy. První zážitek po vyjití ven bylo dělání potřeby v jakési spíš parodii na keř místním bezdomovcem. Zrovna se vestoje utíral, když jsem přišel… Přijde mi zvláštní, že si někdo dovolí ubytování tohoto typu, kde každý má jen svou kartičku s číslem, nabízet za takové peníze, a ještě to označovat za udržitelné cestování. Tento způsob cestování je udržitelný maximálně jednu noc, ani o fous déle. Ale kde je poptávka, může být nabídka. Osazenstvo hostelu bylo velmi pestré, na snídani jsem se sešel se zhruba šedesátiletou dámou (třeba jí bylo míň a řekla, že to musí vyzkoušet, než jí bude šedesát), cizinci různých etnik, ale i se slečinkami v epesních modelech. Spolubydlících na pokoji bylo nakonec opravdu jen patnáct, jelikož jsem dvojici na posteli pode mnou ráno identifikoval jako velkou paní. Shodou okolností mě právě ona upozornila na to, že tam máme dva záchody a ten druhý byl dokonce zamykací. Bylo dobré to zkusit, ale potom, co má kvalita hostelů klesající tendenci a Záhřeb mě neodradil, bojím se, co by přišlo příště. Takže už nikdy více!

Zhruba teď jsem nejvíc na západě, 2300 kilometrů od domova. Za pár hodin začíná cesta zpět.

Ulehl jsem v půl druhé sice ne příliš nadšený, ale aspoň odhodlaný trochu se vyspat. Rušit zbytečným přecházením po pokoji kvůli hygieně nebo hrabáním v batohu jsem si nedovolil. Ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře na záchod, to ale stejně bylo jedno, dveře bouchají a vržou, že se pár lidí muselo probudit. A navíc nejdou zamknout. Ráno to bude masakr, pomyslel jsem si při pohledu na několik ženských postav, které jsem ve tmě rozpoznal. Naštěstí jsem usnul rychle a probudil jsem se až ve čtvrt na sedm, když člověk vedle dole začal intenzivně a nahlas řezat. Po chvílí se přidal někdo další. Pomyslel jsem si, že by bylo lepší spát vedle motorové pily, a zbytek noci jsem vydržel s hlavou pod mikinou.

Tak abych jim zase tolik nekřivdil, dívám se na Booking.com a zítřejší ceny ubytování jsou rozumnější, takže si za těch 16 kámošů můžu sám. Jenže v pátek a v sobotu je Madrid nejživější a prostě mi to takhle vyšlo. Aspoň je víkend a zítra nemusím být ve střehu. Ale stejně když koukám na ceny na celý týden, je to úplně někde jinde, než když jsem tady začínal.

Den končím preventivně na pivu v hospodě, kterou jsme tady objevili v roce 2016 a od té doby si mě majitel pamatuje. Vzpomněl si, že jsem tady nebyl tři roky a že ta správná míra pro mě je jarra. Přesto je to tentokrát jiné a vlastně i minule, když jsme tu byli s rodinou, taky bylo. Dříve nám k pivu nosili tolik aperirivos, že jsme po čtyřech pivech byli prejedení. Dnes jsem zatím dostal jen olivy. Před šesti lety měl pivo za 2 eura. Jestli cenu zvedl tak, jako zdražilo, nebude mě v noci tížit jen počet spolubydlících.

Z Barcelony do Madridu je to ve výsledku 547 kilometrů, takže jsem jich dnes se čtyřmi po Barceloně ujel 551. Dopolední rozhodování, jestli se vydám do města mého srdce, mi zkrátilo čas na prozkoumávání Barcelony, ale i tak jsem toho viděl dost. Nachodil jsem 34 109 kroků.

Slovní úloha. Když si baťůžkář objedná nocleh ve čtyřlůžkovém pokoji v hostelu v Barceloně, spí v pokoji s osmi lůžky, a má tedy 7 spolubydlících. Kolik spolubydlících bude mít, když si objedná nocleh v osmilůžkovém pokoji v Madridu?

Je to jen jedna noc a Madrid za to stojí. Na hygienu nebude prostor, ale jsou to moje nohy, ostatní na tom budou hůř. Jen nevím, co se bude dít, až ráno budou všichni potřebovat na záchod.

Odpověď: Šestnáct. Na palandě pod ním totiž spí dva lidi.

Jestli letos dojedu na Atochu, říkal jsem si, budu vítěz. A jsem tady!

• 

• 

Mé dnešní ubytování je na náměstí, kde jsem v roce 2012 hned první večer po mém prvním příjezdu do Madridu, ochutnával své první tapas. Před deseti lety, kdy jsem do Madridu začal až do koronaviru každoročně jezdit, jsem za ubytování platil kolem 20 eur za noc a měl jsem pokoj pro sebe. Dnes jsem zaplatil dvojnásobek a na pokoji nás bude osm.

Rychlovlak těch 600 kilometrů nezvládne za 2 hodiny, ale za 3 hodiny a 7 minut. Zítřejší by ale měl být o 37 minut rychlejší. Nejvyšší dosažená rychlost je dnes zatím 301 km/h.

Já se těm Kataláncům nedivím, že by se chtěli odtrhnout od Španělska a žít si svým vlastním životem – a svým způsobem bych jim přál, aby se odtrhli, pokud si to přejí. Možná tak trochu považují za nespravedlivé, že je hlavním městem Španělska Madrid, a nikoli Barcelona. Ta dvě města mohou soupeřit v lecčems a Barcelona má navíc ještě jednu obrovskou přednost – moře. Možnost vyrazit si v půlce října na pláž a vykoupat se v moři je bez diskuze. Je to město velké a pyšné a stejně jako v Madridu, kdykoli v něm přistanu a procházím ulicemi, jsem musel včera užasle zírat na davy lidí kolem Katalánského náměstí a volat: „Mucha gente!“ A pak ten Gaudí, který tu po sobě zanechal několik staveb a mezi nimi naprosto grandiózní katedrálu Sagrada Familia. Pořád se staví a asi ještě dlouho bude. Mě osobně tady ale baví ta obrovská spousta hospůdek a barů, kde si člověk může dát něco dobrého na zub a k tomu vychlazené pivo. Kdo říká, že Španělsko a potažmo Barcelona znamená sangriu, neměl by číst jen průvodce, ale podívat se, co si dávají domácí. Tak zase zítra, Barceló, i když tudy budu jenom projíždět…

Do Madridu je to z Barcelony 600 kilometrů. Tenhle vlak to udělá za 2 hodiny 7 minut. Máme v Česku co dohánět. Za pár dní mám schůzku na Správě železnic, tak je tam zkusím popostrčit. A příklad by si měli vzít i Francouzi, protože to nestojí majlant.

Jedna spolucestující se mě při nastupování ptala (samozřejmě španělsky), jaký je tohle vagon 7, tak jsem jí odpověděl (samozřejmě španělsky), že číslo sedm.

Plán je jasný, pláž jsem viděl, Sagradu taky a hospůdky rozeseté po celé Barceloně lákají k návštěvě. Řekl jsem si, že stihnu ještě Parc Güell a možná Casu Mila, ale není zase až tak kam spěchat, tak jsem se nechal zlákat a dávám si jednu Estrellu. Bez aperitiva, ale zato osvěžující.

Nádraží Barcelona França zcela určitě hlavní nádraží v Barceloně nebude. Je mnohem starší a míň frekventované. Dokonce tak málo, že když jsem na něm ráno vystoupil, u pokladen na jízdenky/místenky nikdo nebyl. To se ví, že jsem se musel jít aspoň zeptat, kolik stojí místenka do Madridu. Deset eur! A Flixbus umožňuje rezervaci zrušit, takže začalo programování a kombinování, přemítání a uvažování, jestli má cenu do Madridu vyrazit. Znamenalo by to zrušit dnešní večerní cestu, koupit místenky do Madridu a z Madridu zpátky do Barcelony, objednat ubytování a koupit novou jízdenku do Lyonu, ideálně ve správném pořadí a co nejrychleji, abych o něco z toho nepřišel. Pokladny na Françe navíc nejsou otevřené po celý den (i tady dodržují siestu). Trvalo mi přes hodinu, než jsem se rozhodl a v batohu mám obě místenky, v telefonu nový Flixbus a v Madridu zaplacené ubytování v Chuece (LGBTQ+ čtvrti, aby bylo jasno). A později jsem mluvil s Věrisou a domluvili jsme se, že buď v pondělí večer, nebo během úterý dorazím do Bruselu. Nikdy jsem neměl plán na tak dlouhou dobu, a pokud měl, musel jsem ho zrušit nebo se něco z toho pokazilo, ale pár věcí by teď mělo být jasných.

Lidi se tu vážně koupou. No jak by ne, když je parno!

Nadpis je značně přehnaný, ale kdybych chtěl, můžu na jízdenku třeba do Zaragozy. Jenže co tam, že? Ale přece jenom se tady aspoň kousek svezu, na nádraží Barcelona França, které je snad barcelonským hlavním nádražím, ale hlavně je kousek od moře a od centra. Nemusím se tedy trmácet přes město, a ještě vyzkouším, jak se tady jezdí vlakem. I když i tohle je přehnané, většina těch vlaků vypadá jako vyřazené metro.

S tím cestováním rychlovlaky by to stejně bylo komplikovanější, tady v Barceloně mají oddělená nástupiště a musí se projít bezpečnostní kontrolou. Jak je podrobná a důsledná, nevím, ale každopádně bych si musel nechat spoustu času na fronty na místenky a na prohlídky. Nakonec se mi začne stýskat po Rumunsku!

• 

• 

Jedna momentka z nočního života v Barceloně. Kolem těchhle holek jsem šel včera celkem třikrát, jednou cestou k hostelu, pak na večeři a naposledy zpátky. A celou tu dobu se jim na stole hromadily lahve od piva.

• 

• 

Banky nás můžou k obezřetnosti nabádat, jak chtějí, a sami můžeme být opatrní jakkoliv, v praxi je to ale složitější. Protože u sebe nemám hotovost a v hostelu chtěli kauci, opsal si včera recepční všechna čísla z mé karty. Mám pro podobné případy jinou kartu, ale tu jsem nechal doma a ve chvíli, kdy člověk potřebuje bydlet, těžko se s ním hádat. Teď se můžu jenom těšit na nějaké překvapení.

Absence soukromí v hostelovém pokoji mi po jarrách u Vietnamce nevadila, usnul jsem jako malina. Ranní štrachání a ježdění zipů po obvodu kufrů spolubydlících (ve dvou jsem na tom mužském pokoji bezpečně odhalil ženy) mě sice probralo, ale naspáno docela mám a hodinky vypadají konečně trochu spokojeně. V bdělém stavu jsem se zastihl prakticky jen s Indem, který je v Barceloně dvacet let a kdovíproč přespává po hostelech. Měl kufr, takže se patrně premisťuje – jestli každý den hledá ubytování, aspoň nemusí řešit, čím se zabaví. Snídaně byla dostačující, byť ne příliš pestrá. A protože se ozvala Věrisa, naskytla se příležitost strávit závěr poslední etapy v Bruselu a to vůbec nezní špatně. Zítra budu mít celý den na to, abych se tam dostal.

Ještě než se má víčka zaklapnou na vlastnoručně povlečeném loži (ani nevím, jestli to mám zítra zase svléct, aby mi nepropadla kauce), měl bych rekapitulovat. Železničáře jsem si dnes užil toliko ve frontě odhozené do odpadkového koše, ale autobusem jsem najel asi 640 kilometrů. Nachodil jsem 22 535 kroků, dílem v noci v Lyonu a dílem odpoledne v Barceloně. Mrzí mě, že neokusím španělské železnice, ale asi to tak mělo být…

Nemůžu kverulovat donekonečna. Barcelona je krásná, opravdu! Je teplo, a i když bydlím a trávím večer daleko od centra a v pokoji spokojeně oddychuje sedm dalších chlapů (jeden tam spal, už když jsem se sprchoval), ten španělský temperament a životní styl je zkrátka jedinečný a i tady na periferii je rušno a živo. Číňan, ke kterému jsem se musel přesunout, protože babka s dědkem, jež jsem si vyhlédl předtím, už museli zavřít (v pátek po setmění!), je úslužný. To by mě zajímalo, kolik mě ta jeho péče bude stát…

• 

• 

Doma se sice snaží za každou cenu moji cestu prodloužit, protože od chvíle, co jsem odjel, jak říká můj kamarád Špacír, se u nás střídají nejrůznější řemeslníci, ale můj návrat je nevyhnutelný. Za osm dní stejně ta paráda se slavným Interrailem skončí a já se ponořím do každodenního programu s financováním kotlů a nových automobilů a děláním dobře klientům. Možná jsem na nádraží Barcelona-Saints vyměkl právě kvůli vidině brzkého konce, ale spíš to bylo tím, že když jsem už asi pětadvacet minut čekal na informaci o ceně místenky a za tu dobu se fronta posunula o nějakých čtyřicet lidí (což ve výsledku není málo, ale dalších zhruba šedesát až osmdesát bylo ještě přede mnou), jak jsem tak seděl a přemýšlel, řekl jsem si, že by byla škoda, kdybych si návštěvu svého milovaného Madridu kazil martýrii s místenkami. Zlostně jsem mrsknul pořadovým číslem do koše a hrdě jsem odešel směrem k hostelu. Cestou jsem na Skyscanneru našel letenky do Mnichova za nějakých padesát eur buď na zítřek, nebo na úterý a zvažoval, že pokud bude hostel únosný, za tu cenu si klidně Barcelonu užiju. Jenže jak hostel, tak aerolinky mi nechali moje baťůžkářstí sežrat až na dno hlubokého talíře.

Hostel je zvenku fajn, ale tím to končí. Na recepci mě nejdřív zkásli o další asi 3,5 eura za městskou daň (budiž), a ještě chtěli zálohu 20 eur, kdybych ztratil klíč nebo jsem ráno odešel později než v deset. (Jsem snad roztržitý prvňáček?) Pak jsem vyfasoval povlečení, abych si sám povlékl, a řekli mi, že místo tří lidí budu bydlet se sedmi. V nabídce přitom byly (za stejnou cenu) čtyř- a šestilůžáky, takže jsem objednal tři spolubydlící. No nic, jednu noc to zvládnu, ale představa, že tam zůstal byl noci tři, mi moc příjemná nebyla. Přiteplený chlapík na recepci to ale vyřešil za mě, když řekl, že na příští dny jsou plní a že se možná uvidí zítra. Jenže já jsem si chtěl někde venku posedět a při tom si aspoň na chvíli udělat jasno v příštím programu. A dodělal mě striktní podmínkou, že v hostelu nesmím pít alkohol. (To jako proč? Je mi snad dvanáct?) Takže zbyla druhá možnost: koupit letenku do Mnichova, a pokud budu chtít (nebo spíš muset), ještě se chvíli povozit německými vlaky.

Dal jsem si sprchu a při té příležitosti zjistil, že jsem si patrně nepřibalil ručník. Nevadí, jsem mistr improvizace a utřel jsem se tři dny nošeným tričkem. Venku jsem chvíli musel hledat nějaký volný podnik, ale naštěstí jsem ve Španělsku, tak jsem nehledal dlouho, a objednal si klobásu a pivo (na aperitivo zdarma na mističce to nevypadalo). Otevřel jsem notebook, abych objednal letenku, a už plánoval, jak se přesunu na letiště, jenže za těch 50 eur měli letenky jen se zavazadly pod sedadla, a já mám větší, ve velikosti palubního . A cena se rázem vyhoupla na víc než dvojnásobek. Takže další improvizace… Můj Flixbus odjíždí zítra před desátou z nádraží Barcelona Nord do Lyonu. Cestu už znám a je docela pohodová, tak to jistě zvládnu. V neděli ráno budu v Lyonu, a pokud se to podaří, můžu být někdy večer kdovíkde. Na brzký návrat domů to nevypadá, řemeslníci, radujte se, a já k tomu žrádýlku na dno přidám ještě plné doušky. Pořád ale platí, že jsem tu dobrovolně. V podstatě.

Nádraží Barcelona-Sants je hrozně daleko od centra a ještě dál od nádraží Barcelona Nord, kam jsem přijel autobusem. Ale nevadí mi to. Stejně bych tu vzdálenost musel ujít, kousek odsud je hostel, kde dnes budu s dalšími třemi smradlavými lidmi sdílet pokoj. Ale ani to mi nevadí. Co mi ale vadí, je nutnost čekat asi 100 míst na pokladnu jenom kvůli tomu, abych se dozvěděl, kolik stojí místenka do Madridu. Za každou cenu tam nepojedu, pokud nechci skončit v drápech Ryanairu. Lepší spojení kamkoli na vlak mám totiž zatím z Barcelony, když přemýšlím o letadle. Nebo mi nezbyde než se zpátky vydat po stejné ose jako dnes ráno sem. Letadlo by to ale velmi urychlilo.

Cestou městem jsem musel projít miliony křižovatek a na každém přechodu čekat na zelenou. Občas jsem tedy přešel na červenou, ale stejně jsem měl pocit, že pořád čekám. A čekám i teď. Jsem na to zvyklý. Jen už mi jaksi dochází trpělivost.

Na pokraji smrti vysílením… Ale stálo to za to?

Ve 14.25 jsem dobyl Španělsko. Sice ne vlakem, ale tím to prostě nešlo.

Popojeli jsme na jih a venku je to znát, ráz krajiny se změnil a okolo je sušeji. První pauza Flixbusu je ve městě Nîmes v regionu Languedoc-Roussillon, kde se pěstuje réva a olivy. Řidič je sympaťák a vypadá to, že by nás tam mohl v pořádku dovézt. Ale tu šichtu mu nezávidím.

Zatímco se Lyon pyšně vypíná nad Rhônou a Saônou a zanechává v návštěvníkovi okouzlující dojem, horor na něj čeká na nádraží Lyon-Perrache. Kdyby tudy jen tak projížděl, třeba přestupoval mezi některými typy dopravy, které se tu kromě letadel a lodí potkávají úplně všechny, možná by si toho ani nestačil všimnout. Já jsem tady ale strávil tři hodiny a byl to pro mě otřesný zážitek, že bych podobný dlouho lovil z paměti. Začalo to ještě venku, když jsem musel projít kolem stanového sídliště plného spících bezdomovců. V nádražní hale, která má celkem tři podlaží, jsou pak všehovšudy 2 sedadla, navigace je ukázka chaosu, záchody nefungují. A všude je neskutečný nepořádek! Musel jsem se krotit, abych slovo bordel neříkal moc nahlas, když mi došlo, že by mu i Francouzi rozuměli. Přetékající popelnice už nestačí pojmout to, co lidi odhodili, takže jsme se já i ostatní místy brodili odpadky. Všechno je ušmudlané a protivné a kromě toho uložené v podivném betonovém mastodontovi. Z útrob metra se od časného rána začnou vynořovat našňořené Francouzsky, které s tím humusem kontrastují, a protože jsou zjevně zvyklé, pokračují v cestě, jako by se nic nedělo. Nepřipraven na takové rozloučení, měl jsem chuť sežrat vlastní pas, abych už nikdy nikam nemohl a nemusel poznávat podobné věci.

Lyon je díky svému historickému centru zapsaný na seznamu UNESCO a každému hned dojde, proč to tak je. Město se rozkládá na soutoku dvou řek, Rhôny a Saôny, a poskytuje pohled na impozantní scenérie. Nad ním se totiž tyčí katedrála, od níž je pro změnu impozantní výhled na město. Domy na nábřeží jsou barevné a ulice se starými domy dýchají romantickou atmosférou. Kromě toho je to město živé a minimálně východní část, tam, kde je nádraží Part Dieu, se rozrůstá. Je jako vystřižené z učebnic architektury a na své si tu přijdou jak milovníci starých stylů, tak ti, kteří mají rádi moderní, často provokující stavby. Svým uspořádáním připomíná Budapešť, ale oproti ní je upravenější a o jednu řeku bohatší. A také o spoustu mostů, které se tu přes obě řeky klenou. Jsou rozličné, nápadité a v noci osvětlené, a tak atmosféře přidávají na efektech. Lyon zkrátka má šťávu a stojí za návštěvu. Pokud ještě někdy pojedu do Provence, měl bych se tu stavit, abych ho viděl za světla.

Lyon mi na přivítanou nachystal zkrápěné ulice a mou další probdělou noc se rozhodl sem tam provázet dalšími kapkami, takže lavičky, kterých je po městě rozeseto hodně, nebyly k použití. Pro nohy utrmácené už z Dijonu a neustále nesoucí tíži batohu to nebyla dobrá konstelace. V McDonaldu, který normálně zavírá o půlnoci, nás všechny vyhodili už krátce po čtvrt na dvanáct, takže jsem i na přípravu svačiny a kafe musel i s ostatními počkat venku. Déšť ale pro změnu způsobil, že jsem zažil nejintenzivnější a nejdelší setkání celého letošního putování. Když totiž začalo s asi dvacetiminutovým zpožděním oproti předpovědi pršet poprvé v mé přítomnosti, byl jsem zrovna na nábřeží bez vyhlídky na suché přečkání té mokré nepříjemnosti. Zpod nedalekého mostu se ozývaly hlasy. Moc místa už tam nebylo, ale usoudil jsem, že se vmáčknu, a drze se vetřel do partičky asi dvacetiletých studentů popíjejících pivo a kouřících trávu. Se dvěma z nich jsem se dal do řeči, ostatní více či méně buď poslouchali, nebo se bavili mezi sebou. Byla to pro mě nenadálá lekce angličtiny, u jednoho z těch dvou s velmi výrazným francouzským přízvukem. Došlo na mnohá témata – moji cestu, jejich cestování, na to, jak vnímají rozdíl mezi kulturami uvnitř Evropy, na stereotypy, jídlo, jazyky a jejich gramatiku, politiku, … Byli zábavní a já, exot, pro ně myslím taky. Potvrdili mi třeba, že se nemýlím, když si myslím, že žaboužrouti (schválně jsem jim o téhle přezdívce jako o příkladu stereotypů řekl a do vody mě nehodili) jsou uzavření do sebe, a řekli mi hodně o Lyonu i o Francii. Zjistili jsme, že slovo bordel má ve francouzštině úplně stejné významy jako v češtině. Strávili jsme spolu skoro tři hodiny, a když odešli, už jsem neměl sílu pokračovat v procházkách a vydal jsem se na nádraží.

Ukončuju tento den, byť pro mě zdaleka ještě neskončil. Sedím v Lyonu, který mě přivítal zmoklý, a předpověď varuje další sprškou. Den byl skromný na cestování, ujel jsem jen 195 kilometrů. Zato pěší poznávání začínám cítit v nohou – nachodil jsem 28 281 kroků. Přispěl k tomu hlavně Dijon.

Tohle bude drsný město, když tu jezdí nákladní vlaky mezi nástupišti, kde čekají lidi.

Krátce a stručně: mnoho povyku pro nic. Anebo taky centrum huj a okraj fuj. A nemyslím tím jenom periferii, jakou jsem zažil kvůli levnému, ale poměrně dost od centra vzdálenému hotelu. O Dijonu se říká, že je to město dobrého jídla a pití a dokazuje to například obchodně-výstavním centrem Cité Internationale de la Gastronomie et du Vin, kde se odehrávají kulinářské workshopy a výstavy a které je od nádraží Dijon Ville vzdálené zhruba kilometr. O jeho existenci jsem se dozvěděl až těsně před zavřením, takže už jsem toho tady moc neviděl, zato jsem viděl město a nemůžu říct, že to by tuhle pověst samo o sobě potvrzovalo. Třeba je to tím, že je po sezoně a jezdí sem jen zapomenutí čeští studenti, ale čekal jsem živější město v srdci Burgundska, kde víno teče proudem, kusy sýra odpadávají od úst a k tomu hraje středověká hudba a lidé se veselí. Dijoňané se spíš mračí, než aby byli veselí, jako by nechtěli zaostat za dnešním počasí, které bylo pošmourné a potemnělé. Staré domy, které lemují ulice směřující k velkému náměstí s impozantním palácem burgundských vévodů, někde střídané domy hrázděnými, jsou v historickém centru pěkně upravené a vybízejí k návštěvě obchodů zde umístěných. Ale sotva se ocitnete jen kousek od středu města, přibývá ledabylosti a neudržovanosti a domečky, které možná za slunečných dnů umí zazářit i se svojí patinou, v podzimním počasí blednou, špiní se a prýskají. A ještě dál je všechno ještě žalostnější a ošklivější a domy bez výrazu najednou střídají paneláky a všechno to tady tak nějak jedno přes druhé dlí a spočívá a všichni vědí, že je to jedno, protože turista zavítá maximálně do prodejny s hořčicí nebo na tržnici, aby okusil trochu domácí atmosféry. K dobru je ovšem třeba přičíst to, že staré lidi a invalidy přepravuje po městě elektrický mikrobus a také upravenost ulice vedoucí od nádraží do centra a ostatně i samotné nádraží, které je pohodlné a vkusné. Proto ten včerejší dobrý první dojem. Nechci Dijonu křivdit, strávil jsem v něm jeden den, ale čekal jsem od něj víc.

Na nádraží v Dijonu jsem ve volně přístupném automatu zjistil (jen tak pro formu) ceny mistenek do Barcelony a Madridu. V případě Barcelony je to lepší než z Paříže, ale pořád jsme vysoko: 130 eur. Madrid je dokonce dražší než z Paříže. Flixbus tedy nebyl špatná volba.

Když nad tím tak přemýšlím, zatímco sleduju odpolední ruch na jednom náměstí v Dijonu, je to trochu nejistota, když nevím, co se zítra dozvím v Barceloně ohledně přesunu do Madridu. Momentálně jsem od domova nějakých 900 kilometrů a z Barcelony to bude o nějakých 800 kilometrů víc. Stejně tak nevím, jak snadné bude dostat se zpátky do Francie. Jenže pořád mě může uklidňovat blízkost letišť a letadlem se můžu přepravit někam, odkud už domů dojedu vlakem, pokud nepoletím rovnou do Prahy. Za necelé dva tisíce můžu letět prakticky bez omezení, takže pořád nebudu ani na ceně té místenky, kterou jsem Francouzům odmítl zaplatit. To je vlastně absurdní zjištění.

