Den D se přiblížil. A přiblížil se nebezpečně blízko, ačkoli se za uplynulý skoro měsíc, co jsem nedělal žádné zápisky, stala spousta věcí. Před více než dvěma týdny odletěla a. do Nebrasky a začala si tam žít svůj americký sen. Pár dní poté jsme slíbili, že u nás v domě ubytujeme jednu ukrajinskou maminku se třemi dětmi, pokud to bude potřeba. A po celou tu dobu ruští vrazi nevybíravě likvidují civilizaci jen pár set kilometrů od našich hranic.
Ubytování uprchlíků by mou cestu ohrozilo, nebo alespoň odsunulo na neurčito, respektive asi do dubna, kdy nejpozději musím svou jízdenku aktivovat. Jenže kdo ví, co bude za půl roku, když barbaři z východu straší Západ zkázou a haraší jadernými zbraněmi, které ten magor z Kremlu patrně začne rozdávat svým stejně nevyzpytatelným soudruhům. Obávám se, že pokud nevyjedu teď, může se z neurčita stát nikdy.
Paní Luda se nakonec rozhodla sehnat si ubytování společně s bratrem a mě nemusí svrbět baťúžkářské boty při uspořádávání domova, aby se k nám čtyři noví lidé vměstnali. Výzva je tedy jasná: za necelé dva dny bych měl výjezd z Prahy či Berouna označit jako outbounding trip a vydat na zkušební dvoudenní výlet do Ženevy. Už teď z toho mám osypky, protože po dennodenních zkušenostech se železničáři všeho druhu očekávám první zádrhel už někde za Řevnicemi. Ale pokusit se o to musím, to je jasné. Naše j., která v září plánuje výlet do Budapešti, si musela na cestu „zdarma“ po Evropě koupit jízdenku z Prahy do Břeclavi, tak moc je její Interrail nakonec výhodný. No, uvidíme. J. říká, že můžu sepisovat seznam šlendriánu, který na cestě potkám, alias šlendrián českých a evropských železnic. Bojím se, že to bude tlustá bichle. Zítra ale ten zázrak moderního cestovatele. Jsem odhodlán se s tím vším se ctí utkat.