Vlakem s batohem po Evropě

Flixbus umí být podivnost. A ten spoj, kterým jsem jel z Lublaně do Budějovic, byl navíc naprosto obsazený. Dvakrát jsem musel pouštět majitele mistenek, kteří přišli po mně, a jeden člověk dokonce spal na zemi v přízemí. Spánku se ostatně věnovali skoro všichni, takže nikdo se nerozčiloval, že jsme nabrali skoro půlhodinové zpoždění. S Majkem jsme si dělali legraci, koho vyfasuju jako souseda – jestli to bude hubený Arab, nebo tlustý balkánský drogový dealer. Netrefili jsme to ani jednou den. Seděl jsem vedle ženy se zvláštní vůní, co zabrala sedadlo a půl.

Autobus Flixbusu z Terstu do Berlína je narvaný. Je mi záhadou, kam všichni ti lidé takhle v noci cestují. Na slovinsko-rakouských hranicích si tentokrát opět opakujeme historickou zkušenost a vsichni vytahujeme cestovní a jiné doklady. Na moji občanku policajt jen koukl a evidentně ho uspokojilo jen zjištění, že jsem z Česka.

Po téměř 30 hodinách jsem dobyl Lublaň. Kdybych jel přímým autobusem z Prahy, mohl jsem to mít levnější, rychlejší a pohodovější. Jenže to by mě tak ukrutně nebolely nohy. V kupé jsem seděl sám, ale ani tak jsem si nedovolil jim trochu ulevit (tedy na chvíli jsem to udělal, ale až těsně před Lublaní). Program na první hodinu v Lublani zní jasně: nejprve provést očistu a pak zůstat nějakou chvíli vyzutý. Tentokrát fakt podle toho, jak je (ne)cítím, dostaly zabrat.

Slovinský průvodčí koukal na QR kód v telefonu, jako by něco takového viděl poprvé, pak po mně chtěl jízdenku, nakonec se velmi opatrnou angličtinou zeptal, kam jedu, a odešel.

Tohle je teda vlak. Vyjel z Rakouska, projíždí Slovinskem a končí ve městě Vinkovci v Chorvatsku. A mezitím se staví mimo jiné v Záhřebu. Tak hlavně teď neusnout.

Zajímavé! Tady se prokopali skálou v délce asi 8 km. Do tunelu Karavanky jsme vjeli na rakouské straně a vyjeli jsme ve Slovinsku.

Rakušani od Němců převzali zpožděný vlak, ale podařilo se jim to dohnat a udržet. A jak řekl průvodčí, stačilo ve Villachu jen přeběhnout naproti.

Přejeli jsme řeku Saalach, tedy jedno její rameno, a jsme v Rakousku. S desetiminutovým zpožděním, rovnajícím se času na přestup ve Villachu. Ale teď v Solnohradu bychom to měli srovnat.

Předposlední zastávka před rakouskými hranicemi se trvale zapíše do historie tím, že paní, co občas jde okolo, se shýbla pro něco, co leželo mezi sedadlem naproti a uličkou. Podává to slečně, která tam sedí, a ta to rychle popadne a uklízí. Jen stačím zahlédnout, že jde o krajkové kalhotky.

Rakouský vlak do Klagenfurtu sice přistavili asi půl hodiny před odjezdem, ale málem mi to nebylo nic platné, skoro všechna místa jsou rezervovaná. Ve Villachu musím přestoupit, ale mám dost času – do přestupu, na ten mi ale naopak nechali jen deset minut.

Nic o tom městě nevím, jen že je tu hrozný nepořádek a je to jedno velké staveniště. Nebo lépe zbořeniště.

Za normálních okolností by mě to nijak zvlášť nevzrušovalo. Na tomhle nádraží jsem byl mockrát a strávil jsem tu i nelehkou noc. Ale teď tady vlastně po 20 hodinách konečně začíná moje cesta do Lublaně.

Bylo to až moc lákavé, když mi zbývá ještě víc než dvě hodiny a S-bahn hlavním náměstím v Mnichově projíždí…

Na letišti jsem provedl tradiční hygienický rituál a cítím se zase trochu jako člověk. Když jsem našel S-bahn, jedno nástupiště bylo prepažené policejní páskou a hlídali ho asi tři policajti. Při snaze dělat vyoranou myš a dívat se, co se děje, se mě jeden z nich zeptal, co potřebuju, a poslal mě naproti. Tak přece jenom dobrodružství! Cesta na mnichovské hlavní nádraží potrvá 45 minut, takže jsem si trochu zpestřil čekání na vlak a zkrátil si ho asi o hodinu.

Tak jsem tady. Ale jednu zastávku před terminálem jsem si vzpomněl, že už jsme tady byli, protože jsme odtud celá rodina letěli myslím do Malagy. Ale takhle dobrodružné to nebylo, zvlášť když zase musím přemýšlet, jestli se na letiště neplatí speciální příplatek. (No co, vždycky můžu říct, že jsem usnul, dělat natvrdlého, nebo dokonce obojí.) Ale ve vlaku tentokrát ani nic neříkali. Mezi spolucestujícími bylo i pár letušek, třeba naproti mně seděla jedna z Iberie.

Jak obligátní! Zase jsem se zapomněl pojistit, takže právě uzavřené pojištění mi začne platit chvilku před nástupem do vlaku z Mnichova.

Amberg je sice barevný, ale Řezno má tu paletu, na které míchá všechny svoje barvy, nepochybně větší. Pestrobarevných domů, většinou rozhodně spíš větších než malých, je v něm nepoměrně víc a ano, uznávám, asi jsou i zajímavější. Jenže vedle koncentrovanosti té pestrosti, kterou mi naservíroval těsně před Regensburgem, má Amberg i tu zvláštně opečovávanou a na odiv dávanou řeku Vils, opevnění, jež mu dává kruhovitý vzhled, a jistého genia loci, který z toho všeho plyne. To v Řezně je potenciál, který řeka Dunaj, tady ještě zdaleka ne tak široká jako na Balkáně, nabízí, zcela nepochopitelně nevyužitý. Tenhle veletok byste tu skoro přehlédli. Neznamená to ale, že je dobré dát přednost Ambergu a Regensburgu se vyhnout. Naopak! Studentské město co do atmosféry rozhodně nezklame, studenti dělají čest své pověsti a věřím, že když má město příležitost k užívání si života, musí to v něm jenom dunět. Ještě dlouho po půlnoci jsem potkával jednotlivce, dvojice i party vracející se z nějakého baru nebo kavárny, hodně podniků bylo kolem druhé stále otevřeno a během dne, když mají otevřeno všechny, musí to být skvělé místo pro zábavu. V Ambergu v tomto ohledu chcípl pes a s ním i vlk.

Řezno mi připomnělo Syrakusy. Není sice tak staré a přes výše uvedené nemá tolik restaurací, ale změti zdejších ulic mnoha směrů, tvarů, délek i šířek chybí už jen to, aby na jedné i druhé straně padaly rovnou do moře. A taky jsem ho měl (skoro) sám pro sebe a cítil se tu naprosto bezpečně.

Nedávná návštěva letiště v Berlíně měla své kouzlo, takže teď mám ve vlaku, který jede na jeho mnichovského bratra, asi hodinu a půl na to, abych se rozhodl, jestli navštívím i toho. Aplikace radí přestoupit ve Freisingu, ale já mám času poměrně dost, a když nebudu zvažovat složitější varianty, nebude takhle po ránu na svatého Václava žádná legrace. Že by bylo rozhodnuto?

Když má jeden k dispozici celou noc, a co na tom, že poznávat by měl hlavně město, ve kterém se ocitl, může se stát, že objeví spoustu věcí zejména o sobě. Já jsem dnes v noci kupříkladu zjistil, že když o nějakém místě napíšu, že je neuchopitelné a nepochopitelné (a že už jsem tak charakterizoval něco měst), má to něco do činění spíš s mým orientačním smyslem než s neuspořádaností města a jeho správou. Regensburg mi to dal poznat vrchovatě. Je velký, ale přitom není nijak chaotický. Jenže moje procházky bez cíle spolu s neschopností zorientovat se aspoň v základním módu z návštěvy Řezna udělaly křižování tam s sem a pak zase zpátky tam. Na mnoha místech jsem byl několikrát, s přitom pokaždé se cítil okouzlen, jako bych tam stanul naprosto poprvé. Přitom většinou stačí najíst místní katedrálu, která často ční nad okolní domy, s pak už je to skoro hračka. Budiž mi ale pričteno k dobru, že vysoký řezenský dóm se zrovna opravuje, je tudíž neosvětlený s ve tmě se hledá opravdu špatně.

Haleluuujaaa! Moje cca čtyřhodinová pouť studentským Řeznem právě začíná!

Jasně, domů to není tak daleko, ale přece jen, slyšet z reproduktoru ve vlaku češtinu, ohlašující nächste Station, je zajímavé. Škoda že místo Regensburgu nehlásí Řezno.

Řezenský vlak ve Schwandorfu počkal, ale rozjel se prakticky hned, jakmile jsem dosedl. Ještě že mají ti železničáři rozum, však kdo by chtěl zůstat trčet ve Schwandorfu?

Řeč není ani tak o čase, do něhož mám v tuto chvíli ještě daleko a který skončí zhruba v okamžiku, kdy v Řezně sednu do vlaku do Mnichova, jako spíš o tom, že sám sobě začínám v tom svém osmém dnešním dopravním prostředku, když nepočítám auto, kterým jsem se ráno v Berouně zbaběle svezl na nádraží, a po víc než patnácti tisících krocích trochu nevonět. A nevím, jestli připomínám spíš psa, nebo vlka. Možná je to ale jen pocit, protože všude kolem je cítit pachy všeho možného, a slečna odnaproti před chvílí odešla opravdu jen na záchod či kam. Určitě, má tady přece kufr!

Tedy ne že by byl Amberg po setmění tak mrtvý, jak bych mohl být já, kdybych třeba omylem zabloudil do některé z mnoha jeho postranních ulic, v tuto hodinu naprosto vylidněných a nevlídných, nebo že bych tam snad během potulek nenašel řadu míst, kde by se při dobré vůli nedalo přenocovat, kdyby na to došlo a kdybych od té potemnělé nevlídnosti odhlédl, ale usoudil jsem, že pět a půl hodiny stačilo a že bude rozumnější nečekat ještě hodinu na úplně poslední vlak a jet raději tím předposledním, abych stihl Regensburg omrknout ještě v čase, který pro přechod přes park před tamním nádražím, přes den obývaný arabským osazenstvem, neznačí zase takový skok do neznáma. Znamená to přestoupit ve Schwandorfu, a kdyby se to náhodou nepovedlo, můžu tam na ten původně plánovaný vlak počkat. A tak sedím v pohodlném motoráku a věřím, že to zpoždění nebude mít pozdě večer na dvouminutovou rezervu na přestup žádný vliv.

Když jsem do Ambergu přijel a dosáhl hlavního náměstí ležícího jen kousek od malého nádraží, říkal jsem si, co v tomhle maloměstě budu těch hodně hodin dělat. Když jsem pak ale začal postupně objevovat jeho tajemná zákoutí a velké i malé ulice, které ho protínají, a když jsem narazil na řeku Vils, která ho půlí na dvě části propojené starobylými mosty, musel jsem říct „Wow!“, přestože je to město typicky německy zaprdnuté a bavorský ospalé (nebo je to naopak?). Ono je to totiž hlavně město barevné a svými domy, domky a domečky neskutečně pestré. Velká část centra je obehnaná zachovalým historickým opevněním, z velké části posíleným ještě příkopem, který už sice není vodní, ale zato po něm vede stezka pro pěší a cyklisty a přes něj se klene celá řada dřevěných, betonových a já nevím jakých ještě mostů a lávek, které okrajové čtvrti spojují s centrem a ústí do někdy docela impozantních městských bran. To všechno vytváří atmosféru, která se neomrzí, je působivá a vybízí k dalšímu a dalšímu objevování. A když pak večer na město padne tma a tahle zákoutí osvítí lampy, umí to udělat velký dojem, až se chce říct, že to snad takhle bylo plánované od samotného počátku. Zkrátka, Amberg je nejbarevnější bavorské město, a kdo nevěří, ať tam jede. Od hranic s Českem je to sem pouhých 50 kilometrů.

Zatímco jsem zvládl většinu práce, která by mě do pozítří tak jako tak neminula, dojel jediný dnešní vlak, ve které jsem nemusel ukazovat jízdenku, do Ambergu.

Vlakem RE40 teď jedu směrem na Norimberk – tam jsem kromě nádraží taky nikdy nebyl, ale nebudu tam ani teď, protože vystoupím v Ambergu. Proč? Inu proto, že můžu! Když jsme před 11 dny vezli j. z její dlouhé a naprosto nekomfortní prázdninové brigády, stavili jsme se v Ambergu v Kauflandu a vypadalo to, že by to mohlo být zajímavé město. Určil jsem si ho proto jako jeden z cílů této cesty. Moje idea je, že se tam projdu a před půlnocí se vrátím do Regensburgu. Nebudu se nikde muset potulovat celou noc po Mnichově, protože tři hodiny v Řezně jsou tak akorát na to, abych něco zkoukl, sedl do prvního vlaku a dvě hodiny před odjezdem vlaku do Lublaně měl chvíli na prohlídku Mnichova. Buď to pak trochu dospím při sledování Alp, nebo se zítřkem nějak promátožím, naštěstí je svátek.

Tudy jsem už mockrát projížděl, ale ještě nikdy jsem se tady nezastavil. Dnešní noc udělám výjimku.

Po přestupu v Gotteszellu míříme přes na Dunaji ležící Deggendorf do Plattlingu. Začíná to být nuda.

Nutnost sednout do autobusu, který projíždí i místy, kudy vlaky normálně nejezdí, umožňuje poznávat (nejen bavorské) kraje z trochu jiné perspektivy a zavítat i tam, kam by se člověk nikdy nevydal, protože není proč. Třeba do obce March, kde je silnice tak úzká, že se na ni vejde sotva jeden autobus, a kde jsme jako na potvoru potkali hned dva. Ale krajina v okolí Regenu je opravdu úchvatná a ta uzoučká cesta se klikatí mezi kopci a zařezává se do lesů a luk, oslněných v tomto časném podzimu tak prudce, až unavené oči přecházejí. Na každé střeše je fotovoltaika, a přestože mezi průmyslovými areály tu a tam probleskne pole, překvapí, když se náhle odkudsi vynoří obrovité stádo ovcí hlídané ovčáckým psem, a dokonce i nefalšovaným člověčím ovčákem!

A ještě si chtějí povídat! Že já jsem se ten jejich jazyk neučil víc. Ale kam jedu a kde mám vystoupit, naštěstí chápu.

Co zkazit chaosem, to dnes německé průvodčí nahrazují sympatiemi. Aniž bych se kohokoli na okolí ptal, navigují mě správným směrem. Třeba jako ta, co s ní teď tři čtvrtě hodiny budu sdílet autobus do Gotteszellu.

Aha! Tak v úseku Bayerisch Eisenstein – Zwiesel vlaky jezdí, ale náhradní autobusová doprava je ve směru na Plattling zavedená mezi Zwieselem a Gotteszellem. Průvodčí u nádraží ale naviguje pěkně a nenechala mě nastoupit hned do prvního busu, ale řekla (hezky německy pochopitelně a mnoha větami!), ať počkám na ten, co přijede za půl hodiny.

Dnes mám v Alžbětíně malou, ale významnou premiéru! Poprvé odtud jedu vlakem, dosud ho tady nahrazovaly autobusy. A průvodčí se na můj Deutschland-Ticket usmála. Je to zatím v suchu!

Zatímco si ve vlaku do Železné Rudy spekuluju a přemítám, jak by bylo nejlepší se směrem k Lublani přesunout (a mezitím absolvuju náročný telefonát s náročným klientem), koukám do aplikace Deutsche Bahn a tam se zítřejší spoj z Mnichova zase objevil, jako by se nechumelilo. A ještě než stačím tu informaci vstřebat, vyskočí mi na displeji notifikace, že příštího spoj, původně zrušený, nakonec jede. No nezabili byste je?

Aspoň do Klatov sem tedy dojel a vlak do Alžbětína odjíždí za deset minut. To by jeden neřekl, že ho tentokrát čeká tolik napětí!

Tohle slovní spojení se zřejmě v těchto dnech naučím i pozpátku. Aplikace právě napsala (jaký to div!), že spoj ze Železné Rudy (resp. z obce Bayerisch Eisenstein) byl zrušen. Opravdu stylový začátek!

Řekl bych no nic, to chce klid a nohy v teple, ale moje nohy mě právě teď v kupé, kde radiátor chladí i po razantním pootočení knoflíkem po směru hodinových ručiček, zebou.

Když Majk v srpnu zhodnotil můj nápad, že bych koncem září mohl ještě využít Deutschland-Ticket a přijet za ním přes Mnichov oslavit náš svátek, jako dobrý, jízdenku přes Alpy jsem si koupil s předstihem a uložil do aplikace. Bral jsem to jako hotovou věc a těšil se na přejezd velehor. Včera jsem zjistil, že v aplikaci jízdenka není, a po chvilce zjišťování jsem se dopátral toho, že vlak z Mnichova do Lublaně zítra v osm ráno zrušili. Dnes v 8:52 jsem i tak sedl v Berouně do Berounky (vlaku toho jména) a jedu přes Klatovy do Alžbětína. Pokud mě cestou neosvítí nějaký železniční duch, v Německu snad zjistím, co se s tím dá dělat.

Jediné, co mě na tom pohoršuje, je ten německý šlendrián, už tak tradiční. Deutsche Bahn, prodejce jízdenky, na mě má e-mail, ale vůbec se neobtěžoval mi o zrušení spoje dát vědět.

Stojím na Zličíně a právě mi přišla zpráva, že za tři minuty končí platnost jízdenky, kterou jsem si aktivoval v Schöně. Mezitím jsem stihl dojet do Roudnice, kde jsem musel aktivovat středočeskou jízdenku, přejet pořádný kus Prahy, udělat pár kousků práce a ta jízdenka je pořád platná. To všechno za 108 korun. Jó, v Ústeckým kraji, tam se lidi mají!

V Schöně jsem zbaběle počkal na vlak zpožděný o víc než 10 minut, koupil si jízdenku až do Roudnice za 108 korun a přes Děčín frčím zpět. Počasí žádným experimentům ostatně ani nepřeje. Že jsem měl pojištění je do včerejška a vzpomněl jsem si na to ve chvíli, kdy už bych to stejně moc nezachránil, je už jen malý detail.

Nenapadlo mě vystoupit už v Bad Schandau, kde je to na nastupování příjemnější a vůbec komfortnější, přestože mi hlas z reproduktoru německy řekl, že jsou odtamtud přípoje do Děčína a Rumburku,tak věřme, že až budu stát na nástupišť, přes řeku Hřensko, vlaku kolem mě jenom nepojede. Zastavit by měl.

Abych učinil zadost svým glosátorským choutkám, zbývá se krátce vrátit k mé noční návštěvě Berlína. Nebyl jsem tam poprvé a myslím, že naposledy taky ne. I přes několik návštěv, které jsme tam s J. vykonali a díky kterým jsme měli možnost tohle bláznivé město poznat líp než jen letmo, musim uznat, že pro mě vždycky bylo, je a navždy zůstane nepochopitelné, neuchopitelné a velmi, velmi komplikované. Tentokrát jsem ho poznával intenzivně, sám, nohama i po kolejích a na mnoha místech jsem ho nepoznával – tak moc se mění za pochodu. Nepřestává mě fascinovat, protože vyzařuje svobodu a dnes víc než kdy jindy je nabitý směsicí podivinů, cizinců a volnomyšlenkářů. Je neskutečně velký a neuspořádaný, ale ta všudypřítomná hromadná doprava z něj dělá místo, které stojí za další a další prozkoumávání, ačkoli tenhle ďábel nikdy nepřipustí, abyste mohli říct, že už ho znáte a že jste ho pochopili. A pro mě osobně je nadto Berlín naprosto brutálním symbolem nesmyslnosti válek studených i horkých.

Toto ne úplně malé nádraží na sever od toho hlavního v Drážďanech je svědkem mého posledního přestupu na území Německa. Teď už zbývá jen Schöna, odkud půjdu pěšky do Dolního Žlebu. Nebo to bude jinak, tenhle přestup je předposlední a já se nechám přes hranice převézt?

Ano, ano, pokračování jen o pár minut později. Ty vlaky tady na sebe umí počkat. Stačilo preběhnout nástupiště a už jedu do Drážďan. Kdyby mi to ujelo, za pár minut bych mohl nasednout na jinou variantu, ale ta by místo dvou vlaků do Schöny obnášela čtyři. Leč zajímavé je, že by tam dorazila nachlup stejně.

Do Senftenbergu neboli Zlého Komorova jsme přijeli s větším zpožděním, než s jakým jsme v Berlíně začínali, ale další vlak přijel o něco později, takže plánovaných 7 minut na přestup, smrsknuvších se na minutu, tak akorát stačilo. Horší to budeš příště, tam jsou v plánu jen 3 minuty. Projíždíme Lužicí.

První přestup na ospalém nádraží s ospalými spolucestujícími se povedl, protože jsem včas pochopil, že zvolené dveře neotevřu, a přesunul se k funkčním. Hůř jsou na tom železničáři. Do Senftenbergu vyrážíme s 5minutovým zpožděním.

Heslo dnešního dne zní: „Hlavně nevytuhnout! „

Před hlavákem jezdí chlapík s nákupním vozíkem a sbírá do něj odložené flašky od piva a od nealka. Soudě podle úrody se tím musí slušně uživit. Moji láhev od stříčku (Čendové prominou), který mi večer dělal parťáka a který jsem si přivezl už že Svinoústí, takticky odloženou v jeho zorném poli a akčním rádiu, už sebral taky. Nejdřív jsem mu ji chtěl blahosklonně sám nabídnout, ale už byl daleko, tak jsem ji položil vedle odpadkového koše. A už tam není.

Štreku jsem ušel pořádnou, dnes už mám v nohách přes 6 kilometrů. Berlín úplně nespí, ale to od takového města asi čekat nemůžeme. Víc než chodců jsem potkal cyklistů a teď jsem tam, kde by mohlo něco nového začít, mně ale tahle cesta pomalu končí. Na Ostkreuz nepojedu úplně hned, ale o půl hodiny později, a přesto o něco dřív, než po mně chtěl plánovač. Je přece jenom dost chaotické nádraží. Čeká mě pár přestupů, ale pokud nebudou komplikace, mohl bych v půl deváté ráno být v Schöně, a když máknu, stihnu o půl hodiny později ve Žlebu český vlak do Děčína.

Pořád je takový, jaký ho známe.

Příští zastávka Charlottenburg, ale tam už nejedu. Jsem konečně tam, kam jsem se před několika hodinami vydal – na Savignyplatzu. Odtud to je na Kurfuerstendamm jen kousek. Po něm se vydám někam k centru a pak na hlavák.

To mi zní trochu podvědomě, ta jezdí i u nás. Tady ale dalším S-bahnem jedu směrem na Charlottenburg a možná vystoupím na hlavním, nebo pojedu dál a projdu se po Kurfuerstendammu.

Jestli všechno dobře odpadne, odjedu odtud za tři a půl hodiny z Berlína. To nádraží je stejně obrovské jako milion jiných tady. To by jim někdy nestačilo něco komornějšího?