Když jsem v jednom obchodě v Dijonu narazil na dijonskou hořčici vyrobenou v Polsku a vedle si trůnila její tradiční kolegyně z Bulharska, není něco špatně?

Koupil jsem si v Carefouru jablka, kterých máme doma desítky kil, ale já jsem si je zapomněl přibalit, a kachní paštiku, protože mi zbyla ze včerejška bageta a nechci ji vyhazovat, a sedl jsem si na lavičku kousek od starého města, že si dám oběd. A naproti mně se z úst čtyř floutků ozývá čeština. Kam mám jet, abych nenarazil na Čechy?

Nevzdávám to a Španělsko se pokusím dobýt jinak. Po konzultaci s aplikací, která mi slibuje bezplatnou jízdenku do Lyonu, a s J. mám na zítřejší ráno jízdenku do Barcelony. Odpoledne budu v Katalánsku. Pokud se tedy něco nepokazí a přežiju zase jednu bezesnou noc. Měl bych sundat hodinky, ty jsou z mého životního stylu poněkud zmatené.

Dijonská snídaně byla skromná, nebyla švédská, byla bez hořčice (a bez párku taky), ale najedl jsem se dost a mám dobrý základ. Horší je to venku, Dijon zahalila hustá mlha.

Den zklamání v rozverné Paříži (vida, hlavní město, sice už navštívené, ale i to se počítá) na to na začátku nevypadal, ale hlavně díky TGV přinesl skoro největší dosud ujetou vzdálenost – 1099 kilometrů. Začínal jsem v Mnichově a projel velký kus Francie, ale neskončil jsem ani v Londýně, a už vůbec ne ve Španělsku. Nacupital jsem 23 975 kroků a sundavám hodinky, dnes už je nebudu potřebovat. Dospěl jsem k bodu, od něhož už patrně žádnými statistikami neoslním, a končím s bilancí 17 navštívených zemí. Závěr mě může už jenom překvapit.

Také ubytování, ke kterému jsem se dopracoval tentokrát, je pro dva. Je to jako na houpačce – jednu noc spíš ve vlaku nebo nespíš vůbec, další si užíváš luxusu. Tedy on to žádný luxus není, ale v pokoji je prostoru habaděj a mám i vlastní koupelnu. Jen jsem měl při cestě z centra až kamsi za humna pocit, jako by ten hotel byl až v jiném městě. Ke všemu se do mě dal hlad, vlastní bratr mé nevrlosti, výčitky, že jsem ještě nezavolal lidem, kterým jsem slíbil zavolat, a věčná hloupost Map od Seznamu, které mě vždycky bezpečně zavedou tam, kam jsem rozhodně jít neměl. Původně jsem se těšil, že odhodím batoh, půjdu se projít po večerním Dijonu a dám si něco dobrého k jídlu a pití (však jsem v Burgundsku!), ale ještě jsem byl rád, že jsem cestou našel Aldi a mohl si něco koupit tam. Na recepci jsem si musel půjčit vývrtku (to víno stejně ani náhodou nevypiju ani do třetiny) a objednal jsem se na snídani, protože za těch necelých sedm eur to prostě musím zkusit. 30 dosažených dní si zaslouží velkolepý nový začátek.

Šel jsem od nádraží a hledal hotel (nebo co to vlastně je) a na jednom se zastavil, abych si ten výjev vyfotil. Nějací kluci asijského vzezření, asi tak třináctiletí, mi začali něco povídat. „Prosím?“ opáčil jsem anglicky, načež ten, co byl nejvýmluvnější, začal hodně zpotvořenou angličtinou říkat, že Dijon je krásné město, a ptát se, co si o něm myslím. Řekl jsem, že to nemůžu posoudit, že jsem přijel před deseti minutami. Angličtina všech tří měla velmi silnou francouzskou příchuť, dokonce bych řekl, že to pořád byla víc francouzština než angličtina. Přemýšlel jsem, jestli si mě vybrali jako terč recese, myslí to opravdu upřímně, nebo jsou prostší, protože mi to úplně nesedělo. Ale sám jsem se taky vyznamenal, když jsem tomu mluvčímu řekl, že když mi dá číslo, můžu mu zítra napsat, jestli se mi Dijon líbí. Za chvíli zpoza rohu zahoukalo policejní auto…

První dojmy jsou zatím kladné. Čech ve vlaku říkal, že je Dijon pěkný. Ale hořčici tu necítím.

Slečna, co se tak poctivě věnovala železničnímu formuláři, měla vedle sebe na sedadle batoh. Svůj batoh jsem měl na sedadle i já a kdesi uprostřed cesty začalo docházet místo. Sedl jsem si k oknu, batoh dal na klín a dál buším do notebooku položeného na stolku uprostřed. Vedle mě si sedl nějaký pán a slečna mi nabídla, že si svůj batoh (i s méďou) můžu dát k tomu jejímu. Dál se věnuju práci a tu a tam otevírám texty ke korekturám, když tu mě pán vedle česky osloví, že zahlédl češtinu a neodolal. Tak takhle tady v Burgundsku chodí náhody.

Ve vlaku z Laroche Migennes do Dijonu vyfasovali cestující, kteří to neodmítli, nějaký dotazník spokojenosti. Všichni ho měli už dávno vyplněný zabývají se tím, čím se obvykle zabývají, ale slečna naproti mně na to šla opravdu poctivě a kromě zaškrtávátek tak napsala i spoustu podnětů. Taky bych jim leccos napsal, ale mně ho nedali… Teď jen jestli se těmi jejími postřehy bude někdo zabývat, nebo to skončí ve složce Vyřízeno jako u nás.

Vypadalo to jednoznačně – moje poslední -cetileté putování končí v Paříži a nemá cenu, abych pokračoval. Všechno už jsem beztak viděl, jakmile jsem navštívil Terst, což by bylo neuctivé zejména vůči Syrakusám. Jenže J. mě přesvědčila, a asi správně, abych to nevzdával tak brzy a trochu si tu cestu ještě užil. (Patrně jsem naopak dosud já nepřesvědčil ji, že tohle není úplně o užívání si, ale budiž.) Pravda, najel jsem dost kilometrů a byla by škoda to zabalit. Jenže únava se na mě trochu podepisuje a nemůžu si dovolit strávit noc na nohou bez pocitu, že se aspoň přibližuju k posteli. Prakticky celý zbytek pobytu v Paříži (Notre Dame jsem slíbil vyfotit a Eiffelovku po cestě taky viděl, takže to jsou dvě z mála výjimek) jsem strávil hledáním, kombinováním a přemýšlením co dál. Vzdal jsem i Normandii a Bretaň, protože tam radši někdy zajedu autem a poznám ty kraje na serveru líp. A jinak toho moc nezbývalo – všechna velká města ve Francii jsou přístupná jen s místenkou a mně se nechce stát donekonečna ve frontách a zjišťovat, jaké jsou ceny a možnosti, když si zrovna vymyslím, že bych mohl jet tam nebo jinam, spokojím se s ubytováním a najdu, jak se dostanu odtamtud. Na mysl vytanula Lublaň, kam je to dostatečně daleko, abych ještě využil jízdenku, cesta je fajn, část vede přes „noční“ Německo a pivo s Majkem by mohlo být důstojným zakončením té mojí férie. J. pak vyjmenovala kromě Normandie a Bretaně pár měst, která jsou víc na jihu, já jsem k tomu přidal Mylhúzy, kde jsem úplně původně chtěl začínat, a volba padla na Dijon, který je 300 kilometrů od Paříže, dá se do něj dojet bez místenky a cesta z něj vede právě přes Mylhúzy. A tak směřuju z nádraží v Bercy do města hořčice, kde už pro změnu byla j., zatím prvním vlakem do města Laroche Migennes, kde během 5 minut musím přestoupit. Vlak je narvaný k prasknutí, ale jedu. Ubytování jsem si pochopitelně zatím ještě nezarezervoval, ale udělám to, jakmile přesednu. A kdybych náhodou přestup nestihl, mám tam ještě rezervu do příštího vlaku. Mám tedy jediný, zhruba dvouhodinový plán: dnes se ubytovat v Dijonu. Dopadne-li to, mohl by to být příjemný večer.

… a taky na Londýn, Madrid, Barcelonu, Atlantik a tak dál, měl bych dodat jedním dechem, upachtěným a tak trochu zarmouceným. Ale hned na úvod musím říct, že se mi v Paříži nepřihodilo nic zvlášť tragického, jen se zkrátka ukázalo, jak se hladký průběh cesty může během hodiny změnit ve zmar.

Tu zmíněnou hodinu proměny jsem v Paříži strávil postáváním ve frontách. Abych zjistil cenu jedné místenky do Londýna, musel jsem si vystát celkem dvě (jako že fronty) – nejdříve s cca 15 lidmi na východním nádraží, kde mě zřízenec ani nepustil k přepážce a poslal mě na západní nádraží, odkud vlaky do Londýna jezdí. Tam těch lidí lačných sedadel byl asi dvojnásobek. A všichni jen čekali na to, až se dostanou hlavně k nějakému automatu, protože nějakých živých prodejců tam moc nebylo. Dost tam v každém případě bylo zřízenců, kteří vpouštěli lidi dovnitř. Bylo jich dokonce víc než těch automatů. Můj automat byl milý, tichý, inteligentní. Jen si tak někde uvnitř neslyšně vrněl. Byl jsem tichý stejně jako on a jen o něco míň inteligentní – jak zadat, že mám Interrail, jsem pochopil už na druhý pokus. Aplikace avizovala, že mistenka by měla stát od 32 eur. Sice to není málo, když bych jel tam a zpátky jen kvůli krátké návštěvě, ale zvažoval jsem přežít noc ve vlacích do Bedfordu a zpět, abych ušetřil a mohl si užít noční Londýn a ráno se vydat zpátky. A kdyby se mi podařilo zjistit cenu místenky do Madridu, připadala v úvahu cesta letadlem, pokud by to bylo moc (podle aplikace od 68 nebo od 80 eur). Zvládl jsem obojí. Jedna cesta do Londýna by vyšla na 209,50, jedna cesta do Madridu, kdybych Londýn oželel a jel ještě dnes večer do Španělska, 208, obojí v eurech. Jen zítra nebo pozítří stála nějaká mistenka asi 78 eur, ale ta měla kdoví jaké podmínky. Všechno jsou to nicméně ceny, které s ohledem na cenu Interrailu nehodlám akceptovat. Levněji bych mimochodem mohl letět letadlem. Netroufám si zjišťovat, na kolik by vyšla jízdenka bez Interrailu…

Z mého triumfálního návratu do Madridu po víc než třech letech sešlo. Mrzí mě to, ale letadla pořád létají a letenky stojí pakatel, ať si ti žabožrouti tím svým TGV vytapetují obýváky.

Proč si ta mladá pařížská zebračka vybrala pro své drmolení zrovna mě, když vidí, že zrovna obědvám řízek z domova?

Po cca 23,5 hodinách cesty z Řevnic jsem vystoupil na východním nádraží v Paříži. Není teplo, ale je slunečno a madmoiselle nad Seinou se probudila do pěkného dne.

Člověk si sousedy nevybere ani v TGV. Výrostek vedle mě obsadil zásuvku, holt jsem přišel pozdě, moje blbost, ale nevybíravě se roztahuje, a o kus dál ječí dítě. Hloupá sestava.

Jujky! Mé první TGV v životě, haleluja! Do Paříže je to asi 500 kilometrů a být bychom tam měli za necelé dvě hodiny. Vyrážíme s cca 5minutovým zpožděním. Jestli jsem si myslel, že by se to dalo zvládnout bez místenky, tak ani náhodou – na nástupišti snímali QR kódy.

• 

• 

Koupit místenku na francouzský rychlovlak bylo snadnější než se vyrovnat s její cenou. 20 eur baťůžkáře dojímá a trochu se začíná děsit, co bude následovat. Dosud jsem za místenky platil výrazně míň, než kolik oznamovala aplikace, tentokrát to bylo o dost víc. Příkaz pro Paříž zní tudíž opravdu celkem jasně: zjistit, kolik by mě stál výlet do Londýna a zpět, za kolik se jede do Madridu a co by znamenala zastávka v Barceloně. Pak budu mít poměrně jasno v tom, jak budu pokračovat. Nehodlám vydat za místenky víc, než mě stála dvouměsíční jízdenka!

Tak opět v tomhle překvapivě krásném městě, ale tentokrát jen na přestup. Jen musím koupit místenku na TGV.

Jde to jako po másle a ocitl jsem se blízko německo-francouzských hranic. Příští stanice Štrasburk. Pořád přemýšlim, jestli má smysl zajíždět do Londýna. Patrně se v Paříži, odkud se dá jet jak směrem na sever do Anglie, tak na jih do Barcelony nebo rovnou do Madridu, rozhodnu podle ceny místenky. Tahle svoboda volby je fajn, jen mě pořád ponouká zjišťovat, co všechno jsem ještě neviděl a vidět bych chtěl. Třeba Normandie a Bretaň zní taky lákavě. A vyzkoušet cestu tunelem pod Lamančem a anglické vlaky a zajet si kupříkladu do Birminghamu, kde se dá relativně levně přespat, zrovna tak.

Vlak z Hamburku do Curychu, který teď mám tu čest asi tři čtvrtě hodiny sdílet a který z Mannheimu vyjel s 15minutovým zpožděním, dává za pravdu mým úplně prvním úvahám, že se dá ve vlacích nocovat. Soudě podle momentálního složení a stavu cestujících na to přišli mnozí. Většina osazenstva pospává, někteří vsedě, jiní se nežinýrují, sundali si boty a lehli si napříč dvojsedadly. Vlaky jsou pohodlné a snad i bezpečné, mají zásuvky, je v nich jakž takž teplo (někdy to však úplně neplatí) a třeba tenhle jede celkem asi 900 kilometrů. To už je dost dlouhá doba na to, aby se v něm dalo usnout. Navíc nikde v Německu není třeba přikupovat místenky. No jo, jenže to by jednomu muselo stačit k cestování Německo a přilehlé oblasti. Má to jen jednu nevýhodu: pořád tady svítí.

Vystoupit rozespalý v Mannheimu, když je venku šest stupňů, není nic moc. Naštěstí je hala už před čtvrtou hodinou ranní otevřená, i když píšou, že otvírá až v půl páté. Ale teplo tady stejně není.

• 

• 

Pravda, vlak z Prahy do Mnichova jede jen něco přes šest hodin, ale kvůli výluce mezi Plzní a Schwandorfem, kterou jsem v závěru jižní etapy taky absolvoval, momentálně nejede přímo, a já jsem to měl o pět hodin delší, ale proložil jsem si to procházkou přes česko-rakouské hranice a viděl jsem kousek Rakouska. Skončil jsem v Mnichově a sedím ve vlaku do Mannheimu, a protože pomalu končí i den, můžu ho shrnout. Vyjma Česko jsem ujel 481 kilometrů a nachodil jsem 9 519 kroků.

Tak tady už jsem letos taky párkrát byl. Ale co naplat, Mnichov je křižovatka mnoha nejen železničních cest.

Krátce za Solnohradem jsme přejeli hranice a jsme v Bavorsku, co z se vyznačuje mimo jiné tím, že vlakem prošel policajt, následně přišel průvodčí a vedle toho jsme museli nasadit nadržky.

Další přestup je za mnou a mířím do Mnichova, kde budu mít konečně víc času. Zatím se můžu trochu prospat. Jen bylo třeba na nádraží rozpoznat, která půlka vlaku jede do Innsbrucku a která do Mnichova. Ale takové drobné výzvy mě rozhodně nerozhodí. Jde to zatím podezřele dobře.

Jestli se něco nepokazí, jsem teď bezpečně na nevýchodnějším cípu jihozápadní etapy.

Tenhle vlak Rakouských spolkových drah jede do Vídně. Vydal jsem se na západ, ale momentálně tedy jedu na východ. Až tak nevyzpytatelné jsou cesty baťůžkářovy. Ať už chci dojet do Paříže, do Londýna, nebo do Madridu, vzdaluju se cíli.

Opustil jsem teplo domácího vlaku, přešel hranice, naštěstí bez povšimnutí, a už jsem ve světě. A už není cesty zpět. Už je jen směr dopředu s batohem na zádech a zážitky na bedrech. Tak trochu přemýšlím, že bych to ošidil a jel si co nejrychleji užít Madrid a pak domů, ale copak jsem tady na dovolené?

Pár předchozích úvah a přemítání v tomhle vlaku, co do Tábora přijel dřív, než měl, a včerejší povídání s J. o mých postřezích mě vede k jednomu jasnému závěru: cestování vlakem je pro lidi, co nemají žádný dlouhý cíl ergo chtějí třeba po kouscích poznat jednu zemi nebo malé území, třeba Benelux. Čím víc se blížím k pohraničním hvozdům a Českým Velenicím, zatímco první řízek už to má za sebou, aniž bych musel opustit pohodlí kupé, tím víc si uvědomuju, že je třeba připravit se na přestupovou realitu. Ano, šlo to trochu rychleji a s méně přestupy, kdybych vyrazil brzy ráno a jel přes Drážďany a Frankfurt, ale po setmění nechcete vystoupit na pařížském východním nádraží.

Ten český vlak je sice starý a tak trochu eklovatý, ale je výsledkem tvůrčí vynalézavosti a umožňuje lůžkovou úpravu. Klidně by mohl jezdit do Bukurešti.

Takhle je to fajn. Vlak sice pamatuje Franze Josefa, takže nemá zásuvky, ale je v něm teplo, kdyby tu někdo byl (kupé obývám sám a ve vagonu je pár lidí), všichni kolem mě by mluvili česky, cesta ubíhá, záchod je čistý a zatím mě nemá co stresovat, takže s notebookem na klíně spokojeně oddychuju, pracuju a sem tam pozoruju okolní krajinu. Ta je mimochodem podzimem krásně nalíčená, takže má okouzlující půvab a láká k procházkám. Až si říkám, že vyrazit vlakem nebyl špatný nápad. Jenže pak kouknu do aplikace a vidím, že z Gmündu do Paříže mě čeká sedm vlaků a šest přestupů a trochu mě ta romantická nálada přechází. Následující noc, klíčová pro poslední dějství, bude logisticky náročná!

Tentokrát jsem si pojištění zaplatil víceméně včas, přičemž jsem zjistil, že jsem to minulé měl sjednané jen na 8 dní a venku jsem byl dní deset. Moje sprcha na pláži v Syrakusách byla tudíž značně rizikovou aktivitou.

Bez ohledu na pochybnosti vyrážím (včas) vlakem ze Řevnic. Je po půl jedenácté a venku je snad ještě sychravěji než při ranním rozjímání. Obyčejný vlak, kterým běžně jezdím do Prahy, dnes není tak úplně obyčejný, protože mě vytrhává z mého každodenního života. Mám před sebou nejméně dva a půl tisíce kilometrů, než se zase začnu vracet. Ale taky spoustu vlaků, lidí, přestupů, nádraží, nástupišť a zážitků. V tuhle chvíli ještě nevím, jestli pojedu rovnou do Madridu, nebo se po cestě stavím v Londýně, anebo jestli zkusím Londýn aspoň protnout cestou zpátky. Hlavní je dostat se během dneška do Německa, kde mám aspoň jakous takous jistotu nočních vlaků a otevřených velkých nádraží,a zítra ráno dobýt Paříž, ať už na krátkou návštěvu, nebo coby přestupní stanici. A tam se rozhodnu.

Půl deváté ráno, venku je něco pod deset stupňů a prší. Nastává podzim a vlezlé pošmourno vybízí leda tak k zažehnutí v krbu a zavrtání se do teplé deky. Smažím si řízky, které mi včera snad s láskou obalila J. a snáším poslední věci. Batoh jako vždycky pomalu kyne a mně se do mysli vtírá ta stále se opakující otázka. Proč to vlastně dělám? Nebylo by mi líp v domě, poskytujícím bezpečí, nebo v komfortním bytě? Musím se plahočit za zážitky a zažívat nejistoty? Stojí mi to za to? Ty odjezdy nejsou snadné, ale to nikdy nebyly a nebudou. A bez nich by nebyly návraty.

Byl to takový nápad, který možná ani nebyl z mojí hlavy, ale rád jsem mu své příští plány podřídil: své letošní bláznivé putování plné napětí, dobrodružství, probdělých nocí, bizarností, divnolidí a překvapení zakončím ve svém milovaném Madridu. A protože disponujeme jedním dosud nevyužitým voucherem z covidových dob, poletím z Madridu až do Prahy letadlem. Jenže pak ve mně začal hlodat červíček… Když už mi bude poslední jízdenka platit i po Čechách, proč bych letěl celou cestu letadlem, když můžu do Berouna, odkud jsem na začátku vyjel, dojet stylově vlakem? Zvažoval jsem letět do Varšavy, kam stojí letenka zhruba stejně. A tu mě napadlo, že jsem ještě nebyl v Anglii, tak že bych mohl aspoň letmo navštívit oblíbený Londýn, o němž James, co mě v Záhřebu zval na panáka, říkal, že je strašný. Dalšího červa přidala J., když navrhla, ať jedu až do Portugalska, že u Atlantiku jsem (letos) ještě nebyl, a že se cestou do Madridu mám určitě stavit v Barceloně. A já teď přemýšlím, jak se to dá všechno za těch několik zbývajících dní stihnout, včas objednat letenku, občas se někde vyspat a zůstat v Madridu aspoň dva dny, a jestli bude lepší jet nejdříve do Madridu a pak teprve do Londýna a cestou zpátky navštívit Věrisu, která by zhruba v té době mohla mít čas a v bytě volno. Jsem z toho dost nervózní a jediné, co vím, je, že zítra musím nejpozději před polednem nasednout na vlak a vydat se do Českých Velenic. Anebo bude lepší jet do Schöny, abych byl co nejdřív v Německu a případně mohl první noc využít komfortu německého vlaku? Uvidí se zítra. Hlavní je sbalit to nejnutnější a odjet na vlak do Řevnic, pak už takřka není cesty zpět.

Také jižní etapa byla divoká a díky rozličným končinám, které jsem se rozhodl prozkoumávat, patrně dosud nejpestřejší, i když těžko říct. Od nástupu do vlaku v Praze do výstupu ve stanici Řevnice trvala celkem 10 dní 10 hodin 34 minut, takže byla nejdelší, a to nejen časem, ale i ujetou vzdáleností – 6781 km. Navštívil jsem 6 hlavních měst, z toho tři de facto poprvé a jedno dvakrát (Budapešť) a projel celou italskou kozačku včetně Sicílie. Třešničkou na dortu mého putování byly zvláště rychlá návštěva Benátek, noc v Sirakusách a 32 hodin ve vlaku kvůli několika hodinám v Bukurešti. A největší pohodu jsem si užil v Lublani.

Ne že by mě nebavilo věnovat se statistikám, ale aplikace Interrailu má své mouchy a odmítá generovat cestu, pokud ve stejnou chvíli nějaká probíhá. Jedni železničáři jaksi nepočítali s tím, že by jiní železničáři mohli někdy někam dorazit dřív. Jenže 28. den byl na včasné příjezdy a rychlejší odjezdy, než bylo v plánu, plný, a tak jsem nebyl schopný spočítat, kolik jsem vlastně najel kilometrů. Konečně jsem to přeplánoval a vypadá to, že trasa z Říma do Schwandorfu měřila 994 kilometrů, což už jakž takž realitě odpovídá. Autobusem mezi Schwandorfem a Plzní jsem najel 131 kilometrů a vlak po Čechách tradičně nepočítám. Na kroky byl 28. den mých cest skromný, však po záchodech toho ve vlacích zase tolik nenachodím. Číslo je 3855.

Včera ráno jsem nastupoval do vlaku v Syrakusách, dnes večer jsem vystoupil v Řevnicích. Nejrychlejší cesta autem, která víceméně kopíruje moji cestu, měří 2116 kilometrů. Zvládl jsem to za 2072 minut.

Cesta zpět je rychlejší a konec se přiblížil víc, než jsem čekal. Výlukový autobus přijel do Plzně mnohem dřív, než měl, a tak jsem si nenechal ujít příležitost a sedl na nejbližší vlak směr Beroun. To je výhoda těch, co tak trochu jezdí načerno a jízdenky kupují na poslední chvíli. Ale ne vždy to projde.

Téměř na samý závěr cesty mimo Česko tedy jedu autobusem. Jestli kód jízdenky, kterou nebylo možné vygenerovat, abych neukonči platnost celého pasu, patrně nebudu mít možnost otestovat. Ve Schwandorfu jsme poslušně přestoupili do autobusů a míříme na Plzeň, kde bude spoj pokračovat českým vlakem. Jízdenky v autobuse nikoho nezajímají. Svým způsobem mám štěstí, že jde opravdu o výluku, a načerno tedy může jet jen někdo, kdo jede že Schwandorfu do Plzně a takových lidí asi moc není. A jedním z těch mála jsem já.

Nedalo se nic dělat. Musel jsem sebrat odvahu, vyhledat průvodčí vlaku a s nadržkou na hubě s ní uskutečnit poměrně dlouhý rozhovor o tom, jak se dostat přes hranice. Říkala, že moje jízdenka v jejich firmě (Alex) platí a že s nimi můžu jet až do Plzně a odtamtud si koupit jízdenku. Opakovaně mě o tom ujistila a přikyvovaly jí ještě dvě kolegyně, které si náš rozhovor přišly vyslechnout. No jo, co je mi to platné, když žádná z nich v tom autobuse, co jede ze Schwandorfu do Plzně, kontrolovat jízdenky nebude.

Zatímco já jsem si řešil své malé drama s vystupováním z vlaku v Mnichově a hledáním dalšího na obrovském nádraží do Schwandorfu, stal se m. mistrem republiky v nepárové čtyřce.

