Vlakem s batohem po Evropě

Stojím na Zličíně a právě mi přišla zpráva, že za tři minuty končí platnost jízdenky, kterou jsem si aktivoval v Schöně. Mezitím jsem stihl dojet do Roudnice, kde jsem musel aktivovat středočeskou jízdenku, přejet pořádný kus Prahy, udělat pár kousků práce a ta jízdenka je pořád platná. To všechno za 108 korun. Jó, v Ústeckým kraji, tam se lidi mají!

V Schöně jsem zbaběle počkal na vlak zpožděný o víc než 10 minut, koupil si jízdenku až do Roudnice za 108 korun a přes Děčín frčím zpět. Počasí žádným experimentům ostatně ani nepřeje. Že jsem měl pojištění je do včerejška a vzpomněl jsem si na to ve chvíli, kdy už bych to stejně moc nezachránil, je už jen malý detail.

Nenapadlo mě vystoupit už v Bad Schandau, kde je to na nastupování příjemnější a vůbec komfortnější, přestože mi hlas z reproduktoru německy řekl, že jsou odtamtud přípoje do Děčína a Rumburku,tak věřme, že až budu stát na nástupišť, přes řeku Hřensko, vlaku kolem mě jenom nepojede. Zastavit by měl.

Abych učinil zadost svým glosátorským choutkám, zbývá se krátce vrátit k mé noční návštěvě Berlína. Nebyl jsem tam poprvé a myslím, že naposledy taky ne. I přes několik návštěv, které jsme tam s J. vykonali a díky kterým jsme měli možnost tohle bláznivé město poznat líp než jen letmo, musim uznat, že pro mě vždycky bylo, je a navždy zůstane nepochopitelné, neuchopitelné a velmi, velmi komplikované. Tentokrát jsem ho poznával intenzivně, sám, nohama i po kolejích a na mnoha místech jsem ho nepoznával – tak moc se mění za pochodu. Nepřestává mě fascinovat, protože vyzařuje svobodu a dnes víc než kdy jindy je nabitý směsicí podivinů, cizinců a volnomyšlenkářů. Je neskutečně velký a neuspořádaný, ale ta všudypřítomná hromadná doprava z něj dělá místo, které stojí za další a další prozkoumávání, ačkoli tenhle ďábel nikdy nepřipustí, abyste mohli říct, že už ho znáte a že jste ho pochopili. A pro mě osobně je nadto Berlín naprosto brutálním symbolem nesmyslnosti válek studených i horkých.

Toto ne úplně malé nádraží na sever od toho hlavního v Drážďanech je svědkem mého posledního přestupu na území Německa. Teď už zbývá jen Schöna, odkud půjdu pěšky do Dolního Žlebu. Nebo to bude jinak, tenhle přestup je předposlední a já se nechám přes hranice převézt?

Ano, ano, pokračování jen o pár minut později. Ty vlaky tady na sebe umí počkat. Stačilo preběhnout nástupiště a už jedu do Drážďan. Kdyby mi to ujelo, za pár minut bych mohl nasednout na jinou variantu, ale ta by místo dvou vlaků do Schöny obnášela čtyři. Leč zajímavé je, že by tam dorazila nachlup stejně.

Do Senftenbergu neboli Zlého Komorova jsme přijeli s větším zpožděním, než s jakým jsme v Berlíně začínali, ale další vlak přijel o něco později, takže plánovaných 7 minut na přestup, smrsknuvších se na minutu, tak akorát stačilo. Horší to budeš příště, tam jsou v plánu jen 3 minuty. Projíždíme Lužicí.

První přestup na ospalém nádraží s ospalými spolucestujícími se povedl, protože jsem včas pochopil, že zvolené dveře neotevřu, a přesunul se k funkčním. Hůř jsou na tom železničáři. Do Senftenbergu vyrážíme s 5minutovým zpožděním.

Heslo dnešního dne zní: „Hlavně nevytuhnout! „

Před hlavákem jezdí chlapík s nákupním vozíkem a sbírá do něj odložené flašky od piva a od nealka. Soudě podle úrody se tím musí slušně uživit. Moji láhev od stříčku (Čendové prominou), který mi večer dělal parťáka a který jsem si přivezl už že Svinoústí, takticky odloženou v jeho zorném poli a akčním rádiu, už sebral taky. Nejdřív jsem mu ji chtěl blahosklonně sám nabídnout, ale už byl daleko, tak jsem ji položil vedle odpadkového koše. A už tam není.