Na nástupiště číslo 1 přijel vlak, který vypadá luxusně jako ICE a všichni do něj nastupují, byť s rozpaky, protože veze nápis TER 1-2 přes TER1-2,ale času mám dost, tak uvidíme, kde se ocitnu. Možná je to spoj, co vyjíždí až za pár minut a který jede přes Ostkreuz, tak pokud v tom teploučku a měkkoučku neusnu, mohl bych tam vystoupit a omrknout to.

Tedy ne že by se tomu naddimenzovanému letišti v Berlíně nedalo nic vytknout, na to že je skoro nové, mi některé části vybavení připadají dost ošuntělé, ale znovu se ukazuje, a zjistil jsem to už loni, že oproti nádražím nabízejí opravdu nesrovnatelný komfort. Navíc jsem 18 kilometrů od centra Berlína a rozličné vlaky nazpátek jezdí každou chvíli. Teď ještě abych prošel případnou kontrolou jízdenek, ale za to dobrodružství to určitě stálo!

Jediné momentální fungující letiště v Berlíně, které pojmenovali po bývalé kancléři Willym Brandtovi a v roce 2020 po mnoha průtazích a několikanásobném navýšení rozpočtu konečně zprovoznili. Když už sem ta linka jela, nedalo mi to a jel jsem se sem podívat, byť trochu znejistěný, protože před předposlední zastávkou z reproduktoru zaznělo, že potřebujeme speciálních jízdenku. Vystoupil jsem a chtěl se vydat nazpátek, ale pak sem chvíli googloval, a když jsem našel, že na zvláštní linku FEX, určenou přímou pro letiště, platí Deutschland-Ticket taky, osmělil jsem se. Neznamená to, že někde, třeba cestou nazpátek, nezaplatím pokutu, ale teď jsem tady.

Berlin Hauptbahnhof je neskutečné bludiště. Má asi 5 podlaží a dole jezdí U-bahn a až nahoře S-bahn. Když jsem vyjel až k němu, nebyl čas přemýšlet. Zrovna něco přijelo, evidentně jedoucí úplně jiným směrem, než jsem chtěl, ale mně je stejně jedno, kam pojedu, tak jsem do toho nasedl. Jede to i na letiště – BER terminál 1 a 2.

Tak i metro pokořeno! Směřuju na Savignyplatz.

Přijal jsem výzvu a považoval jsem za svou povinnost zmáknout tu jejich S-Bahn, a protože pomalu od Potsdamer Platzu k Alexander Platzu to je dost daleko, plní se ta výzva dobře. Nožičky začínají bolet a únava se ozývá.

Tohle Berlíňané umístili rusákům před ambasádu na Unter den Linden. Normálního člověka z toho mrazí, vrahům pod okny to je bohužel k ničemu.

Dneska to na fish and chips a velké kafe s mlíkem nevypadá, Sony Centrum je totálně rozkopané.

Pohled na infotabuli ve vlaku mít připomněl, že tenhle vlak vlastně jezdí přes Potsdamer Platz… A tak jsem tady.

Přemýšlel jsem, že bych se tu zastavil, protože tohle město (česky Prenclov a dříve Přemyslav, Branislav nebo Břetislav) je hlavním městem okresu Ukerská Marka, což je už samo o sobě zajímavé, ale ano, přiznám se, jsem poněkud líný. Vlaky na Berlín jezdí co hodinu. Hodina je málo, abych se tam rozhlédl, dvě hodiny tak akorát na to, abych do Berlína přijel zašera. A ten vlak mě tak krásně kolíbá, že radši využiju příležitost a trochu načerpám síly.

Abych to nedramatizoval, nakonec jsem si sedl, zjevně některý z těch hulvátů vystoupil s slečna na trojce patří mezi ohleduplné. A mám i zásuvku, což je fajn, protože telefon se vybíjí děsivě rychle a v Berlíně budu bez šťávy.

Ti mladí Němci jsou naprostá hovada,jinak to nejde glosovat. Vlak na Jueterbog není ani z poloviny obsazený a všichni, co už sedí, si na vedlejší sedadla dali zavazadla. Všichni, a to třeba včetně i těch co sedí na čtyřkách. No co, nezblázním se, sedl jsem si místo jejich tašek – na zem do prostoru pro zavazadla.

První vlak je za mnou a do Berlína zbývá už jen jeden. Je zima a trochu větrno, ale neprší, i když zamračeno je, to zase jo. Nejvyšší čas přesunout se.

V Karlsburgu mají hned vedle vesnice takovéhle pole. Když se chce, tak to jde.

Přejeli jsme most, údajně zvedací (!), čímž jsme opustili ostrov Uznojem, a jsem zpátky na pevnině. A hleďme, jaký pěkný jazykový koutek a zeměpisné znalosti poskytuje Wikipedie o zdejším městě Wolgastu:

Volehošť (také Bolhošť, Volhošť, německy Wolgast, črezpěňansky Wolegast) je město v Německé spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko na břehu řeky Pěny.

Myslel jsem, že tady ještě bude trochu vidět moře, ale kdepak, schovává se za zelení jako ve Svinoústí.

Tenhle vlak jel před chvílí do Svinoústí (v Ahlbecku jsem ho ještě zastihl), ale tam už to dál nejde, tak se musel vrátit a naložit mě. Průvodčí si hned vybral nějakou důchodkyni, tu zkontroloval a ostatní včetně mě nechal na pokoji.

Člověk se holt v tom příhraničí může snažit sebevíc a za padání trakařů publikovat fotky z přechodů, ale vždycky se dostane mimo signál a to, co předtím bylo aktuální, už dávno neplatí.

Tak vytáhnout Deutschland-Ticket a vzhůru na jih!

Měl jsem to čekat, když žádná letošní cesta neskončila bez rychlého nákupu deštníku… Ve Svinoústí poprchávalo a bylo 18 stupňů, tak jsem si řekl, že není proč se tam zdržovat a že zajdu k moři, dám mu vale a půjdu na dřívější vlak. A během pulhodinové cesty jsem dost zmokl. Teď chvíli čekám v čekárně ještě před hranicemi. Naštěstí jsem si dal čisté oblečení naspod batohu, tak snad bude v suchu.

Co je to za obchod, když chci platit kartou, prodavačka se podívá kamsi doprava a tváří se, že to nikdy neslyšela, a když vytáhnu celkem drobné, tváří se, že nemá nazpátek?

Tak beru zpět svá předchozí pozorování a uvádím na pravou míru informaci o autobusech. Dnes už jsem jich v Ústí nad Svinou viděl několik, takže určitě tady jezdí!

Dnes mám v plánu přesunout se do Berlína a odtamtud se zítra prvním nebo druhým vlakem přepravit dál k českým hranicím. (Sonny Centrum je podle webu otevřené 24/7 a je to lepší varianta než Hauptbahnhof, kdyby bylo třeba strávit noc pod střechou.) Nejzazší čas, kdy musím být v Ahlbecku, je 19:10, ale v Züssowě je pokaždé na přestup asi 7 minut, tak nebudu riskovat, protože skončit tam nedobrovolně na celou noc nechci. Ale i tak mám fůru času, pobydu ve Svinoústí, projdu se po promenádě a pak hurá za vlakovými zážitky. Pokud by přišla nějaká nepěkná práce, kvůli které budu muset být víc v klidu a dobíjet zařízení, ubytuju se v Berlíně v hostelu a zítra vyrazím později. Tolik plán, uvidíme, co přinese realita.

Tady u moře začalo v šest hodin ráno ukrutně pršet. Už se to trochu vybralo, ale předpověď pořád varuje před silnými bouřkami s krupobittim. Na takovou variantu nejsem vůbec připravený, dokonce jsem doma nechal deštník koupený nouzově ve Štrasburku, ač jsem původně myslel na to, že si ho pro jistotu musím vzít. No, snad nebude tak zle. Vlaková zastávka je přinejhorším asi 150 metrů odtud.

Než jsem odjížděl, zachytil jsem v Česku článek o tom, jak Češi začínají opětovně objevovat Balt, který jim zhořkl během socialismu kvůli Rujáně, jež je odsud jen kousek (cesta vlakem ovšem trvá nejmíň tři hodiny, k moři skoro čtyři). Teď se v těch jižních vedrech stává zejména polské pobřeží žádanou destinací – Poláci nerozkradli dotace a nevyházeli je na golfová hřiště pro pár vyvolených a cyklostezky za miliony a chytře investovali do dálnic. Svinoústí tenhle přístup svým způsobem reprezentuje, i když jako takové to není moc pěkné město. Sem tam je to tady takový Balkán a mezi novými nebo opravenými domy se tu tísní malé obchody olepené nápisy a reklamami, kterým vévodí dva – kantor/Wechselstube a papierosy/Zigaretten. Obojí má co dělat s tím, že jen pár set metrů až několik kilometrů odsud je hraniční přechod, přes který stačí Němcům přejet, ve směnárně si vyměnit svá tvrdá eura na zloté a ty ideálně hned vedle vyměnit za cigára. A kdyby ještě neměli dost, buď někde ve městě, nebo přímo u hranic můžou zbytek zlotých utratit v Biedronce za potraviny, na které se momentálně v Polsku nevztahuje DPH.

Jedna Biedronka je hned v bloku domů, ve kterém přebývám, ale jinak výrazně převažuje Žabka, jiná síť polských obchodů. Ty jsou tady takřka na každém kroku a patří k tomu zásadnímu, co návštěvníka Svinoústí trkne na první pohled: k pohodlí a spokojenosti především obyvatel města přispívá dostatečně vybudovaná infrastruktura. Je to maličkost, ale ve městě najdete velké množství laviček, odpadkových košů nebo veřejných toalet. A letos v červnu tady navíc zprovoznili tunel, aby se místní nemuseli potýkat se zácpami při čekání na přejezd Sviny, a trajekt uvnitř města velkoryse zdarma poskytují i turistům.

Možná je tohle všechno jakási úlitba domorodcům za nájezdy mořechtivých cizinců, kterých tu v sezoně (již jsem tu bohužel nezažil) musí být tisíce, ba přímo desetitisíce. Aby jim nepřerostli přes hlavu, zdá se, že si je tu Svinoústečtí drží poněkud trochu od těla, konkrétně kilometr a půl od města. Teprve za hodně širokým pásem zeleně totiž začíná vilová čtvrť, na kterou navazuje promenáda, jež je od moře vzdálená ještě pár set metrů a je rovněž oddělená zeleným pruhem, protnutý mnoha a mnoha pohodlnými přístupy na nekonečnou písčitou pláž. Promenáda, opravdu velkolepá, měří asi pět nebo šest kilometrů a vede až do Ahlbecku na druhé straně hranice. A v té vilové čtvrti to žije: vyrůstají tady apartmány, domky a chatky a je vidět, že až Češi vezmou polský Balt útokem, budou tu mít kde složit hlavu – obávám se, že za pár let tady ale bude docela draho, ostatně sousedství Německa sehraje svou roli.

Dnes to tady zatím ještě jde. Ve městě není draho (i když jsou pochopitelně výjimky) a v bistru u jachtařského přístavu jsem viděl hranolky za nějakých 55 korun. V Čechách už stojí mnohem, mnohem víc.

Ulice, které oddělují ony dva světy – svět domácích, který se po deváté večer pomalu ukládá ke spánku, a svět hostů, který v tu dobu jako by konečně ožíval – i ostatní ulice uprostřed města jsou někdy až nesmyslně dlouhé, někdy nesmyslně široké, a někdy dokonce obojí. Pohybovat se tady bez kola prakticky nedává smysl. Však jich tady taky najdete, cyklistů i pruhů pro ně, a musíte si dávat pozor, abyste jim nevkročili do trajektorie! Jen autobus jsem tady skoro nepotkal. Jasný symbol, že mezi dvěma svinoústeckými světy je jen sváteční záležitost.

Balkánský dojem, jejž ve mně Svinoústí zanechalo, podtrhuje ještě jedna věc. Všechno je tu poskládané bez ladu a skladu, jako by vůbec nikdo nikdy nepřemýšlel, kde co postaví. O urbanismu tady asi neslyšeli. Velká parkoviště přiléhající k hlavní třídě, za nimi panelová sídliště, mezi tím malé a větší činžáky. Ale patrně si s tím nikdy nemuseli lámat hlavu, protože prostoru mají dost. Město je rozlohou ani ne třikrát menší než Praha a lidí tady žije asi třicetina. Je až s podivem, že někoho napadlo postavit víc než dvoupatrové domy.

Kdybych měl přes to všechno dát radu začínajícím investorům, klidně si vsadím poslední groš na to, že koupit dnes ve Svinoústí jakýkoliv starší byt, třeba na nějakém sídlišti, může být trefa do černého. Svinoústí má totiž podle mě před sebou velmi zajímavou budoucnost. Nehledě na to, že kousek od města rozšiřují terminál na LPG, a to teprve bude mazec.

Tak tady je Svinoústí nejsvinoústnější, řeka Svina se tu vlévá do moře.

Maják ve Warszówě se mi dobýt nepodařilo, ač je údajně veřejnosti přístupný. Vede k němu ale zdlouhavá a nejistá cesta. Zkoušel jsem to skrz nákladní přístav, ale to vypadalo ještě hrozivěji, tak jsem se radši vrátil prozkoumávat Uznojem, odkud je vidět.

Jdu si takhle městem, dám se k řece Svině a najednou vidím trajekt. Pěší, cyklisty i auta přepravuje do čtvrti Warszów na ostrově Wolin neboli Volyň. Tam by měl být i 67 metrů vysoký maják. V červnu mezi Uznojemem a Volyní zprovoznil podvodní tunel a od té doby můžou trajekt používat (zdarma) i turisti. Do té doby byl jen pro místní.

Zrovna když jsem vystupoval z vlaku a těšil se, že po těch mnoha hodinách se konečně projdu přes hranice a zase trochu poškádlím nohy, přišla rychlá práce. Normálně by mi to nevadilo, ale já jsem v tu chvíli neměl ani sehnané ubytování (jako vždy jsem to nechal na poslední chvíli), ani jsem nebyl rozhodnutý, jak dlouho ve Svinoústí zůstanu. Začala se mi totiž zamlouvat varianta, že si tady odpočinu od vlaků a nádraží a vyrazím do Berlína až ve středu, přežiju noc a prvním ranním vlakem se ve čtvrtek vydám k domovu. V Berlíně se sice dá noc strávit levně v hostelu, ale že bych tím chtěl tuhle krátkou epizodu končit, to se mi moc nechtělo. Aby se mi rozhodovalo snadněji a lépe se mi orientovalo v nabídkách, poprosil jsem J., aby mě jistila od počítače doma. Z Booking.com mezitím zmizely nabídky, mezi nimi i jedna sympatická se snídaní, a buď to bylo dražší, nebo bych se musel během zítřka přemístit, což ztrácí kouzlo zázemí v pokoji. Bylo třeba jednat rychle, a tak jsem nakonec slevil ze dvou dní a objednali jsme jeden apartmán na hlavní ulici za 200 zlotých. J. nešlo zaplatit kartou, tak jsem to musel dokončit já, jenže já jsem v zapadlém pohraničí neměl data. Prekérní situace. Restartoval jsem telefon, zadal údaje o kartě a došly mi instrukce – že si mám dojíždějí pro klíč dva kilometry daleko. Co už, dva kilometry přežiju, říkám si, navíc chtěl dát majitel vedete půlhodiny předtím, což mi vycházelo tak akorát. Napsal jsem mu přes WA, a kde prý jsem. Píšu, že před domem. Slíbil, že přijede a že zaplatím v hotovosti. Jenže jak už víme, já jsem měl v peněžence jen euro a dvě stě minus osmnáct korun. Osoba na druhém konci messengeru se však nechce dát lacino a píše, že nefunguje terminál a že v Biedronce je automat. Cestou k němu se ptám, co kdybych zůstal dvě noci za 300. Smlouvá a navrhuje 350,ale tentokrát se nedávám já a píšu, že je to moc. Ptá se, jestli je 300 maximum, tak soucitně navrhuju 320 a on že platí.

Bankomat v Biedronce byl ale Euronet a s ním nemám dobré zkušenosti. Za výběr chtěl asi 90 korun, a nadto by mi nedal moc dobrý kurz. Co jsem usmlouval, nechal bych lichvářům. Napsal jsem parťákovi, ať vydrží, že seženu jiný automat, a sešli jsme se později. Při přebírání klíče a nezbytné instruktáži jsem mu anglicky vysvětloval, jak to bylo, on mě na oplátku ujistil, že mám naprosto nejlepší cenu ve městě, a poslední, co jsme si v tomhle univerzálním jazyce řekli, bylo, že Praha je krásná. Pak jsme plynule přešli do svých mateřštin a náramně jsme si začali rozumět.

Ale stejně si myslím, že jsme svým způsobem vyhráli oba (ač on není majitel, ale jen předavatel klíče). 120 zlotých mít, nebo nemít a platit jen jeden úklid, a to po sezoně, je dobrý byznys. Mně se náklady rozložily na dvě noci, a i když mi banka nedala zas tak skvělý kurz, cena je opravdu dobrá. A mezi námi, o tom právě dnes nefungujícím terminálu si myslím své. Booking.com a ministři financí umí být pěkní prevíti.

Moc se mi nechtělo, nebydlím zrovna u pláže, ale když už člověk váží takovou cestu… Hlásím, že Balt je dobyt!

Tak dneska budu bydlet jako král. Ale o strastech, které k tomu vedly, napíšu později.

Tak to je hraniční bod, kde končí moc Deutschland-Ticketu. V Čechách jsou takové body taky, ale vystoupit se tam nedá a jsou jako. A jízdenku do nich nikdo koupíte jen u pokladny nebo snad u průvodčího.

Přejeli jsme přemostění, protli malinký ostrůvek Schlossinsel a jsme na mostě Uznojem, kde je i Svinoústí, nejsevernější cíl mé cesty.

Ve městě Zuessow nebyl čas na nic, jen preběhnout na protější nástupiště. Původně měly být na přestup tři minuty, ale zůstaly jen dvě.

Po více než třech hodinách v jednom vlaku už mi to přijde poněkud nekonečně, navíc když je krajina kolem mě tak jednotvárná a placatá. Odměnou mi ale je to, že kdybych zůstal sedět až na konečnou, budu na dohled Rujáně, největšímu německému ostrovu. Včera jsem projížděl jenom Saskem, zatímco dnes už mám za sebou kromě této ještě další tři země – líznuté Anhaltsko, Brandenbursko a Berlín. Přiblížili jsme se k polským hranicím a každou chvíli budeme v Meklenbursku-Horním Pomořansku.

Tak nějak jsem to čekal a nezklamal jsem se. Na berlínském hlavním nádraží přistoupil pořádný dav a já jsem vyfasoval korpulentní dámu, která mě poplácává páskem (od kabelky). Ale začala fungovat klimatizaci i zásuvka a časem to snad zase opadne. Je pěkné vidět zase známé město!

Zajímavé! Jedná zastávka vlaku se jmenuje Potsdamer Platz, takže od Sony Centra s fish & chips a obrovským kotlem s latéčkem mě teď dělilo doslova pár desítek metrů!

Tak jo, přiznám se. Na nádraží ve městě Lutherstadt Wittenberg mají dvě WC. Jedno klasické, smíšené, a druhé pro invalidy. Dlouho jsem čekal, až se z obsazeného klasického stane volné, než přišel pán, hodil eurovku do automatu a použil invalidy. Čekal jsem dál. Pak se zdálo, že pán z invalidů už se chystá ven. Měl jsem v ruce připravenou kartu, ale v tu chvíli mě napadlo, že až vyjde, jen by stačilo včas chytit dveře a vlézt dovnitř bez zaplacení. Bylo mi to samozřejmě žinantní, jenže pán se vynořil a ještě mi ty dveře tak trochu přidržel. Zpětně to hodnotím tak, že myslel, že čekám nikoli na uvolnění, ale právě na tu úsporu. Tak jako tak to bylo neodolatelné. Budiž to chápáno jako kompenzace za dvoueurovou potupu v Karslruhe při cestě ze Štrasburku. Pořád ještě jsou hajzlbáby a hajzldědci půl eura v plusu!

Tenhle vlak, co cestou protne Berlín, jede až do Pomořan, dostal bych se s ním až k moři do Stralsundu, ale směřuju víc na východ, takže budu muset vystoupit dřív a přestoupit na jiný. Mám před sebou čtyři hodiny cesty, ale je poměrně útulno, i když špinavo, a mám co dělat, tak se nudit nebudu.

Nádraží v Lutherově městě Wittenberg je malinkaté (to po tom lipském bude ostatně kdejaké), ale jezdí odtud i ICE, třeba do Hamburku nebo i do Basileje. To jsou mi věci!

Do ranního vlaku mi spěchavý klient nadělil první dnešní práci a osud prvního průvodčího na německém území od včerejšího začátku cesty. Vlak S2 je zjevně pod křídly Deutschland-Ticketu schován, já jsem chytil místo, sezení je příjemné, a je tu dokonce i zásuvka. Ten mobil se vybíjí rychle. O dalším programu patrně rozhodne klientský systém a termíny v něm.

Nocování v hostelu má výhodu v tom, že se člověk jakž takž otřepe a nemá potřebu se zdržovat déle, než je nutné. Ke mně a alžírskému princi přibyl v noci další nocležník, ale jeho příchod jsem ani nepostřehl. Usnul jsem s rozpitým pivem po boku a oblečený, přestože jsem se dušoval, že ještě chvíli a ulehnu spořádaněji. Svlékl jsem se až ve čtyři ráno, vyčistil si zuby a zase usnul do čtvrt na sedm, na kdy jsem měl nadřízený budík, jelikož jsem předpokládal, že Alžířan už bude pryč. Nebyl a odešel ještě asi o hodinu později a to už jsem vstával taky.

V Aldi, které je sice zvenku nádraží označené, ale uvnitř ho lze nalézt až dole v suterénu, jsem si koupil snídani a svačinu. Za půl hodiny odjíždí vlak na Lutherstadt Wittenberg, který bych měl v pohodě stihnout.

No, asi takhle: jen jsem to dopsal, začalo něco šramotit v klice a pak se do pokoje nahrnulo oněch sedm trpaslíků i s princem. Tedy není jich tolik, ale jednoho spolubydlícího nakonec mám. A ráno vstává v šest. Je to Alžířan a studuje na zdravotního bratra. Takže sbohem, pohodo, a dobrou!

Je krátce po půl jedenácté, očička se mi klíží a pomalu se chystám ulehnout na své lože jako Sněhurka. A těch sedm trpaslíků, kteří by tu se mnou měli být, pořád nikde.

Jsem rád, že mě napadlo jet tudy, zastavit se tu a nakonec tady i zůstat přes noc, protože by bylo škoda největší saské město vynechat. Ale že bych z něj byl kdovíjak unešený, to se říct nedá. Jsou města, která na vás dýchnou na první pohled, a přestože jim třeba vůbec nerozumíte, vyzařují ducha a osloví vás jedinečností. Když jsme v létě udělali krátkou procházku v Udine, kolem kterého jámě mockrát jeli, ale nikdy jsme nezajímá dovnitř, uměl sem si představit, že se jeho magickým ulicemi toulám a pohltí mě. Je celá řada měst, u kterých to neplatí hned na první dobrou, ale stejně mají své kouzlo. O Lipsku to zase až tak úplně neplatí. Nemá historické jádro a celé centrum města je poskládané sice z pečlivě vystavěných, honosných a velmi často opravdu velkých domů a je velmi těžké najít na něm něco, co by na člověka promluvilo svojí osobitostí. Kdo má rád Drážďany, věřím, že bude Lipskem velmi mile překvapen a bude sem jezdit mnohem radši. Během vánočních trhů, které jsou tu prý velkolepé, se bude rozplývat nad adventními kejklemi a zahřívat Gluehweinem, o přestávce stihne spoustu nákupů v některých z mnoha obchodních domů a navečer se nechá hýčkat rozpustilými maličkostmi v luxusní pasáži Maedler a bude zcela (u)spokojen. Ale tomu, kdo si oblíbil třeba Berlín, tohle město zklame německou upjatostí, a ač studentské, zbytečnou usedlostí, na kterou bohužel ta všudypřítomná obrovitost všeho zapomenout nenechá. Ale jak říkám, mnozí si tu mohou najít to, co jim bude blízké.