Jeden neví, z čeho se radovat dřív – jestli z těch nádherných scenérií, nebo z toho, že to pěkně ubíhá. Však on ještě není všemu konec, zbývá mi vymyslet, jak se dostat přes hranice. V Mnichově si zkusím koupit jízdenku na plzeňský vlak, a pokud se to nepovede, můžu to zkusit až v autobuse (je tam výluka), nebo se na poslední chvíli rozmyslet a zvolit delší cestu přes Schönu, kterou už znám. Jenže ta vede až přes Lipsko.

Cože? V Brenneru je 9 stupňů? To je vážně zima! Zahřál jsem se jenom díky tomu, že jsem utíkal na vlak, protože nástupiště tu nemají dobře označená.

Je to s podivem, ale italský vlaku přijel do Bolzana asi o šest minut dřív, než měl, takže jsem stihl dřívější vlak směrem na Brenner. Jestli mi to k něčemu bude, ještě nevím, ale mám dvouapůlhodinový náskok před vlakem na Mnichov a zkusím sehnat nějaký jiný spoj. Prakticky už jsem se posunul do Rakouska a Vídeň by neměla být daleko.

Ve Veroně, městě milenců, čekáme asi tři čtvrtě hodiny místo naplánované půlhodiny, protože jsme přes všechny potíže přijeli dřív. Muslim už se zase modlí, takže všechno je při starém. Přistoupila parta ožralých Italů a jsou hluční.

Krátce před čtvrtou paní odvážejí na lehátku a zřízenec uklízí, co po sobě ve vlaku zanechala. A já se dívám do jízdního řádu a zjišťuju, že kdybychom bývali jeli včas a přípoj na Innsbruck se o tři minuty opozdil, mohl jsem dnes být bez komplikací doma.

Paní, co tedy rozhodně nemá kachní žaludek, už poněkolikáté zvrací. Už před nějakou dobou se jí ujal někdo ze spolucestujících, potom průvodčí a teď v Boloni přistoupilo konzilium několika železničářů. Jestli je ta nebohá žena opilá (na což bych sázel), nemocná, nebo polomrtvá, se bojím ohlédnout. Ale po chvíli průvodčí hlásí, že čekáme na sanitku.

Paní už znovu zvracela a holka naproti mě si na telefonu pustila něco nahlas. Jsem sice anděl, ale napomenout jsem ji musel. A železničáři přidávají skotské střiky: občas je vedro a občas chladí klimatizací tak, že něž přijedu do Bolzana, budu zralý na léčení – jak těla, tak duše.

Modlící se muslim nebyl slyšet a okolí neobtěžoval. Paní, která krátce před půl jednou velmi hlasitě zvrací do pytlíku, je na tom zcela jinak.

Ráno po noční procházce v Syrakusách, večer v Římě – podle aplikace jsem ujel 769 kilometrů, ale řekl bych, že to muselo být víc. Pokud se mi podaří zabrat, ráno bych se měl probudit v Bolzanu. Po těch 27 221 krocích mám na spánek nárok.

Modlícího se muslima jsem ve vlaku neviděl. Tak teď… Rozbalil si tady svůj kobereček a střídavě si kleká a staví se. A přitom pořád něco odříkává. Asi modlitbu.

Ráno jsem odjížděl jako jeden z prvních ze Syrakus, večer odjíždím mezi posledními ze Říma. Jsem docela rád, že to chaotické, špinavé a turisty opanované město, kde využijí každou příležitost, aby člověka oškubali, nechávám za sebou. Po tom, co jsem viděl spoustu krásných míst, mě věčné město ani nelákalo. Měl jsem ale přes tři hodiny, a tak jsem si dal vydatnou večeři a vydal se udělat ještě pár fotek. Žádné konkrétní cíle jsem si nedával, ale pak jsem si vzpomněl, že je tady jakási fontána Di Trevi, a zašel aspoň tam. Přitom jsem prošel dost míst, které jsem viděl už předevčírem (to je strašné, že je to teprve dva dny, co jsem tady byl naposledy!), protože slavná a profláknutá fontána není od nádraží Termini zase tak daleko. Obležení turisty je tradiční. Řím je prostě turistická destinace, těžko říct, jak se tu žije domácím.

Venku se viditelně ochladilo. Sice ještě pořád chodím v tričku a kraťasech, ale během cesty budu muset vyhrabat dlouhé kalhoty. Pár sedadel za mnou seděli mně dobře známí Rakušani. Místenky prý nemají za tři jako já, ale za deset eur. Jsou to Rakušani a kufráři, tak snad to zvládnou. Po chvíli přistoupila mladá dvojice a já jsem slečně pomohl s kufrem, načež mě paní Rakušanová nazvala andělem. To jsme ovšem ještě netušili, že se záhy ocitnu vedle ní, protože jsem své těžce vybojované sedadlo nabídl tomu klukovi, který tam měl sedět původně. Dáma z Rakous mi směsicí italštiny a němčiny pořád něco povídá, a navíc se vedle ní nesedělo úplně komfortně, takže sedím na jednom z volných míst. Uvidíme, jak se to nakonec vyvrbí.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Zmatený jsem nebyl sám a ve frontě na místenky jsem se potkal se staříky, co jsem jim v Syrakusách pomáhal s kufry. Iniciativně jsem se nabídl i tady a vynesl jim je až před vlak. Jsou to Rakušani měli tady přespat, ale penzion má obsazeno. A jejich vlak do Vídně taky, tak zvolili cestu přes Bolzano jako já. Místenku se mi podařilo koupit za tři eura a vlak pojede do rána. Pak se uvidí, ale Mnichov bude blíž než Vídeň.

Bez místenky se po Itálii prakticky nedá vlakem přepravit. Mé nejbližší šance, totiž vlaky do Vídně a do Mnichova, jsou beznadějně vyprodané. Zbývá šance urvat místo v tom, který jede do Bolzana. Jenže fronta na pokladny je dlouhá. Jestli mě ti železničáři nechají dnes v noci v Římě, bude to peklo. Ale naděje umírá poslední. Vezmu zavděk i lůžkovým vozem, není čas na baťůžkářství.

Jsme v Neapoli a já mám před sebou ještě dlouhou cestu. A na jihu už jsem skoro zapomněl, jaké to je, když je třeba plánovat a zvažovat jednotlivé varianty spojů tak, aby pokud možno navazovaly, ale zase ne tak úplně, abych mezi nimi měl nějakou rezervu. Vlak ze Syrakus dorazí do Říma Termini v 18:34 a já se musím pokusit stihnout buď spoj na Vídeň, nebo na Mnichov. Oba jsou přímé a vyjíždí ve 20:17 a já bych raději jel na Vídeň, protože odtamtud se snadno dostanu do Gmündu a do Českých Velenic. Mnichov by mi taky vyhovoval, ale doma bych byl později. Pokud ale bude s některým z těchto vlaků nějaká komplikace, která způsobí, že ani jedním neodejdu, ještě to není úplně ztracené, ale musel bych jet do Mnichova nebo do Vídně buď přes Boloňu, nebo přes Bolzano. Možností tedy pár je, ale jedna maličkost ovlivňuje jinou. Podstatné je dostat se v Římě co nejrychleji na řadu.

Příští rok mi bude padesát, ale svět mě nepřestává udivovat. Vlak zastavil v zastávce Messina Centrale a pak vyplnuli proud v zasuvkách. Pomalu jsme se sunuli vpřed a koleje pod námi skřípaly a vrzaly. Najednou se kolem nás zjevil nákladní prostor. Vjeli jsme vlakem na trajekt a potom tím obrem přepluli ze Sicílie do Itálie! Už jsem jel trajektem a vlakem jsem se taky něco najezdil, ale abych jel vlakem a zároveň trajektem, to se mi ještě nestalo. I kvůli tomuhle zážitku stálo za to probdít v Syrakusách noc!

• 

• 

• 

• 

Já si tady dělám hlavu z nějaké hygieny a teď v Taormině přistoupil chlapík, co má evidentně za sebou minimálně sestup z města na nádraží, a tudíž taky dvakrát nevoní. Pohyb v horku zkrátka zanechá následky. Ještě že jsem si dal tu sprchu!

Aby těch dobrodružství a fyzických výkonů nebylo málo, hned po ránu jsem pomohl stařence a stařečkovi z Německa, jistě vyspalým do růžova, s obrovitánsky megatěžkým kufrem, což znamenalo vysadit ho na polici nad sedadly, abychom svorně zjistili, že není jisté, že tam během jízdy vydrží, pak ho zase sundat, převézt a vysadit do prostoru na zavazadla. Kontraband v něm asi nepašují, protože hned vzápětí kdovíproč přišli dva policajti, vyžádali si od všech tří, tedy celého vagonu, pasy a prošli jsme.

• 

• 

• 

Přesně 1. 10. ve 4:04, aniž bych se o ten magický čas snažil, jsem dosáhl nejjižnějšího bodu svého putování. Chtěl jsem jít až na cíp ještě víc na jihu, ale nebyl bohužel přístupný.

Za 52 minut vyjíždí ze Syrakus můj vlak, odteď třetí. Jen ve stejnou chvíli jedou stejným směrem vlaky dva, tak jen to nepoplést. V nedaleké pekárně jsem si dal snídani a těším se domů. Všechno, co bylo možné vidět, jsem viděl. Teď už jen zvládnout cestu.

Ještě dvě věci je možné o Syrakusách po celonočním pozorování říct. Jednak je to město plné toulavých koček a jednak město, kde se nevyskytují bezdomovci. Tedy, napočítal jsem všehovšudy dva, kteří se právě ukládali ke spánku u panteonu. Přitom je to tady takový bezdomovecký ráj! Aspoň teď, na přelomu září a října, je celou noc teplo, všude po Syrakusách je spousta laviček a nejrůznějších výklenků, kde je možné se uložit, a kdyby se chtěl někdo bavit, může posedět u stolečku některé z restaurací, které na noc neuklízí nábytek. Vážně, kdybych měl být bezdomovec, chtěl bych být doma v Syrakusách!

Šel jsem se ještě naposledy projít po nábřeží a dosáhnout nejjižnějšího bodu letošních cest. Atmosféra byla téměř mystická. Vítr foukal a vlny hučely, jak se vlny rozrážely o velké kameny na pobřeží. Před chvílí se tady nahé koupaly tři grácie, ale ty už odešly a místo zůstalo osamělé. Neodolal jsem a zul jsem si boty, abych vyzkoušel mořskou vodu. Byla teplá a nekonečná. Pod schody vedoucími na nábřeží byly dvě sprchy, kupodivu funkční. Vytušil jsem příležitost, vyndal vše potřebné, svlékl se a osprchoval se… Za normálních okolností ječím, že je voda studená, ale po horkém a propoceném dni mi ta očista přišla vhod a udělala mi dobře na těle i na duši. Je čas vyrazit zpátky domů!

Pokud už jsem napsal, že záleží na tom, v jaké denní době a v jakém rozpoložení a jaké kondici člověk do nějakého města přijede, a několikrát jsem to na svých cestách ověřil, v Syrakusách se tato nově získaná moudrost potvrdila znovu. V době, kdy jsem s nádražním strejdou licitoval u pokladny o nejvýhodnější místence na vlak do Říma, v Itálii, tedy na Sicílii, a tedy i tady ve městě, pomalu začínala siesta. Když jsem se pak od nádraží vydal prozkoumávat město, všechno mi připadalo jako mrtvé. Jako by právě tady ležela proslulá nekropole Pantalica, skalní pohřebiště ze 13. století před naším letopočtem, zapsané na seznamu UNESCO a situované za hranice města. Měl jsem z toho trochu obavy. Pokud je celé město tak neživé, bude možné tady přečkat noc, když je navíc Sicílie proslulá ještě největší mafiánskou organizací v Evropě Cosa nostra?

Nádraží v Syrakusách ale leží mimo historické centrum, bylo vystavěno na výběžku do moře, které ho obklopuje takřka ze všech stran. Díky tomu je přímořská atmosféra v uličkách starého města cítit doslova všude, a i když je možné se v ulicích, někde širokých tak, aby se do nich vešly dvě řady míjejících se lidí a jinde uzoučkých, až je pocit z nich stísňující, a protínajících město v mírně se vlnících kopečcích, snadno ztratit, vždycky se po chvíli ocitnete na břehu nekonečného moře. Je to úchvatné, ohromující a fantaskní zároveň. Je to kouzelné, fascinující a překvapivé, protože kdo mohl tušit, že zrovna v samém závěru své jižní cesty objevím právě takový kout, který bych tu v žádném případě nečekal?

Syrakusy mají bohatou minulost, a i když památek na ni je dnes ve městě pomálu a většina historických staveb je stará jen několik staletí, duch historie tady zůstal a je přítomný. Ale není to to nejpodstatnější, co Syrakusám udává ten nejosobitější ráz. Tím nejdůležitějším jsou podle mě stovky restaurací a barů se zahrádkami, které jsou úplně všude. Jakmile to šířka ulice jen trochu dovolila, otevřel tady někdo hospodu. A hned vedle někdo jiný a pak další a další. „Chceš-li pařit v jednom kuse, vydej se do Syrakuse,“ rýmoval jsem si celou noc a život, který městu vdechl konec siesty v sedm večer, ale hlavně devátá hodina, kdy se probudili i ti největší spáči, a který zcela zjevně kontrastuje s tím, co jsem tady zažil odpoledne, mi dává za pravdu. Tolik hospod jsem neviděl v žádném jiném městě v Evropě!

Je jen škoda, že na noční život si tu při takovém gejzíru radosti moc nepotrpí a po svém pátečně nočním poznání musím svou říkanku poněkud poupravit: Chceš-li pařit v jednom kuse od siesty do půlnoci a mít si vybrat kde, jeď do Syrakus. Nerýmuje se to, ale je to pravda. Kolem půl druhé byl naproti zbytkům Apollonova chrámu otevřený jen jediný bar, pravda, pěkně narvaný, a po městě se tu a tam trousily nebo postávaly nahodilé skupinky, ale jinak byl klid a kupodivu čisto.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

To je vážně k popukání! Let z Katánie nebo z Palerma do Prahy, kdybych se tedy z nějakého důvodu rozhodl dojet na některé z nejbližších letišť a rozdýchal Ryanair a dlouhý přestup, se dá pořídit za necelých sto dolarů, tedy jen o pár stovek víc než to, co mi chtěl za místenku do vlaku, na který mám jízdenku, účtovat strejda ze syrakuského nádraží. Má vůbec cenu trmácet se dnes vlaky?

Ačkoli pro mě 9. den jižní etapy ještě zdaleka neskončil a pokračuje nočním bděním po Syrakusách, s ohledem na množství zážitků je možné ho uzavřít. Končím ho tedy s uspokojením, že byť jsem vlakem najel jen 154 a trajektem asi 10 kilometrů, díky cestě po východním pobřeží Sicílie se mi podařilo poznat aspoň kousek tohoto italského ostrova. Navštívil jsem tři města (Messinu, Taorminu a Syrakusy) a nachodil 29 645 kroků.

Jasně že noci, jako je tato, utíkají neskutečně pomalu. Vnímání času je velmi relativní. Zapomněl jsem předtím podívat, jestli třeba do Palerma, kam je to přes čtyři a půl hodiny, nejede noční vlak, ale koukám na to teď a nejel tak, abych se stihl vrátit. Sicílie není Německo, kde noční vlaky křižují zemi a dá se s tím více nebo méně počítat, pokud jedou. Tak aspoň mám příležitost poznat Syrakusy víc než spoustu jiných měst. A sedět na promenádě u moře, dívat se na kotvící jachty a poslouchat šplouchání vln narážejících do pobřeží vůbec není špatné. Venku je 24 stupňů a od moře vane chladnější vítr. Pořád mám tričko a kraťasy a mikinu jsem si omotal kolem pasu, abych měl v batohu místo na zásoby do celodenního vlaku. Už šestý vlak vyjíždějící odteď že Syrakus je můj, to vůbec nezní špatně!

Archimédovo rodiště mě uvítalo až mondénní přísností, kterou reprezentoval zejména prodavač mistenek. Na celé nádraží tam byl sám a byl etalonem pověstného italského klidu. Dvě paní přede mnou obsluhoval asi dvacet minut. Když jsem k okýnku přistoupil já, držel v ruce nějaký papír a něco z něj přepisoval do počítače. Trvalo to minimálně pět minut, a ač jsem pozdravil, po celou dobu jsem si nebyl jistý, jestli o mně ví. Za mnou se pomalu tvořila fronta. Když konečně od svého počítače ohlédl, řekl jsem mu, že mám na večer jízdenku a potřebuju místenku do Říma. Na obrazovce se objevila cena skoro 200 eur. Znovu jsem mu zopakoval, že jízdenku mám,načež ji chtěl vidět. Vygeneroval jsem ji a podal mu telefon. Pak chvíli ťukal do počítače a na displeji se objevila cena přes 80 eur. Ptal jsem se, jestli není nějaká levnější a našel na vlak do Neapole. Stála přes 40 eur, a jestli jsme si dobře rozuměli, byla v lůžkovém voze. Na zítřejší ráno se dá ovšem koupit varianta za 3 eura. Omluvil jsem se a šel si to promyslet.

Pokud bych jel do Říma za 80 eur, pořád mi ještě bude zabývat skoro půlka cesty. Do Neapole bych se dostal za půlku, jenže bych zdaleka nebyl v půlce a další přesuny by mohly být komplikované. V obou případech bych se snad vyspal líp než na standardním sedadle. Ranní cesta po probdělé noci nabízela velkou úsporu s rezervou na další noc, která mě beztak ještě nemine. Trvalo dlouho, než jsem do toho praštil. Rozhodl jsem se to risknout a jet až ráno. Znamená to přežít noc v Syrakusách a přes den spát ve vlaku, kde snad budu mít i sympatictější spolucestující. Kromě toho jede ze Říma zítra večer vlak, kterým bych měl být druhý den ráno před devátou ve Vídni. To nezní jako špatná varianta.

Začalo pršet. Podíval jsem se na hodinky a do odjezdu vlaku zbývalo 14 hodin…

O Taromině se říká, že patří mezi nejkrásnější místa na Sicílii. Bude to kvůli kombinaci několika faktorů, které ji k tomu předurčily: krásný výhled na moře, který se z města otevře, blízkost Etny a staré město. Proč chtějí taxikáři za cestu do centra 15 eur, jsem pochopil hned na nádraží. Po silnici je to sice asi 8 kilometrů, ale jen tak se dá vyhnout stoupání do nadmořské výšky přes 300 metrů po kamenité pěšině, kde před pádem ze srázu brání jen velmi chatrné a místy opadlé dřevěné zábradlí. Je to velmi perných 1,5 kilometru, takže ten výhled je třeba si zasloužit. Samotné staré město včetně antického amfiteátru (Čech, kterého jsem potkal ve vlaku, říkal, že za těch 10 eur vstupného to nestojí) je pak v obležení turistů, kteří zřejmě o atraktivitě Taorminy četli taky. A stejně tak Češi, kterých je tu hodně, jako by Taormina byla za rohem. V těch starobylých domech, namačkaných jeden na druhém a lemujících ulice stoupající do kopců, je v jednom jako v druhém nějaký obchod, restaurace nebo butik. Taorminu zjevně předchází pověst neopakovatelného města.

Etna vidět není, ale možná kdybych někam poodešel, poštěstilo by se mi. A neuvidím ji ani z vlaku, protože skla jsou polepená nějakými nesmysly.

Přístav Messina, kde se skoro před 70 lety odehrála konference, jež svým způsobem může za to, že se teď můžu takhle snadno pohybovat (byť s obtížemi v podobě občasných hraničních kontrol), má sice úhledné centrum a spořádané náměstí, ale všechno okolo včetně přístavu a spousty úzkých ulic, někde se plazících do kopce a jinde ubíhajících kolmo k pobřeží, je oprýskané a ledabylé, jak jen může místo v této části světa být.

Sicilský vlak vyrazil na minutu přesně. Jaký to kontrast ke všeobecnému nepořádku všude kolem. A užívám si v něm luxusu včetně zásuvky.

Večer jsem pochopitelně vytuhl, aniž bych pozhasínal a nařídil si budík. Chtěl jsem vstát kolem sedmé, protože jsem byl na osmou domluvený na snídani a měl jsem v úmyslu ještě si uspořádat batoh. Bez budíku jsem se vzbudil dvě minuty po osmé, takže nebyl čas rozvalovat se v posteli přemýšlet, kterou nohou vstanu. Snídaně už byla na stole (kromě sendvičů se šunkou a sýrem a kafe ještě jogurt a džus z červeného grepu – za těch 35 eur jsem se jim musel vyplatit) a po půl deváté mi napsal Mr. Ok, jestli už jsem ready. V batohu je tedy ještě větší chaos než dosud, ale trajekt jsem stihl, zejména proto, že si jeho personál na jízdní řády zjevně nepotrpí.

• 

• 

Moje zadnice je dnes cítit 1082 kilometry a nohy 17 749 kroky od Benátek až do špičky boty. Budiž tímto řečeno, že nejjižnější větev jižní etapy není žádná legrace. A to jsem nevytáhl paty z jedné jediné země!

Za určitých okolností by mohl být výraz městečka Villa San Giovanni (Kalábrie, špička italské boty, když se hledí na mapu) něčím, který nahodilý baťůžkář ocení. Jenže nemůžu sehnat odvahu, abych to nazval záměrem. Buď jak buď, jsem tady jenom kvůli té Sicílii, kam jsem si při hraní s železniční aplikací předsevzal dojet. (V tabulkách, nákresech a mapách vypadá všechno tak jednoduše!) Centrum jsem neviděl, ale ve čtvrti, která evidentně slouží k pronajímání apartmánů nebo bytů a je tu i písečná pláž, je spousta rozpadajících se domů a nefungujících podniků. Všechno je italsky ledabylé. A mezi touto čtvrtí a centrem vybudovali nějaké průmyslové areály. Jenže do Sicílie je to odtud kousek. A ta mrcha při pěší túře po promenádě provokuje a jako by volala: „Pokoříš mě?“

Příjemně naladěný může jeden koneckonců skončit kdekoli, třeba v městečku Villa San Giovanni, kterému je Sicílie na dohled, ale jinak nemá na první pohled nic, co by mohlo nabídnout. Jenže někdy k tomu vede setsakramentsky dlouhá cesta.  

Na vybraného ubytovatele jsem se nedozvonil a žádný z telefonů nikdo nezvedl, jen na jednom se ozval nějaký automat. Seděl jsem ve vchodu a čekal, jestli nezahřmí a neotevřou se dveře a pohostinná náruč. Mé naděje, že bych ještě dnes zajel trajektem do Messiny a zase se vrátil, vzaly za své, ale k rozhodnutí nedrat se teď za dalšími zážitky a užít si večer přispělo i to, že navzdory slibům Interrailu je třeba na trajekt koupit samostatnou jízdenku.

Naštěstí jsem se už při hledání bydlení rozhodoval ještě mezi jednou variantou – celým apartmánem, který byl ale od přístavu o dost dál. Objednal jsem ten a doufal, že tentokrát to vyjde. A vyšlo, takže teď mám sám pro sebe docela velký byt. Majiteli říkám Mr. Ok, protože mi na jakoukoli větu, odpovídal „Ok“. Hovornější je jeho žena, kterou si vzal v Taormině. K ní mi samozřejmě doporučili ještě další místa, a tak mě ještě utvrdili v urputné pošetilosti, že se všechno nedá za jediný den stihnout a že by třeba bylo lepší zůstat tady o den déle a podnikat výlety.

Rozhodl jsem se každopádně užít si večer, ať už skončím na pivu v nějaké hospodě, nebo si koupím víno a nějaké dobroty. Kvůli práci a díky balkonu, na kterém se v pěkných 20 stupních dá trávit pohodový večer, dostalo přednost víno, jenže nakoupit ve městě na břehu moře po sezoně se ukázalo jako náročný úkol. Do Lidlu, který jsem identifikoval na mapě, je to skoro 10 kilometrů a při procházení okolí jsem napočítal asi deset různých restaurací a tratorií, ale ani jeden obchod. Zachránila mě taková babka, co mi jako dorozumívací prostředek vedle italštiny nabídla francouzštinu, takže jsme se dorozumívali všelijak, já na ni mluvil česky a ona v mých slovech odchytávala ruštinu a běloruštinu a mezitím mě učila nějaká italská slova. Královský večírek, sestávající z pravé italské mortadely, asi kila oliv a jen o něco míň arašídů, levných hroznů a litrové láhve bílého vína se zátkou, mohl začít. Nakupoval jsem o hladu, tak jsem toho prostě musel nakoupit hodně, abych měl pocit, že mám dost.

Setsakramentsky dlouhá cesta vede tedy nejen ke spokojenému večeru, ale i domů. Pohled na jízdní řády mluví jasně a zlověstně: domov je 2000 kilometrů a asi 40 hodin vlakem daleko. Už bych neměl podnikat žádné experimenty a zítra sednout v Syrakusách na večerní vlak a přes Řím zamířit do Česka Ale dvě věci k dobru od domácích mám: paní mi ráno udělá snídani a pán mě hodí k trajektu.

Nejbližší obchod s nějakými potravinami jsem při cestě zpátky našel hned za rohem, ten apartmán nemá pořádné vybavení, skříňkám upadávají dvířka, víno stojí za starou bačkoru a buráky jsou zatuchlé, člověk ale prostě občas některé věci vnímá jinak, tak nějak pozitivněji a optimističtěji, když má střechu nad hlavou a do rána jistotu, že bude zase spát vydatněji.

Nějaký trouba nabízí ubytování i se snídaní, ale nikde nikdo, jen dva zvonky. Volal jsem už na tři čísla a napsal mail, a taky nic. Takže budu nejen bez snídaně, ale asi i bez toho ubytování.

Vlak odjížděl z Říma s víc než půlhodinovým zpožděním. Po cestě to sice hodně stáhl, ale nakonec ještě těsně před konečnou zastávkou (Reggio di Calabria) někde stál, takže jsem měl dost času řešit ubytování. Zarezervoval jsem si ho ve Ville San Giovanni. Odtud Sicílii dobydu buď ještě dnes, nebo zítra dopoledne! Pohrávám si s myšlenkou, že bych zůstal dvě noci a na sever, respektive zpátky domů, se vydal až v sobotu brzy ráno. Jiná možnost je jet už zítra večer.