U památníku bitvy národů mě přepadla nejen bolest hlavy, ale i tradiční dielmata – mám ještě dnes odjet do Berlína, odkud je to k moři přece jen blíž, nebo se radši vyspat a vyrazit až zítra? Nakonec jsem to vzdal, protože když nepojedu přes Berlín, nebude to na německo-polské hranice zase až tak daleko. Že bych jel části noci a někde to strávil, se mi taky moc nechtělo. A tak jsem ubytovaný v hostelu a dost se mi ulevilo, od bolesti i od úvah. Budova je to pořádná, však jsem v Lipsku, ale na první pohled se to spaní zdá výdržitelné, zvlášť když jsem na pokoji pro osm lidí zatím sám a ještě jsem neplatil, protože jim nefunguje terminál. Ale i tak je cena více než přijatelná, něco přes 15 eur.

Vlastně jsem tu být musel, ale že bych to doopravdy musel vidět, to nemůžu říct. Památník bitvy národů je vysoký 91 metrů a vchod do něj stráží socha archanděla Michaela. Proč lidi budují takové velikášské věci, je mi záhadou. Holt ale chtěli to velkolepé vítězství na Francouzy oslavit a vykřičet do světa. Já jsem si své malé vítězství, nikoli nad Napoleonem, ale toliko nástrahami velkoměsta, vybojoval v tramvaji. Od univerzity sem po opravdu dlouhatananánské Prager Straße jede patnactka, a ač průvodci tvrdí, že je to jen kousek od centra, ty 4 kilometry se mi fakt jít nechtělo (kde jsou ty varšavské časy!), takže jsem využil přednost Deutschland-Ticketu a sedl do ní. Když jsem chtěl vystoupit, bylo třeba zmáčknout čudlík, jenže já jsem ho ani za nic nemohl najít. Už jsem se smiřoval s tím, že kousek pěšky přece jenom půjdu, když vyskočila nějaká mladá holka a zmáčkla to. Byl jsem zachráněn!

Ale co, však víme. Ti Prusové tehdy taky nebojovali sami.

Teda já nechci být zbytečný hnidopich, ale proč když někdo buduje největší nádraží široko daleko a má k dispozici hektary prostoru, nedimenzuje podle toho i velikost veřejných záchodů? 4 mušle a 3 budky na milion lidí je teda fakt málo. Ještě že jsem se nepodělal z toho, že mi nějaká puberťačka před chvílí příšerně zákeřně zařvala do ucha, to bych tu frontu neustál. Pokračování na tiktoku, řekl bych.

Tak tady jsem na rozdíl od Napoleona ještě nebyl. A přitom to je od nás do Lipska asi 300 kilometrů. Je tu největší hlavové nádraží v Evropě (tedy nádraží tvořené kusými neboli slepými kolejemi) a podle nějakého článku je tady velké leccos. A já už taky poměrně velice potřebuju na záchod, protože ten jediný, který ve vagonu neprůchozího vlaku byl, byl nějaký rozbitý. Je to přímá úměra – čím víc sháníš vodu, tím víc se jí pak potřebuješ zbavit.

Až do Pirny se dalo cestovat, nebylo ani plno, ani nedýchatelno, ale pak se začal vlak plnit a začalo takové malé peklíčko. Jeden je rád, že může vystoupit ve městě, ve kterém už párkrát byl, do teploty bezmála 30 stupňů, a ještě je za to rád.

Na drážďanském nádraží jsem ale našel otevřený Lidl a zvládl koupit nejen vodu, ale i kus oběda. Obojí i se zálohou za necelé dvě eura?!

Klidně jsem mohl vystoupit ve Žlebu, sehnat flašku, nabrat si vodu ve studánce a jít třeba až do Bad Schandau, protože jeden vlak mi ujel takřka před nosem a další měl mít zpoždění půl hodiny. Musel bych sice letět jako kůň, ale mohlo to vyjít zhruba nastejno. Nakonec tedy přijel dřív (s rozbitou klimatizací) a snad zase kousek popojedu, ale kdo ví, co přijde teď.

Když už jsem se rozhodl, že se po pouhých čtyřech hodinách plácnu přes kapsu podruhé, automat na vodu za 2,70 na nádraží v Bad Schandau se rozhodl být anachronistou a nepřijímat platby kartou. A já mám v peněžence všehovšudy 200 korun českých minus 16 za jízdenku a jednoeurovku, když jsem na nádraží starou českou tisícovku vyměnil narychlo s J. právě za onu dvoustovku. Ale aspoň jsem zjistil, že cedule je v tom nevinně – Míšeň zobrazuje, protože je až za Drážďany.

Tak vlak na Drážďany odjel, ale za necelou půlhodinu by měl jet přes Míšeň další. Informační cedule sice o Drážďanech mlčí, ale aplikace Deutsche Bahn o nich ví, tak snad neskončím jako slon v porcelánu.

Bad Schandau je malé lázeňské město, ale nádraží tu mají velké a kolejí docela dost.

Ne, já nejsem v Rumburku a ani tam nepojedu, ale je to zjevně nějaká hodně významná stanice. Jeden vlak tam z Děčína odjíždí v 10:39 a další, ten náš, v 10:41. Tedy měl odjíždět, ale protože pražský vlak do Hamburku měl zpoždění přes 40 minut a tenhle mu dával přednost, vyjeli jsme pozdě. Každopádně spoj, ve kterém sedím, jede do Rumburku přes Německo, tak jsem se průvodčího zeptal, jestli s nimi můžu jet až do Bad Schandau. Přišel bych sice o procházku podél Labe a o možnost nabrat někde vodu, kdybych sehnal flašku, ale zase bych ušetřil dvě hodiny. Průvodčí řekl, že jsem si v aplikaci mohl koupit jízdenku až do Schöny, ale že mi ji prodá za 16 korun. Chvíli jsem přemýšlel, ale rozhodl jsem se, že teda jo, že se plácnu přes kapsu a pojedu až do Bad Schandau. A jakmile jsem mu zaplatil, řekl, že vlak v Bad Schandau na nás ale čekat nebude. No nic, v Drážďanech tak jako tak budu dřív a tam si koupím vodu. Není to zrovna baťůžkářský začátek, ale kapsu mi to zatím neroztrhlo.

Jsme v Roudnici, takže vyjíždím z okruhu kolem Prahy (je tu 7. pásmo) a vyjíždím do Ústeckého kraje. Ten má sice složitější značení zón (Roudnice je 661 a Dolní Žleb 303), ale jak víme z minula, kombinací se dá ušetřit. Kdybych jel na pražskou jízdenku jen do Prahy a odtamtud na jízdenku Českých drah, zaplatil bych z Řevnic až do Žlebu 30 + 255 korun (protože mám lítačku). Jízdenky PID a DUK ale vyjdou jen na 70 + 101,70. Ušetřil jsem 113,30!

Celou dobu přemýšlím, co jsem doma zapomněl, a už mi to došlo. Nechal jsem na lince okapat flašku s vodou a nechal ji tam okapávat navždy…

Zatím jsem moc daleko nedojel a nic nového tu k objevování není, ale zaznamenat to musím. Do Prahy jsme dojeli včas, a kdyby jel takhle přesně i ten příští, mohl jsem jet až o půl hodiny později. Jenže spolehněte se na to! Ale aspoň jsem si v Bille mohl koupit svačinu, protože v Německu jsou dnes obchody zavřené, a přes placení u samoobslužné poklady mě to ani moc nezdrželo.

Průvodčí ve vlaku z Řevnic přišla, ještě jsem ani nestihl pořádně usednout a jízdenka se aktivovat. Sedmipásmová jízda skrz střední Čechy prošla, horší to bylo s pražským kuponem, který z nějakého důvodu stávkoval a čtečka hlásila, že nejsem v seznamu. Co je to za výmysl, mi neřekla ani ta hodná průvodčí, ač se snažila a ptala se, jestli mi třeba teď někdy nebylo šedesát. Potěšující dotaz hned na úvod cesty!

Nevím, jestli je ten nadpis dobře, pomohla mi ho přeložit docentka Googlová, laskavá matka všech neznalých a pochybujících, ale nemám v úmyslu si to někde ověřovat. Zatímco a. se snad podařilo včas ukončit předplatné Deutschland-Ticketu, já jsem ho nechal schválně běžet ještě měsíc, protože by byl hřích nevyužít otevřené německé náruče, a než přijde podzim, nevyrazit za dalšími dobrodružstvími. Padesátka je totiž evidentně hranicí páchání nepřístojností. Měl jsem v úmyslu navštívit ještě Berlín a na konci září přes Mnichov Lublaň (až po zakoupení jízdenky jsem ovšem zjistil, že přímý spoj z Prahy je levnější, rychlejší a vlastně i bezstarostnější než kodrcání se do Bavorska a přejezd Alp, ale o to tu přece nejde). Takže cesta do Slovinska je na spadnutí a má své konkrétní datum, ale na tu do Berlína se nějak ne a ne vydat. Musel jsem to odložit kvůli práci a od loňska jsem evidentně velmi zpohodlněl a je mi milejší komfort domova, ať už haťského, nebo berounského. Takže proto je dobře, že ten ticket ještě pořád mám. Moje příslovečná, pověstná, legendární a tradiční spořivost mě nutí k tomu, abych ho využil, dokud to jde.

Letos jsem k oněm zlořečeným narozeninám dostal dva vouchery na Poland Pass, takže příští rok mě nemine polské železniční dobrodružství. Protože jsou dva a J. už mnoho let touží zajet do Helu (má to jen jedno l, tak doufám, že nepůjde o peklo, ale že dojedeme na baltskou kosu), nebudu cestovat sám, a protože moje švagrová má potřebu obdarovávat kdekoho nesmyslně vysokými dary, přibyla k voucherům i pěkná sumička na zakoupení ubytování. Sečteno a podtrženo, příští rok to nemůže být a nebude o přespávání na nádražích a toulání se nočními městy. Hezky budeme spát kultivovaně.

A tak se stalo, že když jsme s J. o tom Baltu mluvili, jen tak mezi řečí zmínila, ať ho letos zkusím z německé strany. A jelikož já mám výzvy rád, Berlín se pomalu, ale jistě změnil na Pomořansko. Pohled na mapu dal výzvě jasnější obrys: vlak totiž jede z německé strany na polskou. Pokud to dopadne, dojedu na poslední zastávku v Německu a pěšky dojdu do Svinoústí (kde se do moře nevlévá svině, ale řeka Svina). Práci jsem zvládl, míček přehrál ke klientům a pár dní snad bude klid, takže je čas vyrazit. Původně jsem chtěl odjet už dnes do Prahy a odtamtud zítra do známého Dolního Žlebu a pěšky do Schöny, ale nakonec jsem upustil od plánu dojet k Baltu hned první den a zkusím to trochu pomaleji, zato však s napětím, jestli dojedu, kde budu spát a jestli vůbec, zda za těchto už poměrně chladných nocí nezmrznu jako loni málem ve Stockholmu a na kolik mě tenhle opětovný experiment s batohem na zádech (vejde se do něj i stan se dvěma spacáky, takže o žádný batůžek vážně nejde!) vlastně přijde. Zní to srozumitelně: dojet k Baltu, stavit se v Lipsku a v Berlíně a neutratit majlant!

Přiznávám, že pořád se mi moc nechce, ale kdo nevykročí, nedojede nikam. Ostatně je to jen 750 kilometrů, to je jako nic. Těším se na objevování a na ten adrenalin. Začátek už zítra v 7:35 v Řevnicích, za nějakých 9 hodin.

Poslední zastávka, nádraží v Klatovech.

Autobus ve Zwieselu samozřejmě počkal. Nejen na mě, ale i na průvodčí, co v předchozím vlaku chytala toho chudinku a z níž se vyklubala Češka. A nakonec se ukázalo, že český je i řidič autobusu.

Domovina je blíž, než to vypadá.

V Regenu přistoupil cca 15letý kluk a schoval se na záchod. Průvodčí ho zmerčila, zaťukala na něj a pak si odemknula. A šup, už si musel koupit lístek!

Horší je, že vlak má zpoždění, ale věřím, že autobus počká. Průvodčí se na nějaký jiný přípoj ptala a pak volala, ať počkají, ale na Eisenstein dotaz nepoložila.

Do Plattlingu jsme dorazili s přesně takovým zpožděním, abych se skrz davy probojoval na páté nástupiště, odkud to jede do Zwieselu. Vlak je vytopený a nástěnným rozptýlením jsem pohrdl, tak snad to na slunné straně vagonu přežiju. Zbývá něco přes 50 minut a pak už jen krátký autobus do Rudy.

Tak všichni ti okrojovaní jeli do Straubingu, kde, jak jsem se dočetl, se každoročně v půlce srpna koná Gäubodenvolksfest, druhý největší festival v Bavorsku (evidentně po Oktoberfestu).

Vlak do Plattlingu ale přijel včas, a i když do něj nastoupili i veselí kumpáni, cestující se v něm rozptýlili. Navíc je klimatizovaný, ale aplikace varuje, že v Řezně by mohlo být hůř: lidí, včetně těch s koly, časem přibude.

Na nádraží v Saalu, kde se vzaly, tu se vzaly, vyrobily se německé panenky v bavorských krojích. Ňadra jim div ne vyskakují z výstřihů, v rukou lahve s aperolem nebo pivem, a parta mladíků v kožených kaťatech, jimž vévodí jeden v růžovém tričku se zmalovanými rty a se závojem, jim z košíku nabízí na výběr z mnoha lahviček se šnapsem. Zkrátka sobotní historka z bavorského venkova k popukání!

Jeden z Freizeitbusů, které vozí cyklisty a turisty napříč centrem Bavorska a umožňují při poznávání krajiny podél několika zdejších řek nasednout tam, kde už nohy nemůžou, mě přesně ve 12.20 naložil v Kipfenbergu a převáží mě směrem na Saal an der Donau. Řidič ale musel párkrát během cesty k vozíku s koly, takže jsme nabrali mírné zpoždění, což ale, jak vím odminula, zase tak moc nevadí, protože v Saalu chcípl pes a na přestup tam je skoro tři čtvrtě hodiny. Je to trochu nuda a pohovořit jsem nemohl ani s Arabem, který cestoval s rodinou a před Kelheimem po mně něco chtěl, ale nemluvil anglicky.

Nakonec není moc důvodů ke stížnostem. V pohodlném vlaku jsem si sedl, v Řezně vystoupila spolucestující, takže jsem mohl i poobědvat, a v Ingolstadtu skoro celý zbytek vlaku. V Ingolstadtu Nord jsem našel stanoviště autobusu, co by prstem luskl, a za necelých dvacet minut to jede přímo ke kempu.

Ačkoli je čtvrtek, podle počtu lidí tísnících se na nástupišti v Plattlingu soudím, že vlak do Ingolstadtu bude beznadějně narvaný. Ale nekupte to! A zdá se, že všichni (včetně mě) rozuměli, že to nejede ze šestky, ale ze dvojky, takže se tam celý dav přesunul.

Nevyzpytatelné jsou cesty Bookingovy! Na hraničním nádraží v Železné Rudě visí několik cedulek s nabídkou ubytování. Kontakty by se mohly hodit, kdybych tady někdy v příštích týdnech zůstal déle, než je nutné, tak jsem si je všechny vyfotil. Jedna cedulka nabízí ubytování přímo v dopravně. Díval jsem se na web a odtamtud směřuje jeden odkaz na Booking.com. Když jsem ho otevřel v aplikaci, objevilo se tam cosi podivného, tak jsem to zase odložil a nechal být. A teď se mě Booking.com, který je na ultrarychlé naléhání opravdový mistr, ptá, jestli mě pořád zajímá destinace Nairobi…

Ale ten Bavorský les by vážně stál za návštěvu, a nikoli jen za průjezd!

Je to tady všude takové jakoby známé. Čtrnáct dní jsou holt jen dva týdny.

Z Alžbětína do Bavorské Železné Rudy je to, co by papírovým ubrouskem dohodil. Při čekání na náhradní autobus do Zwieselu jsem si aspoň sjednal pojištění. Začne mi sice platit až za čtyři hodiny, ale to bych musel být pořádný jouda, kdyby se mi něco stalo, no ne?

V Železné Rudě jsou tři zastávky a Alžbětín je pochopitelně až poslední. Už od Klatov ale vlak zastavuje ve všech zastávkách a mezi nimi se plouží jako ospalý hroch. Na Šumavě jako by se zastavil čas a na konečnou dojíždějí jen ti nejotrlejší. Mám za sebou krátký, teprve 140kilometrový úsek, ale ve vlaku jsem strávil už skoro tři hodiny.

Hlavním cestovatelským dnem dneška je ověřit nejnižší cenu, za kterou se dá dojet až na hranice, tedy do stanice Železná Ruda-Alžbětín. Minule mě to stálo skoro tři stovky, teď jsem si ale na doporučení průvodce z vlaku do Klatov naordinoval jízdné o dost skromnější. Do Kařezu jedu na pásmovou jízdenku pražské integrované dopravy za 40 korun, z Kařezu volně navážu (stejným vlakem, tedy rychlíkem Berounka) jízdenkou integrované dopravy Plzeňského kraje za 82 Kč. Obojí už mám, Plzeňský kraj má stejně jako Praha aplikaci do mobilu.

A zatímco si říkám, jak tentokrát ušetřím, web Českých drah mě znovu překvapuje. Jízdenka z Berouna až na hranice stojí 293 korun, jízdenka z Berouna do Kařezu 66 a z Kařezu do Železné Rudy 82. Už minule se tedy dalo při kombinaci dvou jízdenek ČD ušetřit 145 korun, aniž bych si cokoli instaloval. Díky PID ale ušetřím ještě dalších 26. Opravdu zmatek!

A kdyby Německo, v rámci kratochvilné návštěvy j. jsem se teď vydal toliko do Bavorska, takže stačí přejet hranice a ostřílený cestovatel takovouhle cestu nechápe jako výzvu. Podmínky mám navíc tentokrát takřka ideální: už ráno po šesté je jasné, že dnes bude zase jeden ze žhavých dnů letošního léta (ač se nedá vyloučit, že mě někde po cestě nechytnou bouřky až kroupy), mám před sebou jen čtyři přestupy s dostatečnou rezervou na přestupy i případná zpoždění a j. včera domluvila se šéfovou, že můžu přespat v karavanu. Vyrážím na chlup stejným vlakem, jakým jsme se před 14 dny vydali s a. na cestu do Štrasburku. Jediné prázdné kupé je vytopené tak, že až z něj vylezu, budu se tetelit blahem, že se v těch 30stupňových vedrech konečně zchladím, ale soudím, že stačí chvíli vydržet a uvolní se něco klimatizovanějšího. A pak se i nasnídám, protože jídlo a pití na celý den mám připravené v batohu. Pravda, klid a bezstarostnost příručního teenagera, s nímž jsem cestoval před dvěma týdny, mi chybí, ale a. má teď jiné zájmy, než se se mnou plahočit po Bavorském lese. Zvládnu to holt sám.

Největší absurdita na závěr. Ještě než jsme včera ve 21:07 vystoupili v Berouně, kde jsme před 86 hodinami čtyřdenní štrasbuskou pouť zahajovali, podíval jsem se ve vlaku na tarify integrované dopravy Plzeňského kraje. Kdybych si koupil jízdenku Českých drah do Kařezu a odtamtud plzeňskou až do Železné Rudy, stála by mě přeprava po Čechách polovinu toho, co jsem zaplatil. Místo téměř šesti set za obě cesty bych za to dal necelé tři stovky. A to se radši zatím nedívám na kombinaci pražské a plzeňské jízdenky. V Česku je bordel.

Nádraží v Klatovech je nejkrásnější budova, co znám. Opravdová architektonická a urbanistická pýcha! Takové štěstí, že jsme odjeli ze Železné Rudy!

Jízdenka Českých drah že Železné Rudy do Berouna s přestupem v Klatovech stojí 293 korun. Jízdenka ze Železné Rudy do Klatov stojí 46 korun, jízdenka z Klatov do Berouna 208 korun. Kdo myslí, že platí úspora z rozsahu, mýlí se. Důvod vysvětluje průvodčí, když si u něho kupujeme jízdenky do Klatov: cesta tam je dotovaná Plzeňským krajem v rámci integrované dopravy, a radí kupovat si do Kařezu plzeňskou dotovanou a z Kařezu pražskou dotovanou. Příště to vyzkouším. Jen doufám, že se nebudu muset zase pašovat přes hranice kraje. Na cestování po bavorském příhraničí lze prý využít jednodenní jízdenku za 230 korun. Jediný problém je, jak vysvětluju já, přepravit se po Česku.

V Železné Rudě nás uvítala uplakaná příroda. Stihli jsme dřívější vlak, takže pojedeme dřív. Na cestu nás vybavili vlakem starým asi 80 let, možná i Masaryka pamatuje. Na dřívější příjezd to ale vliv mít nebude, protože ztvrdneme v Klatovech.

Tak už nás náhradní autobus veze do Rudy. Dnešek proběhl hladce a pro mě velmi zajímavě. Je mi líto, že ta cesta končí, což si nostalgicky uvědomuju právě na pozadí scenérií Bavorského lesa. Jsou opravdu úchvatné.

Cesta zpět už najela do stejných kolejí jako cesta tam. V Plattlingu na nádraží jsme stihli akorát první dnešní kafe a už nám přistavili vůz do Zwieselu. Sem tam pořád nějaký cyklista. Lidi si nakoupili kola a teď je vozí vlakem.

Cesta autobusem byla dlouhá, ale díky geografickým zajímavostem utekla a byla velmi poučná. Kdybychom nemuseli ze Zapadákova cestovat autobusem a šněrovat krajinu Dolního Bavorska, asi bychom se sem nikdy nepodívali a ráz zdejší krajiny neprozkoumali. Údolím Altmühlu, lemovanému skalami, jsme projížděli až k městu Kelheim, jemuž pro změnu dominuje Befreiungshalle, obrovitá kruhová stavba, kterou nechal postavit král Ludvík na počest vítězství nad Napoleonem. Za Kelheimem se řeka vlévá do Dunaje, který nás teď bude taky ještě chvíli provázet. V Saalu je ale jen malé nádraží mimo provoz, je zima a chvílemi prší.

Autobus z Kindingu nám včera ujel takřka těsně, asi tak o hodinu, a pokud jsme nechtěli tři hodiny čekat na další, nezbylo než se do kempu vydat pěšky. Po cestě jsem narazil na místo, které by mohlo být zajímavou alternativou pro poznávání cizích krajů – místo pro oficiální stanování i s přístřeškem, ohništěm a záchodem. Škoda jen, že takové plochy asi nebudou ve městech, nocleh ve stanu se dá vydržet, jak ukázala dnešní noc.