Osazenstvo vlaku bylo úplně jiné než to noční. Možná že se Afričani v noci vozí jako já, aby jim nebyla zima, a mají nějakou slevu (jako já). Kdybych ale nechytil dvojici, která si po cestě vyjadřovala sympatie, ale hrozně u toho mlaskala, bylo by to ještě lepší.

Římské nádraží je směsice chaosu a lidí, stejně jako celý Řím, který už mezi osmou a devátou hodinou ranní pulsuje šíleným tempem. Už ve vlaku sem jsem si přečetl pár věcí o Sicílii, kterou jsem si stanovil jako cíl své jižní etapy, a protože jsem usoudil, že než do Palerma bude lepší zamířit do Taorminy, a včerejší změna plánu se ukázala jako zdařilá, pořídil jsem místenku (za 10 eur!) tam. Palermo případně ještě počká, stejně jako Syrakusy. Navíc to tam jede jen sedm hodin místo dvanácti a součástí trasy je trajekt.

Zatímco u nás jsou sotva 4 stupně, tady to už ráno vypadá na kraťasy. A to ještě zdaleka nejsem na jihu. Asi se ještě ohřeju.

Nevím proč to tak je, ale vypadá to, že se dá zobecnit, že nikdo normální nepřebývá v noci na nádraží a nejezdí vlakem. Přitom těch situací, kdy někdo kvůli zpoždění vlaku zůstane někde přes noc viset, musí být nepočítaně, když já sám jsem jich zažil několik. A stejně tak ty dálkové vlaky – když u je někdo provozuje, musí přece existovat někdo, kdo je občas využije.

Ve vlaku do Říma jsem měl do Boloni za společnost dvojici, asi manžele. Při sezení proti sobě se občas stalo, že jsme do sebe drknuli. Následovala omluva a gesto nebo slovo, že se nic neděje. Za Boloní vlak oproti Benátkám výrazněji zčernal a většinu vagonu obsadili Afričané. Větší část mohli být nějací Maročani nebo Tunisané, menší část Středoafričané. Ten, co si sedl naproti mně, byl jižnější typ a bez ohledu na původ, rasu, osud a vyznání to bylo hovado nevycválané. Roztahoval se, drkal, batoh si dal pod nohy (moje) a občas si pustil na mobilu nahlas nějaké video. Drkání a kopání považoval zjevně za běžnou společenskou rutinu, takže ani náznak omluvy. Občas jsem mu nějakými pohyby dal najevo, že se příliš roztahuje, ale bohužel to nepochopil nebo pochopit nechtěl. A hezkou etudu jsme si spolu prožili, když si na stolek položil láhev s vodou a dvakrát mi spadla do klína. Zase nic. Ten člověk musel být hluchoněmý!

Takže rozhodně nemůžu říct, že bych dnes v noci narazil ve vlaku na obyčejné slušné lidi. Nabízí se otázka, zda jde vůbec potřeba kupovat si místenky, když je pak člověk zbytečně připoutaný ke konkrétnímu místu. A taky záhada, proč v Itálii jezdí černoši na jih, a nikoli na sever a proč nikdo z nich nerespektuje, že se v italských vlacích nosí nadržky.

I když jsem si ve vlacích pobyl hodně dlouho, o vzdálenostech tento den moc nebyl, ale zase byl čas na rozhlížení se po okolí. K ujeté vzdálenosti 310 km je nutné přičíst dalších asi 13 kilometrů mezi Mestrem a Benátkami, o kterých neví ani aplikace, ani průvodčí. Po Lublani, Terstu a Benátkách jsem nachodil 31 378 kroků a byl jsem ve dvou zemích. Celkem už jich včetně Česka mám šestnáct.

Nenadálá návštěva Benátek, kam jsem zajel, protože jsem měl čas, ale rozhodně ne proto, že bych to měl v plánu, byla velký úlet. Ale tím spíš mi udělala dobře – pocit, že si můžu vygenerovat libovolnou místenku a vydat se kamkoli, je povznášející. Toulal jsem se uličkami, křižoval kanály sem a tam a nechal se okouzlovat fascinující přehlídkou domů vyrůstajících z laguny. Když jsem tu byl minule, bylo deštivo a nedojel jsem odsud s pocitem, že by mě Benátky nějak oslovily. Večerní návštěva v příjemném babím létě a okolnosti, které mě sem přivedly tentokrát, ale můj dojem více než napravily. Vidět Benátky a zemřít, chce se mi říct.

S tou jízdou na černo to bylo tak, že jsem si klidně mohl aktivovat jízdenku v aplikaci, jen bych musel hledat Venezia Santa Lucia. Naučil mě to až prodavač mistenek. Ta moje na vlak do Říma stála jen tři eura, ale vlak vyjíždí s více než půlhodinovým zpožděním.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jízdenku jsem mohl v aplikaci aktivovat jenom do Mestre, kam je ideální jet při jakékoli motorizované návštěvě Benátek, a po cestě se chtěl zeptat průvodčí, jak to mám udělat tam. Předpokládám, že je třeba koupit zvláštní jízdenku. Jenže průvodčí nepřišla, tak nebylo koho se ptát. Zariskoval jsem a jsem až v Benátkách. Zato v Mestre vlezl do vlaku žebrák a chtěl peníze. Mluvil italsky a já česky, že mu nerozumím. Zeptal se, jestli umím anglicky, tak jsem řekl (skoro po pravdě), že ne. A on zase, jestli umím italsky. Já na to, že ne. A on: „English?“ Tím už mě ten kolovrátek trochu dopálil, tak říkám česky: „Ty vole, jsou taky jiný jazyky než italština a čeština.“ Vyklubal se z něj Slovák a ani slovensky jsem mu moc nerozuměl, ale mlel něco o tom, že je hladový a dnes má narozeniny. Měl jsem drobných jen 80 centů a to mu přišlo málo.

O Terstu jsem věděl jenom to, že je tady univerzita a že leží prakticky na rozhraní Slovinska, Chorvatska a Itálie. A teď už chápu proč by všechny tři země stály o to, aby jim patřil. Terst je město opulentní, velkolepé a velké a poslední přívlastek patří zejména výšce. Přístav, z jehož přítomnosti město za Rakouska-Uherska profitovalo, i staré město leží v zanedbatelné nadmořské výšce, ale jsou obklopené kopci, do kterých se Terst rozrostl a které mu dodávají ještě majestátnější vzezření. Všechny budovy ale jako by se chtěly vyrovnat těm, co stojí rozesety po okraji pevninského prstence, a natahují krky, co nejvýš to jde. To je to, co návštěvníka ohromí – ty domy nejsou jenom zdobené a barevné, ale jsou zejména veliké a každý obyčejný smrtelník si tu musí připadat jako bezvýznamný trpaslík.

A kromě opulentních budov je tu povznášející atmosféra, směsice italské lehkovážnosti, slovinského klidu a rakouského pedantství. To všechno v jakési symbolické bráně na Balkán, která se doširoka otevírá od moře a roztahuje svou náruč. Stovky kaváren vybízejí k vysedávání a bary poskytují útočiště všem, kdo chtějí posedět nad skleničkou piva nebo vína a talířkem něčeho dobrého k zakousnutí. Ulice jsou tu dlouhé a široké, ale na své si přijde i ten, kdo má rád malebná a těsná zákoutí. Terst prostě baví a přímořské ovzduší prospívá tělu i duši. Viděl jsem to město na vlastní oči a zažil na vlastní kůži a měl jsem pocit, že už jsem viděl všechno a už nikam nemusím.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Prohlédl jsem si Terst a usoudil, že je nesmysl čekat na večerní vlak, kterým se budu dvanáct hodin přesouvat do Říma, když můžu popojet a třeba stihnout procházku po Benátkách. Krás Itálie je až příliš, abych čekal na jednom klidném nádraží.

Vlak do Terstu pojede jen něco přes 40 minut a vyjel včas. Jen jsem zase musel vyhrabat a nasadit nadržku. S internetovým připojením je to všelijaké, takže jsem jaksi nemohl ukázat jízdenku, protože aplikace kdoví proč stávkuje. Ale průvodčí mávla rukou. To by mě zajímalo, jak bych v takové situaci obstál v Česku, když tam mě průvodčí nechá koupit jízdenku, když mi kvůli zpoždění vyprší ta elektronická.

Nakonec se počasí přece jen umoudřilo a příroda pochopila, že cestování v dešti k příjemným zážitkům nevede. A já jsem pochopil, proč vlaky jedou ve 12.17 a ve 12.19, a nikoli ve 12.18, jak mi ukazuje jízdenka, a proč všechno jede opačným směrem, než by mělo: díval jsem se na příjezdy. Ale zmatený nejsem jenom já – T-Mobile mě vítá ve Slovinsku a na italském nádraží nejde koupit kafe jinde než v automatu.

Italské městečko Gorizia není zajímavé vůbec ničím, řekl bych. A největší vadou na jeho kráse je, že železniční stanice je od hranic se Slovinskem hodně daleko a připravilo si pro mě pořádnou sprchu, takže hrozí, že než najdu vlak, pěkně zmoknu.

Nova Gorica / Gorizia. V Itálii jsem letos ještě nebyl, tak teď už ano.

• 

• 

• 

Majk, který mi byl necelé dva dny velmi zapáleným a neméně zasvěceným průvodcem po městě, tvrdí, že se lublaňskému županovi přezdívá pan Deset procent. Nemám důvod mu to nevěřit a vůbec nechci obhajovat korupci ani nad ní jakkoli mávat rukou. Pro nezasvěceného mají ale tyhle praktiky jeden jasný takřka hmatatelný výsledek: Lublaň roste do krásy a stala se z ní pýcha Balkánu.

Slovinci byli v rámci Jugoslávie vždycky jaksi napřed a svou pozici potvrdili i prvním vyhlášením samostatnosti a rozvojem své metropole to teď dokazují znovu. Bez rozpaků říkám, že Lublaň je neskutečně sexy a má šmrnc, který jí mnohá jiná města můžou jen závidět. Jako kdyby tu dodnes vyvěrala energie, kterou městu zejména ve 30. letech minulého století vdechl zdejší rodák Jože Plečnik, a Lublaňští si pro ni chodili k prameni, nabírali ji do dlaní a dokázali s ní pracovat. Odpovědí na otázku, jak je možné, že se z Lublaně vyloupla taková kráska, která byla schopná tuhle do vínku danou energii beze zbytku využít, možná bude její velikost. Je tady všechno malé. Celé Slovinsko má 2 miliony obyvatel, Lublaň samotná necelých 300 tisíc, a jak z rozhovorů s Majkem často vyplynulo, mají tu všechno rychle dostupné a všechno důležité s nadsázkou jenom jednou. Třeba hokejový stadion, velký městský park, letní kino nebo amfiteátr, kde se v centru města v sousedství kláštera konají živé koncerty. Jednu tu mají ve skutečnosti i komoru parlamentu, Státní shromáždění, i když podle ústavy je systém dvoukomorový, a také její sídlo odpovídá svou velikostí zdejším poměrům. Rychlý přehled o celém městě si lze udělat buď z hradu nebo ještě lépe z Nebotičniku, zdejšího mrakodrapu, který sice není nebetyčně vysoký (měří jen 70 metrů), ale v době jeho vzniku se jednalo o 9. nejvyšší stavbu na světě.

Zjistit o Lublani lze leccos. Já jsem měl to štěstí, že jsem tentokrát nemusel googlovat a dozvěděl jsem se i to, co se běžný turista jen tak nedozví. Třeba to, že po centru města, odkud vykázali velké množství aut a místní většinou parkují v podzemí, se dá pohybovat elektrickým taxíkem Kavilir, který některé lidi vozí dokonce zdarma, že jediným typem hromadné dopravy v Lublani jsou autobusy, že jeden most přes Lublanici tady dvakrát stěhovali a že jedna socha na nábřeží patří místnímu politikovi, který se na protest proti italské okupaci v roce 1941 utopil.

Nábřeží Lublanice je mimochodem to, co zmíněnému onomu šmrncu dodává jedinečnou atmosféru, zvlášť když se po setmění rozsvítí světla kaváren, které řeku lemují.

Vím určitě, že v Lublani jsem nebyl poprvé a rozhodně ani naposledy.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Není to úplně přímá cesta, kterou jsem se do Terstu vydal (však si taky průvodčí myslel, že jedu až do Opčiny, odkud jsem mohl jet tramvají, resp. autobusem, který teď linku 2 místo ní obsluhuje), ale zato nabízí variabilitu, pohodlné přestupy a poznání dalšího koutu Slovinska s výhledem na Alpy. V Sežaně jsem přestoupil na vlak směrem na Jesenici, ale vystoupím v Nové Gorici a přes slovinsko-italské hranice přejdu do Gorizie. Odtamtud to do Terstu jezdí často.

Včera jsme s Majkem naplánovali trasu tak, abych dnes zvládl prohlídku Terstu. Ráno jsem se stihl oholit, osprchovat a jakž takž v klidu nasnídat, i když už mě trochu přepadla cestovní horečka. Odmítl jsem cestu na nádraží autem, takže jsme z městské části Šiška vyrazili na lublaňské hlavní nádraží pěšky. Abychom si zkrátili cestu, šli jsme vyšlapanou pěšinou, která vede přes dvě železniční koleje. Opodál postávala skupina dvou železničářů a dvou policajtů. „Ještě aby tak po nás šli, že přecházíme koleje,“ říkám Majkovi, když tu už všichni čtyři zamířili k nám. Slovinsky umím pár slov – slon, tygr, chameleon, lev a mačka – a stěží z paměti vytáhnu hranolek, krompirček, ale z Majkova rozhovoru s nimi jsem pochopil, že vážně nebylo dobře, že jsme šli přes koleje. Tentokrát jsme z ranního incidentu vyvázli s napomenutím a záznamem našich nacionále v jakémsi poznámkovém bloku, ale kdyby byli přísnější, každého z nás by to stálo 200 eur.

Den deštivý, ale výživný a taky poměrně krátký, protože utekl rychle. Bez vlaků, bez trajektů, bez stresu. Po Lublani jsem nachodil 17 814 kroků.

Jeden z mála pohodovějších dnů. Ve vlaku jsem strávil pouhých 235 kilometrů přejezdem z Chorvatska do Slovinska a na dva dny zakotvil v Lublani, kterou jsem měl díky procházce s Majkem možnost poznat i jinak než minule. Vypadá to, že tu zůstanu ještě jeden den, ta Lublaň za další prohlídku zjevně stojí. Po Záhřebu a Lublani jsem nachodil celkem 30 675 kroků.

V Lublani už jsem sice byl, ale tentokrát to bude jiné.

Ne že by Záhřeb neměl mouchy, na to se nedá ani pomýšlet, ale všechno tady do sebe tak nějak zapadalo: můj pozdní příjezd, který v hostelu nevadil, pobyt v cestovatelsko-zábavné komunitě, díky které se nocleh v osmilůžkovém pokoji dal vydržet, snídaně na gauči prostřená na parketách a město, které je ochotné nechat člověku přičichnout tu trochu k balkánské a jinde k jadranské atmosféře. Přitom ani s balkánskou ledabylostí, ani s letovisky u moře to nemá nic společného. Záhřeb je svůj a evidentně si do toho nenechá mluvit. A taky si na nic nehraje. Ve prospěch dojmu, který v letmém návštěvníkovi zanechá, hraje roli umístění v kopci, neboť po vystoupání nad katedrálu nad množství červených střech se na jako na rozevřené dlani poodhalí tajemství starého města. A když pak sejde zpátky do jeho uliček, je fascinován rozmanitostí a pitoreskností. Ne, vůbec to tady není úhledné a na první pohled oslňující a také tady měli sprejeři z celého širého kraje sraz a také tady v místech, kde mohli domkům ponechat trochu autentičnosti, udělali moderní kavárnu nebo restauraci. To první místu dodává autentičnost starého, to druhé nechává promlouvat mladé a to třetí k turismu zkrátka patří. A největší pochvala patří Záhřebu za ty drobné pozornosti, kterými k cestovateli i místnímu patriotovi promlouvá: exponáty a nápady v ulicích, sochy osobností sedící v kavárnách a rozličné maličkosti, které dělají zdejší život a procházky pestřejšími. Zjevně jde o místo kulturní, o čemž svědčí i velké množství divadel a muzeí.

Slovinsko je na první pohled upravená a úhledná země. Železnice na Lublaň kopíruje řeku Sávu a ta se vlní údolím mezi kopci, místy z těch nížin šphajícími poměrně vysoko. Je to taková ochutnávka z Alp, scenérie jako z průvodce vydaného agenturou na podporu cestovního ruchu. Tady je to ale živé a skutečné. V Záhřebu se po ranním zamračení začala protrhávat oblačnost, ale tady už je zase zataženo. Noční spánek má svoje výhody. Navíc mě v Lublani čeká milé setkání a také je mi po těch všech jazycích, co se ani nedají vyslovit, jak srbochorvatština, tak slovinština mnohem, mnohem bližší.

Průvodčí ve vlaku mluvil automaticky anglicky a přiřadil mě ke slečně odnaproti (jako že „společně do Lublaně“), tak jsem mu řekl, že společně ne, ale do Lublaně oba.

V Brežici na slovenské straně máme za sebou dvojí pohraniční kontrolu v chorvatském městečku Dobova. Slečna naproti dostala do pasu dvě razítka a diví se tomu a já jsem jí jako velký světák mohl vysvětlit, že jedno je chorvatské a jedno slovinské, a uklidnit ji – ty zdlouhavé kontroly vícečetnými partami na maďarsko-rumunských hranicích jsou mnohem náročnější. A jako zavilý Evropan musím říct, že mě mrzí, že jsme se k takovým věcem zase dopracovali. I když mě osobně to na druhou stranu zase tak trápit nemusí, můj pas si vždycky jen se zájmem prohlídnou a zase mi ho vrátí.

Do Lublaně sice vyjíždíme slovinským vlakem s více než 30minutovou sekerou, ale co je to proti 430minutovému zpoždění vlaku do Splitu a 460minutovému jeho kolegy z Prahy!

Poprvé po dlouhé době mám hotelovou snídani. Ve společenské místnosti, která je zároveň barem, čeká skromný stolek s marmeládou, nutelou a cereáliemi a v kuchyni jeden týpek připravuje vaječné omelety. Stolků tu moc není, ale podlaha je čistá, že by se dalo jíst z ní. Všichni konverzují anglicky a vlastně je to pohodové ráno. Nádobí jsem po sobě způsobně umyl a díky elegantnímu odmítnutí panáka urputně mi večer nabízeného Angličanem Jamesem mám čistou hlavu. Horší je, že Záhřeb se probudil do rána deštivého a mně trochu bolí v krku a na zádech mám asi tisíc štípanců. Ale pořád je to lepší než se zase a znovu probouzet naproti bláznivé čarodějce v rumunském vlaku.

Tři týdny na cestách jsem byl dosud jen s rodinou ve Skandinávii. Letos jsem k tomu přidal i dost dalších míst. Celkem 22 hodin ve vlaku (od včerejší 22. hodiny do dnešních 22.30) je taky pěkný rekord. Přejel jsem tři hranice, zase lizl Srbsko a dobyl Záhřeb, kde jsem ještě nebyl. Přes železniční přetlak v podobě přesně 11 000 km (část z toho autobusem při výluce) jsem zvládl aspoň 13 133 kroků. A v Záhřebu začíná pršet a prší i v Lublani.

Takhle si tu žijeme, holky a kluci na hromádce. Zatím nás je sedm, s méďou osm. Dal jsem si sprchu a myslel jsem, že se někam zašiju s pivem, ale musel si se mnou přijít ťuknout jeden Angličan, co miluje Prahu. Lekce angličtiny v reálu.

Později, ale přece…

V Koprivnici jsme všichni jako ovce přešli z vlaku do autobusů a ve městě Križevci zase z autobusu do regionálního vlaku. Řekl bych, že rychlost je obdobná, pohodlí jakž takž stejné a ani to tak nehlučí, protože je to elektrika. Do Záhřebu zbývá asi 50 kilometrů.

Všude je to stejné aneb návrat do našeho kulturního paradigmatu. Ve stanici Gyekenyes, před chorvatskými hranicemi, přišel zřízenec a oznámil, že až přejedeme hranice a projdeme hraniční kontrolou, v Koprivnici přestoupime na autobus a pojedeme do Križevci, kde se zase vrátíme do vlaku. Nějaký Chorvat mu začal nadávat a pěšák, kterého poslali, aby to oznámil, se pochopitelně vymlouvá, že on za to nemůže. Já jsem věděl, proč ten hostel ještě neplatím. Ale venku být přes noc nechci, rád bych se trochu umyl a vyspal v posteli, ať už bude vypadat jakkoli.

Abych své poznání a životní zkušenost posunul zase o kus dál, objednal jsem si v Záhřebu ubytování v opravdovém hostelu. Tam by měl opravdový baťůžkář přece bydlet. A tak dnes v noci budu bydlet se sedmi dalšími lidmi. To jsem na to vážně zvědavý! Tak trochu doufám, že by nás tedy tolik být nemuselo, je prakticky po sezoně a Záhřeb není tak atraktivní jako destinace u moře, ale i kdyby, jednu noc se to kvůli té zkoušce dá snad přežít. A ráno jsem měl mít v ceně 512 korun snídani.

S tím sháněním ubytování je to beztak složité. Kvůli vlakům nevím, kdy kde skončím, takže většinou objednávám až na poslední chvíli a pro každý případ preferuju možnost placení až na místě. Tím se mi výběr dost zužuje.

Píšu, že jsem měl mít, ale mezitím mi z hostelu přišlo potvrzení a je tam napsáno, že ne akceptují eura a při placení kartou účtují 2% příplatek. Oproti Nancy je to samozřejmě drobnost, ale kdyby to aspoň uvedli před objednáním. Ale pořád mám možnost tam nejít, když platím až tam…

Nádraží, z něhož odjíždí vlak do Záhřebu, je Budapešť Deli a leží na druhém břehu Dunaje než Keleti, takže nezbylo než po noční prohlídce Pešti projít známými místy a co nejrychleji zamířit do Budy a tentokrát tady pobýt déle než pár minut jako minule. Ale nebylo to na dlouho. Nevadí, v Budapešti stejně prší. Na nádraží si přede mnou kupovala kafe skupina Češek, co mířily do Brna, tak jsem jim popřál hezkou cestu. Místenku tentokrát nemám, na rozdíl od slečny, která si ji koupila na sedadlo vedle mě, čímž mě vyfasovala. A protože hlavně po dnešní noci vím, co znamená zaplatit za místo a trpět, v jejím zájmu jsem si přesedl, jakmile se vlak rozjel.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Za denního světla vypadá budapešťské Keleti přece jenom vstřícněji, a to i když poprchává.

Na poslední zastávce před Budapeští se čarodějka objevila znovu (předtím na chvíli taky, ale bez věcí). Měl jsem pravdu – jízdenku neměla, ale nikoli pro sebe, ale zřejmě pro ty svoje dva psy, a navíc je veze v tašce. Chudák voňavá maďarská průvodčí, která nahradila unavené ho Rumuna! Jelikož s ní babka komunikovala jenom anglicky, musela si sehnat tlumočníka. Čarodějka se vymlouvala, že jí všechno ukradli. Tři pasy a tak. Jasně, že jí průvodčí jenom domluvila…

Čarodějná německá paní vystoupila, ani jsem nepostřehl kde, protože jsem to zaspal. Do vlaku se skoro půlhodinovým zpožděním nastoupili na poslední stanici před rumunsko-maďarskými hranicemi pohraničníci. Ten můj, sympaťák, se mě ptal, odkud jsem a kam jedu, a hned vysvětloval, že to není důležité, že jen konverzuje. A zajímalo ho, jak se čte mé jméno (do příjmení se radši nepouštěl), tak jsem ho to musel naučit.

Můj odhad nebyl správný. Německá žena se na chvíli natáhla přes sedadlo a byl klid. Do nastalého ticha však začalo pronikavě pískat cosi v přístrojové skříni na chodbě vagonu. Pak se i Němka probudila, v Temešváru nevystoupila a pořád mele a mele. Ani v té atmosféře nemám chuť na snídani.

Pán se živočišnými potřebami mě opustil asi tak čtvrt hodiny potom, co dožvýkal. Vlak je totiž poloprázdný (spíš prázdný než plný), a tak se šel natáhnout vedle. Všichni spokojeně klimbali, včetně mě, kterýžto jsem se osmělil a udělal pohodlí svým nohám. Tak si tak jedeme, když před šestou hodinou, tedy zhruba v půlce cesty, přistoupila nějaká paní a sedla si přes uličku. Měla asi milion tašek, mezi nimi i tašku na kolečkách a pak jednu obrovitou, kterou nechala na zemi. Zbytek rozstrkala po prostoru na zavazadla a s taškou na kolečkách se namáhala na polici nahoře,tak jsem jí pomohl – ani ne tak proto, že se na mě významně otočila, jako spíš proto, abych jí prostě pomohl. Nezdálo se, že se jedná o někoho neobvyklého, jen byla nějaká flekatá v obličeji. Za chvíli zpod spacáku, kterým měla přikrytou tu velkou tašku, vykoukla psí hlava. A po ní ještě jedna…

Což o to, psi ani neštěkli, ale ta nebohá žena začala za chvíli mluvit. Myslel jsem, že s někým telefonuje, jak dneska je normální jít po ulici a potkávat lidi, co trpí samomluvou a maji sluchátka na uších a s někým volají, ale tahle paní žádná sluchátka neměla. Zlato měla nějaký problém, mluvila německy a pobrekávala. Německy umím ještě hůř než anglicky, ale myslel jsem, že mluvila o tom, že nemá jízdenku. Za chvíli vstala a se slovy Excusez-moi si šla k někomu sednout. Patrně to byl psycholog, protože se vrátila klidná. Jenže to jí vydrželo jen chvíli a za chvilku se jala skládací kolo, které měl někdo uložené v dolním fochu zavazadlového prostoru. Šlo jí to těžce, tak jsem znovu přiskočil a chtěl jí pomoct, když tu se ukázalo, že skládací kolo je pána se živočišnými potřebami, a ten proti jakémukoli stěhování důrazně protestoval.