Tedy je pravda, že kemp, kde jsme byli, je velmi dobře a moderně vybavený a sprcha bez žetonů dokáže člověku zpříjemnit večer. Marně přemýšlím, jak může takový kemp prosperovat v podivném Zapadákově.

S j. jsme strávili část večera a dopoledne a teď už směřujeme na vlak. Poslechli jsme aplikaci a přejeli nejen Kindingu, ale i řadu dalších bavorských vesnic a ještě jich pár bude, protože autobus do Saalu jede hodinu a půl. Projedeme i Řezno a vystoupíme v Saalu an der Donau, protože vlak na Plattling jede i přes ten.

V tuhle chvíli už jsme měli čekat na autobus v Kindingu a chvíli po páté být v kempu, kde hákuje j. Po téměř hladkém putování přes Německo a zpět ovšem stále čekáme na 14. nástupišti v Norimberku, protože vlak, co měl odjíždět do Ingolstadtu v 16.09, prostě nepřijel. Autobus nebyl poslední, za 4 hodiny jede další. Asi těch 8 kilometrů, co nám bude zbývat, dojdeme po svých.

Pozdě, ale přece. Za chvíli sedneme do posledního vlaku, a pokud o půjde dobře, bude zabývat už jen autobus.

V Gaildorfu máme zpoždění 26 minut, ale něco bychom měli dohnat a i tak jsme měli mít v Norimberku dostatečnou rezervu. Kafe holt zatím nebude.

Ve Stuttgartu sice změnili nástupiště, ale bylo to dobře označené, a navíc hned naproti tomu původnímu. Než jsme se ale všichni nasoukali dovnitř, nabrali jsme 5minutové zpoždění, leč to nevadí, máme rezervu. Příští vlak je poslední a pak už nás čeká jen autobus.

Do Karlsruhe jsme dorazili s asi čtvrthodinovým zpožděním za zvuku velmi hlučného dítěte, ale i jeho velmi hlučné matky, snažící se ho rozmazlit ještě víc. Syřanovi, s nímž jsem sdílel prostor, smrdělo dost ošklivě z pusy, ač jsem se snažil být aspoň metr od něj. Jiný pán byl pro změnu cítit potem, možná byl na výletě na kole nebo spěchal na přípoj. Na nádraží jsem se snažil vyvarovat osudu důchodkyně, které se nadvakrát nepodařilo skrz davy spolucestujících dojít na záchod, a odskočit si. Vchod na evidentně se rozpadající a z poloviny nefunkční toalety opanovala afrožena, dožadující se od každého vstupného ve výši 50 centů. Měl jsem jen dvoueurovku a tu jsem jí v plné důvěře vložil do ruky a čekal, až mi vrátí, jenže ona dělala, jako by nerozuměla matematice a gestikulovala směrem k zachodům. A nedostal jsem ani obvyklý voucher, který pochopitelně vždycky zvládnu v některém obchodě využít na nákup něčeho smysluplného.

Do Stuttgartu jsme ale vyrazili včas a sedíme u zásuvky.

Mé tušení se potvrdilo a v Appenweieru se nám podařilo nastoupit až do třetích dveří. Což o to, oni by se lidi do vlaku vešli, jen kdyby ovšem všichni ti, co nastoupili před námi, nezacpali místa koly a kočárky.

Jestli budu chtít tu jízdenku ještě využít, asi bude rozumnější jet během týdne.

V Appenweieru se mezi vlakem ze/do Štrasburku (nástupiště 9) a vlaky jezdícími po Německu (nástupiště 1 a 2) přechází asi 300 metrů a tenhle úsek posílil mé neblahé tušení: v sobotu budou couráky o dost plnější než ve čtvrtek.

Další vlak, do Karlsruhe, má sice zpoždění, ale tentokrát máme na přestupech větší rezervy, a ten příští je navíc zase trochu posunutý, takže bychom měli stíhat.

Včerejší den ve Štrasburku nám poskytl příležitost objevit místa, která jsem při loňské návštěvě zanedbal. Trestuhodné je zejména vynechání La Petit France, malebného místa plného barevných hrázděných domů, které vyrůstají z kanálu. Jsou to takové fejkové Benátky na Rhoně, jak prohlásila a.

Pro mě osobně přinesl včerejšek potvrzení jedné velké cestovatelské zkušenosti: svět se poznává mnohem radostněji, když je člověk odpočatý. Přes den jsme sice nachodili 20 kilometrů, ale dalo se to zvládnout v pohodě, protože ráno jsme vycházeli veselým krokem, nehledě na to, že jsme si mohli věci nechat v hotelu a odpoledne si i zdřímnout.

Relativně vesele se nám vyráželo i dnes, i když to znamenalo zajít ráno v sedm do Carefouru, udělat si dostatečné zásoby jídla, zabalit (proč je toho tentokrát mnohem víc, než když jsme balili doma?), a odebrat se na nádraží. Zvládli jsme to bravurně a se značným předstihem a teď už sedíme ve vlaku na Offenburg.

A tak jsme po téměř 14 hodinách vystoupili na štrasburském hlavním nádraží. Díky jednomu vlaku po Čechách (Beroun–Železná Ruda-Alžbětín, jednomu náhradnímu autobusu (Bayerisch Eisenstein–Zwiesel(Bay)) v Německu a osmi vlakům tamtéž (Zwisel(Bay)–Plattling, Plattling–Regensburg, Regensburg–Nürnberg, Nürnberg–Stuttgart, Stuttgart–Vaihingen(Enz), Vainingen(Enz)–Karlsruhe, Karlsruhe–Appenweiner, Appenweiner–Strasbourg) jsme urazili asi 600 kilometrů. Není to žádná sláva, co se rychlosti týče, vždyť zejména ve vlaku z Norimberka do Stuttgartu jsme zavítali skoro na 30 zastávek, ale v porovnání s peklem, které jsem loni zažil v německých dálkových vlacích, byla tohle selanka.

Luxus je oproti loňsku i to, co teď máme v tzv. hotelu. Většina vybavení má své nejkrásnější roky za sebou, o čistotě tady asi dlouho neslyšeli a jen kousek odtud je park plný tmavých bezdomovců (na průzkum jsem šel raději sám), ale máme vlastní tzv. koupelnu a nevadí nám ani to, že jsme si druhé lůžko museli vlastnoručně vytáhnout zpod prvního, polštář najít ve skříni a místo jedné přikrývky použít vlastní spacák, ale aspoň ho využiju. a. moje občasné stížnosti komentuje slovy „koupils nejlevnější hotel, tak co se divíš“, ale na to odpovídám, že jeden byl ještě levnější, ale byl na druhém, ještě vzdálenějším kraji města. Obrovskou výhodou je, že jsme dojeli až sem, ubytovaní jsme na dva dny, a celý zítřek tedy máme na prohlídku města. Nemusíme se nikam hnát, hledat optimální spojení ani spěchat na vlak a večer se můžeme vrátit a znovu se vyspat.

Přibalený teenager, jehož výlet to je, protože jsem se sem vydal kvůli němu, se chvílemi chová nesnesitelně, ale tyhle okamžiky zcela vyvažuje rozvahou, se kterou přistupuje k plánování cesty a hledání nástupišť. Díky tomu mi ubyla spousta starostí a můžu se plně oddávat stresu z placení a řešení mnohem utilitárnějších záležitostí. Ale nejen to. Je fajn, že můžeme být spolu, než i a. omrzí s námi podobné cesty absolvovat.

Pochvala patří J., která nám na cestu udělala svačinu – hodila se nám v průběhu celého dne, protože jsme nikde neměli čas na to, abychom si něco koupili, vyjma jednoho rychlého kafe. Na zpáteční cestu se budeme muset vybavit zásobami.

Teda nevěřil jsem, že to dáme přesně podle jízdního řádu, ale je to tak. Sedíme v posledním vlaku, jízdenku mezi Kehlem a Štrasburkem máme koupenou (4,60 na osobu je na můj vkus na těch pár set metrů dost, ale holt hranice a Francouzi) a na Booking.com jsem změnil kartu a hotel či co to je si ji ověřili.

V Karlsruhe, které je jen kousek od francouzských hranic a asi 80 kilometrů od Štrasburku, jsme si konečně dali kafe, a. zašla do knihkupectví a já na chvíli na vzduch. Přejeli jsme prakticky celé nemělo od východu na západ. Zatímco já jsem chtěl původně zůstat na noc v Karlsruhe (ale vyhlédnuté ubytování nám někdo vyfoukl), a. prosazuje dojet až do Štrasburku a svůj zájem o tuto zemi demonstrovala v průběhu cesty krátkým studiem francouzštiny. Pořad ale není jisté, jak a kdy tam dorazíme, a tak jsem rezervoval jeden apartmán, který nechtěl platbu předem, a zadal číslo své „čínské“ karty. Za pár minut přišla hláška, že se snaží peníze strhnout (což mě překvapuje), ale nejde to (což mě nepřekvapuje). Prostě Booking.com. Dohodli jsme se, že přinejhorším budeme v kempu v Kehlu, protože pro každý případ s sebou na zádech tahám stan se dvěma spacáky – vše se vešlo do mého cestovního batohu.

Sedíme v předposledním vlaku na Offenburg a vystupovat budeme v Appenweieru. Poslední vlak odtamtud jede až do Štrasburku, jen si budeme muset koupit jízdenky až tam.

Sám bych se v tom nešťoural a zůstal sedět, když jsme po několika zastávkách získali místo, ale a. trvala na tom, že když bude ve Vaihingenu naproti na nástupišti stát ten náš původně chtěný vlak, který tam mezitím dojel a měl odjíždět do Karlsruhe za dvě minuty, přeběhneme do něj. Tak už jsme v něm a znovu stojíme. Ale před příštím odjezdem budeme mít o půl hodiny víc na kýžené kafe.

Do Stuttgartu jsme přijeli krásně včas. Málem jsme stihli kafe, jenže velká fronta nás odradila, a tak jsme radši šli na vlak. Zadní půlka jela kamsi a tam jsme my nechtěli, přední do Karlsruhe a to je přesně to, co potřebujeme. Jen co jsme do plného vlaku nastoupili, rozjel se. Tak to máme kliku, že jsme si to kafe nedali, říkáme si a zjišťujeme, co je špatně, když vyjel o dost dřív. Stojíme v jiném vlaku. Do Karlsruhe pojede dost dlouho.

Couráky se zatím ukazují jako spolehlivější než rychlíky, a přitom ten, co s ním pojedeme do Stuttgartu, metropole Bádenska-Württemberska, je docela pohodlný, byť zásuvek a internetu prostý. Čeká nás dnešní nejdelší, asi 200kilometrový úsek.

Jen jsme toho moc nenachodili, v Norimberku stačilo vystoupit a přejít nástupiště, protože nám změnili příjezd. Ale ještě že tak! Vlak je poměrně přeplněný a dost lidí stojí. My jme tu ale byli včas, tak jsme si sedli.

Zatím to jde dobře, protože jsme to původní zpoždění opravdu dohnali, a vlak z Řezna vyjel dokonce načas. Opustili jsme malá nádraží a teď se těmi lokálkami budeme přesouvat mezi většími městy. Máme za sebou elektronickou kontrolu jízdenky a pořád je to bez pokuty. Míříme na Norimberk, Stuttgart a Karlsruhe.

Možná je to náhoda, ale zatímco dálkové vlaky jim moc nejdou, regionální možná Němci naplánovat umí. Vlak z Plattlingu na nás počkal a podle aplikace Deutsche Bahn to vypadá, že o malinko později vyjedou i ty navazující spoje. Ale nechval dne před večerem aneb neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

V Německu nejedeme ještě ani dvě hodiny a už víc než 20 minut trčíme před Plattlingem, až opraví světla. Už dříve jsem zjistil že ve Štrasburku se dá sehnat přijatelné ubytování a a. navrhla, že pojedeme až tam. Jelikož musíme jet lokálkami, máme pak už jen pár šancí. Doslova pár.

Přestup v Zwieselu byl snadný. Nepopírám ovšem, že dva se lépe ujišťují, že kráčí do správného vlaku. Motoráček Wald Bahn spokojeně prořezává bavorské lesy a jede na Plattling. Prošli jsme přes další průvodčí!

Hraniční nádraží v Železné Rudě dnes vypadá mnohem líp než před 18 lety, kdy jsme přes něj pašovali dvě starší děti, protože jsme neměli jejich pasy. Nejmladší a. tehdy ještě nebyla a letos má vlastní občanku. Průvodčí u autobusu jsem se pro jistotu (německy!) zeptal, jestli v přistaveném náhradním autobuse platí Deutschland Card. Řekla, že ano, v autobuse ji dokonce zkontrolovala a pak nám poradila, že vlak do Plattlingu jede ze druhé koleje.

Na vlakovém WC je útulno a čisto, jen se mi tam povedlo urvat si z kalhot zapínání. Kalhoty mám samozřejmě jenom jedny, ale naštěstí mám i pásek, tak to přežiju. Jen musím vymyslet, jak toho příručního teenagera, co jsem ho tentokrát vzal s sebou, trochu zaujmout, protože zatím se zdá poněkud rezistentní vůči všem podnětům vyjma hladu.

Kupování všeho na poslední chvíli bylo příznakem (a přízrakem) mého loňského železničního dobrodružství. A platit to bude i tentokrát. Čtvrt hodiny před odjezdem z Berouna jsme pořídili jízdenku na rychlík do Železné Rudy a do další etapy se posouváme až v rychlíku. Jízdenka německou veřejnou dopravu stojí sice 49 eur, ale objednává se jako předplatné, takže je potřeba ji včas zrušit. Já bych si ji původně objednal dřív, jenže když jsem se doma pokoušel zaregistrovat do portálu Deutsche Bahn, nějak se mi to nedařilo. A v prvním a posledním českém vlaku taky ne. Až když jsem zkusil jinou mailovou adresu, povedlo se to – zřejmě jsem od loňska zaregistrovaný, aniž bych si to pamatoval.

S nákupem jsme se potýkali oba, ale nakonec nějaké kódy vypadající jako jízdenky máme. Těžko říct, jak to ale bude fungovat, když nás to zatím nestálo ani korunu – místo čísla karty a tak dále to po nás chtělo jen IBAN.

Ranní vstávání není nic pro mě, ale pokud chceme do večera dojet na dohled Štrasburku, nebylo zbytí. Jízdenku na rychlík do Železné Rudy jsme koupili až v autě a přesně v 6:53, jen minutu po pravidelném odjezdu, jsme opustili Beroun. Momentálně jsme v Rokycanech.

Zítra je to přesně 344 dní, bez tří týdnů rok, co jsem se vydal na bláznivou čtyřetapovou cestu po Evropě. Od té doby jsem mockrát, nejen sobě, ale i mnoha různým lidem, svatosvatě deklaroval, že takhle divoce už to nikdy nechci. A několikrát jsem se začetl do svého autentického a gramaticky a pravopisně nepříliš korektního online vyprávění zážitků, které jsou vlastně nesdělitelné. Vždycky se začtu, že nevím, kdy skončit. To se ví, že se mi po tom dobrodružství stýská!

Německo loni právě v té době testovalo celostátní jízdenku na regionální vlaky za 9 eur na měsíc. Tu už sice nestihnu, protože skončila v září, ale od začátku května tam mají totéž za 49 eur. A tak když se v květnu vrátila zpoza velké louže naše a. a měla nabídku jet s českou školou za cca 10 tisíc na tři dny do Štrasburku, nějak se mi v hlavě propojila moje loňská cesta a německá velkorysost (která ovšem, jak víme, neplatí co do spolehlivosti železniční dopravy) a slíbil jsem jí, že ji tam letos vezmu. A j. k tomu přidala další motivaci: od pondělka pracuje v bavorském kempu. Rámcový cíl na následujících čtyři až pět dní je tedy jasný: Beroun – Štrasburk – kemp – Beroun.

Na okraj úvodu druhého dějství je třeba poznamenat tři věci. Za prvé – zítra je teprve třetího, ale Deutsche Card platí celý měsíc. A takový Heidelberg (odkud je to tedy ze Štrasburku, co by dohodil kleštičkami průvodčího) určitě stojí za prozkoumání, na jízdenku se dá jezdit i městskou hromadnou dopravou po celém Německu a dlouho jsem nebyl v Berlíně… Za druhé – k padesátinám jsem dostal voucher na Poland Pass. Za třetí – dnes se po víc než půl roce ozvali ze Správy železnic, že by zase něco potřebovali.

Já se těch vlaků prostě nezbavím.

Tak ono to je jinak… Ještě tři dny na tu jízdenku můžu jezdit, jen bych zase musel platit po Česku. Nic nového pod sluncem. Tak to stojí za úvahu!

Interrail funguje tak, že když se do denní jízdenky vloží nějaká trasa, dokud neskončí plánovaný čas jízdy, nelze vložit jinou, která probíhá ve stejnou dobu. Pro selský rozum je to logické, ale ve chvíli, kdy zruší nějaký spoj nebo je třeba z nějakého vlaku vystoupit dřív kvůli nějaké alternativě, musí se původní naplánovaná cesta smazat a vygenerovat nová. Jenže v takovém případě aplikace do statistik předchozí trať nezapočítá. Píšu to proto, že dnešek byl bohatý na změny v itineráři a taky na kilometry, ale aplikace postřehla jen nějakých pět set. Jízdu načerno autobusem jsem jí raději zamlčel. Bezpečně jsem dnes musel najet něco k 1000 kilometrů. Mělo to být na tři přestupy, ale nakonec jich byl určitě dvojnásobek. Kroků jsem nachodil 7 965, což je s ohledem na bolavý zadek zázrak. Skoro 14 hodin jsem strávil ve vlacích a na nádražích, aniž bych viděl něco jiného.

Přesně ve 20.42 jsem ve vlaku z Plzně aktivoval jízdenku pro návrat. Nechá mě to kupodivu jet nejen do Berouna, ale ještě dalším vlakem do Řevnic. Má cesta přes hranice tedy možná ani nebyla černá! Asi bych mohl jet ještě někam, ale už jenom dneska. Za pár hodin bude úplný konec.

Drama je téměř u konce a urychlil jsem to spurtem na plzeňském hlavním nádraží, protože do odjezdu couráku zabývaly tři minuty. Jinak bych musel jet dalším rychlíkem až na Smíchov a pak se vrátit do Řevnic nebo počkat hodinu a být dřív v Hořovicích. Železniční kombinatorice se nevyhnu ani tady.

Brusel je město krásné, bohaté a živé. Vedle starých domů tady vyrůstají nové a je tady spousta lidí, práce a příležitostí. Evidentně těží z toho, že tady sídlí řada evropských institucí, rozhoduje se tu o budoucnosti Evropy a přijíždějí sem delegace i honorace. Z toho důvodu je tu taky dost draho, ale to už k tomu holt patří. Tak jako tak bylo fajn zase tu být, užít si to a v „hlavním městě Evropy“ zakončit svou pouť po Evropě.

Do Plzně nás z německého Schwandorfu veze polským autobusem patrně Ukrajinec, nějací cizinci na něj mluví anglicky (chtějí zaplatit a on od nich nic nechce, kdoví, co si asi myslí), já na něj mluvím kupodivu německy a on odpovídá polsky. Takhle to tady v pohraničí máme.

Uf! Domů zbývá cca 200 kilometrů. Dojít se to sice během dne nedá, ale už je to blízko. Zbývá mi přestoupit na autobus, jízdu do Plzně absolvovat načerno (se záložním plánem ovšem) a z Plzně už to snad klidně doběhnu.

Blázinec! Ten vlak má celkem tři části. První jede snad na jiné nádraží v Neukirchenu, druhá do Regensburgu a třetí tady zůstává. Aspoň mi to paní, co už mi jednou radila, přišla znovu říct. Mezitím jsem si v chodbě povídal s člověkem, co má rád Česko, vrací se do Ameriky, odkud před sedmi lety přiletěl, a byl si právě odhlásit auto. Taky ho dnes vlaky nechaly na holičkách.

Kdyby aspoň měli ty vlaky označené pro zmatené lidi, jako jsem já… Přestoupil jsem do prostřední části a raději se dvou různých lidí zeptal, jestli to jede do Schwandorfu. Oba řekli, že ano, tak snad sedím dobře.

Já si prostě ješte poslední den musím vyzkoušet úplně všechny nástrahy, které železnice, vlaky a nádraží přinášejí! Z Norimberku vyjíždí každou minutu dva vlaky, mají tu asi 30 nástupišť a tabuli s odjezdy malou tak, že když se sejde pár zpožděných vlaků, nevejde se na ni všechno. Bylo 17.42 a do odjezdu vlaku do Schwandorfu zabývala minuta, ale pořád jsem nevěděl číslo nástupiště. Pak se tam objevil nějaký vlak se stejným odjezdem a u něj symbol značící, že má víc částí. Nebyl čas přemýšlet, stál až na 15. nástupišti. Utíkal jsem, seč mi mé staré nohy stačily, vyběhl na patnáctku a na tabuli zahlédl Regensburg. To jsem potřeboval, a tak jsem nasedl do vlaku a až pak mi došlo, že vlak do Řezna byl psaný až dole a třeba to mají jako na jiných nádražích napsané v pořadí, v jakém spoje odjíždí. Zeptal jsem se dvou přítomných žen, jestli to jede do Schwandorfu a jedna řekla, že ne. Jenže vtom se vlak rozjel (pochopitelně na sekundu přesně). Naštěstí mě ale uklidnila, že mám až do Neukirchenu čas na to, přestoupit do jiné části vlaku, která do Schwandorfu jede.

Začali jsme mnichovskou zradou, končíme mnichovským krátkým procesem. Už nikdy, nikdy, nikdy si nekoupím Interrail. Jednak ho nebudu potřebovat a jednak se ukázalo, že celá ta slavná bezplatná cesta domů nemá být úplně bezplatná. No nic, pojedu zase kousek (autobusem ze Schwandorfu do Plzně) načerno.

Vlak do Norimberku přidal k té dosavadní sekeře ještě trochu, ale to nevadí, protože zpoždění mají i všechny vlaky, které odsud odjíždějí.

Rozhodl jsem se pro Vídeň, protože vlak, který jede tam, přijel dřív (a s 35minutovým zpožděním) a nevypadalo to, že mnichovský chce každou chvíli dorazit. Oba jedou z protějších nástupišť přes Norimberk, kde bych potřeboval po páté hodině večer být. Odtamtud mi jede poslední možný vlak s přípojem na Prahu. Je to ještě větší drama, než bych si vymyslel. Včerejší pohodový den je draze vykoupený.

Vlak z Frankfurtu měl nejdříve zpoždění a nakonec nepřijel vůbec, takže mám poslední možnost a do Norimberku se můžu dostat buď zpožděným vlakem do Vídně, nebo jeho mnichovským kolegou, co jede o pár minut později, jestli přijede. Krásný srdceryvný závěr!

Ve Frankfurtu na letišti zjišťuju, že vlak, kterým jsem sem nakonec přijel, jede rovnou z Bruselu. Mohl jsem si ještě dvě hodiny pospat… A při přestupování jsem v tom zmatku málem nastoupil do jiného vlaku, ale taky snad jel do Mnichova, na který směřuju já. Chaos na závěr!

Jde to ztuha, jako by mi železničáři chtěli připomenout, že život je jako houpačka. Vlak z Cách, poněkud přeplněný, protože s ním cestují všichni ti, co je první vlak nechal bezprizorní v Bruselu, má 11 minut zpoždění a na frankfurtském letišti jsem měl mít na přestup 19 minut. Zbývá minut osm, pokud to nedoženeme.

Ani tady jsem dnes být neměl, ale aspoň už jsem v Německu.

Nechal jsem se přesvědčit, abych nejel až do Welkenraedtu, ale vystoupil už ve Verviers. Jede odtud vlak do Cách, kam stejně tak jako tak musím, ale nejsem si úplně jistý, jestli je to dobře. Dvě hodiny po odjezdu mám za sebou prvních 120 kilometrů. Myslel jsem, že se budu poslední den v klidu věnovat práci a zařizování v pohodlném vlaku se zásuvkou a WiFi, a zatím řeším, jak se dopravovat a jsem kdesi mezi Bruselem a Německem ve vlaku asi ze čtyřicátých let kdovíjakého století.

V reproduktoru hlásili, jak mají cestující do Německa jet, a dokonce anglicky, jenže rozumět názvům těch měst není snadné. Dva čeští kluci jsou na tom evidentně úplně stejně a jsou zmatení. Aplikace říká, že z konečné aktuálního vlaku, Welkenraedtu, jede další spoj do Aachenu a odtamtud příští do Frankfurtu. Zatím bych to pořád měl do večera stihnout domů, jen těch přestupů bude víc. Pokud nebude po cestě víc nepříjemných překvapení.

Po rychlé snídani nezbylo než se vydat na vlak. Domů to mám asi 900 kilometrů a čekají mě tři přestupy. Snad mám i nějakou rezervu, takže jsem si mohl dovolit vynechat hned první vlak. Jen mi nikdo neřekl (a já se nikoho neptal), že midi je jih a navigace mě tentokrát vedla jinudy, takže jsem byl trochu nervózní, jestli jdu na správné nádraží… Mnohem horší překvapení ale čekalo až tady: vlak do Frankfurtu nejede a je třeba jet jiným a kdesi přestoupit. A všechno říkají nějakými podivnými jazyky.

Den bez vlaků jsem věnoval odpočinku, užívání si v Bruselu, přípravě na běžný život a procházce nočním městem včetně ochutnávky pravých belgických hranolků, údajně nejlepších tady. Díky krásnému počasí a Věrisině pohostinnosti jsem si to náramně užil. Nachodil jsem 17 563 kroků.

Tak už je černé na bílém, že České dráhy v prosinci zase zdraží. To je další hřebík do rakve podobných cest, jako je ta moje – nemyslím si, že když cesta dvou lidí autem vyjde levněji než vlak, je to nějaká motivace pro používání hromadné dopravy. Další důvod pro rychlý návrat do běžného života.

Dopoledne jsem se jen tak plácal v bruselském bytě, od kterého mám vlastní klíč, a užíval si pohody bez nutnosti sbalit batoh a co nejdřív vypadnout ven. Nastává proměna z člověka primitivního v člověka civilizovaného a své cestování po Evropě jsem začal symbolicky zakončovat obědem v kantýně v budově Evropa – tam, kde běžně obědvají úředníci a kam se běžný smrtelník nedostane. Při vstupu jsem obdržel vlastní kartu (při odchodu vraťte!) a musel projít prohlídkou.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Evidentně jsem proklouzl velmi těsně. Ve Francii dnes kvůli masivním stávkám nejezdí asi půlka těch jejich předražených vlaků. Kdybych se ve Španělsku zdržel o jeden den déle, dnes bych měl problém. Kam šlápl, tam tráva neroste.

Toto byl bezkonkurenčně rekordní den a potvrzuje to i aplikace. Začal ve Španělsku a pokračoval přes Francii, Švýcarsko a Německo až do Belgie. Autobusem jsem ujel asi 630 kilometrů a vlakem 1522. Přesto jsem zvládl ještě 12 383 kroků.

Než jsme dojeli do Bruselu, usoudil jsem, že abych aspoň trochu zmírnil to zpoždění, bude lepší vystoupit na nádraží Brusel-Nord místo na Midi a svézt se na Centraal, odkud to jen k Věrise jen kousek, vlakem. Nastoupil jsem do prvního, který přijel, a ještě si sedl do první třídy, ale komu by to ty tři minuty vadilo, že?

Ze Švýcarska jsem viděl pár nádraží, ale útratu jsem tam udělal jako velký grand. Po jedné noci v šestnácti lidech a další v autobuse si to můžu dovolit. Vážně je velké štěstí, že mě napadlo nastavit tam ten strop.

Sedím ve vlaku z Frankfurtu do Bruselu, který už pár minut od startu nabral sekeru, ale tentokrát mi to nevadí, protože je to poslední z dnešních dopravních prostředků. Brusel bude poslední nádraží před tím, než budu moct pár desítek hodin odpočívat. Ještě včera skoro touto dobou jsem byl v Madridu a dnes jsem o nějakých 1800 kilometrů dál, a přitom jsem to nebral přímo. Aplikace sice říká něco jiného, ale už dávno jí nemůžu věřit. Ta vzdálenost musela být za poslední den rekordní. A všechno šlo hladce, jen bych se při vší snaze už nedostal až domů – skončil bych buď v Lovosicích, nebo v Drážďanech. Odpoledne jsem si pohrával s myšlenkou, že zítra zajedu do Amsterodamu, čímž bych dokončil trojúhelník Beneluxu. Z Belgie je to tam jen něco přes dvě hodiny a lákavé je na tom to, že prostě můžu. Možná ale bude lepší věnovat se během zítřka sám sobě bez nutnosti plánovat a zažívat nejistotu, kde kdy skončím, a projít si Brusel bez batohu na zádech. Napadá mě spousta míst, která bych ještě mohl nebo měl vidět, ale víc už se toho stihnout nedá. A pocitu nejistoty si beztak budu moct užít ještě ve středu, protože vlaky domů pojedou celý den a znovu jich bude několik.

… A zatímco tady tohle píšu, chlapík ze sedadla za mnou mi klepe na rameno a říká, že na něj z mého batohu teče voda. Opravdu jen voda, špatně jsem zašrouboval láhev a batoh položil nahoru (obvykle to ale vůbec nedělám), protože se ve vlaku začali hromadit lidi. Naštěstí je v pohodě a snad všichni pochopili, že k tomu karambolu došlo jen díky mé ohleduplnosti. Třeba už si o mně železničářští vrabci po celé Evropě štěbetají, že ten blázen, co jezdí s modrým batohem s vykukujícím méďou sem a tam, je v jádru dobrý člověk, když pomohl mnoha ženám s těžkými zavazadly do vlaku nebo na polici. Štěstí, že se mi to stalo až teď, protože batoh vypadá, jako by do něj vyteklo pět litrů vody.

A pozítří znovu. Odtud je to domů už jen 500 kilometrů, tak teď už jen krátká zajížďka do Bruselu. A jestli je Basilej plná bezdomovců, okupují Frankfurt žebráci. Během dvou minut mě oslovili tři.

Basilej je křižovatka cest a nádraží má obrovské. A taky největší koncentraci bezdomovců na počet obyvatel, jak se zdá. Vlak odsud jede až do Berlína, ale bude tam za víc než sedm hodin. Až do Frankfurtu si nicméně můžu rozmýšlet, jestli to přece jenom nestočím domů. Jenže při cestě z Frankfurtu bych ztvrdnul na noc v Lovosicích a při cestě z Berlína v Drážďanech.

Hodinky začaly tikat a švýcarský vlak odjel ze Ženevy včas a zrovna tak ten, co odjížděl z Bielu do Basileje. Satisfakcí za čekání na jiný přípoj v Ženevě mi byly scenérie, které cestu provázely, hlavně majestátní Alpy tyčící se nad Ženevským jezerem. I když by se tyčily i o hodinu dřív. Jelikož jsem ve Švýcarsku bez internetu a ve Švýcarsku zjevně o nějaké WiFi na palubě nikdy nic neslyšeli, mohl jsem se jim věnovat do sytosti, než mi J. napsala, že je třeba udělat nějakou práci. Byli jsme domluvení, že mi aktivuje roaming, což udělala, jenže mně nepřišla SMS. Až když mi napsala, z je to aktivované, připojil jsem se. Ani jsem nestačil otevřít prohlížeč v notebooku a už mě to stálo 600 korun. Vím to tedy jen díky tomu (ale ješte že tak), že jsem si v srpnu prozřetelně aktivoval takhle vysoký limit na útratu. Pár SMS mezi mnou a J. a jeden telefonát do Švýcarska dělá z toho kseftu dost nejistou záležitost. Až pak přišla SMS o aktivaci. Moje hloupost – měl jsem si to pro jistotu aktivovat uživatele ve Francii.

Ranní skoroklus na lyonské nádraží mi byl k ničemu, protože jsem náskok, který jsem získal, ztratil ve Švýcarsku. Zatímco ve Španělsku a Francii to šlo všechno hladce, na nádraží v Ženevě jámě přijeli s víc než čtvrthodinovým zpožděním a já jsem měl na přestup jen čtvrt hodiny. Pokud se něco takového stane s vlakem do Bielu o hodinu později, budu takříkajíc v háji, protože do Frankfurtu a potažmo do Bruselu je to ještě daleko. Musím se v každém případě do večera dostat do Německa, tam mají dlouhé vlaky a otevřená nádraží.

Někdy o osudu člověka rozhodují drobnosti. Tu když ho zklame navigace, červené na semaforech na rušných křižovatkách svítí proklatě dlouho, jindy zase rozvázaná tkanička, kterou je třeba zavázat, chlapík, který se připlete do cesty, nebo pomalu ubíhající nápisy na tabuli s odjezdy vlaků. Já jsem všechny tyhle drobnosti úspěšně zvládl a sedím ve vlaku do Aix Les Bains Le Revard, kde bych měl přestoupit do vlaku na Ženevu. Na Perrache jsme byli skoro o čtvrt hodiny později a já jsem se vydal na úplně opačnou stranu, než jsem měl jít směrem na Part-Dieu, přičemž jsem zjistil, že to ošklivé nádraží, na němž jsem trávil hodiny před odjezdem autobusu do Barcelony, má na straně od města novou, moderní a upravenou odbavovací halu, která je proti peklu toho, co jsem zažil, opravdovým nebem. Následující asi 3,5 km jsem zvládl prolétnout za půl hodiny a kousek, akorát včas, abych nasedl do vlaku, který měl stejně 5minutové zpoždění. Jsem zpocený, ale v kupé sedím sám,tak třeba do Ženevy vyčichnu.

Vracím se na místo činu (poté, co jsme v Lyonu projeli těsně kolem soutoku Rhôny a Saôny), resp. setkání s povedenou mládeží pod mostem, a znovu město uvidím za tmy. Rychlý průběh cesty nahrával dřívějšímu odjezdu do Ženevy, abych měl nějakou rezervu, ale řidič dělal častější pauzy (zřejmě i kvůli nefunkčnímu záchodu), tak z toho sešlo. Teď jenom musím přejít z nádraží hrůzy Perrache na nádraží Part-Dieu. Možná by šlo udělat výjimku a použit metro, ale než bych se zorientoval, stejně by to chvíli trvalo.

Před hranicemi jsme měli krátkou pauzu a už zase drandíme. A tak jsem letos poněkolikáté znovu ve Francii.

Na bizarní zkušenost s hostelem v madridské Chuece navázala takřka bezprostředně po návštěvě jeho sokyně Barcelony několikahodinová připomínka Madridu a pak cesta zpět do Barcelony. Dnešních 502 železničních kilometrů zvládl rychlovlak za dvě a půl hodiny bez jediné zastávky a já s několika zastávkami na cerveze 24 736 kroků. Mám osm hodin na to, abych se v autobuse do Lyonu prospal, protože zítra můžu skončit kdekoliv.

Napětí je u konce. Po příjezdu jednoho autobusu jsme se všichni nahrnuli ke stanovišti, abychom zjistili, že jede do Nice, a když za chvíli přijel další, dobrá půlka zamířila k němu. Jede až do Ženevy a zatím je nás uvnitř přesně osm. Taky tzv. udržitelné cestování. Švýcarky mi obsadily místo, ale když jsem jim řekl, že je to jedno, když je prázdno, a že si sednu jinam, převzaly iniciativu a odešly ony.

Tuhle větu jsem si zapsal včera večer, když jsem na náměstí před hostelem sbíral odvahu, než se vydám ke svým patnácti kámošům a kámoškám na jednu noc. Oslovila mě tam jedna dvojice, já jsem se jim svěřil, jaké mám trápení, a ten kluk na mě najednou vybalil podivný dotaz. Možná si myslel, že je to to jediné, co mi v danou chvíli může ulevit. Přežil jsem to bez kokainu.

… nikomu neuškodí aneb když zbývá 14 minut do odjezdu autobusu a on nikde, začne být jeden trochu nervózní. Lidí tady stojí jen pár a trochu se bojím, že se jim nevyplatí, aby někam jeli. Ale nějaké dvě Švýcarky by jím měly jet taky, tak se když tak sejdeme na pláži, až budeme potřebovat někde přespat. No jo, ale proc by bohaté Švýcarky nocovaly na pláži, že?

Na autobusovém nádraží v Barceloně jsem se zorientoval tak dobře, že teď můžu navádět zmatené staříky – pán byl moc rád, že jsem mu ukázal jeho autobus do Paříže. Jen doufám, že mi ta orientace vydrží, než přijede můj do Lyonu, protože tradiční zelená tady není automatická a označené bývají, jak už víme, všelijak.

Prvních zhruba 550 kilometrů uteklo jako nic. Kdyby to šlo takhle celou cestu, byl bych ráno v Praze.

Madrid miluju a je to o mně známo. Letos to byla moje devátá návštěva tohoto města, i když velmi letmá a povrchní, a i když šlo prakticky jen o to, vyzkoušet, jak ho lze dostáhnout vlakem, měl jsem na něj asi 6 hodin. Za normálních okolností by to bylo málo. Madrid je obrovské město a je v něm co objevovat. Já jsem ale dnes nekonal žádné pouti za pamětihodnostmi – fotek odsud už mám dva miliony a všude už jsem byl. Stačilo mi jen tak tam být a mít radost z toho, že jsem znovu tam, občas si dát pivo a testovat, jestli dostanu aperitivo, a užívat si volný den. Ale protože byla neděle a to je den, kde všichni Madriďané vyrážejí na El Rastro, tradiční trh v Latině, musel jsem samozřejmě zajít aspoň tam. Ta událost se rozšířila do dalších ulic a měl jsem pocit, že letos je tam zase o dost víc lidí. Některé věci chyběly, jiné přibyly, vějíře, které jsem ještě před pár lety kupoval za dvě tři eura, dnes stojí deset. Náměstí Puerta del Sol je letos rozkopaná, u Gran Vía přibyl nový vstup do metra, v Latině vedle tržnice Cebada plavecký bazén a přibyli i bezdomovci, řekl bych, a hospody na Calle de Argumosa. Jinak je všechno při starém – ale nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Dnes na mě Madrid působil hrozně špinavě, ale vím moc dobře, že to porovnávat namydlenou Barcelonu s Latinou, kde jsem se zejména pohyboval a kde je to etnicky velmi pestré, naprosto nelze. Tak jako tak ale přiznávám, že chápu lidi, kteří viděli obě místa a dávají přednost Barceloně. Jsem exot a mám to prostě jinak. Sobotní večer totiž Madrid tepal přesně tak, jak to na něm mám rád.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ještě pár poznámek k hostelu, mému nejintenzivnějšímu zážitku z letošního Madridu. Snídaně byla sladká a ve stylu „narvat co největší množství lidí co nejlevněji sacharidy a cukry“. Rozhodl jsem se nesladit kafe, ale bylo sladké samo osobě, až jsem se bál kousnout do tousťáku. Sladký na té snídani nebyl jen úsměv obsluhy. První zážitek po vyjití ven bylo dělání potřeby v jakési spíš parodii na keř místním bezdomovcem. Zrovna se vestoje utíral, když jsem přišel… Přijde mi zvláštní, že si někdo dovolí ubytování tohoto typu, kde každý má jen svou kartičku s číslem, nabízet za takové peníze, a ještě to označovat za udržitelné cestování. Tento způsob cestování je udržitelný maximálně jednu noc, ani o fous déle. Ale kde je poptávka, může být nabídka. Osazenstvo hostelu bylo velmi pestré, na snídani jsem se sešel se zhruba šedesátiletou dámou (třeba jí bylo míň a řekla, že to musí vyzkoušet, než jí bude šedesát), cizinci různých etnik, ale i se slečinkami v epesních modelech. Spolubydlících na pokoji bylo nakonec opravdu jen patnáct, jelikož jsem dvojici na posteli pode mnou ráno identifikoval jako velkou paní. Shodou okolností mě právě ona upozornila na to, že tam máme dva záchody a ten druhý byl dokonce zamykací. Bylo dobré to zkusit, ale potom, co má kvalita hostelů klesající tendenci a Záhřeb mě neodradil, bojím se, co by přišlo příště. Takže už nikdy více!

Zhruba teď jsem nejvíc na západě, 2300 kilometrů od domova. Za pár hodin začíná cesta zpět.

Ulehl jsem v půl druhé sice ne příliš nadšený, ale aspoň odhodlaný trochu se vyspat. Rušit zbytečným přecházením po pokoji kvůli hygieně nebo hrabáním v batohu jsem si nedovolil. Ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře na záchod, to ale stejně bylo jedno, dveře bouchají a vržou, že se pár lidí muselo probudit. A navíc nejdou zamknout. Ráno to bude masakr, pomyslel jsem si při pohledu na několik ženských postav, které jsem ve tmě rozpoznal. Naštěstí jsem usnul rychle a probudil jsem se až ve čtvrt na sedm, když člověk vedle dole začal intenzivně a nahlas řezat. Po chvílí se přidal někdo další. Pomyslel jsem si, že by bylo lepší spát vedle motorové pily, a zbytek noci jsem vydržel s hlavou pod mikinou.

Tak abych jim zase tolik nekřivdil, dívám se na Booking.com a zítřejší ceny ubytování jsou rozumnější, takže si za těch 16 kámošů můžu sám. Jenže v pátek a v sobotu je Madrid nejživější a prostě mi to takhle vyšlo. Aspoň je víkend a zítra nemusím být ve střehu. Ale stejně když koukám na ceny na celý týden, je to úplně někde jinde, než když jsem tady začínal.

Den končím preventivně na pivu v hospodě, kterou jsme tady objevili v roce 2016 a od té doby si mě majitel pamatuje. Vzpomněl si, že jsem tady nebyl tři roky a že ta správná míra pro mě je jarra. Přesto je to tentokrát jiné a vlastně i minule, když jsme tu byli s rodinou, taky bylo. Dříve nám k pivu nosili tolik aperirivos, že jsme po čtyřech pivech byli prejedení. Dnes jsem zatím dostal jen olivy. Před šesti lety měl pivo za 2 eura. Jestli cenu zvedl tak, jako zdražilo, nebude mě v noci tížit jen počet spolubydlících.

Z Barcelony do Madridu je to ve výsledku 547 kilometrů, takže jsem jich dnes se čtyřmi po Barceloně ujel 551. Dopolední rozhodování, jestli se vydám do města mého srdce, mi zkrátilo čas na prozkoumávání Barcelony, ale i tak jsem toho viděl dost. Nachodil jsem 34 109 kroků.

Slovní úloha. Když si baťůžkář objedná nocleh ve čtyřlůžkovém pokoji v hostelu v Barceloně, spí v pokoji s osmi lůžky, a má tedy 7 spolubydlících. Kolik spolubydlících bude mít, když si objedná nocleh v osmilůžkovém pokoji v Madridu?

Je to jen jedna noc a Madrid za to stojí. Na hygienu nebude prostor, ale jsou to moje nohy, ostatní na tom budou hůř. Jen nevím, co se bude dít, až ráno budou všichni potřebovat na záchod.

Odpověď: Šestnáct. Na palandě pod ním totiž spí dva lidi.

Jestli letos dojedu na Atochu, říkal jsem si, budu vítěz. A jsem tady!

• 

• 

Mé dnešní ubytování je na náměstí, kde jsem v roce 2012 hned první večer po mém prvním příjezdu do Madridu, ochutnával své první tapas. Před deseti lety, kdy jsem do Madridu začal až do koronaviru každoročně jezdit, jsem za ubytování platil kolem 20 eur za noc a měl jsem pokoj pro sebe. Dnes jsem zaplatil dvojnásobek a na pokoji nás bude osm.

Rychlovlak těch 600 kilometrů nezvládne za 2 hodiny, ale za 3 hodiny a 7 minut. Zítřejší by ale měl být o 37 minut rychlejší. Nejvyšší dosažená rychlost je dnes zatím 301 km/h.

Já se těm Kataláncům nedivím, že by se chtěli odtrhnout od Španělska a žít si svým vlastním životem – a svým způsobem bych jim přál, aby se odtrhli, pokud si to přejí. Možná tak trochu považují za nespravedlivé, že je hlavním městem Španělska Madrid, a nikoli Barcelona. Ta dvě města mohou soupeřit v lecčems a Barcelona má navíc ještě jednu obrovskou přednost – moře. Možnost vyrazit si v půlce října na pláž a vykoupat se v moři je bez diskuze. Je to město velké a pyšné a stejně jako v Madridu, kdykoli v něm přistanu a procházím ulicemi, jsem musel včera užasle zírat na davy lidí kolem Katalánského náměstí a volat: „Mucha gente!“ A pak ten Gaudí, který tu po sobě zanechal několik staveb a mezi nimi naprosto grandiózní katedrálu Sagrada Familia. Pořád se staví a asi ještě dlouho bude. Mě osobně tady ale baví ta obrovská spousta hospůdek a barů, kde si člověk může dát něco dobrého na zub a k tomu vychlazené pivo. Kdo říká, že Španělsko a potažmo Barcelona znamená sangriu, neměl by číst jen průvodce, ale podívat se, co si dávají domácí. Tak zase zítra, Barceló, i když tudy budu jenom projíždět…

Do Madridu je to z Barcelony 600 kilometrů. Tenhle vlak to udělá za 2 hodiny 7 minut. Máme v Česku co dohánět. Za pár dní mám schůzku na Správě železnic, tak je tam zkusím popostrčit. A příklad by si měli vzít i Francouzi, protože to nestojí majlant.

Jedna spolucestující se mě při nastupování ptala (samozřejmě španělsky), jaký je tohle vagon 7, tak jsem jí odpověděl (samozřejmě španělsky), že číslo sedm.

Plán je jasný, pláž jsem viděl, Sagradu taky a hospůdky rozeseté po celé Barceloně lákají k návštěvě. Řekl jsem si, že stihnu ještě Parc Güell a možná Casu Mila, ale není zase až tak kam spěchat, tak jsem se nechal zlákat a dávám si jednu Estrellu. Bez aperitiva, ale zato osvěžující.