Asi v půl sedmé ode mě chtěla půjčit telefon (mluvila anglicky), aby si našla, kdy jede příští vlak z Temešváru do Budapešti. Snažil jsem se vymyslet nějaký důvod, proč jí ho nepůjčit, když mě napadlo, že to najdu sám v aplikaci a řeknu jí to. Nejbližší vlak odjížděl za hodinu a půl, ale muselo se přestoupit v Aradu. Další přímý jede po čtvrté odpoledne. Tím hledáním dalšího spoje jen potvrdila moji spekulaci, že bude brzy kvůli chybějící jízdence vyhozena z vlaku, což jí tedy v těchto končinách nezávidím – mezi zastávkami je to sice půl hodiny i víc, ale vlaky jedou dva denně.

Když přišel průvodčí, šla se ho na ten spoj zeptat, což mou teorií otřáslo, ale možná jí jen slíbil, že ji vyhodí až v Temešváru, protože je to lidumil.

Stejně si myslím, že je to nějaká čarodějná žena. Stačilo jí splnit tři přání a bohatě by se mi odměnila. Se zavazadly jsem jí dvakrát pomohl, ale telefon jsem jí nepůjčil, a tak jsem ve zkoušce neuspěl.

20. den byl docela pohodový, jen bylo třeba zdolat 194 kilometrů vlakem, což se za 3,5 hodiny podařilo. Samozřejmě se zpožděním. Dobyl jsem další hlavní město a definitivně jsem usoudil (ač po náročném dilematu), že Sofie by byla vzhledem k rychlosti a hustotě balkánských železnic sebevražda. Zatím mi musí stačit, co se odehrává v mých botách, které dnes nachodily 26 027 kroků. K bulharským hranicím jsem se nicméně dvakrát přiblížil asi na 40 kilometrů.

Někdo Bukurešti přezdívá Paříž východu, ale možná je to vůči Paříži nespravedlivé, zejména když si vzpomenu na La Défence nebo Centre Pompidou, které tomuto starobylému městu daly moderní tvář a povzbudily ho v rozvoji. V Bukurešti jsem nic, co bych mohl ocenit jako výraz města žijícího ve 21. století nenašel, snad až na studentskou čtvrť, která tu unylost trochu rozptýlila. Je ironie, že zrovna v Bukurešti jsem toho hodně vyfotil, ale jak jinak podložit tu pitoresknost než sbírkou roztodivností?

S Paříží má tohle město společný jednak vítězný oblouk, který stojí v severní části, a je tedy jen kousek od Gara de Nord. Přesto jsem k němu nedošel, už jsem to nestihl – to je nevýhoda těch, co jim k návštěvě metropole stačí pár hodin a zatvrzele odmítají používat hromadnou dopravu. Druhá podobnost s Paříží je existence bulvárů širokých tak, že krátkozrací nevidí, jestli je na protější straně obchod, nebo kamion. Takových ulic je tu hodně, mezi nimi ale bezpečně kraluje Bulevardul Unirii, který byl prý rumunskou odpovědí na Elysejská pole. Byl vystavěn tak, aby na něm mohlo půl milionu lidí vzdávat hold diktátorovi Ceaușescuovi. Srdce Marxe, Engelse, Lenina, Stalina i Putina dodnes plesají při pohledu na tu nádheru! Proto třída ústí do prostranství před jeho palácem, symbolem luxusu a po americkém Pentagonu druhou největší administrativní budovou na světě. Dnes se palác jmenuje Parlamentu, ale říká se mu taky palác Lidu, leč úplně přesné to není, protože nadále zůstává ukázkou vrchnostenské pýchy. Jednak se do něj platí vstupné, což považuju za drzost, a jednak když už jsem sem došel, čekal jsem otevřené zahrady plné mladých lidí, co si tady dělají pikniky a čekají na západ slunce. Kvůli jakési mezinárodní události byl ale dobře hlídaný areál pro veřejnost na dva a půl měsíce zavřený. A tak lze mladé najít na některém z náměstí, třeba na tom, kde jsou snad desítky kašen, nebo v už zmíněné studentské čtvrti.

Bukurešť sama je město, které se od lidové popravy diktátora a jeho ženy patrně dosud nevzpamatovalo. Je to město rozbité, smutné a nevzhledné. Paneláky v centru města i spousta domů jako by nikomu nepatřily. Jen kousek od hlavních tříd jsou popraskané chodníky, někde vytrhaná dlažba, proluky, na jejichž využití si nikdo netroufá. Kdysi honosné budovy střídají domky balkánského stylu a kostely s byzantskými prvky. A přece se tu najde autentické místo, které by si zasloužilo slova chvály – historické centrum jako vystřižené z orientálního průvodce, jímž se Bukurešť hlásí k Balkánu, bohužel však znetvořené restauracemi moderního střihu bez respektu ke geniu loci.

A všechno všecičko, staré i novější, historické i historizující, autentické i kýčovité, je posprejované. Sprejeři celého světa zřejmě museli mít nedávno v Bukurešti sjezd.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Abych byl spravedlivý, ten pán odnaproti si taky může myslet leccos. Nejdřív jsem dlouho hrabal v batohu, protože kdykoli něco hledám, mám problém to vyhrabat, pak jsem dlouho hledal zásuvku, abych se ujistil, že telefon bude moci být kdykoli nasycen, od začátku cesty ťukám do mobilu, pak jsem zase hledal zásuvku, protože jsem zapomněl, kde jsem ji předtím našel, a pak jsem se znovu pohrabal v batohu, abych našel vlhčené ubrousky, protože jsem při tom ohmatal kdeco a na Balkáně si na úklid nepotrpí. Mimochodem, nenašel jsem je.

Vlak do Budapešti vyjel jen o minutu později, jaký div! Jsem zvědavý, kolik toho nabereme po cestě. Vyfasoval jsem spolucestujícího, který výlet pojal jako uspokojování živočišných potřeb. Jen co jsme se rozjeli, urputně se dral na záchod před někoho, kdo tam chtěl jít taky. Pak si sedl a od té doby jí. Nejdřív schroustal mrkvičku, pak si dal bagetu a zapíjí to džusem. Ještě nějaké položky z celého spektra chybí, uvidíme, co bude následovat.

Průvodčí nedisponuje čtečkou čárových kódů, takže mi sebral telefon, chvíli zíral na jízdenku a pak mi ho vrátil. Veselé příhody!

Skončit v Bukurešti přes noc bez ubytování bych asi nechtěl a už vůbec ne na severním nádraží, i když hala nevypadá tak ošklivě, jako vypadal boční vchod, ze kterého jsem vylezl. Nějací dva sekuriťáci v devět večer zvedali dost neoblomně takovou starou babičku s taškami. Naštěstí už mám místenku (za tři eura) až do Budapešti. Zítra po poledni bych tam měl být. Krásný výlet na Balkán bude u konce.

Ne, pivo jsem si nedal a dnes abstinuju, i když v batohu tahám Prahu z Craiovy, ale aby to zmatení jazyků bylo ještě větší, popovídal jsem si s polským taxikářem o českém pivu a cestování, když mi předtím jeho rumunský kolega nabídl svezení. Jaké národnosti byla ta ošklivá stará paní, co mi vzápětí nabídla sex, to bohužel nevím. A vlastně ani nevím, jakým jazykem mluvila, tak nějak tuším, že to jedno slovo, co řekla, bude univerzální.

Jestli měl Babylon někde pobočku, muselo to být Rumunsku. Zdejší mluvený jazyk připomíná italštinu, severní nádraží se řekne Gara de Nord, podobně jako ve francouzštině, a místo Ano tady odpovídají jako v ruštině. Bezplatná WiFi mi připomněla němčinu. Anglicky tady mluví sporadicky, a když už, většinou hůř než já. Ale odzbrojila mě maminka s dítětem, co mi na méďu koukajícího z batohu řekla, že je dobrý nápad vzít na cesty kamaráda. A řekla toho víc a mluvila sakramentsky dobře. Mnohem líp než já.

Tohle jsem na náměstí Sjednocení povečeřel a pak si to koupil i na dlouhou cestu vlakem, což jsem jako stylovou pochvalu řekl prodavačce, ale moc ji to nezajímalo. Jmenuje šéf to luca. Jasně, je to variace na párek v rohlíku nebo bagetu, ale to těsto vypadá, že by mohlo oněch x hodin vydržet relativně konzumovatelné. Přede mnou si to kupovala dvojice rusáků.

Hlavní nádraží tohle asi nebude…

Jakmile se člověk vyspí a má pocit, že může přenášet hory, a navíc má čas, začne mít roupy. Samozřejmě to ve vlaku do Bukurešti, který jel dost dlouho, abych se v něm chtěl nudit pohledy na rumunské roviny a toulavé psy, postihlo i mě. Začal jsem uvažovat, že bych se přece jenom vydal do Sofie. Znamenalo by to vrátit se v noci do Craiovy, tam počkat skoro pět hodin a pak jet s jedním přestupem v Bulharsku. Tak to zkrátka je – Bukurešť a Sofie jsou od sebe vzdálené jen 350 kilometrů, ale cesta vlakem mezi nimi zabere asi 17 hodin. Existuje rychlejší spoj, jen s jedním přestupem, ten jezdí jednou denně a zabere asi 9 hodin. Kdybych měl ten čas a roupy dřív, třeba by mě napadlo jet nejdříve do Sofie a odtud do Bukurešti, ale moc času bych stejně neušetřil. Ale aspoň by nevypadal tak obludně jízdní řád mezi Sofií a Záhřebem, kam plánuju jet potom, který ukazuje 34 hodin 32 minut. Pokud všechno pojede…

Z avizovaného 66minutového zpoždění se nakonec vyklubalo zpoždění 86minutové, ale těch 20 minut tady na Balkáně nehraje roli (ne že by v takovém Německu hrálo). Do vlaku jsem nastoupil bez místenky, ač mě aplikace varuje, že ji budu potřebovat, ale po zkušenostech ze včerejška jsem usoudil, že ani to tady snad roli hrát nebude, a že to tedy risknu. Můžu se ostatně vymluvit na to, že jsem nevěděl, jestli ten vlak vůbec přijede. Je nás tu dost, ale úplně plno není a na moje místo se zatím nikdo netlačí.

Vlak vyjel už ráno ve tři čtvrtě na šest (snad) z města Deva, takže ten, kdo si odtamtud chtěl udělat výlet do hlavního města, musel si pěkně přivstat. Žádný výstřelek moderní techniky to není, ale už je za půlkou, tak snad tam tou šnečí rychlostí dojede.

Kdo říká, že Rumunsko nepatří k balkánským zemím, ať se jede podívat třeba právě do Craiovy. Geograficky to možná není úplně dobře, ale stylem to sedí dokonale. Domy jsou tu napatlané jeden na druhém, ulice přeplněné, všechno je neuspořádané, řidiči parkují, kde se jim zamane. Nikoho netrápí, že je to všechno omšelé, staré a špinavé, obchody netrpí přehnanou okázalostí a jako takový tu poslouží kdejaká jen ledabyle označená budka. A mezi tím vším občas nějaká babka nebo stařeček sedí na stoličce a buď rovnou žebrá (včera jsem jedné, co seděla před vchodem do „mého“ paneláku věnoval dvě lei), nebo to maskuje prodejem bylinek, ovoce nebo nějakých cetek. Těžko skuhrat nad tím, že můj vlak má zpoždění přes hodinu, když na příjezd jiných se tady na nádraží bez jakéhokoli náznaku označení nástupišť čeká ještě déle. Ale je tady levně a kafe místo 120 vyjde na pětinu. I tohle je Evropská unie!

• 

• 

Ráno v Craiově bylo ospalé a pomalé, protože večer jsem si řekl, že nebudu spěchat. Usnul jsem při rozsvícených světlech a u rozpitého piva, ale budík jsem si prozřetelně nařídil – až na desátou hodinu, to kdybych spal tvrdě – a řekl jsem si, že to nechám osudu. Vzbudil jsem se mnohem dřív, ranní vlak bych asi stihl, ale jak říkám, není kam spěchat. A tak jsem si mohl v klidu dát snídani a naladit se na překonávání dalších milníků a pokusit se o urvání místa ve vlaku, který měl odjet v 11 hodin. Jenže pokud to dobře chápu, mohl jsem si dát na čas ještě víc: aktuální zpoždění je 66 minut.

Můj cíl na tento den je dojet do Bukurešti, odpoledne si ji prohlédnout a nočním a dopoledním přímým vlakem se přesunout zpátky do Budapešti. V aplikaci jsem si mezitím naklikal cesty na dny další, ale moc nevěřím tomu, že se mé cíle podaří železničářům splnit.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den bláznivý a intenzivní jako všechny předchozí, ale tak to prostě má být! Vlekl se stejně jako vlak, který 586 kilometrů urazil za 12 hodin. Vystoupit v Craiově a zůstat tu do zítřka byl dobrý nápad, těch 19 628 převážně budapešťských kroků se mi nesmazatelně vrylo do pokožky. Budu mít co opečovávat. Kromě projetého Maďarska a Rumunska (a toho fest) jsem dnes jemně lízl i Srbsko, na což mě upozornil T-Mobile, takže jsem na jeho SMS o strašně drahém volání a hlavně datech musel bryskně zareagovat vypnutím internetu. Právě ve chvíli, kdy si nás – v pátek večer – podávala jedna netrpělivá klientka. Klasika!

Vzhledem k tomu, že bych dal dnes zavděk lecčím, můžu apartmán, ve kterém dnes složím hlavu a který je jen asi 20 minut od nádraží, považovat za mimořádný luxus! Za normálních okolností by se mi ovšem leccos eklovalo, čisté nádobí ze skříně bych si omýval dvakrát, a ne jednou, viděl bych špínu a všelijaké jiné mouchy… Takhle jsem ale docela v pohodě, na znamení čehož jsem si v blízkém Carefouru koupil párky a Staropramen s Prahou (taky od Staropramenu) a za chvíli usnu jako kladivář po rozcvičce. Sprcha mi udělala dobře, jen nohy pořád bolí a na chodidlech jsou puchýře. Nevím, jestli tohle půjde rozchodit. Ale aspoň se můžu kochat fotkami Dunaje a přemýšlet, koho vlastně napadlo, abych se do té zpropadené Bukurešti vydal. Nic naplat, Balkán bylo třeba zažít na vlastní kůži.

Víc než dvanáct hodin v jednom vlaku, když člověk sleduje opravdu pomalu ubíhající krajinu kolem sebe a vidí, že průměrná rychlost sotva přesahuje padesátku, je peklo na zemi. Z jízdního řádu se to vyčíst dalo, rozhodl jsem se pro to sám, takže dobře mi tak. Ani nevím, jestli tu Bukurešť vlastně ještě chci vidět. Mám sto chutí se ještě dnes vrátit do Budapešti. Jenom by to nebylo dnes, ale až zítra. Ubytovatelka slíbila, že počká do půl desáté, takže mám trochu rezervu.

Je třeba přiznat, že před pár hodinami jsem se rozplýval na kopcovitou krajinou a skalami dmoucimi se nad údolími. A když jsme se těsně přiblížili k srbským hranicím a jeli podél Dunaje, byl ten pohled na majestátní řeku úchvatný. V noci v Budapešti tak široká nebyla.

No, zase bude dobře. A když už nic, za měsíc už mi ten Interrail nebude platit. Stačí vydržet!

Hloupá situace. Během cesty jsem si našel a rezervoval apartmán v Craiově. Schválně jsem hledal poblíž nádraží, abych ráno mohl včas vyrazit do té ztracené a pořád obrovsky vzdálené Bukurešti. Do požadavků jsem napsal, že možná přijedu později než v devět. Majitelka mi volala, že mají podmínku (asi kvůli těm potížím s hosty přes Airbnb) ubytovávat do devíti. Moc tomu nerozumím, jestli mě chce zároveň uspat, abych nestihl dělat bordel, ale budiž. Doporučovala mi, až si za maximalně dvě eura vezmu taxík, jenže zároveň má další hloupou podmínku, a to zejména musím platit v hotovosti. Bohužel nejsem superman a nezvládnu zároveň objednávat taxi, vybírat hotovost a dopravovat se včas k apartmánu, takže jsem bez ubytování a jdu hledat jiné. Další možnost je jet až do Bukurešti a tam to nějak přežít, ale to je pochopitelně blbost, protože to bych nepřežil.

Kdepak, to, že vlak z Budapešti do Bukurešti jede skoro 16 hodin, nemá na svědomí množství zastávek ani dlouhé pauzy. Za to, že ta cesta trvá tak pekelně dlouho, může jen a pouze hlemýždí pohyb. Průměrná rychlost superrychlíku je totiž něco přes 50 km/h. Jet za takových podmínek do Sofie by byla sebevražda zešílením. Ale v každém případě musím dojet ještě zpátky, pokud vůbec dojedu aspoň do té Bukurešti.

V Temešváru stojíme půl hodiny. Byl jsem chvíli venku, ale jeden nikdy neví, tak jsem si radši všechno sbalil, protože jeden nikdy neví. Označení vagonů zmizelo a lidi jsou zmatení. Ptají se mě na číslo vagonu. Cedule na nástupišti rumunští železničáři pro jistotu zakryli. Internet ve vlaku už dávno není. Začíná mě to bavit, a to zdaleka není konec, do Krajovy zbývá něco přes šest hodin a do Bukurešti devět a půl. Ale vyjíždíme na chlup přesně, byť rychlostí 5 km za hodinu.

Rumuni to berou důkladně. Nejdřív prošel průvodčí a pět minut po něm ještě revizor. Předtím tu byli dva Maďaři a asi čtyři plus dva celníci. Jsem zkontrolovaný skrz na skrz.

První rumunská vesnice a už za sebou mám druhou pasovou kontrolu. Maďarům nejvíc vadil člověk, co má nějaké povolení k pobytu v Lotyšsku (ale odkud je, nevím) a jede do Temešváru, Rumuni si podávají Kostaričana, který jede do Turecka, ale pět dní hodlá strávit v Bukurešti. Skoro o polovině lidí ve vagonu už něco vím.

Kdepak záchody na nádraží v Budapešti! Ty byly proti tomu, co si vezeme vlakem do Bukurešti, vypulírovaný pokojíček princezny Sedmikrásky. To nejeklovatější překvapení skrývají dveře vagonu 433 vlaku IC37 označené WC. A vzhledem k tomu, že to po cestě těžko někdo bude uklízet, když to zjevně nedělali už dost dlouho, nechci vidět, jak to bude vypadat za dalších 12 hodin.

Jen Lajos Bács asi ví, proč jsem si na tenhle vlak (co vyjel z šestiminutovým zpožděním) musel pořizovat místenku. Možná je to tím, že se blížíme k Moldávii (nic proti). Průvodčí ji vidět nechtěl a v celém vagonu je nás všehovšudy pět a půl, respektive jestli dobře počítám, tak přesně šest. Cítím se tady tak sám, že jsem si dovolil ulevit těm svým oťapkaným nohám. A taky můžu používat zásuvku naproti, protože ani jedna ze čtyř u mé čtveřice sedadel nefunguje.

Už mi to došlo. Budapešť a Bukurešť jsou od sebe vzdálené asi 900 kilometrů. Vlak Intercity (!) jede místy rychlostí kolem 120 kilometrů. Přesto pojede přes 15 hodin. Jak je to možné? Řešení této slovní úlohy je v jednom maďarském a v jednom rumunském specifiku. To maďarské je, že zastavujeme v každé díře, kterou po cestě vede železnice. Vážně: Csardaszallas, Mezőbereny, Murony, Bekecsaba a tak dál. Rumunské specifikum spočívá v detailu, že sice malé vesnice projedeme, ale v některých městech budeme čekat. Třeba v Curtici za hranicemi 20 minut, v Temešváru skoro půl hodiny, … Minutka k minutce… A další pes bude zakopaný v tom, že Maďarsko a Rumunsko zřejmě leží v jiných časových pásmech.

První den jižní etapy skončila chvílí podle půl jedné v Budapešti. Kromě Česka jsem během ní najel vlaky 357 kilometrů a přejel dvě země. Nahodil jsem 30 917 kroků, za což může hlavně Vídeň a krátký přechod přes hranice.

Největší bizár Budapešti na závěr jsou toalety na tom slavném východním nádraží (respektive to, co tady za ně vydávají). Karty neberou a chtějí buď 250 forintů (což nemám), nebo 1 euro. Ale hajzlbabka mi na pětieurovku vrátila a kupodivu 4 eura. Jenže to, co následovalo, nestálo ani za 1 forint.

Sedím ve vlaku, snad se brzy rozjede, ale aplikace kdovíproč ukazuje, že do Bukurešti dorazíme až po půl dvanácté večer, a přitom jízdní řád, který jsem dostal ve Vídni, mluví o půl jedenácté. To by na check-in v nějakém ubytování ještě stačilo, obávám se, že o hodinu později už bude šance, že o to přijdu. Zřejmě tedy vystoupím v Craiově o tři hodiny dřív a seženu něco tam. Bukurešť snad bude stát i zítra. Ale Sofii, na kterou jsem pomýšlel, budu muset vzdát, těžko říct, jak dlouho se budu dostávat zpátky, jestli se vůbec dostanu tam. Myslím, že to jako vhled do balkánské železniční problematiky bude stačit.

Krátce po šesté hodině je čekárna na nádraží otevřená a vytopená a sedm z osmi členů posádky spokojeně spí, až na jednoho všichni vleže tak, že každý zabírá jednu lavičku. Paní naproti hrozně štve pán o dvě lavičky dál, protože docela hlasitě chrápe. Hlavu si schovala do bundy a snaží se znovu zabrat. Zvučný reproduktor, jenž do toho spánku promlouvá jakýmsi podivným jazykem a oznamuje příjezdy a odjezdem, jí kupodivu nevadí.

Bezdomovců jsem v Budapešti potkal hodně. Většina spí v zapuštěných vchodech obchodů nebo činžáků. Jeden poklimbával ve výklenku před záchodě v Mekáči. Občas umí být pěkně vynalézaví. Tu jejich roli s nimi hraju pokorně a trpělivě, naštěstí s úlevou, že já to mám jen dočasně.

Kdo se vydá od budapešťského nádraží Keleti neboli Východ po Rákocziho ulici směrem k Dunaji, nemine centrum plné velkých zdobených domů, jejichž historický ráz tu a tam naruší moderní výstavba. V jednom i druhém jsou umístěné obchody, které v drtivé většině známe i u nás a které  mají vlezlou masovost v krvi. A nemine ani poněkud bizarní přehlídku reálného socialismu zabaleného do kapitalistického pozlátka, do kterého Maďaři už několik volebních období pod vedením Viktora Orbána halí pozůstatky zašlé slávy. Pravda, přehlídka je tím intenzivnější, čím víc se člověk blíží k nádraží, ale i dále do centra má ten skanzen svou vypovídací schopnost. Spousta budov je oprýskaných, neudržovaných, špinavých a zašlých. Tam, kde možná někdy byly obchody, zeje velmi často prázdno a podniky nahradila tma a posprejované výlohy. Ale třeba je to jen ukázka toho, jak hodně nás zasáhly protiruské sankce, které jsme sami na sebe uvalili a po jejichž zrušení Putinův přítel Orbán tak hlasitě volá. Buď jak buď, Budapešťští by si měli vyhrnout rukávy a širší centrum města trochu obhospodařit. A myslím, že s tím nemá co do činění skutečnost, že jsem ulici pojmenovanou po národním hrdinovi viděl jenom za tmy. Uznávám, že za denního světla by ta pouť ztratila aspoň ten strašidelný nádech, ale i tak by návštěva Budapešti po nablýskané Vídni byla docela šok.

Během noci není Budapešť tak neživá, jak se mi původně zdálo. Našel jsem i několik otevřených nočních barů a pár klubů a v jednom se to hemžilo mladými, až oči i uši přecházely. A bezkonkurenčně nejčastějšími typy podniků, které snad nikdy nezavírají, jsou kebabárny a rychlopizzerie. Já jsem ale jejich svodům odolal a přesně ve 3.33 jsem si koupil svačinku a kafe v McDonaldu. Už jsem myslel, že tam chvíli vydržím, když mě přesně ve čtyři poslala pryč gorila od vchodu, že zavírají. Mě už zkrátka vyhazují i z Mekáče!

Celou mojí noční anabází se vine magické číslo dvě. Jednak je Budapešť druhé město, které jsem na začátku své jižní trasy viděl. Celkově je to má druhá návštěva zde – a i ta předchozí se odehrála během noci mezi zbytečným školením, na které jsem sem byl tenkrát coby zaměstnanec vyslán. Dvě jsou města, ze kterých vzniklo toto souměstí. Odděluje je Dunaj, jenž je tady už opravdu hodně široký, a i když jsem původně myslel, že zůstanu jen v Pešti, přece jen jsem přešel most a aspoň na chvíli stanul i v Budě. Dvě byly i helmbrechtnice, které mi ve městě nabídly své služby a taky dvě věci, které bych v životě už nikdy neudělal, na které se mě ptal brzy ráno jeden podnapilý mladík. Řekl jsem mu, že je viditelně šťastný, že takhle filozofuje.

A dvě jsou ostatně i moje nohy, které dnes dostaly opravdu zabrat a jejichž chodidla a paty zavřené v plátěných botách s měkkou podrážkou volají o speciální kúru. Máme před sebou skoro 15 hodin cesty vlakem, tak třeba se vzpamatují, a pokud ne, budu jim muset dopřát pevnější boty.