Nádraží Barcelona França zcela určitě hlavní nádraží v Barceloně nebude. Je mnohem starší a míň frekventované. Dokonce tak málo, že když jsem na něm ráno vystoupil, u pokladen na jízdenky/místenky nikdo nebyl. To se ví, že jsem se musel jít aspoň zeptat, kolik stojí místenka do Madridu. Deset eur! A Flixbus umožňuje rezervaci zrušit, takže začalo programování a kombinování, přemítání a uvažování, jestli má cenu do Madridu vyrazit. Znamenalo by to zrušit dnešní večerní cestu, koupit místenky do Madridu a z Madridu zpátky do Barcelony, objednat ubytování a koupit novou jízdenku do Lyonu, ideálně ve správném pořadí a co nejrychleji, abych o něco z toho nepřišel. Pokladny na Françe navíc nejsou otevřené po celý den (i tady dodržují siestu). Trvalo mi přes hodinu, než jsem se rozhodl a v batohu mám obě místenky, v telefonu nový Flixbus a v Madridu zaplacené ubytování v Chuece (LGBTQ+ čtvrti, aby bylo jasno). A později jsem mluvil s Věrisou a domluvili jsme se, že buď v pondělí večer, nebo během úterý dorazím do Bruselu. Nikdy jsem neměl plán na tak dlouhou dobu, a pokud měl, musel jsem ho zrušit nebo se něco z toho pokazilo, ale pár věcí by teď mělo být jasných.

Lidi se tu vážně koupou. No jak by ne, když je parno!

Nadpis je značně přehnaný, ale kdybych chtěl, můžu na jízdenku třeba do Zaragozy. Jenže co tam, že? Ale přece jenom se tady aspoň kousek svezu, na nádraží Barcelona França, které je snad barcelonským hlavním nádražím, ale hlavně je kousek od moře a od centra. Nemusím se tedy trmácet přes město, a ještě vyzkouším, jak se tady jezdí vlakem. I když i tohle je přehnané, většina těch vlaků vypadá jako vyřazené metro.

S tím cestováním rychlovlaky by to stejně bylo komplikovanější, tady v Barceloně mají oddělená nástupiště a musí se projít bezpečnostní kontrolou. Jak je podrobná a důsledná, nevím, ale každopádně bych si musel nechat spoustu času na fronty na místenky a na prohlídky. Nakonec se mi začne stýskat po Rumunsku!

• 

• 

Jedna momentka z nočního života v Barceloně. Kolem těchhle holek jsem šel včera celkem třikrát, jednou cestou k hostelu, pak na večeři a naposledy zpátky. A celou tu dobu se jim na stole hromadily lahve od piva.

• 

• 

Banky nás můžou k obezřetnosti nabádat, jak chtějí, a sami můžeme být opatrní jakkoliv, v praxi je to ale složitější. Protože u sebe nemám hotovost a v hostelu chtěli kauci, opsal si včera recepční všechna čísla z mé karty. Mám pro podobné případy jinou kartu, ale tu jsem nechal doma a ve chvíli, kdy člověk potřebuje bydlet, těžko se s ním hádat. Teď se můžu jenom těšit na nějaké překvapení.

Absence soukromí v hostelovém pokoji mi po jarrách u Vietnamce nevadila, usnul jsem jako malina. Ranní štrachání a ježdění zipů po obvodu kufrů spolubydlících (ve dvou jsem na tom mužském pokoji bezpečně odhalil ženy) mě sice probralo, ale naspáno docela mám a hodinky vypadají konečně trochu spokojeně. V bdělém stavu jsem se zastihl prakticky jen s Indem, který je v Barceloně dvacet let a kdovíproč přespává po hostelech. Měl kufr, takže se patrně premisťuje – jestli každý den hledá ubytování, aspoň nemusí řešit, čím se zabaví. Snídaně byla dostačující, byť ne příliš pestrá. A protože se ozvala Věrisa, naskytla se příležitost strávit závěr poslední etapy v Bruselu a to vůbec nezní špatně. Zítra budu mít celý den na to, abych se tam dostal.

Ještě než se má víčka zaklapnou na vlastnoručně povlečeném loži (ani nevím, jestli to mám zítra zase svléct, aby mi nepropadla kauce), měl bych rekapitulovat. Železničáře jsem si dnes užil toliko ve frontě odhozené do odpadkového koše, ale autobusem jsem najel asi 640 kilometrů. Nachodil jsem 22 535 kroků, dílem v noci v Lyonu a dílem odpoledne v Barceloně. Mrzí mě, že neokusím španělské železnice, ale asi to tak mělo být…

Nemůžu kverulovat donekonečna. Barcelona je krásná, opravdu! Je teplo, a i když bydlím a trávím večer daleko od centra a v pokoji spokojeně oddychuje sedm dalších chlapů (jeden tam spal, už když jsem se sprchoval), ten španělský temperament a životní styl je zkrátka jedinečný a i tady na periferii je rušno a živo. Číňan, ke kterému jsem se musel přesunout, protože babka s dědkem, jež jsem si vyhlédl předtím, už museli zavřít (v pátek po setmění!), je úslužný. To by mě zajímalo, kolik mě ta jeho péče bude stát…

• 

• 

Doma se sice snaží za každou cenu moji cestu prodloužit, protože od chvíle, co jsem odjel, jak říká můj kamarád Špacír, se u nás střídají nejrůznější řemeslníci, ale můj návrat je nevyhnutelný. Za osm dní stejně ta paráda se slavným Interrailem skončí a já se ponořím do každodenního programu s financováním kotlů a nových automobilů a děláním dobře klientům. Možná jsem na nádraží Barcelona-Saints vyměkl právě kvůli vidině brzkého konce, ale spíš to bylo tím, že když jsem už asi pětadvacet minut čekal na informaci o ceně místenky a za tu dobu se fronta posunula o nějakých čtyřicet lidí (což ve výsledku není málo, ale dalších zhruba šedesát až osmdesát bylo ještě přede mnou), jak jsem tak seděl a přemýšlel, řekl jsem si, že by byla škoda, kdybych si návštěvu svého milovaného Madridu kazil martýrii s místenkami. Zlostně jsem mrsknul pořadovým číslem do koše a hrdě jsem odešel směrem k hostelu. Cestou jsem na Skyscanneru našel letenky do Mnichova za nějakých padesát eur buď na zítřek, nebo na úterý a zvažoval, že pokud bude hostel únosný, za tu cenu si klidně Barcelonu užiju. Jenže jak hostel, tak aerolinky mi nechali moje baťůžkářstí sežrat až na dno hlubokého talíře.

Hostel je zvenku fajn, ale tím to končí. Na recepci mě nejdřív zkásli o další asi 3,5 eura za městskou daň (budiž), a ještě chtěli zálohu 20 eur, kdybych ztratil klíč nebo jsem ráno odešel později než v deset. (Jsem snad roztržitý prvňáček?) Pak jsem vyfasoval povlečení, abych si sám povlékl, a řekli mi, že místo tří lidí budu bydlet se sedmi. V nabídce přitom byly (za stejnou cenu) čtyř- a šestilůžáky, takže jsem objednal tři spolubydlící. No nic, jednu noc to zvládnu, ale představa, že tam zůstal byl noci tři, mi moc příjemná nebyla. Přiteplený chlapík na recepci to ale vyřešil za mě, když řekl, že na příští dny jsou plní a že se možná uvidí zítra. Jenže já jsem si chtěl někde venku posedět a při tom si aspoň na chvíli udělat jasno v příštím programu. A dodělal mě striktní podmínkou, že v hostelu nesmím pít alkohol. (To jako proč? Je mi snad dvanáct?) Takže zbyla druhá možnost: koupit letenku do Mnichova, a pokud budu chtít (nebo spíš muset), ještě se chvíli povozit německými vlaky.

Dal jsem si sprchu a při té příležitosti zjistil, že jsem si patrně nepřibalil ručník. Nevadí, jsem mistr improvizace a utřel jsem se tři dny nošeným tričkem. Venku jsem chvíli musel hledat nějaký volný podnik, ale naštěstí jsem ve Španělsku, tak jsem nehledal dlouho, a objednal si klobásu a pivo (na aperitivo zdarma na mističce to nevypadalo). Otevřel jsem notebook, abych objednal letenku, a už plánoval, jak se přesunu na letiště, jenže za těch 50 eur měli letenky jen se zavazadly pod sedadla, a já mám větší, ve velikosti palubního . A cena se rázem vyhoupla na víc než dvojnásobek. Takže další improvizace… Můj Flixbus odjíždí zítra před desátou z nádraží Barcelona Nord do Lyonu. Cestu už znám a je docela pohodová, tak to jistě zvládnu. V neděli ráno budu v Lyonu, a pokud se to podaří, můžu být někdy večer kdovíkde. Na brzký návrat domů to nevypadá, řemeslníci, radujte se, a já k tomu žrádýlku na dno přidám ještě plné doušky. Pořád ale platí, že jsem tu dobrovolně. V podstatě.

Nádraží Barcelona-Sants je hrozně daleko od centra a ještě dál od nádraží Barcelona Nord, kam jsem přijel autobusem. Ale nevadí mi to. Stejně bych tu vzdálenost musel ujít, kousek odsud je hostel, kde dnes budu s dalšími třemi smradlavými lidmi sdílet pokoj. Ale ani to mi nevadí. Co mi ale vadí, je nutnost čekat asi 100 míst na pokladnu jenom kvůli tomu, abych se dozvěděl, kolik stojí místenka do Madridu. Za každou cenu tam nepojedu, pokud nechci skončit v drápech Ryanairu. Lepší spojení kamkoli na vlak mám totiž zatím z Barcelony, když přemýšlím o letadle. Nebo mi nezbyde než se zpátky vydat po stejné ose jako dnes ráno sem. Letadlo by to ale velmi urychlilo.

Cestou městem jsem musel projít miliony křižovatek a na každém přechodu čekat na zelenou. Občas jsem tedy přešel na červenou, ale stejně jsem měl pocit, že pořád čekám. A čekám i teď. Jsem na to zvyklý. Jen už mi jaksi dochází trpělivost.

Na pokraji smrti vysílením… Ale stálo to za to?

Ve 14.25 jsem dobyl Španělsko. Sice ne vlakem, ale tím to prostě nešlo.

Popojeli jsme na jih a venku je to znát, ráz krajiny se změnil a okolo je sušeji. První pauza Flixbusu je ve městě Nîmes v regionu Languedoc-Roussillon, kde se pěstuje réva a olivy. Řidič je sympaťák a vypadá to, že by nás tam mohl v pořádku dovézt. Ale tu šichtu mu nezávidím.

Zatímco se Lyon pyšně vypíná nad Rhônou a Saônou a zanechává v návštěvníkovi okouzlující dojem, horor na něj čeká na nádraží Lyon-Perrache. Kdyby tudy jen tak projížděl, třeba přestupoval mezi některými typy dopravy, které se tu kromě letadel a lodí potkávají úplně všechny, možná by si toho ani nestačil všimnout. Já jsem tady ale strávil tři hodiny a byl to pro mě otřesný zážitek, že bych podobný dlouho lovil z paměti. Začalo to ještě venku, když jsem musel projít kolem stanového sídliště plného spících bezdomovců. V nádražní hale, která má celkem tři podlaží, jsou pak všehovšudy 2 sedadla, navigace je ukázka chaosu, záchody nefungují. A všude je neskutečný nepořádek! Musel jsem se krotit, abych slovo bordel neříkal moc nahlas, když mi došlo, že by mu i Francouzi rozuměli. Přetékající popelnice už nestačí pojmout to, co lidi odhodili, takže jsme se já i ostatní místy brodili odpadky. Všechno je ušmudlané a protivné a kromě toho uložené v podivném betonovém mastodontovi. Z útrob metra se od časného rána začnou vynořovat našňořené Francouzsky, které s tím humusem kontrastují, a protože jsou zjevně zvyklé, pokračují v cestě, jako by se nic nedělo. Nepřipraven na takové rozloučení, měl jsem chuť sežrat vlastní pas, abych už nikdy nikam nemohl a nemusel poznávat podobné věci.

Lyon je díky svému historickému centru zapsaný na seznamu UNESCO a každému hned dojde, proč to tak je. Město se rozkládá na soutoku dvou řek, Rhôny a Saôny, a poskytuje pohled na impozantní scenérie. Nad ním se totiž tyčí katedrála, od níž je pro změnu impozantní výhled na město. Domy na nábřeží jsou barevné a ulice se starými domy dýchají romantickou atmosférou. Kromě toho je to město živé a minimálně východní část, tam, kde je nádraží Part Dieu, se rozrůstá. Je jako vystřižené z učebnic architektury a na své si tu přijdou jak milovníci starých stylů, tak ti, kteří mají rádi moderní, často provokující stavby. Svým uspořádáním připomíná Budapešť, ale oproti ní je upravenější a o jednu řeku bohatší. A také o spoustu mostů, které se tu přes obě řeky klenou. Jsou rozličné, nápadité a v noci osvětlené, a tak atmosféře přidávají na efektech. Lyon zkrátka má šťávu a stojí za návštěvu. Pokud ještě někdy pojedu do Provence, měl bych se tu stavit, abych ho viděl za světla.

Lyon mi na přivítanou nachystal zkrápěné ulice a mou další probdělou noc se rozhodl sem tam provázet dalšími kapkami, takže lavičky, kterých je po městě rozeseto hodně, nebyly k použití. Pro nohy utrmácené už z Dijonu a neustále nesoucí tíži batohu to nebyla dobrá konstelace. V McDonaldu, který normálně zavírá o půlnoci, nás všechny vyhodili už krátce po čtvrt na dvanáct, takže jsem i na přípravu svačiny a kafe musel i s ostatními počkat venku. Déšť ale pro změnu způsobil, že jsem zažil nejintenzivnější a nejdelší setkání celého letošního putování. Když totiž začalo s asi dvacetiminutovým zpožděním oproti předpovědi pršet poprvé v mé přítomnosti, byl jsem zrovna na nábřeží bez vyhlídky na suché přečkání té mokré nepříjemnosti. Zpod nedalekého mostu se ozývaly hlasy. Moc místa už tam nebylo, ale usoudil jsem, že se vmáčknu, a drze se vetřel do partičky asi dvacetiletých studentů popíjejících pivo a kouřících trávu. Se dvěma z nich jsem se dal do řeči, ostatní více či méně buď poslouchali, nebo se bavili mezi sebou. Byla to pro mě nenadálá lekce angličtiny, u jednoho z těch dvou s velmi výrazným francouzským přízvukem. Došlo na mnohá témata – moji cestu, jejich cestování, na to, jak vnímají rozdíl mezi kulturami uvnitř Evropy, na stereotypy, jídlo, jazyky a jejich gramatiku, politiku, … Byli zábavní a já, exot, pro ně myslím taky. Potvrdili mi třeba, že se nemýlím, když si myslím, že žaboužrouti (schválně jsem jim o téhle přezdívce jako o příkladu stereotypů řekl a do vody mě nehodili) jsou uzavření do sebe, a řekli mi hodně o Lyonu i o Francii. Zjistili jsme, že slovo bordel má ve francouzštině úplně stejné významy jako v češtině. Strávili jsme spolu skoro tři hodiny, a když odešli, už jsem neměl sílu pokračovat v procházkách a vydal jsem se na nádraží.

Ukončuju tento den, byť pro mě zdaleka ještě neskončil. Sedím v Lyonu, který mě přivítal zmoklý, a předpověď varuje další sprškou. Den byl skromný na cestování, ujel jsem jen 195 kilometrů. Zato pěší poznávání začínám cítit v nohou – nachodil jsem 28 281 kroků. Přispěl k tomu hlavně Dijon.

Tohle bude drsný město, když tu jezdí nákladní vlaky mezi nástupišti, kde čekají lidi.

Krátce a stručně: mnoho povyku pro nic. Anebo taky centrum huj a okraj fuj. A nemyslím tím jenom periferii, jakou jsem zažil kvůli levnému, ale poměrně dost od centra vzdálenému hotelu. O Dijonu se říká, že je to město dobrého jídla a pití a dokazuje to například obchodně-výstavním centrem Cité Internationale de la Gastronomie et du Vin, kde se odehrávají kulinářské workshopy a výstavy a které je od nádraží Dijon Ville vzdálené zhruba kilometr. O jeho existenci jsem se dozvěděl až těsně před zavřením, takže už jsem toho tady moc neviděl, zato jsem viděl město a nemůžu říct, že to by tuhle pověst samo o sobě potvrzovalo. Třeba je to tím, že je po sezoně a jezdí sem jen zapomenutí čeští studenti, ale čekal jsem živější město v srdci Burgundska, kde víno teče proudem, kusy sýra odpadávají od úst a k tomu hraje středověká hudba a lidé se veselí. Dijoňané se spíš mračí, než aby byli veselí, jako by nechtěli zaostat za dnešním počasí, které bylo pošmourné a potemnělé. Staré domy, které lemují ulice směřující k velkému náměstí s impozantním palácem burgundských vévodů, někde střídané domy hrázděnými, jsou v historickém centru pěkně upravené a vybízejí k návštěvě obchodů zde umístěných. Ale sotva se ocitnete jen kousek od středu města, přibývá ledabylosti a neudržovanosti a domečky, které možná za slunečných dnů umí zazářit i se svojí patinou, v podzimním počasí blednou, špiní se a prýskají. A ještě dál je všechno ještě žalostnější a ošklivější a domy bez výrazu najednou střídají paneláky a všechno to tady tak nějak jedno přes druhé dlí a spočívá a všichni vědí, že je to jedno, protože turista zavítá maximálně do prodejny s hořčicí nebo na tržnici, aby okusil trochu domácí atmosféry. K dobru je ovšem třeba přičíst to, že staré lidi a invalidy přepravuje po městě elektrický mikrobus a také upravenost ulice vedoucí od nádraží do centra a ostatně i samotné nádraží, které je pohodlné a vkusné. Proto ten včerejší dobrý první dojem. Nechci Dijonu křivdit, strávil jsem v něm jeden den, ale čekal jsem od něj víc.

Na nádraží v Dijonu jsem ve volně přístupném automatu zjistil (jen tak pro formu) ceny mistenek do Barcelony a Madridu. V případě Barcelony je to lepší než z Paříže, ale pořád jsme vysoko: 130 eur. Madrid je dokonce dražší než z Paříže. Flixbus tedy nebyl špatná volba.

Když nad tím tak přemýšlím, zatímco sleduju odpolední ruch na jednom náměstí v Dijonu, je to trochu nejistota, když nevím, co se zítra dozvím v Barceloně ohledně přesunu do Madridu. Momentálně jsem od domova nějakých 900 kilometrů a z Barcelony to bude o nějakých 800 kilometrů víc. Stejně tak nevím, jak snadné bude dostat se zpátky do Francie. Jenže pořád mě může uklidňovat blízkost letišť a letadlem se můžu přepravit někam, odkud už domů dojedu vlakem, pokud nepoletím rovnou do Prahy. Za necelé dva tisíce můžu letět prakticky bez omezení, takže pořád nebudu ani na ceně té místenky, kterou jsem Francouzům odmítl zaplatit. To je vlastně absurdní zjištění.

Když jsem v jednom obchodě v Dijonu narazil na dijonskou hořčici vyrobenou v Polsku a vedle si trůnila její tradiční kolegyně z Bulharska, není něco špatně?

Koupil jsem si v Carefouru jablka, kterých máme doma desítky kil, ale já jsem si je zapomněl přibalit, a kachní paštiku, protože mi zbyla ze včerejška bageta a nechci ji vyhazovat, a sedl jsem si na lavičku kousek od starého města, že si dám oběd. A naproti mně se z úst čtyř floutků ozývá čeština. Kam mám jet, abych nenarazil na Čechy?

Nevzdávám to a Španělsko se pokusím dobýt jinak. Po konzultaci s aplikací, která mi slibuje bezplatnou jízdenku do Lyonu, a s J. mám na zítřejší ráno jízdenku do Barcelony. Odpoledne budu v Katalánsku. Pokud se tedy něco nepokazí a přežiju zase jednu bezesnou noc. Měl bych sundat hodinky, ty jsou z mého životního stylu poněkud zmatené.

Dijonská snídaně byla skromná, nebyla švédská, byla bez hořčice (a bez párku taky), ale najedl jsem se dost a mám dobrý základ. Horší je to venku, Dijon zahalila hustá mlha.

Den zklamání v rozverné Paříži (vida, hlavní město, sice už navštívené, ale i to se počítá) na to na začátku nevypadal, ale hlavně díky TGV přinesl skoro největší dosud ujetou vzdálenost – 1099 kilometrů. Začínal jsem v Mnichově a projel velký kus Francie, ale neskončil jsem ani v Londýně, a už vůbec ne ve Španělsku. Nacupital jsem 23 975 kroků a sundavám hodinky, dnes už je nebudu potřebovat. Dospěl jsem k bodu, od něhož už patrně žádnými statistikami neoslním, a končím s bilancí 17 navštívených zemí. Závěr mě může už jenom překvapit.

Také ubytování, ke kterému jsem se dopracoval tentokrát, je pro dva. Je to jako na houpačce – jednu noc spíš ve vlaku nebo nespíš vůbec, další si užíváš luxusu. Tedy on to žádný luxus není, ale v pokoji je prostoru habaděj a mám i vlastní koupelnu. Jen jsem měl při cestě z centra až kamsi za humna pocit, jako by ten hotel byl až v jiném městě. Ke všemu se do mě dal hlad, vlastní bratr mé nevrlosti, výčitky, že jsem ještě nezavolal lidem, kterým jsem slíbil zavolat, a věčná hloupost Map od Seznamu, které mě vždycky bezpečně zavedou tam, kam jsem rozhodně jít neměl. Původně jsem se těšil, že odhodím batoh, půjdu se projít po večerním Dijonu a dám si něco dobrého k jídlu a pití (však jsem v Burgundsku!), ale ještě jsem byl rád, že jsem cestou našel Aldi a mohl si něco koupit tam. Na recepci jsem si musel půjčit vývrtku (to víno stejně ani náhodou nevypiju ani do třetiny) a objednal jsem se na snídani, protože za těch necelých sedm eur to prostě musím zkusit. 30 dosažených dní si zaslouží velkolepý nový začátek.

Šel jsem od nádraží a hledal hotel (nebo co to vlastně je) a na jednom se zastavil, abych si ten výjev vyfotil. Nějací kluci asijského vzezření, asi tak třináctiletí, mi začali něco povídat. „Prosím?“ opáčil jsem anglicky, načež ten, co byl nejvýmluvnější, začal hodně zpotvořenou angličtinou říkat, že Dijon je krásné město, a ptát se, co si o něm myslím. Řekl jsem, že to nemůžu posoudit, že jsem přijel před deseti minutami. Angličtina všech tří měla velmi silnou francouzskou příchuť, dokonce bych řekl, že to pořád byla víc francouzština než angličtina. Přemýšlel jsem, jestli si mě vybrali jako terč recese, myslí to opravdu upřímně, nebo jsou prostší, protože mi to úplně nesedělo. Ale sám jsem se taky vyznamenal, když jsem tomu mluvčímu řekl, že když mi dá číslo, můžu mu zítra napsat, jestli se mi Dijon líbí. Za chvíli zpoza rohu zahoukalo policejní auto…

První dojmy jsou zatím kladné. Čech ve vlaku říkal, že je Dijon pěkný. Ale hořčici tu necítím.

Slečna, co se tak poctivě věnovala železničnímu formuláři, měla vedle sebe na sedadle batoh. Svůj batoh jsem měl na sedadle i já a kdesi uprostřed cesty začalo docházet místo. Sedl jsem si k oknu, batoh dal na klín a dál buším do notebooku položeného na stolku uprostřed. Vedle mě si sedl nějaký pán a slečna mi nabídla, že si svůj batoh (i s méďou) můžu dát k tomu jejímu. Dál se věnuju práci a tu a tam otevírám texty ke korekturám, když tu mě pán vedle česky osloví, že zahlédl češtinu a neodolal. Tak takhle tady v Burgundsku chodí náhody.

Ve vlaku z Laroche Migennes do Dijonu vyfasovali cestující, kteří to neodmítli, nějaký dotazník spokojenosti. Všichni ho měli už dávno vyplněný zabývají se tím, čím se obvykle zabývají, ale slečna naproti mně na to šla opravdu poctivě a kromě zaškrtávátek tak napsala i spoustu podnětů. Taky bych jim leccos napsal, ale mně ho nedali… Teď jen jestli se těmi jejími postřehy bude někdo zabývat, nebo to skončí ve složce Vyřízeno jako u nás.

Vypadalo to jednoznačně – moje poslední -cetileté putování končí v Paříži a nemá cenu, abych pokračoval. Všechno už jsem beztak viděl, jakmile jsem navštívil Terst, což by bylo neuctivé zejména vůči Syrakusám. Jenže J. mě přesvědčila, a asi správně, abych to nevzdával tak brzy a trochu si tu cestu ještě užil. (Patrně jsem naopak dosud já nepřesvědčil ji, že tohle není úplně o užívání si, ale budiž.) Pravda, najel jsem dost kilometrů a byla by škoda to zabalit. Jenže únava se na mě trochu podepisuje a nemůžu si dovolit strávit noc na nohou bez pocitu, že se aspoň přibližuju k posteli. Prakticky celý zbytek pobytu v Paříži (Notre Dame jsem slíbil vyfotit a Eiffelovku po cestě taky viděl, takže to jsou dvě z mála výjimek) jsem strávil hledáním, kombinováním a přemýšlením co dál. Vzdal jsem i Normandii a Bretaň, protože tam radši někdy zajedu autem a poznám ty kraje na serveru líp. A jinak toho moc nezbývalo – všechna velká města ve Francii jsou přístupná jen s místenkou a mně se nechce stát donekonečna ve frontách a zjišťovat, jaké jsou ceny a možnosti, když si zrovna vymyslím, že bych mohl jet tam nebo jinam, spokojím se s ubytováním a najdu, jak se dostanu odtamtud. Na mysl vytanula Lublaň, kam je to dostatečně daleko, abych ještě využil jízdenku, cesta je fajn, část vede přes „noční“ Německo a pivo s Majkem by mohlo být důstojným zakončením té mojí férie. J. pak vyjmenovala kromě Normandie a Bretaně pár měst, která jsou víc na jihu, já jsem k tomu přidal Mylhúzy, kde jsem úplně původně chtěl začínat, a volba padla na Dijon, který je 300 kilometrů od Paříže, dá se do něj dojet bez místenky a cesta z něj vede právě přes Mylhúzy. A tak směřuju z nádraží v Bercy do města hořčice, kde už pro změnu byla j., zatím prvním vlakem do města Laroche Migennes, kde během 5 minut musím přestoupit. Vlak je narvaný k prasknutí, ale jedu. Ubytování jsem si pochopitelně zatím ještě nezarezervoval, ale udělám to, jakmile přesednu. A kdybych náhodou přestup nestihl, mám tam ještě rezervu do příštího vlaku. Mám tedy jediný, zhruba dvouhodinový plán: dnes se ubytovat v Dijonu. Dopadne-li to, mohl by to být příjemný večer.

… a taky na Londýn, Madrid, Barcelonu, Atlantik a tak dál, měl bych dodat jedním dechem, upachtěným a tak trochu zarmouceným. Ale hned na úvod musím říct, že se mi v Paříži nepřihodilo nic zvlášť tragického, jen se zkrátka ukázalo, jak se hladký průběh cesty může během hodiny změnit ve zmar.

Tu zmíněnou hodinu proměny jsem v Paříži strávil postáváním ve frontách. Abych zjistil cenu jedné místenky do Londýna, musel jsem si vystát celkem dvě (jako že fronty) – nejdříve s cca 15 lidmi na východním nádraží, kde mě zřízenec ani nepustil k přepážce a poslal mě na západní nádraží, odkud vlaky do Londýna jezdí. Tam těch lidí lačných sedadel byl asi dvojnásobek. A všichni jen čekali na to, až se dostanou hlavně k nějakému automatu, protože nějakých živých prodejců tam moc nebylo. Dost tam v každém případě bylo zřízenců, kteří vpouštěli lidi dovnitř. Bylo jich dokonce víc než těch automatů. Můj automat byl milý, tichý, inteligentní. Jen si tak někde uvnitř neslyšně vrněl. Byl jsem tichý stejně jako on a jen o něco míň inteligentní – jak zadat, že mám Interrail, jsem pochopil už na druhý pokus. Aplikace avizovala, že mistenka by měla stát od 32 eur. Sice to není málo, když bych jel tam a zpátky jen kvůli krátké návštěvě, ale zvažoval jsem přežít noc ve vlacích do Bedfordu a zpět, abych ušetřil a mohl si užít noční Londýn a ráno se vydat zpátky. A kdyby se mi podařilo zjistit cenu místenky do Madridu, připadala v úvahu cesta letadlem, pokud by to bylo moc (podle aplikace od 68 nebo od 80 eur). Zvládl jsem obojí. Jedna cesta do Londýna by vyšla na 209,50, jedna cesta do Madridu, kdybych Londýn oželel a jel ještě dnes večer do Španělska, 208, obojí v eurech. Jen zítra nebo pozítří stála nějaká mistenka asi 78 eur, ale ta měla kdoví jaké podmínky. Všechno jsou to nicméně ceny, které s ohledem na cenu Interrailu nehodlám akceptovat. Levněji bych mimochodem mohl letět letadlem. Netroufám si zjišťovat, na kolik by vyšla jízdenka bez Interrailu…

Z mého triumfálního návratu do Madridu po víc než třech letech sešlo. Mrzí mě to, ale letadla pořád létají a letenky stojí pakatel, ať si ti žabožrouti tím svým TGV vytapetují obýváky.

Proč si ta mladá pařížská zebračka vybrala pro své drmolení zrovna mě, když vidí, že zrovna obědvám řízek z domova?

Po cca 23,5 hodinách cesty z Řevnic jsem vystoupil na východním nádraží v Paříži. Není teplo, ale je slunečno a madmoiselle nad Seinou se probudila do pěkného dne.

Člověk si sousedy nevybere ani v TGV. Výrostek vedle mě obsadil zásuvku, holt jsem přišel pozdě, moje blbost, ale nevybíravě se roztahuje, a o kus dál ječí dítě. Hloupá sestava.

Jujky! Mé první TGV v životě, haleluja! Do Paříže je to asi 500 kilometrů a být bychom tam měli za necelé dvě hodiny. Vyrážíme s cca 5minutovým zpožděním. Jestli jsem si myslel, že by se to dalo zvládnout bez místenky, tak ani náhodou – na nástupišti snímali QR kódy.

• 

• 

Koupit místenku na francouzský rychlovlak bylo snadnější než se vyrovnat s její cenou. 20 eur baťůžkáře dojímá a trochu se začíná děsit, co bude následovat. Dosud jsem za místenky platil výrazně míň, než kolik oznamovala aplikace, tentokrát to bylo o dost víc. Příkaz pro Paříž zní tudíž opravdu celkem jasně: zjistit, kolik by mě stál výlet do Londýna a zpět, za kolik se jede do Madridu a co by znamenala zastávka v Barceloně. Pak budu mít poměrně jasno v tom, jak budu pokračovat. Nehodlám vydat za místenky víc, než mě stála dvouměsíční jízdenka!

Tak opět v tomhle překvapivě krásném městě, ale tentokrát jen na přestup. Jen musím koupit místenku na TGV.

Jde to jako po másle a ocitl jsem se blízko německo-francouzských hranic. Příští stanice Štrasburk. Pořád přemýšlim, jestli má smysl zajíždět do Londýna. Patrně se v Paříži, odkud se dá jet jak směrem na sever do Anglie, tak na jih do Barcelony nebo rovnou do Madridu, rozhodnu podle ceny místenky. Tahle svoboda volby je fajn, jen mě pořád ponouká zjišťovat, co všechno jsem ještě neviděl a vidět bych chtěl. Třeba Normandie a Bretaň zní taky lákavě. A vyzkoušet cestu tunelem pod Lamančem a anglické vlaky a zajet si kupříkladu do Birminghamu, kde se dá relativně levně přespat, zrovna tak.

Vlak z Hamburku do Curychu, který teď mám tu čest asi tři čtvrtě hodiny sdílet a který z Mannheimu vyjel s 15minutovým zpožděním, dává za pravdu mým úplně prvním úvahám, že se dá ve vlacích nocovat. Soudě podle momentálního složení a stavu cestujících na to přišli mnozí. Většina osazenstva pospává, někteří vsedě, jiní se nežinýrují, sundali si boty a lehli si napříč dvojsedadly. Vlaky jsou pohodlné a snad i bezpečné, mají zásuvky, je v nich jakž takž teplo (někdy to však úplně neplatí) a třeba tenhle jede celkem asi 900 kilometrů. To už je dost dlouhá doba na to, aby se v něm dalo usnout. Navíc nikde v Německu není třeba přikupovat místenky. No jo, jenže to by jednomu muselo stačit k cestování Německo a přilehlé oblasti. Má to jen jednu nevýhodu: pořád tady svítí.

Vystoupit rozespalý v Mannheimu, když je venku šest stupňů, není nic moc. Naštěstí je hala už před čtvrtou hodinou ranní otevřená, i když píšou, že otvírá až v půl páté. Ale teplo tady stejně není.

• 

• 

Pravda, vlak z Prahy do Mnichova jede jen něco přes šest hodin, ale kvůli výluce mezi Plzní a Schwandorfem, kterou jsem v závěru jižní etapy taky absolvoval, momentálně nejede přímo, a já jsem to měl o pět hodin delší, ale proložil jsem si to procházkou přes česko-rakouské hranice a viděl jsem kousek Rakouska. Skončil jsem v Mnichově a sedím ve vlaku do Mannheimu, a protože pomalu končí i den, můžu ho shrnout. Vyjma Česko jsem ujel 481 kilometrů a nachodil jsem 9 519 kroků.

Tak tady už jsem letos taky párkrát byl. Ale co naplat, Mnichov je křižovatka mnoha nejen železničních cest.

Krátce za Solnohradem jsme přejeli hranice a jsme v Bavorsku, co z se vyznačuje mimo jiné tím, že vlakem prošel policajt, následně přišel průvodčí a vedle toho jsme museli nasadit nadržky.

Další přestup je za mnou a mířím do Mnichova, kde budu mít konečně víc času. Zatím se můžu trochu prospat. Jen bylo třeba na nádraží rozpoznat, která půlka vlaku jede do Innsbrucku a která do Mnichova. Ale takové drobné výzvy mě rozhodně nerozhodí. Jde to zatím podezřele dobře.

Jestli se něco nepokazí, jsem teď bezpečně na nevýchodnějším cípu jihozápadní etapy.

Tenhle vlak Rakouských spolkových drah jede do Vídně. Vydal jsem se na západ, ale momentálně tedy jedu na východ. Až tak nevyzpytatelné jsou cesty baťůžkářovy. Ať už chci dojet do Paříže, do Londýna, nebo do Madridu, vzdaluju se cíli.

Opustil jsem teplo domácího vlaku, přešel hranice, naštěstí bez povšimnutí, a už jsem ve světě. A už není cesty zpět. Už je jen směr dopředu s batohem na zádech a zážitky na bedrech. Tak trochu přemýšlím, že bych to ošidil a jel si co nejrychleji užít Madrid a pak domů, ale copak jsem tady na dovolené?

Pár předchozích úvah a přemítání v tomhle vlaku, co do Tábora přijel dřív, než měl, a včerejší povídání s J. o mých postřezích mě vede k jednomu jasnému závěru: cestování vlakem je pro lidi, co nemají žádný dlouhý cíl ergo chtějí třeba po kouscích poznat jednu zemi nebo malé území, třeba Benelux. Čím víc se blížím k pohraničním hvozdům a Českým Velenicím, zatímco první řízek už to má za sebou, aniž bych musel opustit pohodlí kupé, tím víc si uvědomuju, že je třeba připravit se na přestupovou realitu. Ano, šlo to trochu rychleji a s méně přestupy, kdybych vyrazil brzy ráno a jel přes Drážďany a Frankfurt, ale po setmění nechcete vystoupit na pařížském východním nádraží.

Ten český vlak je sice starý a tak trochu eklovatý, ale je výsledkem tvůrčí vynalézavosti a umožňuje lůžkovou úpravu. Klidně by mohl jezdit do Bukurešti.

Takhle je to fajn. Vlak sice pamatuje Franze Josefa, takže nemá zásuvky, ale je v něm teplo, kdyby tu někdo byl (kupé obývám sám a ve vagonu je pár lidí), všichni kolem mě by mluvili česky, cesta ubíhá, záchod je čistý a zatím mě nemá co stresovat, takže s notebookem na klíně spokojeně oddychuju, pracuju a sem tam pozoruju okolní krajinu. Ta je mimochodem podzimem krásně nalíčená, takže má okouzlující půvab a láká k procházkám. Až si říkám, že vyrazit vlakem nebyl špatný nápad. Jenže pak kouknu do aplikace a vidím, že z Gmündu do Paříže mě čeká sedm vlaků a šest přestupů a trochu mě ta romantická nálada přechází. Následující noc, klíčová pro poslední dějství, bude logisticky náročná!

Tentokrát jsem si pojištění zaplatil víceméně včas, přičemž jsem zjistil, že jsem to minulé měl sjednané jen na 8 dní a venku jsem byl dní deset. Moje sprcha na pláži v Syrakusách byla tudíž značně rizikovou aktivitou.

Bez ohledu na pochybnosti vyrážím (včas) vlakem ze Řevnic. Je po půl jedenácté a venku je snad ještě sychravěji než při ranním rozjímání. Obyčejný vlak, kterým běžně jezdím do Prahy, dnes není tak úplně obyčejný, protože mě vytrhává z mého každodenního života. Mám před sebou nejméně dva a půl tisíce kilometrů, než se zase začnu vracet. Ale taky spoustu vlaků, lidí, přestupů, nádraží, nástupišť a zážitků. V tuhle chvíli ještě nevím, jestli pojedu rovnou do Madridu, nebo se po cestě stavím v Londýně, anebo jestli zkusím Londýn aspoň protnout cestou zpátky. Hlavní je dostat se během dneška do Německa, kde mám aspoň jakous takous jistotu nočních vlaků a otevřených velkých nádraží,a zítra ráno dobýt Paříž, ať už na krátkou návštěvu, nebo coby přestupní stanici. A tam se rozhodnu.

Půl deváté ráno, venku je něco pod deset stupňů a prší. Nastává podzim a vlezlé pošmourno vybízí leda tak k zažehnutí v krbu a zavrtání se do teplé deky. Smažím si řízky, které mi včera snad s láskou obalila J. a snáším poslední věci. Batoh jako vždycky pomalu kyne a mně se do mysli vtírá ta stále se opakující otázka. Proč to vlastně dělám? Nebylo by mi líp v domě, poskytujícím bezpečí, nebo v komfortním bytě? Musím se plahočit za zážitky a zažívat nejistoty? Stojí mi to za to? Ty odjezdy nejsou snadné, ale to nikdy nebyly a nebudou. A bez nich by nebyly návraty.

Byl to takový nápad, který možná ani nebyl z mojí hlavy, ale rád jsem mu své příští plány podřídil: své letošní bláznivé putování plné napětí, dobrodružství, probdělých nocí, bizarností, divnolidí a překvapení zakončím ve svém milovaném Madridu. A protože disponujeme jedním dosud nevyužitým voucherem z covidových dob, poletím z Madridu až do Prahy letadlem. Jenže pak ve mně začal hlodat červíček… Když už mi bude poslední jízdenka platit i po Čechách, proč bych letěl celou cestu letadlem, když můžu do Berouna, odkud jsem na začátku vyjel, dojet stylově vlakem? Zvažoval jsem letět do Varšavy, kam stojí letenka zhruba stejně. A tu mě napadlo, že jsem ještě nebyl v Anglii, tak že bych mohl aspoň letmo navštívit oblíbený Londýn, o němž James, co mě v Záhřebu zval na panáka, říkal, že je strašný. Dalšího červa přidala J., když navrhla, ať jedu až do Portugalska, že u Atlantiku jsem (letos) ještě nebyl, a že se cestou do Madridu mám určitě stavit v Barceloně. A já teď přemýšlím, jak se to dá všechno za těch několik zbývajících dní stihnout, včas objednat letenku, občas se někde vyspat a zůstat v Madridu aspoň dva dny, a jestli bude lepší jet nejdříve do Madridu a pak teprve do Londýna a cestou zpátky navštívit Věrisu, která by zhruba v té době mohla mít čas a v bytě volno. Jsem z toho dost nervózní a jediné, co vím, je, že zítra musím nejpozději před polednem nasednout na vlak a vydat se do Českých Velenic. Anebo bude lepší jet do Schöny, abych byl co nejdřív v Německu a případně mohl první noc využít komfortu německého vlaku? Uvidí se zítra. Hlavní je sbalit to nejnutnější a odjet na vlak do Řevnic, pak už takřka není cesty zpět.

Také jižní etapa byla divoká a díky rozličným končinám, které jsem se rozhodl prozkoumávat, patrně dosud nejpestřejší, i když těžko říct. Od nástupu do vlaku v Praze do výstupu ve stanici Řevnice trvala celkem 10 dní 10 hodin 34 minut, takže byla nejdelší, a to nejen časem, ale i ujetou vzdáleností – 6781 km. Navštívil jsem 6 hlavních měst, z toho tři de facto poprvé a jedno dvakrát (Budapešť) a projel celou italskou kozačku včetně Sicílie. Třešničkou na dortu mého putování byly zvláště rychlá návštěva Benátek, noc v Sirakusách a 32 hodin ve vlaku kvůli několika hodinám v Bukurešti. A největší pohodu jsem si užil v Lublani.

Ne že by mě nebavilo věnovat se statistikám, ale aplikace Interrailu má své mouchy a odmítá generovat cestu, pokud ve stejnou chvíli nějaká probíhá. Jedni železničáři jaksi nepočítali s tím, že by jiní železničáři mohli někdy někam dorazit dřív. Jenže 28. den byl na včasné příjezdy a rychlejší odjezdy, než bylo v plánu, plný, a tak jsem nebyl schopný spočítat, kolik jsem vlastně najel kilometrů. Konečně jsem to přeplánoval a vypadá to, že trasa z Říma do Schwandorfu měřila 994 kilometrů, což už jakž takž realitě odpovídá. Autobusem mezi Schwandorfem a Plzní jsem najel 131 kilometrů a vlak po Čechách tradičně nepočítám. Na kroky byl 28. den mých cest skromný, však po záchodech toho ve vlacích zase tolik nenachodím. Číslo je 3855.

Včera ráno jsem nastupoval do vlaku v Syrakusách, dnes večer jsem vystoupil v Řevnicích. Nejrychlejší cesta autem, která víceméně kopíruje moji cestu, měří 2116 kilometrů. Zvládl jsem to za 2072 minut.

Cesta zpět je rychlejší a konec se přiblížil víc, než jsem čekal. Výlukový autobus přijel do Plzně mnohem dřív, než měl, a tak jsem si nenechal ujít příležitost a sedl na nejbližší vlak směr Beroun. To je výhoda těch, co tak trochu jezdí načerno a jízdenky kupují na poslední chvíli. Ale ne vždy to projde.

Téměř na samý závěr cesty mimo Česko tedy jedu autobusem. Jestli kód jízdenky, kterou nebylo možné vygenerovat, abych neukonči platnost celého pasu, patrně nebudu mít možnost otestovat. Ve Schwandorfu jsme poslušně přestoupili do autobusů a míříme na Plzeň, kde bude spoj pokračovat českým vlakem. Jízdenky v autobuse nikoho nezajímají. Svým způsobem mám štěstí, že jde opravdu o výluku, a načerno tedy může jet jen někdo, kdo jede že Schwandorfu do Plzně a takových lidí asi moc není. A jedním z těch mála jsem já.

Nedalo se nic dělat. Musel jsem sebrat odvahu, vyhledat průvodčí vlaku a s nadržkou na hubě s ní uskutečnit poměrně dlouhý rozhovor o tom, jak se dostat přes hranice. Říkala, že moje jízdenka v jejich firmě (Alex) platí a že s nimi můžu jet až do Plzně a odtamtud si koupit jízdenku. Opakovaně mě o tom ujistila a přikyvovaly jí ještě dvě kolegyně, které si náš rozhovor přišly vyslechnout. No jo, co je mi to platné, když žádná z nich v tom autobuse, co jede ze Schwandorfu do Plzně, kontrolovat jízdenky nebude.

Zatímco já jsem si řešil své malé drama s vystupováním z vlaku v Mnichově a hledáním dalšího na obrovském nádraží do Schwandorfu, stal se m. mistrem republiky v nepárové čtyřce.

Jeden neví, z čeho se radovat dřív – jestli z těch nádherných scenérií, nebo z toho, že to pěkně ubíhá. Však on ještě není všemu konec, zbývá mi vymyslet, jak se dostat přes hranice. V Mnichově si zkusím koupit jízdenku na plzeňský vlak, a pokud se to nepovede, můžu to zkusit až v autobuse (je tam výluka), nebo se na poslední chvíli rozmyslet a zvolit delší cestu přes Schönu, kterou už znám. Jenže ta vede až přes Lipsko.

Cože? V Brenneru je 9 stupňů? To je vážně zima! Zahřál jsem se jenom díky tomu, že jsem utíkal na vlak, protože nástupiště tu nemají dobře označená.

Je to s podivem, ale italský vlaku přijel do Bolzana asi o šest minut dřív, než měl, takže jsem stihl dřívější vlak směrem na Brenner. Jestli mi to k něčemu bude, ještě nevím, ale mám dvouapůlhodinový náskok před vlakem na Mnichov a zkusím sehnat nějaký jiný spoj. Prakticky už jsem se posunul do Rakouska a Vídeň by neměla být daleko.

Ve Veroně, městě milenců, čekáme asi tři čtvrtě hodiny místo naplánované půlhodiny, protože jsme přes všechny potíže přijeli dřív. Muslim už se zase modlí, takže všechno je při starém. Přistoupila parta ožralých Italů a jsou hluční.

Krátce před čtvrtou paní odvážejí na lehátku a zřízenec uklízí, co po sobě ve vlaku zanechala. A já se dívám do jízdního řádu a zjišťuju, že kdybychom bývali jeli včas a přípoj na Innsbruck se o tři minuty opozdil, mohl jsem dnes být bez komplikací doma.

Paní, co tedy rozhodně nemá kachní žaludek, už poněkolikáté zvrací. Už před nějakou dobou se jí ujal někdo ze spolucestujících, potom průvodčí a teď v Boloni přistoupilo konzilium několika železničářů. Jestli je ta nebohá žena opilá (na což bych sázel), nemocná, nebo polomrtvá, se bojím ohlédnout. Ale po chvíli průvodčí hlásí, že čekáme na sanitku.

Paní už znovu zvracela a holka naproti mě si na telefonu pustila něco nahlas. Jsem sice anděl, ale napomenout jsem ji musel. A železničáři přidávají skotské střiky: občas je vedro a občas chladí klimatizací tak, že něž přijedu do Bolzana, budu zralý na léčení – jak těla, tak duše.

Modlící se muslim nebyl slyšet a okolí neobtěžoval. Paní, která krátce před půl jednou velmi hlasitě zvrací do pytlíku, je na tom zcela jinak.