Mladému opilému filozofovi jsem na tu otázku neuměl odpovědět, vychrlil to na mě bez upozornění. Měl jsem na jazyku aspoň jednu – že už bych si nikdy nekoupil jízdenku do Bukurešti se sedmihodinovým přestupem v Budapešti, ale jednak bych to musel vysvětlovat a jednak to tak úplně není. Možná bych teď odpověď vypálil snadno. Už nikdy bych si na náročnou cestu nevzal svoji pravou botu. A nikdy bych si nevzal ani levou.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Východní nádraží v Budapešti je prý největší vlaková stanice města na Dunaji a jezdí sem a odtud mezinárodní vlaky. Obojí dávalo naději, že by mohlo mít otevřeno buď celou noc, nebo aspoň dlouho. Jenže pohled na otevírací dobu haly jakékoli šance na přečkání noci zbořil: od 0.50 do 4.30 je zavřená. Halou navíc profukuje a pobyt v ní by zase tak pohodlný nebyl. Pokus strávit čtvrthodinu zbývající do zavření v čekárně jsem vzdal hned po otevření dveří. Čtyři bezdomovce bych ještě zvládl, ale na půl žerdi stažená sukně jejich stojící kolegyně, pod níž se rýsovaly její šmátravé ruce, už mi přišlo příliš. Zapnul jsem tallinskou mikinu až ke krku, oblékl bundu a nasadil kapuci a vydal se prozkoumávat noční město.

Vlak do Budapešti vyjel s 20minutovou sekerou, ale vyjel z Mnichova, tak bych se vsadil, kdo za to může. Nevadí mi to, každá minuta, kterou strávím v teple, bude dobrá. Co bych dal aspoň za hodinu, o kterou vyjížděl později vlak, kterým jsem chtěl jet až do Bukurešti! Dvojsedadlo sdílím s Asiatem, který se vrací z koncertu tchajwanského symfonického orchestru. I ten je rád, že vlak vyjel později, protože se představení protáhlo. Musel jsem ho ale vykázat ze svého sedadla, ty tři eura jsem jen tak do vzduchu nevyhodil. Jako jediný že širého okolí má roušku, což kvituju, protože i tak mi připomíná, že v Budapešti budu muset provést hygienu úst.

Osazenstvo vlaku je pestré. Že čtyřky odnaproti se ozývá ta podivná maďarština a někde vzadu rusák komusi řadí, jak se někam přemístit přes Rumunsko. Možná bude veselo. Ale zvyk nechávat po nocích ve vlacích rozsvíceno je vážně pitomý.

Asi bych se tu měl cítit jako doma, ostatně s Rakušany toho máme společného víc než jednoho dočasného ministra vnitra, ale tak, abych tu chtěl zdomácnět, na mě Vídeň nepůsobí. Tou pompézností mi trochu připomíná Helsinky, ale je to příbuznost jen zdánlivá. Jednak jsou Helsinky až příliš ospalé, chladné a ošuntělé a jednak mají přístav, který jim nakonec propůjčuje osobitost. Vídeň je načančaná, voňavá a na první pohled bohatá a dává to okázale na odiv. A je to město velké a nikde nekončící, že tady jeden nachodí spousty kroků, pokud se jako já rozhodne nevyužít stařičké tramvaje, které tady většinou jezdí, anebo metro, kterým se dá pohodlné dostat prakticky kamkoliv. A taky je to město kulturní, mají tady velké množství muzeí a galerií. Věřím, že Vídeňanům, těm je tady hej. Já ale odjíždím zase o kus dál. A zůstávám udiven, že vyjma letmých návštěv, během nichž jsme Vídeň minuli při cestě na Maltu a využili k přenocování před odletem do Tel Avivu, jsme tady ještě nebyli, když je to nejbližší hlavní město od nás.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Trampota s přejezdem do Bukurešti mě kupodivu z míry nevyvedla tak, jak by možná měla, po hladkém dopoledním cestování bylo beztak jen otázkou času, kdy se něco vyvrbí. Nadto jsem se mohl hned zatepla svěřit jednomu manželskému páru z Česka, který mě oslovil před vídeňským hlavákem. Pán začal německy, já jsem se nejdřív snažil přecvaknout na němčinu, ale pak jsem spustil anglicky a chvíli na něj mluvil, a když se zeptal, odkud jsem, mohli jsme si popovídat líp a tak nějak upřímněji. Možná tu sedmihodinovou pauzu (což tedy zní obludně, ale už jsem leccos zažil) v Budapešti využiju k tomu, abych se trochu připravil na Rumunsko – holt se vydávám na Balkán. Horší je, že v Bukurešti budu až před desátou, takže tomu musím přizpůsobit výběr ubytování, abych se mohl dostavit do půlnoci. Dva vlaky nicméně eliminují riziko, že se nedostanu k zásuvce, telefon už si říká o papání a powerbanky nevydrží pořád.

Hlavní nádraží ve Vídni je impozantní, ovšem jen svou velikostí, jinak je to tady bludiště a moc míst k sezení jsem tu zatím neviděl. Kdo ví, kde bych přečkal noc, kdyby mě to postihlo tady. Nakonec jsem našel pár laviček, a dokonce se stolky. Místo naštěstí bylo, a vzápětí mi došlo proč – ten stůl, u kterého sedím, vypadá velmi nevábně. Prostě navrch huj, uvnitř tak trochu fuj.

Což o to, fronta uběhla rychle a k pokladně jsem se dostal taky (a práci mezitím jakž takž stihl), ale místenku na večerní přímý vlak do Bukurešti už neměli. Nebyl čas přemýšlet a kombinovat, tak mám místenky dvě – na tříhodinový spoj do Budapešti a na patnáctihodinový do toho Rumunska. Jen mezitím musím počkat sedm hodin v Budapešti. Tak nějak cítím v kostech (a teď trochu i na těle), že dnes v noci dojde na jégrovky i čepici…

První komplikace jižní etapy je tady… Před pokladnami, kde si možná budu moct koupit místenku na další vlak, je fronta jako na maso. Před vchodem stojí několik zřízenců a evidentně to tam pouští po troškách. A mě samozřejmě začala honiteb práce.

Nádraží Františka Josefa, připomínka společné monarchie, je na severu, zatímco hlavní nádraží, odkud bych měl kvečeru odjet do Bukurešti, na jih od centra. Ideální příležitost projít si město, než si pořídím místenku.

Můj první opravdu rakouský vlak. Tichý a pohodlný, ladně se ploužící jižně od hranic s Českem, i když taky bez zásuvky. Jsem vlastně pořád skoro doma, i když už venku, na což mě znovu upozornil T-Mobile. A na téměř všech střechách vidím fotovoltaiku.

Po krátké procházce, tentokrát jižním pohraničím, jsem stanul na malém nádraží v rakouském Gmündu. Zatím tón jde hladce. Český vlak přijel přesně a kočár ÖBB jede přímo do Vídně.

• 

• 

• 

• 

Před Čerčany padla na krajinu hustá mlha, ale sluníčko to nevzdává. České Velenice jsou naštěstí ještě daleko a před Benešovem to vypadá zase veseleji. Vidím modré nebe!

Jak se slunce, v nastávajícím podzimu nesmělé a ospalé, vysoukalo zpoza mraků a naznačilo, že by mohl být krásný den, dostal jsem se s odcházejícím opojením z pobytu v Arnoštově garáži do cestovatelské nálady a začal se těšit na nové zážitky, přestože odjezdy jsou vždycky těžké a nervózní a vždycky musím zvažovat, jestli jsem na něco nezapomněl. Vybavení jsem tentokrát trochu probral a netahám s sebou věci, které jsem dosud vůbec nepotřeboval (adaptér do zásuvky) nebo které potřebuju zachránit, pokud někde sednu na letadlo (kapesní nůž, během dvou etap použitý jen zřídka). Naopak jsem přibalil spodky, kdybych musel někde mrznout přes noc, a dokonce čepici. Takové 4 °C ve Stockholmu holt jednoho vyškolí. Tak jako tak mi batoh přijde o něco lehčí.

Nikdy bych nevěřil, že může být v sedm ráno v pražském metru tolik lidí, kdybych si dnes ty vyvoněné figurky směřující do práce nemusel na vlastní nos zažít. Koukal jsem na ně jako vyoraná myš, ale večerní piva a panáky v garáži u Arnošta mi nedovolily žádná dilema ta, jestli je vhodné jet už teď, nebo bude lepší odložit odjezd na jindy. Všechny ranní úkony včetně nákupu jízdenky na Lužnici jsem provedl automaticky a cestujícím v kupé zvesela oznámil, že mě vyfasovali jako spolucestujícího. A vlak vyjel na minutu přesně. Jen tentokrát tenhle rychlík nedisponuje ani zásuvkami, ani wifinou. To mě teprve donutí šetřit energiemi!

Původně jsem se chtěl na jižní trasu vydat dnes, hned po pracovní schůzce, jako frajer, co černou aktovku vymění za modrý megabatoh a vydá se k hranicím. Domluvili jsme se ale s J., že pojedu až za dva dny, což mi během následujících 11 dnů poskytne vzhledem k jednomu státnímu svátku luxusních 5 dní volna. Jízdenku do Velenic jsem přesto ještě nekoupil, to kdybych musel nové pracovní povinnosti začít plnit teď hned. Ani to a ani rychlá objednávka dřeva naštěstí mou cestu neohrožuje. Dopoledne se ale ozval někdo, kdo na webu našel moji nabídku umění divů. Odevzdal jsem rozpočet a jsem trochu nesvůj. Nejsou to malé peníze a z vlaku a nádraží se to dělat nedá.

Během severní etapy, trvající od nástupu do vlaku v Řevnicích do vystoupení tamtéž přesně 9 dní a 3 hodiny, jsem navštívil 8 hlavních měst, i když v Berlíně jsem si jen protrpěl noc kvůli zrušenému vlaku, z toho pět poprvé. Byl jsem celkem v 8 cizích zemích a urazil jsem 2998 km vlaky (nepočítaje v to cesty po Česku), 470 km trajekty a 1150 km autobusy. Byla to trasa divoká a velmi intenzivní a přesto, že jsem se ocitl jen desítky kilometrů od zemí ve válečném stavu, ať už de iure (Rusko), nebo de facto (Bělorusko), kupodivu bezpečná.

Jižní etapa začne ve čtvrtek 22. září. Přes České Velenice / Gmünd pojedu do Vídně a odsud večer do Bukurešti.

Úskalí cestování už mě pronásledují i ve snech. Dnes se mi po dlouhé době něco zdálo, aspoň co si pamatuju, a jak by taky ne, když toho v posledních týdnech moc nenaspím. Odehrávalo se to v Tallinu, ale vypadalo to tam jinak. Setkal jsem se tam s jedním kamarádem. Bydlel tam, ale za žádnou cenu mě u sebe nechtěl nechat přespat, ačkoli jsem se ho na to výslovně zeptal a předtím jsme spolu vypili pár piv. Únava alkoholem byla značná a já jsem tím spíš potřeboval někde složit hlavu. Už dřív ale z nějaké obrovité tašky vytáhl několik svazků bankovek nejrůznější hodnoty. Byla to místní měna, snad marky (ve snu s tím člověk těžko může polemizovat) a bylo to opravdu velké množství peněz. Napadlo mě, že si při takovém bohatství můžu dovolit koupit jakýkoli hotel. Otevřel jsem Booking.com. Z displeje na mě do tmy noci svítily tři nabídky. Dvě byly obsazené a zbývala jediná – nějaká šatlava spojená s mučením za 5 marek.

Už jsem skoro doma, takže zbývá v rychlosti shrnout poslední den severní etapy. Byl to den plný čekání, které jsem naštěstí díky černé cestě mezi Schönou-Gränze a Děčínem o něco zkrátil, jinak bych se ještě příští tři hodiny trmácel přes hranice a nejrůznějšími vlaky na Prahu. Včetně noční cesty z Varšavy, která začala už včera, jsem urazil dalších 731 kilometrů (vlaky po Česku nepočítaje) a viděl několik nádraží. Na to v polském Zhořelci ovšem jen tak nezapomenu. Nachodil jsem pouhých 7 115 kroků.

Nedalo mi to a v Praze na hlaváku (to už mi nemohl nic naúčtovat, takový jsem hrdina) jsem zašel za průvodčím. Příště stačí, když si tu jízdenku po Čechách koupím z hraničního bodu Schöna-Graenze, abych se nemusel pašovat. V automatu na drážďanském nádraží ale zřejmě koupit nejde, přes internet určitě ne, jde to u pokladny (když jeden odhadne čas) nebo ve vlaku. Jako vždycky trochu nepořádek. A jsem zvědavý, co mi na to řekne některý z příštích průvodčích, potažmo ten, u kterého to budu chtít koupit poprvé.

Před zastávkou Libčice nad Vltavou směrem na Prahu je na bílém nádražním plotě velký černý nápis PROČ TO DĚLÁŠ? Kladu si tu otázku často s pokaždé na ni najdu jinou odpověď. Za chvíli budeme v Praze, jen má ten vlak zpoždění.

Průvodčí těsně před Prahou přišel, mně se v přeplněném vlaku nechtělo klást zbytečné otázky (jedné paní v uličce naúčtoval přirážku, takže bych dopadl stejně, pokud bychom se nedohodli), a tak zase nevím, na čem jsem.

Tak nakonec ze mě ten černý pasažér možná přece jenom bude. Ve 13.10 odjížděl z Drážďan rychlík Berlíner (jede až s Kielu). Měl jsem ještě čas, a tak jsem zkoušel v automatu koupit jízdenku mezi Bad Schandau a Děčínem nebo aspoň zjistit, jak se dá cestovat mezi Schönou a Dolním Žlebem. Jenže takovou jízdenku automat nenabízel a taky v aplikaci Českých drah chybí u většiny spojů přes hranice možnost koupit to přes internet. Možné to bylo mezi Bad Schandau a Ústím a tam byla cena asi 750 Kč. Pokud to tak je, je to pochopitelně masakr. Říkal jsem si, že v tom vlaku na Prahu odchytím průvodčího a zeptám se, než dojedeme do Bad Schandau, abych když tak stihl vystoupit a abych to věděl pro příště. Průvodčí tam byli dva, ženská a chlap, ale oba Němci – chlap to vzdal hned, ženská se snažila, ale mluvila tentokrát anglicky ještě hůř než já. Řekla mi, že český personál to od nich převezme v Děčíně a že si u něj mám tu jízdenku dokoupit či co. Nakonec jsem jí navrhl, že si koupím jízdenku z Děčína do Prahy, jestli to bude v pořádku. Asi ode mě chtěla mít pokoj, tak řekla, že bude. Přijíždíme do Děčína, tak čekám, co se bude dít, s nadějí, že když už nic jiného, aspoň budu doma o dost dřív.

Myslel jsem, že bych se dnes mohl z Drážďan svézt tak nějak civilizovaněji a jet přímo, jenže jsem zjevně zapomněl, jak ten Interrail funguje. Jakmile zvolím cestu až do Prahy, tedy do země původu, musím ji označit jako návrat a končím se vším tím cestováním. Jenže to já rozhodně nehodlám (ne, nestačilo mi to). Takže nezyde než se zase propašovat. V Praze budu k večeru.

Trochu toho adrenalinu na závěr neuškodí. Přesun po asi kilometrové trati z polského do německého Zhořelce trval přesně hodinu a 47 minut. První vlak vůbec nejel, druhý jel včas a málem ujel jedné ženě, co tam tu hodinu a půl a tak dál čekala taky. Kam mezitím zmizeli ostatní, to opravdu netuším. Zhořelec není místo, kde by člověk chtěl trávit čas. Vytrvám. Stejně bych někde čekal a aspoň zatím aplikace dostala rozum a tady v Německu ukazuje vlaky, které v Polsku nenašla. Už jsem myslel, že ze mě bude černý pasažér.

Samozřejmě jsem to s tou dochvilností polských vlaků přehnal a hned další vyjel o dost minut pozdě. Asi bych přípoj ze Zgorzelce na Goerlitz (obojí Zhořelec) stihl, ale musel bych se zorientovat nebo by mi musel poradit ten donchuán průvodčí, co laškoval s málo oblečenými slečnami vracejícími se z tahu. Ale stejně mám fóra a do Drážďan je to jen kousek. A odtamtud už trefím.

To bych netušil, kam všude mě ta cesta zavede. Jezdím regionálními vlaky po Dolním Sasku a báječně si to užívám. Poláci mají hustou síť vlaků a jezdí na čas. Aspoň zatím.

Do Vratislavi jsme přijeli včas, takže jsem se stačil zorientovat a podívat do aplikace a zjistil jsem, že do Zhořelce, kam jsem měl jet až za dvě hodiny, jede dřívější vlak. Nasedám tedy do něj a aspoň bych měl mít víc času na přestup. Jen si to zpestřím ještě jedním přesedánim, a sice ve městě Wegliniec. A ve vlaku je teplo a živo. Stejně jako ve Wroclawi, kde hned u nádraží buší divokými rytmy do ticha noci nějaký klub. Je to vůbec živé místo, skoro by se chtělo říct, že Vratislav nikdy nespí. Na hlaváku je spousta lidí a jenom ve 4:36 odjíždějí čtyři vlaky.

V noci jsem s Flixbusem ujel přes 500 kilometrů a docela se vyspal, takže jsem dnes celý den mohl strávit prohlídkou Varšavy. Jde o osmé navštívené hlavní město (páté během severní etapy) a protentokrát by to mohlo stačit. Ani dvě včerejší města během jednoho dne se Varšavě nevyrovnají nachozenými kroky – dnes jich bylo 41 769.

Poláci asi železniční vozový park pár desítek let neobnovili, ale zásuvka tu je (už jsem nějakou potřeboval, protože obě powerbanky melou z posledního) a Krkonoše vyjíždějí skoro přesně tak, jak mají, jen s asi tříminutovým zpožděním. Tak na shledanou, Varšavo!

Únava je pes a setsakramentsky o sobě dává vědět. A těch 30 kilometrů, které jsem naťapal po Varšavě, jaksepatří taky. Když já jsem ten Národní stadion, který tady kvůli mistrovství Evropy ve fotbale nedávno postavili, prostě musel vidět a musel tam jít pěšky, i když k němu vede metro nebo se patrně dalo jet i vlakem… Ale nedám se, domů to je už jen 750 kilometrů. Cesta vlaky mi sice tu vzdálenost prodlouží, ale i tak snad budu zítra spát, navíc vleže, a ještě k tomu ve své posteli.

Včerejší den jsem nestihl shrnout, tak pro pořádek… Dáno jsem unavený vylezl z autobusu v unavené Rize a ještě během dne se placatou krajinou do 300 kilometrů vzdáleného Vilniusu. Byl to bláznivý den, ale podniknout cestu do dvou hlavních měst zřejmě bylo nutné, abych se nezbláznil i já. Po obou městech, z toho v Rize i během noci, jsem nachodil 33 877 kroků.

Kdo by to byl ráno, když jsem kolem šesté hodiny vystupoval na šedivém, oprýskaném a vůbec nijak vábném nádraží Varšava západ, řekl, že tohle město bude nejpříjemnější překvapení výletu? Nečekal jsem nic, myslel jsem si, že Varšava je unylé, tuctové a nezajímavé město, které je zajímavé jen tím, že je to hlavní město Polska. Jako takové jsem ho dosáhl a musím říct, že jsem se hluboce mýlil. A jestli jsem někdy o nějakém městě řekl nebo napsal, že je to opravdu velké město, pak se omlouvám, Varšava je schopná předčit všechny ostatní i v tomto parametru. Velice mi připomíná Berlín, ten je ale kosmopolitnější a mnohem méně upravený. Zatímco v širším centru metropole Německa není problém narazit na místa nikoho, o Varšavě se to prakticky vůbec říct nedá. Jistě, směrem od centra k periferiím už toto hodnocení úplně neplatí, a západní nádraží je ostatně velmi výmluvným svědkem, ale centrum Varšavy je jednoduše úhledný. A město samotné nádherné. Je až s podivem, že mu dosud dominuje (a patrně to tak bude navždy, dokud tahle Stalinova pomsta nespadne) 237 metrů vysoký Palác kultury a vědy, památka na socialistický realismus. Naštěstí se k tomu Varšava postavila po svém a v okolí této ztopořené vzpomínky na socialismus rostou další a další výškové budovy. Evidentně si tu nedělají starost s tím, že by mohli přijít o panorama. Nejen na tom je vidět, jak obrovský kus cesty město za posledních třicet let ušlo. A říct se to dá o všem, na co tady návštěvník narazí – o historických i historizujících budovách, Královském paláci i Prezidentském paláci a celé ulici Krakowskie Przedmieście, o ulici Nowy Świat, která je široká a hostí lidi zvyklé sem chodit nakupovat i posedět v restauraci, o starém městě a jeho rynku (pro mě vůbec největším překvapení), promenádě podél Visly a spoustě dalších drobných maličkostí, na které je možné tady narazit, pokud se tu někdo zdrží jako já celý den a které kolorit města coby místa přívětivému ke svým obyvatelům dotvářejí. Varšava je prostě moderní město, které má budoucnost.

Škoda jen, že nevyšlo počasí, za slunečného dne by vznikly veselejší fotky.

Pamětihodnosti se můžou snažit jak chtějí, ale je to marné: největší zážitek poskytne veřejné WC za jeden zlotý (zřejmě standardní suma). Po vhození mince (čtečka karet nefungovala a já díky J., která nedávno zabloudila do Polska, mince mám) stačí stisknout tlačítko a otevřou se dveře a začne hrát hudba. Bohužel převzali repertoár z obřadní síně místního krematoria. Znělo to až mysticky, ale aspoň jsem se tam moc dlouho nezdržel.

Jen co jsem po několika dnech potkal prvního železničáře, už se zase dějí věci. Zvažoval jsem jet vlakem na Berlín, ale ten jede už v poledne a já přece jenom chci zkusit, jestli se venku nerozptýlí ta mlžná oblačnost, trochu si Varšavu prohlédnout a jet nočním vlakem do Wroclawi. (Jmenuje se Krkonoše.) Potřebuju místenku (podle aplikace za 6 eur), ale když jsem ji šel koupit, chlap na přepážce říká, že v 9.10 žádný vlak nejede. To je divné, tvrdím mu, protože před chvílí jsem ten vlak viděl na automatu. Zašel jsem tam tedy ještě jednou a vyfotil to. „Aha, ty chceš jet až v devět večer!“ zvolal vítězoslavně a vytiskl mi místenku. Za jeden zlotý…

Na nádraží jsem udělal hygienu nohou a zubů a cítím se trochu kulturněji. Úplně jiný člověk!

Na západním nádraží ve Varšavě není klid, naopak v šest hodin ráno je tu pěkně živo. Ale bohužel taky sychravo a deštivo. Skoro celou cestu jsem prospal, aniž bych se musel uspat pivem, které jsem si pro tento účel koupil ve Vilniusu. Teď si ho za odměnu ponesu s sebou v batohu. Každé kilo navíc je cítit.

Za chvíli odjíždí z Vilniusu přímý autobus Eurolines do Prahy. Je trochu zpožděný, ale zítra kolem půl páté večer bude v matičce stověžaté. Krásná představa! A měl bych to jen o pár set dražší. Jenže to bych vynechal Varšavu. Taky jsem si to mohl koupit jen do Bělostoku a odtamtud mi platí jízdenka… Tolik jsem toho mohl udělat jinak!

Tak Pobaltí je dobyto jednou provždy, a to včetně Helsinek. Žádná z dalších cest už nebude první. Ale trvalo to, to nepopírám – v nohách mám desetitisíce kroků, napsal jsem pár hodin a nohy mě bolí a prsty mám v botách stísněné, že střídavě brní, bolí a pálí. Až přijedu domů, dopřeju jim konejšivou lázeň a aspoň tři dny budu chodit bos. Možná jsem pro severní cestu mohl zvolit opačný postup a vydat se z Berlína na Varšavu místo do Hamburku. Jenže to ještě nevím, co mě zítra nebo pozítří čeká v Polsku. Podle aplikace bude třeba pro některé spoje rezervovat jízdenku, tak doufám, že nezůstanu ve Varšavě trčet jako v Kodani. Vždycky musí existovat způsob, jak se přepravit jinak, mně ale ta nutnost použít alternativy vlaků dost hnula baťůžkářským rozpočtem. Ale splnění cíle to vyžadovalo.

Nemůžu říct, že by mě Vilnius přímo uhranul nebo mě oslovil na první dobrou, ale dojem ve mně koneckonců zanechal, a velký. Už na pohled je to totiž město, které se činí a vyvíjí se správným směrem. Na jeho okraji nejsou žádné vyloženě nevzhledné periferie a i tady udává ráz městu výstavba, kterou hlavní město ke svému životu a obsluze obyvatel potřebuje. Samotné centrum pak má všechno, co potřebuje, a je to tady uspořádané tak, jak se ony potřeby měnily. Má svůj vévodský i prezidentský palác, hrad, židovskou čtvrť, centrum s nekonečným množstvím budov postavených každá snad v jiném slohu, nákupní třídy, parky, spoustu kostelů, ulici s hospodami jednou vedle druhé, zkrátka úplně všechno, co od moderního města očekáváme. Působí velmi vzdušně, a přitom nijak velkopansky. Domy sloh za stylem poskládané vedle sebe působí snad poněkud pitoreskně. Samozřejmě mu chybí moře, což těm, kdo moře potřebují k rozvášnění ze západu slunce, bude chybět. Mně osobně to nevadí. Co jediné Vilniusu schází a co oproti němu dělá v mých očích zajímavější Tallin, jsou ty uličky s barevnými domky táhnoucí se na vršek, odkud je na město tak nádherný výhled. Ale nebyl jsem nahoře na hradě, třeba by ten pohled stál za zaznamenání.

Je to zvláštní pocit, sedět v poklidu zešeřelého autobusového nádraží jen zhruba 20 kilometrů od běloruských hranic a na jednotlivých zastávkách terminálu, který čítá skoro 40 slotů, číst názvy měst jako Lvov nebo Kyjev. Ti Litevci neboli Litvani musí být klidné povahy. Rusáků jsem tu tentokrát nepotkal tolik jako v Estonsku nebo Lotyšsku, ale jsou tu a dělají hajzlbáby nebo prodavačky. Tak, jak to má být.

A litevština je zvláštní jazyk – často přidává koncovku nejen za obecná jména, ale i za jména vlastní, takže autobusy odsud vyjíždějí na Kijevas, Berlynas nebo Štutgaras. Já čekám na ten, co mě odveze na město Varšuva.

Ohromující! Z Vilniusu směrem na Polsko vlak jede a zřejmě bych mohl jet na jízdenku, jenže jezdí jenom jeden denně, a to krátce po sedmé ráno. Znamenalo by to nějak vydržet další noc, což by nemuselo s ohledem na nejistá spojení dál na východ znamenat protože mé rozpoložení nic povzbuzujícího,nebo si zaplatit hotel a ráno vstát brzy. Autobus je vlastně takový hotel a vlak v jednom, a navíc bývá spolehlivější, i když o tom do Vilniusu se to říct nedá. A to s námi ten rusák řidič jel, jako by nás ukradl. Volím tedy noční cestu do Varšavy, kde bych měl být ráno kolem sedmé. Ale aspoň mám ještě příležitost načerpat trochu podvečerních a večerní atmosféry Vilniusu a opatřit si zásoby.

Dosáhl jsem sedmého hlavního města, ve kterém jsem byl letos poprvé (jinak jich bylo samozřejmě víc)!

Každý má občas nějaké rozmary a já holt mám dnes ten, že jsem chtěl co nejrychleji sednout do autobusu a vypadnout z Rigy. Když už jsem jednou na cestě domů, proč to zdržovat? Jasně, mohl jsem tam pobýt, od dvou být ubytovaný v hotelu a vyrážet na procházky městem, sednout si do kavárny… Jenže venku je tak ukrutná zima a mně se po těch x hodinách strávených na nohou nechtělo to protahovat. Taky už se asi těším na vlak a na tu kombinatoriku, která mě čeká.

Flixbus (pořád mu nemůžu přijít na jméno a říkám mu Netflix) mi před chvílí poslal SMS a e-mail, že má autobus z Rigy do Vilniusu 119 minut zpoždění, a přitom vyjíždíme na minutu přesně. Buď se tesař utnul, nebo sedím ve špatném autobusu. Ale jak to, když je všechno digitalizované?

Já vím, že vztah člověka k určitému místu záleží na tom, za jakých okolností tam přijel, odkud tam přijel, a víceméně i na tom, kam se odtud vydá. Vím, že aby mohl město náležitě pochopit a poznat, nestačí mu na to jen pár dnů, natož pár hodin, a v tomto ohledu zůstanu možná Rize něco dlužit. Zažil jsem ji v noci, a to velmi intenzivně, a zažil jsem ji posvitání. Měl jsem možnost vidět, jak se město probouzí a jak se nesmělé ranní paprsky snaží na tváři lidí přes teplotu jen pár stupňů nad nulou vykouzlit úsměvy. A ano, i secesní čtvrť jsem viděl. Riga byla po celou tu dobu chladná venku i uvnitř a hlavně – byla rozbitá, ušmudlaná a unavená jak námořníkova žena. Přitom má to město takový potenciál! Stovky, nebo dokonce tisíce ohromujících budov, které dostala do vínku a které svědčí o tom, že to muselo být bohaté město, lákají k prohlídce. Jsou různorodé a často hravé a ve světle onoho ranního slunce dodávají mnohým zákoutím až magický rozměr. Jenže je to taková marnost. Rižané jako by si toho nevážili. Odjíždím z Rigy, aniž bych ji k sobě nechal promluvit důvěrněji, a zanechávám ji jejímu osudu stejně, jako jsem časně ráno pohrdl nabízeným klínem importované helmbrechtnice.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Nakonec jsem tu pitomou řeč přece jenom musel použít. Asi po dvaceti letech a je třeba přiznat, že dost zpotvořenou – dobře jim tak! Jinak bych se od paní za okýnkem nedozvěděl, co už jsem tušil: že mi je v Lotyšsku Interrail houby platný a že jediná možnost, jak se dostat do Litvy, je autobus. Ale řekla mi to ochotně, paní jedna uniformovaná.

Pobaltí, to je zjevně takový Balkán východu.

Sekuriťáci na rižském hlavním nádraží jsou taky pěkní šprýmaři. Anebo drsní chlapi, jak se to vezme. Do křížku bych s nimi přijít nechtěl. Spící osoby občas přijdou probudit – tu jednomu vezmou batoh s jakože s ním odcházejí, dokud si toho nevšimne, jiného zatahají za ucho. Jiný kraj, jiný mrav. Nádraží se pomalu probouzí, jen ti, které ti dva poťouchlí drsňáci otravují, se ne a ne probudit.

V autobuse jsem spal jen trochu. Občas někomu zahrál hlasitě mobil a hlavně se mi hlavou honily další plány. Už dříve mě napadlo, že doprava mezi Litvou a Polskem nebude jen tak, jenže uklidňoval jsem se tím, že když Interrail platí v obou zemích, to by v tom byl čert… V tom konejšivém teple a bezpečí autobusu jsem měl výjimečnou možnost přemýšlet, jak budu pokračovat – hlavně s ohledem na plánování noclehů a přesunů. Do Vilniusu to půjde snadno, Flixbus jezdí i tam. Dál jsem chtěl pokračovat vlakem, jenže jestli dobře koukám, Litvu a Polsko spojuje jediná železnice. Ta by mi normálně stačila, ale aplikace neukazuje nic, co by se dalo využít. Zkusím ve Vilniusu zjistit, jestli se dá nějak dojet vlakem do Polska, a pokud ne, nezbyde než až do Varšavy změnit způsob cestování a na vlak naskočit až tam.

A zase divní lidé. Ale co v tuto dobu čekat? Jeden mě oslovil východu z jednoho obrovitého podchodu, kterého kdyby nebylo, asi by nijak nešlo překonat křižovatku zvící tak jeden hektar. S dostupností pro chodce si tady zjevně hlavu moc nelámou. Ten kluk (mohlo mu být tak kolem oamadvaceti) se obroviteho mému očekávání jako divný člověk neprojevil. Škoda že mluvil tak rychle, mohli jsme si víc popovídat. Jeho už jistě ruština na gymplu nepotkala, takže anglicky mluvil dobře. Říkal, že Riga je pro masy, a doporučil mi navštívit Liepāju. A taky mluvil o depresích, darknetu (tajemné vrstvě internetu, kde se dá sehnat všechno včetně drog a obsahu, který byste fakt vidět nechtěli) a o tom, jak se živí levně koupenými potravinami, kterým prochází trvanlivost, a galantním somrováním, když někomu za nějakou drobnost nabídne peníze – a on většinou odmítne. Jestli to mám brát jako návod, nevím, během této cesty už na to naskočit nestihnu, stejně jako nezvládnu navštívit Liepāju. Ale možná je to dobrý tip, jestli sem někdy vyrazíme s částí rodiny (taková A. by o to zjevně velmi stála).

Mikina funguje, ale v jednom klubu v centru Rigy mají otevřeno od odpoledne až do šesti, tak jsem tam chvíli zabíjel čas nad kafem, což byla lepší varianta, zvlášť když tam tancovaly dvě Lotyšky, co tam kromě mě zbyly. Pro ně jsem byl pro změnu divný člověk já – ony na rozdíl ode mě určitě voněly.

No a voněla jistě i ruská helmbrechtnice Nataša, která se náhle odněkud zjevila, od níž se to tak nějak očekává a která mě začala balit. Jelikož já jsem v žádném případě nechtěl zkoumat, nakolik voní, zvednul jsem kotvy.

Ve tři čtvrtě na tři jsem z vyhřátého autobusu vystoupil v Rize. V noci to tam bylo ošklivé a všichni kolem mluvili nějakým divným jazykem, ale na to bych měl být minimálně od Švédska zvyklý. Jen se ty jazyky, které slyším, nějak často mění. U autobusového nádraží je nějaká průchozí chodba, na které je napsáno, že se od půlnoci do pěti zavírá, ale na to, že by tam nikdo neměl být, tam bylo velmi živo. Až do tří jsem si myslel, že zbytek noci tedy přečkám relativně v teple a ani svou novou mikinu nebudu potřebovat. Jenže ve tři přišli dva chlápci z ostrahy a všechny nás vyhodili… Oblékl jsem mikinu s šel to město prozkoumat dřív, než se probere do nového dne.

Severní etapa trvá necelý týden, ale mně to připadá, jako bych byl na cestě měsíc, tak moc je to intenzivní. A intenzivní je i zážitek z Tallinu. Zůstal jsem tam celý den, takže ať na večerní odjezd Flixbusem jsem žádného přepravce nepoctil svou přítomností. Nevadí, však na ně ještě dojde. A na co těšit se mají hlavně železničáři. Po Tallinu jsem nachodil 26 252 kroků. Hezky mi to šlape!

Stejně by mě zajímalo, kam se všichni ti mravenci, jejichž hemžení na autobusové nádraží neustává, pořád přesouvají. I když pro autobus, vedeme kterém sedím já, to neplatí docela. Včetně řidiče je nás tady přesně tucet a můj cíl je jasný: ráno se trochu vyspalý probudit v Rize. Mám před sebou asi 270 km jízdy a přes 4 hodiny odpočinku v teple. Osud tomu chtěl, že linka končí až ve Vilniusu, tak snad nebudu vyspalý a odpočatý jinde a až moc.

Já vím, že nejsem úplně nezaujatý, ale myslím, že jsem schopný odhlédnout od toho, že jsem 5 let byl e-občanem Estonska. Nebyl jsem totiž elektronickým Estoncem bez výhrad (estonský mail mi nefungoval a čtečka čipu na občance nejde odinstalovat z počítače). Bylo mi to k ničemu a dnes si rvu vlasy, že jsem radši za ty peníze, které mě to stálo, nekoupil bitcony… Tak jako tak ale chovám k Estoncům úctu, protože se jeví jako lidé nebojácní a hrdí. V takové blízkosti zla to beztak jinak nejde.

Zběhal jsem kdeco a můžu zodpovědně říct, že Tallin je překvapivě okouzlující! Zatímco některé periferie, třeba ta, kde jsem bydlel v hotelu, nabízejí velmi zašlou vzpomínku na sovětskou éru a ošuntělé bytovky tam střídají ještě starší dřevěné domy, jiné jsou ukázkou Tallinu budoucnosti – intenzivně se tady staví a buduje. Platí to zejména pro části města směrem k přístavu. Ale to nejlepší, co může Tallin nabídnout, čeká ve starém městě. Uličky a ulice táhnoucí se do kopce a zase z kopce lemují domy jako malované, pamatující ještě hanzovní slávu, s fasádami barevnými a pestrými, až oči přecházejí. Bez ohledu na to, jaký „mráz“ během dne panoval, atmosféra starého města, které si zachovalo velké části původního opevnění a svérázně do nich zabudovalo pozdější zástavbu, stojí za návštěvu, ať je to jakkoli daleko. Celá ta série překvapení, kdy se objevují další a další ulice s dalšími a dalšími domy, jako by nikdy neměla skončit. A pak když se jako zázrakem nahoře na kopci otevře výhled na celý Tallin a s ním i na kus Baltského moře, je to nádhera, která zalitá sluncem poskytne zadostiučinění.

Je tady všude, ten ruský hmyz. Ve městě, v obchodech, prostě všude. A Estonci je snad chtějí integrovat. Jedna Ruska mi prodávala oběd, další kafe – obě zaučované estonskými prodavačkami. A nejvíc jich je na autobusovém nádraží. Jedna obstarožní dáma mou dnešní zkušenost s jejich všudypřítomností korunovala, když se mě zeptala, jestli mluvím rusky. Málem jsem jí rusky odpověděl, že ne.

Při pohybu na sluníčku nebo uvnitř budov jsem měl tendenci to podceňovat, ale jakmile jsem se ocitl ve stínu, teplota vzduchu kolem 12 stupňů mě utvrzovala v tom, že úkol dne je jasný – sehnat něco teplého na sebe, ideálně i čepici. A když jsem pak potkal nějaký displej s předpovědí počasí a tam stálo, že v noci budou stupně dva (a dokonce pod nulou), bylo to o to naléhavější. V centru Tallinu ale žádná obchodní centra s lidovými oblečky nejsou, a tak nezbylo projít se někam víc na periferii. Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem včera z přístaviště kolem nějakých budov vypadajících jako chrámy konzumu šel, a tak jsem se tam vydal. A na ráno v Rize mám mikinu s kapucí.

Od rána, co jsem vyšel z hotelu, jsem nemohl narazit na žádný pořádný obchod, kde bych si něco koupil. Do kavárny se mi na snídani nechtělo (ač se běžně rád povaluji, na téhle cestě na to nemám pomyšlení) a nikde nebylo nic, co bych pozřel. Odnesly to poslední zásoby, takže jsem mohl před polednem říct, že jsem jakž takž po snídani. Pak jsem stejně dlouho hledal obchod – a našel jeden s teplým pultem. Takže obědové menu za 3 eura vypadá následovně: pečené brambory s mletým masem, sýrem a brokolicí (nějaká tomatová omáčka tam byla) a zelný salát. A batoh je plný jídla, kdyby se mnou náhodou cestoval strýček Příhoda.

Autobus jsem ještě nevyzkoušel, a Flixbus tuplem ne. Další cesta je po konzultaci s j. a J. narýsovaná. Aspoň do tří čtvrtě na tři ráno. A protože se musím připravit na chlad (v Tallinu fakt není nejtepleji), pro jistotu zakoupim teplý svetr.

Ráno vůbec nebylo dobré. Tříapůlhodinová noční směna u notebooku se na mě podepsala a ráno jsem se cítil polámaný a unavený, a venku navíc bylo 6 stupňů. Dost nevhodná kombinace, ale když už jsem na cestě, nemůžu si zoufat. Zahřál jsem se do zásoby sprchou a pomalu vyrážel, když jsem dole v přízemí narazil na zamčené dveře v průchodu k recepci. A nikde nikdo. Bouchal jsem, nadával, přemýšlel, komu zavolám… Po čtvrthodině jsem se odhodlal vyzkoušet jiné dveře – a ty vedly ven směrem do Tallinnu. Jsem vysvobozen!

Třináctý den cest charakterizovala teplota zhruba 13 stupňů, zatímco u nás bylo víc než dvakrát tolik. Ráno jsem začínal v Turku a finským rychlíkem najel jen 168 kilometrů, až mi bylo líto, že po této zemi jízdenku ani moc nevyužiju, a cestou jsem se aspoň díval, kam by bylo teoreticky možné cestovat na Interrail. Trajekt do estonského Tallinu urazil asi 80 kilometrů. A já jsem po Turku, Helsinkách a Tallinu nachodil 25 412 kroků. Dosáhl jsem hned dvou hlavních měst, ve kterých jsem dosud nebyl!

Hotel v Tallinu se bohužel původně zdál být blíž, než ve skutečnosti je. Těch 3,5 kilometru je po takovém dni docela štreka. Na první pohled se mi Tallin jeví jako moderní a otevřené město, ale zítra mu přijdu na správný kloub. Bohužel mi došly zásoby a mám už jen oříšky, sušenku a jablka, ale on do rána nikdo ještě hlady neumřel. Pro snídani se budu muset vypravit do nějakého obchodu, večer už byly zavřené, a stejně jsem spěchal, protože Booking.com mě varoval, že hotel přijímá jen do 22:00. Poslal jsem zprávu, že možná dorazím později, a pán sice neodpověděl, ale čekal na mě. Takže znovu manželská postel (méďa už leží), vlastní koupelna, wifi (však jsem v Estonsku!) a klid na spánek. Horší je, že venku začalo pršet.

Tak tady jsem taky ještě nebyl…

Helsinky jsme nechali za zádí a loď spokojeně vrní, jako by nevezla desítky kamionů a stovky osobních aut. Nás nebohé lidi snad ani nezmiňuju, my nestojíme za řeč. A zase ta přehlídka nejrůznějších nesmyslů, co se tady dají koupit. Ale žádné karaoke nebude, na to není čas, cesta trvá jen dvě hodiny.

Nemůžu říct, že by mě Helsinky uhranuly na první pohled. A neuhranuly mě ani na ten druhý a třetí už jsem jim nevěnoval. Helsinky jsou unavená stará dáma, která si vás jen těžko pustí k tělu. Je těžké ji pochopit, natož se do ní zamilovat, když toho kromě moře nemá moc co nabídnout. Centrum města je pompézní, ale je to pompéznost neuspořádaná, chaotická a možná až zbytečná. Třeba jsem to špatně pochopil a ve skutečnosti si takhle ledová dáma na nic nehraje, ale neměl mě kdo o tom přesvědčit – Helsinčané působí stejně chladně jako jejich město. Kéž by se uměli odvázat jako ta jejich Sanna Marinová! Já vím, že za to ti Finové nemůžou a možná by se nejradši s celou tou krásnou svou zemí někam odstěhovali, kdyby to šlo, ale blízkost Ruska je tu cítit. Ruští žebráci s harmonikami na několika rozích to jenom dokreslují. A aby toho nebylo málo, ještě tady jako jednu z hlavních atrakcí postavili ruské kolo.

Ale dejme jim čas, Helsinkám i jejich obyvatelům. Na jihozápadě města roste kousek od přístavu prakticky nové město. Třeba bude živější, než je současné centrum, a bude tepat energií.

Přiblížil jsem se Pobaltí (a jsem zhruba 200 kilometrů od hranic s těmi putinovskými hnidami) a koncentrace Rusů se zvýšila. A zřejmě bude hůř.

K terminálu trajektu do Estonska jsou to z centra Helsinek jen 3 kilometry. Samozřejmě jsem to došel pěšky. Myslel jsem, že bych mohl stihnout dřívější, a málem jsem ho taky stihl, kdybych se cestou kvůli fotkám a dalším zážitkům nezdržoval a pak se nechal zbytečně stresovat (úředník za přepážkou vyhrožoval, že bránu zavře za tři minuty). Rozhodl se počkat tři hodiny (čekání mi přece letos nedělá problém) a mezitím rezervovat nějaké bydlení v Tallinu a zařídit práci. To chlapík, co postával u pokladen, do toho šel, jen jsem za něj musel zaplatit jízdenku, protože neměl kartu, a vzít si od něj hotovost. Úředník mu dal slevu, o kterou jsem ho celou naopak připravil já, protože já naopak nemám hotovost, a tak jsem mu nemohl vrátit drobné. Když jsem vložil kartu do terminálu (platebního), chyběly mi na účtu peníze. Poslal jsem je tam a vložil kartu znovu a tentokrát zadal špatný PIN. Ale chlapík byl pořád v klidu. Měl pak jednu minutu, ale nikde tu nepostává a nehrozí na mě pěstičkou, tak to zřejmě stihl.

Konečně! Ale že to stálo námahy a sebezapření.

Na cestě mezi Turku a Helsinkami jsem překročil geografickou půlku severní etapy. Mám za sebou něco přes 2 500 kilometrů, které bych musel absolvovat, kdybych se mezi navštívenými městy pohyboval nejkratšími trasami, a ve všech ohledech se začínám vracet. Z Helsinek už mě navigace vede přes Pobaltí.

V Turku jsem se zbavil toho odporného tmavého chleba z Dánska a na udělání sendvičů jsem použil toustový chleba z Turku. Tavenému sýru z Česka tam dělají společnost gouda z Kodaně a salám ze Stockholmu.

Vzbudil jsem se minutu před začátkem budíkových muk a vstávat se mi nechtělo. Prádlo, které jsem si včera vypral, jakž takž uschlo, ale když jsem ho porovnával, musel jsem usoudit, že to ruční praní mu moc nepomohlo. Nechám ho na dně batohu a použiju ho, když bude nejhůř. Dnes jsem vyrazil čistý a voňavý a odhodlaný. Dobrý spánek zmůže hodně.

Jen jsem musel projít Turku a dostat se do čtvrti Kupittaa – evidentně jde o dynamicky se rozvíjející místo, malé, ale nové nádraží je součástí skupiny několika na sebe nalepených obchodních a kancelářských komplexů. A pořád se tu staví.

Jestli něco těm Finům a Švédům závidím, kromě sexy premiérky, co se umí bavit (to v případě Finska), jsou to ta obloha s úžasnými tvary mraků. A k tomu ta příroda. Když si k tomu představím ještě ty tisíce jezer, dává to úchvatný koktejl, který se nemůže omrzet. (Foceno z vlaku, takže kvalita není nic moc.)

První den, kdy jsem nejel vlakem. Nemůžu říct, že by se mi přímo stýskalo, ale nezvyk to je. Místo toho jsem si užil poklidnou, zhruba 400kilometrovou cestu trajektem plným zábavy, komerce, luxusu, paradoxů a bizáru. Když počítám Česko a lehce střižené Rakousko a Nizozemsko, dosáhl jsem jedenácté navštívené země. Ve Finsku jsem poprvé v životě a v Turku jsem se octil dosud nejseverněji, co jsem kdy byl. Zítra začínám klesat na jih. Nachodil jsem 20 829 kroků a málem zmrznul. Na trajektu bylo chladno, a tak bylo těžké důkladně rozmrznout.

Co je štěstí? Štěstí je to, co jsem měl dnes k večeru. Z trajektu se před přistáním vyrojily možná stovky lidí. Kde byli všichni po celou dobu schovaní, to tedy opravdu netuším, možná se toulali po prodejnách módy nebo v herně na 5. palubě. Já jsem si vystačil se svou šestou, kde jsem se vyrovnával s časovým posunem o jednu hodinu dopředu a připravoval se na rychlou cestu přes Turku na jeho předměstí s názvem Kupittaa. Jenže mezitím mi v Helsinkách vyprodali cenově dostupné hotely či hostely a v Turku se objevila nabídka, která se neodmítá: apartmán s manželskou postelí, vybavenou kuchyní, obývákem, televizí s Netflixem a obrovskou koupelnou za 35 eur. Hned po zaplacení přišly instrukce, že klíč je schovaný v boxu za číslem parkovacího stání u červeného domu v ulici Fleminginkatu. (Byl to kvíz!) Z přístavu to sem bylo jen kousek a cestou jsem potkal obchod. Nechtělo se mi ani do vaření špaget, tak to skončilo u párků, ale po pár dnech je to dobrá změna. Mám to tady za odměnu – za ty strasti zažité během předchozí noci. A za odměnu mám i ty čtyři třetinky piva po euru čtrnácti, protože víno, o které si ten slavnostní okamžik říkal víc, tady v normálním obchodě rozhodně neseženete. Zjevně je těžké být ve Finsku alkoholikem. Ale vzhledem k pohodlí se mi odsud zítra bude těžce odjíždět, i když nemusím spěchat. A máme tady u nás v Turku zajímavý hrad a roztodivné úkazy na obloze.

Bože! Na trajektu začala poslední fáze zábavy a probíhá karaoke párty.

Tak si tak říkám, jestli toho stresu při normálním režimu nemám dost. Tak určitě! Jenže Finsko je na dohled a tohle je trochu jiný než každodenní stres.

Ta naše Baltská princezna je jako město na vodě, tedy vlastně takový malý Stockholm, když už jsem ho tak nazval. Procházím se palubou číslo šest a kromě dalších obchodů s dárky, hračkami, laskominami pro děti i dospělé a šperky jsem narazil ještě na sál, kde se při živé hudbě tancuje.

Mám v úmyslu se dnes večer dopravit z Turku do Helsinek a tam si zaplatit hotel, protože další noc sledování spolunocležníků jednak nevydržím a jednak helsinský hlavák zavírá v noci na 3 hodiny a jednou už mi ta zima stačila. Napadlo mě podívat se, jak je to s nádražím v Turku, kdyby náhodou, a tak jsem zjistil, že mezi nádražím Satana, které je jen kousíček od trajektu, a Helsinkami jsou nějaké práce na železnici, takže vlaky jezdí jen na/z nádraží Kupittaa. A sakra! Naštěstí (pro tuto chvíli) je Kupittaa jen 5 kilometrů od Satany, takže bych to za hodinu a půl měl stihnout. A štěstí je i to, že jsem to zjistil včas. Ale nechval večera před tím, než jsi se naobědval. Tak jako tak musím dnes někam ulehnout, protože se mi na trajektu moc nedařilo pospávat.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Pomalu se na tom trajektu začínám rozkoukávat a zjišťuju, že to, co se mi ráno zdálo jako říše divů, mě udivovat nepřestává. Nad cestujícími, kterých bude maximálně pár desítek, počtem zjevně převažuje personál. Prošel jsem několika kavárnami, bary a restauracemi, prošel ulicí s parfémy, duty-free shopem a tak dále a tak dále a zakotvil v jednom z podniků. Vedle hraje živá kapela čítající tři muzikanty. Servis jako pro VIP za dvacet eur.

Tak lépe řečeno proplouváme kolem stovek Alandských ostrovů. Venku svítí sluníčko, ale dost fouká studený vítr. Ale co je to proti nočnímu mrazu…

Už to tak bude, když si toho všiml i T-Mobile…

Takže o. k., ale proč si na té lodi připadám jako Alenka v říši divů? Proč tady kromě barů, kasin, restaurací a obchodů nejsou normální místa k sezení? A proč jsem dosud potkal jen asi tři lidi a personál?

Znovu je těžké určit, kdy další den skončil, ale zakončeme ho na stockholmském nádraží ve chvíli, kdy mě odtamtud vyhodili hlídači. Z dánské Kodaně jsem se přes Göteborg přesunul do Stockholmu (oba Švédsko) a urazil přitom 658 km. Zejména po Stockholmu jsem nachodil 18 349 kroků. Jsem pořád ve Švédsku, ale s velkou nadějí, že večer budu ve Finsku. Pokud tedy neusnu před bránou (jako že gatem).

Dívám se na počasí, které panuje kolem terminálu, a nevěřícně hledím na displej. Jsou čtyři stupně (naštěstí nad nulou)!

Chvíli jsem byl v pohodě, ale pak se do mě ta svině mrazivá pustila plnou vervou. Hledal jsem nějaké závětří, ve kterém se ukryju, a snažil se hýbat. Záviděl jsem té osobě v tubusu a litoval, že jsem doma nepřibalil svetr. Asi v pět hodin přijel sekuriťák ve škodovce, ale dělal, že mě nevidí. Schoval jsem se do autobusové zastávky, kde bylo přece jenom asi o stupeň tepleji, a oblékl třetí vrstvu. Když už mě začaly zábst nohy a k té zastávce jsem pomalu, ale jistě přimrzal, dorazil mě baťůžkář, či co to bylo, který přišel v kraťasech. O půl šesté jsem šel jeho směrem. Lehce míjím hlavní vchod a otevírají se automatické dveře…

Jak již klasické! Krátce po půlnoci se osazenstvo stockholmského nádraží výrazně proměnilo, když denní cestující vystřídala noční směna povalečů a lidí, co se nemají kam vrtnout. Sedělo leželo nás tam několik desítek a já jsem nemohl zabrat, protože by to byla škoda. Připadal jsem si jako novodobý Jack London. Spektrum lidí, kteří se na lavičkách, ve Stockholmu naštěstí hojných, pokoušeli načerpat síly do dalších zmařených dní, bylo pestřejší než svět sám. Za mými zády hlasitě pochrupoval černoch v roušce, na lavici naproti šimral jakýsi šprýmař svého druha zmačkaným kusem papíru pod nosem. Jak rozpustilé!

Těsně po druhé narušila klid noci parta uniformovaných svalovců. Jeden spolunocležník mi pokynul, že je čas jít. Byl jsem na to připraven. Oblékl jsem si ještě jednu vrstvu a vykročil do chladné, ba přímo mrazivé noci. Jsem asi zhýčkaný, pomyslel jsem si, vždyť ještě před chvílí chodili někteří venku v tričku s krátkým rukávem.

Vydal jsem se po směru, kterým mě vedla navigace od Seznamu. Když jsem asi po sto metrech narazil na zamčený park, usoudil jsem, že mě čeká dlouhá cesta, a rozhodl se raději podstoupit noční cestu k trajektu. Utěšoval jsem se myšlenkou na čerstvé horké kafe, které si objednám v baru u terminálu.

Mapy od Seznamu byly poťouchlejší, než když mě před Dolním Žlebem vedly do kopce ke studánce. Evidentně volily cestu zbytečně složitou a tam, kde já jsem ve skutečnosti viděl přímou ulici, ony navrhovaly zahnout nejdříve doprava a pak doleva a naopak. Vrcholem všeho navigování bylo, když mi na jednom kulaté náměstí radily vyjet na kruhovém objezdu prvním výjezdem. Přes to všechno se mi terminál přiblížil rychle, protože jsem hbitý chodec a Mapy odmítly zvolit pro mě delší, ale zato horší cestu.

Noční Stockholm je město taxikářů. Co jsem taky mohl čekat od země, kde mají prohibici? Několik drožkářů významně pozastavovalo, když mě míjeli, a jeden dokonce otevřel okýnko a ptal se, jestli nechci svézt. Ale já jsem si přece nemohl nechat ujít procházku prázdným nočním Stockholmem a několika místními sídlišti, navíc s tak báječnou společnící, jako je navigace od Seznamu! Uznávám, že tam, kde bylo na výběr, raději jsem šel světlejší ulicí nebo místem, které vypadalo, že tam někdo bydlí. A tak došel jsem až na jeden z mnoha krajů města – rozestavěný a neutěšený. Tak jestli odsud pojede loď do Finska, zapochyboval jsem, tak to bude zázrak. Lávka přes železniční koleje mě vyplivla hned u tubusu, chodby, po které se pochoduje na trajekt. Byl dlouhý a tichý a osvícený neony propagujícími hampejzy. Bylo tam docela teplo. Cestou jsem míjel osobu zachumlanou v dece. Na zem odložila dámské pantoflíčky, a přesto bych řekl, že to byla žena. Ale hlavu jsem neviděl a v zemi, kde raději mají společné záchody, stejně jeden neví. Dával jsem si pozor, abych to nevzbudil. Když jsem ušel hodně desítek metrů, ukázalo se, že chodba končí ve vzduchu. Nezbylo než se kolem toho spícího stvoření zase vrátit.

Sešel jsem ze schodů na začátku tunelu a za vedlejší budovou se otevřel výhled na areál přístaviště. I když cesta k terminálu, zjevně nově zbudovanému, trvala ještě pár minut, byl jsem zachráněn! Jenže teplé čerstvé kafe nikde a venku zima jako na severu. Bylo půl čtvrté ráno, terminál prázdný a zamčený a na dveřích nápis, že otevírají ve tři čtvrtě na šest.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Hlavní nádraží ve Stockholmu je naprosto unikátní. Je obrovské, moderní a nechybí mu vůbec nic z toho, co byste na nádraží čekali, ale i nečekali a je to takové město ve městě. Do pohodlí letiště mu chybí už jen ty ranveje. Má ideální podmínky pro to, abych tady mohl strávit noc, ale kromě toho dvě mouchy.

Moucha první: Záchody jsou v suterénu a je do nich velkorysý vstup. Uvnitř je to neméně velkorysé – a smíšené. Vůbec tady nerozlišují na ženy a muže, patrně v té genderové progresivitě postoupili nejméně o pár úrovní výš, ale aspoň si člověk nemusí lámat hlavu, ke kterému z oněch 53 pohlaví vlastně patří nebo zda se právě cítí být velbloudem, nebo rozkvetlou kopretinou. Kabinky jsou jedna vedle druhé a včetně vstupu jde vlastně o jednu velkou halu, takže člověk tady člověk stráví intimní chvilku pěkně veřejně. Jde ostatně o veřejné WC, tak proč si nezaprdět pěkně společensky…

Moucha druhá: Hala se ve 2:15 ráno zavírá a otevřou zase až ve 3:00. Čeká mě tak příjemná noční procházka po okolí. J. mi ve Stockholmu našla ubytování v samostatném pokoji (a kromě toho samozřejmě pár ve společných, včetně jednoho ve smíšeném a jednoho v ženském) za více než přijatelný peníz, ale usoudil jsem, že bude lepší přečkat noc na nádraží, když bude tak krátká. Ráno před pátou musím vyrazit k přístavu.

Stockholm není jen město za vodou (Švédsko je co do HDP na hlavu jednou z nejbohatších zemi na světě), ale taky město na vodě. Rozkládá se na několika ostrovech které jsou vzájemně propojené mosty. Jsem si ale jistý, že je nikdo nikdy neprochodil pěšky. Tahle záležitost není pro chodce. A tak tu mají poměrně složitý systém metra a další hromadné dopravy včetně lodí. Já jsem ale pěšky šel, aniž bych měl ambice projít úplně všechno. Okamžitě po příjezdu je totiž turista náležitě zmaten a neví, kde začít a kudy se vydat.

Viděl jsem jak staré město, nazývané Gamla stan, kde se jeden na druhém tísní staré domy jako vystřižené z ilustrované knížky, tak Stockholm moderní, jehož centrem je široký a nesmírně pestrý bulvár Sveavägen. A zjistil jsem, že Stockholm je město rozmanitých možnosti, mnoha roztodivných kašen a taky město… laviček. Je jich tady spousta, takže je si kde odpočinout a udělat si piknik. A posedět se dá i na schodech u radnice nebo u hradu, odkud se dá v romantickém rozpoložení sledovat západ slunce.

A i veřejný pisoár tady má královský styl! Myslel jsem, že tudy jen prolítnu, ale nakonec jsem si to docela užil.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ve stockholmském Coopu jsem si dokoupil zásoby pro strýčka Příhodu. Trochu se mi hromadí, ale ten nikoliv dobrý dánský tmavý kyselý chleba aspoň můžu proložit bagetou.

První město, kde nebudu nastupovat do vlaku. Pokud se tedy někdy večer nebudu jen tak z nudy vozit sem a tam. Je tu viditelně i cítitelně chladněji, i Seveřani oblékli bundy a kabáty.

Na Švédsko roku 2018 si pamatuju jako na zemi s nekonečnými plochami smíšených lesů. Stejně tak působí i letos, kdy nejedu autem, ale krajina kolem mě ubíhá rychlostí skoro 200 km/h. Země má velmi nízkou hustotu zalidnění (je skoro šestkrát větší než Česko, ale má o něco míň obyvatel) a na cestě je to znát: lesy střídají lesy a ty zase lesy. Sem tam se objeví louka nebo pastvina, když se přiblížíme k civilizaci, ale měst je tady opravdu jen málo. Mezi těmi obrovitými zelenými plochami s lesy se tu a tam objeví vodní plocha. Už jsem nepochybně na severu. Stejně jako ve Finsku jsou i tady tisíce až desetitisíce jezer.

A nejkrásnější jsou ve Skandinávii mraky, stejně jako tehdy. Na obloze leží bílé chuchvalce a peřiny a tu zelenou scenérii doplňují modrou a bílou. Skandinávská trikolora je zeleno-bílo-modrá.

Abych si to náhodou nerozmyslel, čeknul jsem se na trajekt.

Evidentně bychom si všichni měli vzít příklad ze Švédů (ale z Dánů v podstatě taky). První vlak projížděl švédskými městy jako nůž ze švédské oceli měkkým máslem. Do některých stanic jsme přijeli dokonce dřív, a tak vlak hezky počkal a odjel na čas. Rychlík do Stockholmu vyrazil na minutu přesně. Zdá se, že se to hnulo a mířím kupředu.

Těším se! Většinu měst, do kterých mě druhá etapa dosud zavedla, považuju jenom za průjezdní, protože už jsem tam byl. Dokonce i Stockholm znám a dnes večer a v noci pro mě bude jenom zastávkou na cestě k novým objevům. Zítra, a teď už se tomu dá věřit, konečně zažiju něco nového!

Jakmile jsme projeli Öresundský most, který od včerejška velmi dobře znám, dali jsme se za Malmö na sever podél západního pobřeží jižního Švédska. Tam, kde se fjordy více zakusují do pevniny, bylo občas možné zahlédnout moře. Projeli jsme asi dvě třetiny „čumáku psa“, kterého připomíná Skandinávský poloostrov, a cestou už byla k vidění i jedna Ikea. Vystoupil jsem v Göteborgu, druhém největším městě Švédska. Když jsme tady v roce 2018 vystoupili z trajektu, přišlo mi to neskutečné – Švédsko jsem znal jen jako tradičního soupeře našich hokejistů na mistrovství světa. Vystoupil jsem z auta a postavil jsem se na švédskou zem. Bylo to jako ve snu. A včera jsem byl ve Švédsku dokonce několikrát… Stockholm je takřka na dohled, „stačí“ přejet na východní pobřeží. Z mapy se to nezdá, ale je to přes 400 kilometrů…

Přejeli jsme Lund, město s nádražím bez haly, takže jsem teď nejdál, kde jsem byl.

Cíl dnešního dne zní vzhledem k zakoupené jizdence na trajekt jasně: za každou cenu se dostat do Stockholmu. Minuty zpoždění vlaku do Göteborgu sice na tabuli na peronu už zase zlověstně naskakovaly, ale je to jen minut šest a vlak pojede skoro čtyři hodiny a na přestup mám hodinu. V měkké hotelové posteli jsem spal, jako když mě do vody hodí. Probudil mě až budík ve čtvrt na sedm, takže včas, abych stihl ještě jednu sprchu a hodil se do gala.

Barmanka pochopila a třetí pivo už mi natočila až těsně po okraj. No konečně! Usnu jako miminko.

Bláznivý den! Ráno bylo kupodivu plné optimismu a nových sil v žilách. Několikrát jsem byl ve Švédsku, abych skončil tam, kde jde začal ráno a skončil už včera. I tak jsem najel 184 kilometrů. Díky procházce po Kodani jsem nachodil 26 632 kroků, a to jsem ještě chvíli neměl hodinky. Večer nad pivem přemítám, co mě čeká zítra. Fouká studený vítr a sešeřilo se. Ale trasu mám teď aspoň do pozítří nalajnovanou. Kdo ví!

V supermarketu Netto mě oslovila nějaká slečna s piercingem, jestli nevím, kde mají vajíčka. Vypadám zrovna já na to, že bych mohl vědět, kde tam mají vajíčka?

Baví mě, jak mi při každém nákupu napíše Air Bank, že mi za placení kartou vrátí peníze. Celé jedno procento! Tu mám slíbené 2,20 za nákup jídla, jindy skoro 17 korun za ubytování. Ale největší úlovek je asi 35 halířů za záchod. To je fakt terno. Já vím, kdybych tady rozhazoval víc, počítalo by se to v jiných relacích.

Vymydlený, ponožky vyprané, méďa spí. Nakoupil jsem si na večeři i zítřejší svačiny a slíbil si, že jestli zvládnu práci dodělat dřív, než usnu, zajdu na pivo, ať se konečně cítím jako člověk. Carlsberg na rohu rušné ulice mají do devíti za cenu skoro jako u nás. Do té doby stejně usnu.

Prochodil jsem Kodaň tam a sem a překvapilo mě, co všechno jsme před několika lety byli schopní vidět s dětmi. My jsme ale tenkrát jezdili vodním busem. A jak na mě padala únava, začal jsem si v hlavě promítat následující dny a najednou mi den, který musím strávit v krásné a prosluněné Kodani, v mých rozvahách chyběl. Měl jsem to vymyšlené tak, že k tomu ledabylému pospávání během noci přidám několik hodin cestou do Stockholmu, a když tam druhý den ráno nasednu na trajekt, večer jsem v Helsinkách. Nebo nasednu ráno a budu tam večer? Navíc se v nabídce jízdenek na trajekt přestala objevovat levnější, denní varianta, a zbyla tam jen mnohem dražší noční. Všechno se mi motalo mojí znavenou myslí. Zvažoval, jsem, že se na hotel vykašlu, ještě dnes zkusím nějak vydržet, a abych v noci nezkolaboval, pojedu se dospat do Göteborgu a zpátky. Nakonec mě zachránila J., která mi od počítače našla velmi sympatickou cenu za denní cestu do Turku a odtamtud už mi jede vlak. A tak jsem si ji radši (už z hotelu) hned objednal, než zase zmizí. Kdepak, moderní baťůžkář nemůže cestovat bez internetu a bez podpory na telefonu. Na mně teď je nějak přežít zítřejší noc a v úterý ráno se nalodit. Ale z centra Stockholmu je to k trajektu jen necelá hodina cesty, zhruba tolik jako přes hranice mezi Schönou a Dolním Žlebem.

Bylo mi souzeno zažít tu princeznu i ve dne, a to intenzivně a dostatečně. Místenky na vlak do Stockholmu sice v Kodani koupit šlo, ale všechny vlaky na dnešek už byly obsazené, ať šikovný a velmi ochotný úředník místních drah kombinoval, jak chtěl. Nejbližší rezervace byla možná až na zítra. Taková situace není bezvýchodná, záleží na tom, jak hluboko chce baťůžkář sáhnout do kapsy. První možnost – sednout si do libovolného vlaku a vozit se, kam mě napadne, jsem ale zavrhl. Hlavně v noci už by mě nebavilo posedávat na nádraží nebo se vozit třeba mezi letištěm a hlavním nádražím. Další možnost byla vydat se domů a třetí odletět do Helsinek. Ta třetí se mi docela líbila, protože bych přeskočil Stockholm a vyhnul se jednomu trajektu. Leč po poradě s J. zvítězila možnost jiná: koupit si nejčasnější místenku a sehnat ubytování. Pravda, nákladově je to někde mezi, ale s ohledem na můj včerejší stav asi nejrozumnější. Vyspím se, udělám práci na zítřek, dobiju všechny myslitelné baterie včetně svých a místo nočního trajektu zkusím ve Stockholmu přečkat do rána a skočit na ranní. A pak se uvidí.

Hotel je hned u nádraží a dovolil jsem si luxus samostatného pokoje, i když koupelna je sdílená. Ale nemusím se bát o notebook a snad se i projdu po městě bez batohu.

Dánské ženy, ba i dívky jsou velmi otužilé! Mnohé (a je jich většina) chodí oblečené do tílek a topů s holými různými částmi těla už od samého rána. A jako bedlivý pozorovatel můžu prohlásit, že podstatná část z nich je schopná vydržet v tom i přes noc.

Abychom se tak neradovali, máme tu menší komplikaci. Vlak z Malmö do Stockholmu vyžaduje místenku. Její objednání jsem z pochopitelných důvodů nechával až na nejzazší chvíli. A když jsem ji chtěl v Malmö před vlakem objednat, napsal mi Interrail, že je pozdě. Nevadí, říkám si, pojedeš o hodinu později. Jenže ani na další vlak nejde místenka z nějakého (jiného) důvodu objednat online. A ani na další. A na další… Nádražní kancelář má v neděli otevřeno až od deseti. Tak teď, babo, raď! A baba radí jet zpátky do Kodaně, to je větší nádraží, a koupit to tam.

V Kodani (dá se říct, že už jsem tu byl potřetí?) jsem si stihl koupit cappuccino a snídani a nastoupit do vlaku, který jede přes Malmö. Tam bych měl vystoupit, jednak proto, že potřebuju přestoupit na vlak do Stockholmu a jednak proto, že v Lundu je to nepěkné nádraží bez haly a bez těch já se neobejdu.

Je teprve krátce po šesté a už dnes sedím v pátém vlaku – a naštěstí všechny jezdí včas. Díky těm několika poklimbávačkám jsem i trochu dočerpal síly a svou cestovatelskou budoucnost na příští hodiny nevidím tak černě jako včera. Opatrně si troufám říct, že mě to snad začíná zase bavit. Venku svítá a my za chvilku projedeme tunelem Öresundského mostu, který propojuje Skandinávský poloostrov s evropským kontinentem.

Stalo se to, co se stát muselo. V Lundu jsem nechtěl dlít spoustu času v chladu, a tak jsem nasedl do nejbližšího vlaku zpátky do Kodaně. A protože ve vlaku chladno nebylo, sedadla jsou tuze pohodlná a já už v předchozím vlaku klimbal, usnul jsem, a to tak tvrdě, že mě hodinky neprobudily. Naštěstí to udělal o dvě zastávky dál (v Østerportu, kodaňské čtvrti) průvodčí a ukázal mi cestu k vlaku, který mě odvezl zpátky.

Na nádraží ve švédském Lundu mě místní teenageři vítají vskutku stylově. Jeden zvrací do odpadkového koše a ostatní se mu smějí. Mě smích přechází vzápětí, protože nádraží nemá odbavovací halu a venku je poměrně krušno. Radši jsem měl vystoupit v Malmö…

Terminál, na kterém mě vysadil vlak, je maličký, ale bylo tam moc příjemně, tak nějak civilizovaněji. Dobrá příležitost k očistě a z té fyzické nakonec byla málem i duševní, protože moc nechybělo a už jsem si koupil letenku do Helsinek. Vyhnul bych se tak Stockholmu, ale cestu si zhruba o den zkrátil. Pak jsem si uvědomil, že mám v batohu nůž, který jsem letos dostal k narozeninám právě kvůli téhle cestě a o který bych jistojistě přišel, a myšlenku na pohodlné a rychlé cestování jsem zapudil.

Celkově devátý den (s ohledem na mé návyky hygienické duševní i tělesné, na které jsem tady víceméně pozapomněl, naštěstí ne bez přerušení) jsem překonal přibližně 800 kilometrů a pobyl ve dvou zemích (v Německu a Dánsku). Nachodil jsem 21 040 kroků a viděl dvě města – Hamburk a Kodaň. Po těch ani ne dvou dnech mám pocit, že jsem na cestách aspoň týden.

Ne, ještě jsem to nevzdal. To jen aplikace ukazuje, že by měl z letiště zhruba za hodinu odjíždět vlak do Stockholmu, kterým bych tam mohl být akorát tak včas, abych se v něm dospal, prohlédl si město a snad pohodlně stihl najít trajekt do Helsinek.

A když už jsme u letiště, Skyscanner pro změnu říká, že když bude nejhůř, dá se do Prahy jak z Kodaně, tak ze Stockholmu a ano, i z Helsinek odletět za necelé dvě hodiny za cenu, která je sympatická i pro baťůžkáře. Tak co já tady vlastně řeším?

Ještě později učinily přítrž mému spánku na hlavním nádraží v Kodani dvě lesby, které si vedle mě přisedly a bavily se hrozně nahlas, načež jedna z nich hlasitě říhla. A mou pozornost vzápětí otestovaly tři velké skvrny na zemi na různých místech nesoucí známky večeře, která nesedla.

Nočnímu spaní na kodaňském hlavním náměstí učinili přítrž:

• skupina jakýchsi perských, leč domestikovaných přistěhovalců, opanovavších lavičku vedle mě a tísnící se až na můj batoh s méďou,
• půlnoční ohňostroj,
• bezdomovec, jenžto si lehl na lavičku vedle, co chvíli vykřikoval cosi o policii v Malmö a psychiatrech a byl cítit víc než já,
• dva mladíci smrdící mi pod nos smaženou svačinkou,
• zjištění, že vlak, který aplikace ukazovala jako první ranní do Stockholmu, patrně nejede,
• opilý punker s reproduktorem na rameni hlučně propagující svůj hudební styl,
• mladý trans černoch balící mě na pivo,
• náhlá změna osazenstva nádraží ze slušných na podivné.

Kodaň je velká, neuchopitelná a majestátní. A v sobotu večer tepe a hýří všemi zvuky, jazyky a barvami. Všichni se vyšli bavit. Rodiny i maminky s dětmi, mladí, stáří, blázni i vážní. Každý chce být u toho, když na město padla tma a rozsvítila se noční světla. Partičky chlapců sotva plnoletých vyrazily za zábavou, jiní už sedí u slavnostní večeře nebo popíjejí pivo a drinky, dvojice i skupinky dívek míří do zábavního parku Tivoli. Živoucí jsou ulice, bary i restaurace. Jen rozloha města, která je opravdu dechberoucí, může za to, že se tu všichni ti lidičky rozptýlili a nemačkají se hlava na hlavě. Je to příležitost dát si i něco dobrého k jídlu – a možností je bezpočet. Po chvíli pozorování toho hemžení člověku dojde, že Kodaň, ta princezna dánská, je fantastická.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Kodaňské nádraží vypadá dobře! A venku je líp než ve vlaku, i když už trochu chladno.

Tak ani dánské vlaky nejsou dochvilné. Průvodčí hlásí nějaké práce na trati, ale na to se svede leccos. Listuju aplikací a zvažuju, že už se na to těm železničářům vážné vykašlu. Zítra v 6.41 ráno jede z Kodaně vlak. V 18.50 jsem v Schöně, pak krásná procházka podél Labe… No jo, ale může jim člověk ten krásně znějící jízdní řád věřit?

Jako železnou zásobu cukrů jsem tentokrát měl piškoty. Ty už jsou pryč. Protože jsem ve vlaku nejdřív spal a pak mi bylo žinantní tahat z batohu cokoliv jiného, vytahoval jsem jeden po druhém piškoty. Pytlík s nimi byl docela potrhaný, takže občas jich pár skončilo v batohu. Ani nevím, jestli jsem je potřeboval jíst, nebo se jich radši zbavit. Naštěstí vozí dánský vlak pod každým stolkem, které jsou tu mezi čtveřicí sedadel, nějaké igelitové taštičky z recyklovaného plastu. Jednu jsem si vzal a piškoty do ní dal. Krátce potom se mě chlap (černoch) odnaproti zeptal, co jsem to jedl. Měl takovou podivnou angličtinu, moc jsem mu nerozuměl, ale pak jsme to nějak dali dohromady. Povídám, že piškoty, a on, jestli může ochutnat. Podal jsem pytlík v igelitce a nabídl mu. Myslel jsem, že si vezme jeden a ochutná to, ale on si taky vzal jednu igelitku, hmátl do piškotů a jal se je zřejmě přehazovat. Tak jsem mu je dal a musím si koupit něco jiného. Černoch začal vystupovat už opravdu velký kus před Ringstedem a ani nepozdravil.

Dánská krajina je hrozně jednotvárná, placatá a vůbec nudná. Kdyby Dánové neměli aspoň ty monumentální mosty, museli by pít jako Dáni, aby se z toho nezbláznili. Je dobré, že to místní přímořské podnebí využívají pro výrobu větrné energie. Větrníky jsou rozesety mezi loukami a poli, které se kolem nich obtáčejí ladnými vlnkami.

Opustili jsme poloostrov Jutland, tedy evropskou pevninu, přejeli jsme na ostrov Fyn, konečně se zbavili těch pitomých nadržek a pomalu se blížíme k Odense a já se snažím optimálně naplánovat přesuny s ohledem na únavu, noclehy a práci. Čekají mě dva trajekty a každý z nich má odjezd ráno a večer. Večerní jsou dražší, ale zahrnují ubytování v kajutě, ranní stojí mnohem míň, ale odjezd v sedm ráno nevypadá nejlíp, pokud bych se předtím někde ubytoval. Navíc hledat přístaviště někdy během noci asi nebude to pravé. Co se týče toho prvního, protože dál teď asi nemá cenu se dívat, asi bude lepší koupit si jízdenku spíš na ten noční, využít ho jako hotel (byť se třemi spolubydlícími) a ráno čerstvou nohou vstoupit na finskou půdu. Konkrétně by tedy mělo jít o pondělní ráno a Turku nebo Helsinky.

Když jsem plánoval naši rodinnou dovolenou, jízdenky na trajekty jsem objednal z domova a všechno klaplo. Teď jsem skoro na místě a nějak se k tomu nemůžu odhodlat.

Na zastávce v dánském Padborgu ukazujeme pasy. Jako za mlada!

… a jedu dál i potom, co přišla průvodčí. Vlak sice jede na Kodaň, ale končí v Ringstedu, takže jízdenku mám správnou a budu muset přestoupit. A už vím, proč mě to tak otravuje. Před lety jsme s rodinou na všech těch místech, která teď musím nesmyslně projíždět, už jednou byli. Teď jimi jen projíždím do Helsinek a do Pobaltí. Bohužel to nejde jinak, ale je dobré si to připomínat.

Pozitivní na tom všem je, že ve skutečnosti dělám okruh, takže i když se vzdaluju, vlastně se přibližuju. A jdu si užívat výhledu z okna!