Ráno po noční procházce v Syrakusách, večer v Římě – podle aplikace jsem ujel 769 kilometrů, ale řekl bych, že to muselo být víc. Pokud se mi podaří zabrat, ráno bych se měl probudit v Bolzanu. Po těch 27 221 krocích mám na spánek nárok.

Modlícího se muslima jsem ve vlaku neviděl. Tak teď… Rozbalil si tady svůj kobereček a střídavě si kleká a staví se. A přitom pořád něco odříkává. Asi modlitbu.

Ráno jsem odjížděl jako jeden z prvních ze Syrakus, večer odjíždím mezi posledními ze Říma. Jsem docela rád, že to chaotické, špinavé a turisty opanované město, kde využijí každou příležitost, aby člověka oškubali, nechávám za sebou. Po tom, co jsem viděl spoustu krásných míst, mě věčné město ani nelákalo. Měl jsem ale přes tři hodiny, a tak jsem si dal vydatnou večeři a vydal se udělat ještě pár fotek. Žádné konkrétní cíle jsem si nedával, ale pak jsem si vzpomněl, že je tady jakási fontána Di Trevi, a zašel aspoň tam. Přitom jsem prošel dost míst, které jsem viděl už předevčírem (to je strašné, že je to teprve dva dny, co jsem tady byl naposledy!), protože slavná a profláknutá fontána není od nádraží Termini zase tak daleko. Obležení turisty je tradiční. Řím je prostě turistická destinace, těžko říct, jak se tu žije domácím.

Venku se viditelně ochladilo. Sice ještě pořád chodím v tričku a kraťasech, ale během cesty budu muset vyhrabat dlouhé kalhoty. Pár sedadel za mnou seděli mně dobře známí Rakušani. Místenky prý nemají za tři jako já, ale za deset eur. Jsou to Rakušani a kufráři, tak snad to zvládnou. Po chvíli přistoupila mladá dvojice a já jsem slečně pomohl s kufrem, načež mě paní Rakušanová nazvala andělem. To jsme ovšem ještě netušili, že se záhy ocitnu vedle ní, protože jsem své těžce vybojované sedadlo nabídl tomu klukovi, který tam měl sedět původně. Dáma z Rakous mi směsicí italštiny a němčiny pořád něco povídá, a navíc se vedle ní nesedělo úplně komfortně, takže sedím na jednom z volných míst. Uvidíme, jak se to nakonec vyvrbí.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Zmatený jsem nebyl sám a ve frontě na místenky jsem se potkal se staříky, co jsem jim v Syrakusách pomáhal s kufry. Iniciativně jsem se nabídl i tady a vynesl jim je až před vlak. Jsou to Rakušani měli tady přespat, ale penzion má obsazeno. A jejich vlak do Vídně taky, tak zvolili cestu přes Bolzano jako já. Místenku se mi podařilo koupit za tři eura a vlak pojede do rána. Pak se uvidí, ale Mnichov bude blíž než Vídeň.

Bez místenky se po Itálii prakticky nedá vlakem přepravit. Mé nejbližší šance, totiž vlaky do Vídně a do Mnichova, jsou beznadějně vyprodané. Zbývá šance urvat místo v tom, který jede do Bolzana. Jenže fronta na pokladny je dlouhá. Jestli mě ti železničáři nechají dnes v noci v Římě, bude to peklo. Ale naděje umírá poslední. Vezmu zavděk i lůžkovým vozem, není čas na baťůžkářství.

Jsme v Neapoli a já mám před sebou ještě dlouhou cestu. A na jihu už jsem skoro zapomněl, jaké to je, když je třeba plánovat a zvažovat jednotlivé varianty spojů tak, aby pokud možno navazovaly, ale zase ne tak úplně, abych mezi nimi měl nějakou rezervu. Vlak ze Syrakus dorazí do Říma Termini v 18:34 a já se musím pokusit stihnout buď spoj na Vídeň, nebo na Mnichov. Oba jsou přímé a vyjíždí ve 20:17 a já bych raději jel na Vídeň, protože odtamtud se snadno dostanu do Gmündu a do Českých Velenic. Mnichov by mi taky vyhovoval, ale doma bych byl později. Pokud ale bude s některým z těchto vlaků nějaká komplikace, která způsobí, že ani jedním neodejdu, ještě to není úplně ztracené, ale musel bych jet do Mnichova nebo do Vídně buď přes Boloňu, nebo přes Bolzano. Možností tedy pár je, ale jedna maličkost ovlivňuje jinou. Podstatné je dostat se v Římě co nejrychleji na řadu.

Příští rok mi bude padesát, ale svět mě nepřestává udivovat. Vlak zastavil v zastávce Messina Centrale a pak vyplnuli proud v zasuvkách. Pomalu jsme se sunuli vpřed a koleje pod námi skřípaly a vrzaly. Najednou se kolem nás zjevil nákladní prostor. Vjeli jsme vlakem na trajekt a potom tím obrem přepluli ze Sicílie do Itálie! Už jsem jel trajektem a vlakem jsem se taky něco najezdil, ale abych jel vlakem a zároveň trajektem, to se mi ještě nestalo. I kvůli tomuhle zážitku stálo za to probdít v Syrakusách noc!

• 

• 

• 

• 

Já si tady dělám hlavu z nějaké hygieny a teď v Taormině přistoupil chlapík, co má evidentně za sebou minimálně sestup z města na nádraží, a tudíž taky dvakrát nevoní. Pohyb v horku zkrátka zanechá následky. Ještě že jsem si dal tu sprchu!

Aby těch dobrodružství a fyzických výkonů nebylo málo, hned po ránu jsem pomohl stařence a stařečkovi z Německa, jistě vyspalým do růžova, s obrovitánsky megatěžkým kufrem, což znamenalo vysadit ho na polici nad sedadly, abychom svorně zjistili, že není jisté, že tam během jízdy vydrží, pak ho zase sundat, převézt a vysadit do prostoru na zavazadla. Kontraband v něm asi nepašují, protože hned vzápětí kdovíproč přišli dva policajti, vyžádali si od všech tří, tedy celého vagonu, pasy a prošli jsme.

• 

• 

• 

Přesně 1. 10. ve 4:04, aniž bych se o ten magický čas snažil, jsem dosáhl nejjižnějšího bodu svého putování. Chtěl jsem jít až na cíp ještě víc na jihu, ale nebyl bohužel přístupný.

Za 52 minut vyjíždí ze Syrakus můj vlak, odteď třetí. Jen ve stejnou chvíli jedou stejným směrem vlaky dva, tak jen to nepoplést. V nedaleké pekárně jsem si dal snídani a těším se domů. Všechno, co bylo možné vidět, jsem viděl. Teď už jen zvládnout cestu.

Ještě dvě věci je možné o Syrakusách po celonočním pozorování říct. Jednak je to město plné toulavých koček a jednak město, kde se nevyskytují bezdomovci. Tedy, napočítal jsem všehovšudy dva, kteří se právě ukládali ke spánku u panteonu. Přitom je to tady takový bezdomovecký ráj! Aspoň teď, na přelomu září a října, je celou noc teplo, všude po Syrakusách je spousta laviček a nejrůznějších výklenků, kde je možné se uložit, a kdyby se chtěl někdo bavit, může posedět u stolečku některé z restaurací, které na noc neuklízí nábytek. Vážně, kdybych měl být bezdomovec, chtěl bych být doma v Syrakusách!

Šel jsem se ještě naposledy projít po nábřeží a dosáhnout nejjižnějšího bodu letošních cest. Atmosféra byla téměř mystická. Vítr foukal a vlny hučely, jak se vlny rozrážely o velké kameny na pobřeží. Před chvílí se tady nahé koupaly tři grácie, ale ty už odešly a místo zůstalo osamělé. Neodolal jsem a zul jsem si boty, abych vyzkoušel mořskou vodu. Byla teplá a nekonečná. Pod schody vedoucími na nábřeží byly dvě sprchy, kupodivu funkční. Vytušil jsem příležitost, vyndal vše potřebné, svlékl se a osprchoval se… Za normálních okolností ječím, že je voda studená, ale po horkém a propoceném dni mi ta očista přišla vhod a udělala mi dobře na těle i na duši. Je čas vyrazit zpátky domů!

Pokud už jsem napsal, že záleží na tom, v jaké denní době a v jakém rozpoložení a jaké kondici člověk do nějakého města přijede, a několikrát jsem to na svých cestách ověřil, v Syrakusách se tato nově získaná moudrost potvrdila znovu. V době, kdy jsem s nádražním strejdou licitoval u pokladny o nejvýhodnější místence na vlak do Říma, v Itálii, tedy na Sicílii, a tedy i tady ve městě, pomalu začínala siesta. Když jsem se pak od nádraží vydal prozkoumávat město, všechno mi připadalo jako mrtvé. Jako by právě tady ležela proslulá nekropole Pantalica, skalní pohřebiště ze 13. století před naším letopočtem, zapsané na seznamu UNESCO a situované za hranice města. Měl jsem z toho trochu obavy. Pokud je celé město tak neživé, bude možné tady přečkat noc, když je navíc Sicílie proslulá ještě největší mafiánskou organizací v Evropě Cosa nostra?

Nádraží v Syrakusách ale leží mimo historické centrum, bylo vystavěno na výběžku do moře, které ho obklopuje takřka ze všech stran. Díky tomu je přímořská atmosféra v uličkách starého města cítit doslova všude, a i když je možné se v ulicích, někde širokých tak, aby se do nich vešly dvě řady míjejících se lidí a jinde uzoučkých, až je pocit z nich stísňující, a protínajících město v mírně se vlnících kopečcích, snadno ztratit, vždycky se po chvíli ocitnete na břehu nekonečného moře. Je to úchvatné, ohromující a fantaskní zároveň. Je to kouzelné, fascinující a překvapivé, protože kdo mohl tušit, že zrovna v samém závěru své jižní cesty objevím právě takový kout, který bych tu v žádném případě nečekal?

Syrakusy mají bohatou minulost, a i když památek na ni je dnes ve městě pomálu a většina historických staveb je stará jen několik staletí, duch historie tady zůstal a je přítomný. Ale není to to nejpodstatnější, co Syrakusám udává ten nejosobitější ráz. Tím nejdůležitějším jsou podle mě stovky restaurací a barů se zahrádkami, které jsou úplně všude. Jakmile to šířka ulice jen trochu dovolila, otevřel tady někdo hospodu. A hned vedle někdo jiný a pak další a další. „Chceš-li pařit v jednom kuse, vydej se do Syrakuse,“ rýmoval jsem si celou noc a život, který městu vdechl konec siesty v sedm večer, ale hlavně devátá hodina, kdy se probudili i ti největší spáči, a který zcela zjevně kontrastuje s tím, co jsem tady zažil odpoledne, mi dává za pravdu. Tolik hospod jsem neviděl v žádném jiném městě v Evropě!

Je jen škoda, že na noční život si tu při takovém gejzíru radosti moc nepotrpí a po svém pátečně nočním poznání musím svou říkanku poněkud poupravit: Chceš-li pařit v jednom kuse od siesty do půlnoci a mít si vybrat kde, jeď do Syrakus. Nerýmuje se to, ale je to pravda. Kolem půl druhé byl naproti zbytkům Apollonova chrámu otevřený jen jediný bar, pravda, pěkně narvaný, a po městě se tu a tam trousily nebo postávaly nahodilé skupinky, ale jinak byl klid a kupodivu čisto.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

To je vážně k popukání! Let z Katánie nebo z Palerma do Prahy, kdybych se tedy z nějakého důvodu rozhodl dojet na některé z nejbližších letišť a rozdýchal Ryanair a dlouhý přestup, se dá pořídit za necelých sto dolarů, tedy jen o pár stovek víc než to, co mi chtěl za místenku do vlaku, na který mám jízdenku, účtovat strejda ze syrakuského nádraží. Má vůbec cenu trmácet se dnes vlaky?

Ačkoli pro mě 9. den jižní etapy ještě zdaleka neskončil a pokračuje nočním bděním po Syrakusách, s ohledem na množství zážitků je možné ho uzavřít. Končím ho tedy s uspokojením, že byť jsem vlakem najel jen 154 a trajektem asi 10 kilometrů, díky cestě po východním pobřeží Sicílie se mi podařilo poznat aspoň kousek tohoto italského ostrova. Navštívil jsem tři města (Messinu, Taorminu a Syrakusy) a nachodil 29 645 kroků.

Jasně že noci, jako je tato, utíkají neskutečně pomalu. Vnímání času je velmi relativní. Zapomněl jsem předtím podívat, jestli třeba do Palerma, kam je to přes čtyři a půl hodiny, nejede noční vlak, ale koukám na to teď a nejel tak, abych se stihl vrátit. Sicílie není Německo, kde noční vlaky křižují zemi a dá se s tím více nebo méně počítat, pokud jedou. Tak aspoň mám příležitost poznat Syrakusy víc než spoustu jiných měst. A sedět na promenádě u moře, dívat se na kotvící jachty a poslouchat šplouchání vln narážejících do pobřeží vůbec není špatné. Venku je 24 stupňů a od moře vane chladnější vítr. Pořád mám tričko a kraťasy a mikinu jsem si omotal kolem pasu, abych měl v batohu místo na zásoby do celodenního vlaku. Už šestý vlak vyjíždějící odteď že Syrakus je můj, to vůbec nezní špatně!

Archimédovo rodiště mě uvítalo až mondénní přísností, kterou reprezentoval zejména prodavač mistenek. Na celé nádraží tam byl sám a byl etalonem pověstného italského klidu. Dvě paní přede mnou obsluhoval asi dvacet minut. Když jsem k okýnku přistoupil já, držel v ruce nějaký papír a něco z něj přepisoval do počítače. Trvalo to minimálně pět minut, a ač jsem pozdravil, po celou dobu jsem si nebyl jistý, jestli o mně ví. Za mnou se pomalu tvořila fronta. Když konečně od svého počítače ohlédl, řekl jsem mu, že mám na večer jízdenku a potřebuju místenku do Říma. Na obrazovce se objevila cena skoro 200 eur. Znovu jsem mu zopakoval, že jízdenku mám,načež ji chtěl vidět. Vygeneroval jsem ji a podal mu telefon. Pak chvíli ťukal do počítače a na displeji se objevila cena přes 80 eur. Ptal jsem se, jestli není nějaká levnější a našel na vlak do Neapole. Stála přes 40 eur, a jestli jsme si dobře rozuměli, byla v lůžkovém voze. Na zítřejší ráno se dá ovšem koupit varianta za 3 eura. Omluvil jsem se a šel si to promyslet.

Pokud bych jel do Říma za 80 eur, pořád mi ještě bude zabývat skoro půlka cesty. Do Neapole bych se dostal za půlku, jenže bych zdaleka nebyl v půlce a další přesuny by mohly být komplikované. V obou případech bych se snad vyspal líp než na standardním sedadle. Ranní cesta po probdělé noci nabízela velkou úsporu s rezervou na další noc, která mě beztak ještě nemine. Trvalo dlouho, než jsem do toho praštil. Rozhodl jsem se to risknout a jet až ráno. Znamená to přežít noc v Syrakusách a přes den spát ve vlaku, kde snad budu mít i sympatictější spolucestující. Kromě toho jede ze Říma zítra večer vlak, kterým bych měl být druhý den ráno před devátou ve Vídni. To nezní jako špatná varianta.

Začalo pršet. Podíval jsem se na hodinky a do odjezdu vlaku zbývalo 14 hodin…

O Taromině se říká, že patří mezi nejkrásnější místa na Sicílii. Bude to kvůli kombinaci několika faktorů, které ji k tomu předurčily: krásný výhled na moře, který se z města otevře, blízkost Etny a staré město. Proč chtějí taxikáři za cestu do centra 15 eur, jsem pochopil hned na nádraží. Po silnici je to sice asi 8 kilometrů, ale jen tak se dá vyhnout stoupání do nadmořské výšky přes 300 metrů po kamenité pěšině, kde před pádem ze srázu brání jen velmi chatrné a místy opadlé dřevěné zábradlí. Je to velmi perných 1,5 kilometru, takže ten výhled je třeba si zasloužit. Samotné staré město včetně antického amfiteátru (Čech, kterého jsem potkal ve vlaku, říkal, že za těch 10 eur vstupného to nestojí) je pak v obležení turistů, kteří zřejmě o atraktivitě Taorminy četli taky. A stejně tak Češi, kterých je tu hodně, jako by Taormina byla za rohem. V těch starobylých domech, namačkaných jeden na druhém a lemujících ulice stoupající do kopců, je v jednom jako v druhém nějaký obchod, restaurace nebo butik. Taorminu zjevně předchází pověst neopakovatelného města.

Etna vidět není, ale možná kdybych někam poodešel, poštěstilo by se mi. A neuvidím ji ani z vlaku, protože skla jsou polepená nějakými nesmysly.

Přístav Messina, kde se skoro před 70 lety odehrála konference, jež svým způsobem může za to, že se teď můžu takhle snadno pohybovat (byť s obtížemi v podobě občasných hraničních kontrol), má sice úhledné centrum a spořádané náměstí, ale všechno okolo včetně přístavu a spousty úzkých ulic, někde se plazících do kopce a jinde ubíhajících kolmo k pobřeží, je oprýskané a ledabylé, jak jen může místo v této části světa být.

Sicilský vlak vyrazil na minutu přesně. Jaký to kontrast ke všeobecnému nepořádku všude kolem. A užívám si v něm luxusu včetně zásuvky.

Večer jsem pochopitelně vytuhl, aniž bych pozhasínal a nařídil si budík. Chtěl jsem vstát kolem sedmé, protože jsem byl na osmou domluvený na snídani a měl jsem v úmyslu ještě si uspořádat batoh. Bez budíku jsem se vzbudil dvě minuty po osmé, takže nebyl čas rozvalovat se v posteli přemýšlet, kterou nohou vstanu. Snídaně už byla na stole (kromě sendvičů se šunkou a sýrem a kafe ještě jogurt a džus z červeného grepu – za těch 35 eur jsem se jim musel vyplatit) a po půl deváté mi napsal Mr. Ok, jestli už jsem ready. V batohu je tedy ještě větší chaos než dosud, ale trajekt jsem stihl, zejména proto, že si jeho personál na jízdní řády zjevně nepotrpí.

• 

• 

Moje zadnice je dnes cítit 1082 kilometry a nohy 17 749 kroky od Benátek až do špičky boty. Budiž tímto řečeno, že nejjižnější větev jižní etapy není žádná legrace. A to jsem nevytáhl paty z jedné jediné země!

Za určitých okolností by mohl být výraz městečka Villa San Giovanni (Kalábrie, špička italské boty, když se hledí na mapu) něčím, který nahodilý baťůžkář ocení. Jenže nemůžu sehnat odvahu, abych to nazval záměrem. Buď jak buď, jsem tady jenom kvůli té Sicílii, kam jsem si při hraní s železniční aplikací předsevzal dojet. (V tabulkách, nákresech a mapách vypadá všechno tak jednoduše!) Centrum jsem neviděl, ale ve čtvrti, která evidentně slouží k pronajímání apartmánů nebo bytů a je tu i písečná pláž, je spousta rozpadajících se domů a nefungujících podniků. Všechno je italsky ledabylé. A mezi touto čtvrtí a centrem vybudovali nějaké průmyslové areály. Jenže do Sicílie je to odtud kousek. A ta mrcha při pěší túře po promenádě provokuje a jako by volala: „Pokoříš mě?“

Příjemně naladěný může jeden koneckonců skončit kdekoli, třeba v městečku Villa San Giovanni, kterému je Sicílie na dohled, ale jinak nemá na první pohled nic, co by mohlo nabídnout. Jenže někdy k tomu vede setsakramentsky dlouhá cesta.  

Na vybraného ubytovatele jsem se nedozvonil a žádný z telefonů nikdo nezvedl, jen na jednom se ozval nějaký automat. Seděl jsem ve vchodu a čekal, jestli nezahřmí a neotevřou se dveře a pohostinná náruč. Mé naděje, že bych ještě dnes zajel trajektem do Messiny a zase se vrátil, vzaly za své, ale k rozhodnutí nedrat se teď za dalšími zážitky a užít si večer přispělo i to, že navzdory slibům Interrailu je třeba na trajekt koupit samostatnou jízdenku.

Naštěstí jsem se už při hledání bydlení rozhodoval ještě mezi jednou variantou – celým apartmánem, který byl ale od přístavu o dost dál. Objednal jsem ten a doufal, že tentokrát to vyjde. A vyšlo, takže teď mám sám pro sebe docela velký byt. Majiteli říkám Mr. Ok, protože mi na jakoukoli větu, odpovídal „Ok“. Hovornější je jeho žena, kterou si vzal v Taormině. K ní mi samozřejmě doporučili ještě další místa, a tak mě ještě utvrdili v urputné pošetilosti, že se všechno nedá za jediný den stihnout a že by třeba bylo lepší zůstat tady o den déle a podnikat výlety.

Rozhodl jsem se každopádně užít si večer, ať už skončím na pivu v nějaké hospodě, nebo si koupím víno a nějaké dobroty. Kvůli práci a díky balkonu, na kterém se v pěkných 20 stupních dá trávit pohodový večer, dostalo přednost víno, jenže nakoupit ve městě na břehu moře po sezoně se ukázalo jako náročný úkol. Do Lidlu, který jsem identifikoval na mapě, je to skoro 10 kilometrů a při procházení okolí jsem napočítal asi deset různých restaurací a tratorií, ale ani jeden obchod. Zachránila mě taková babka, co mi jako dorozumívací prostředek vedle italštiny nabídla francouzštinu, takže jsme se dorozumívali všelijak, já na ni mluvil česky a ona v mých slovech odchytávala ruštinu a běloruštinu a mezitím mě učila nějaká italská slova. Královský večírek, sestávající z pravé italské mortadely, asi kila oliv a jen o něco míň arašídů, levných hroznů a litrové láhve bílého vína se zátkou, mohl začít. Nakupoval jsem o hladu, tak jsem toho prostě musel nakoupit hodně, abych měl pocit, že mám dost.

Setsakramentsky dlouhá cesta vede tedy nejen ke spokojenému večeru, ale i domů. Pohled na jízdní řády mluví jasně a zlověstně: domov je 2000 kilometrů a asi 40 hodin vlakem daleko. Už bych neměl podnikat žádné experimenty a zítra sednout v Syrakusách na večerní vlak a přes Řím zamířit do Česka Ale dvě věci k dobru od domácích mám: paní mi ráno udělá snídani a pán mě hodí k trajektu.

Nejbližší obchod s nějakými potravinami jsem při cestě zpátky našel hned za rohem, ten apartmán nemá pořádné vybavení, skříňkám upadávají dvířka, víno stojí za starou bačkoru a buráky jsou zatuchlé, člověk ale prostě občas některé věci vnímá jinak, tak nějak pozitivněji a optimističtěji, když má střechu nad hlavou a do rána jistotu, že bude zase spát vydatněji.

Nějaký trouba nabízí ubytování i se snídaní, ale nikde nikdo, jen dva zvonky. Volal jsem už na tři čísla a napsal mail, a taky nic. Takže budu nejen bez snídaně, ale asi i bez toho ubytování.

Vlak odjížděl z Říma s víc než půlhodinovým zpožděním. Po cestě to sice hodně stáhl, ale nakonec ještě těsně před konečnou zastávkou (Reggio di Calabria) někde stál, takže jsem měl dost času řešit ubytování. Zarezervoval jsem si ho ve Ville San Giovanni. Odtud Sicílii dobydu buď ještě dnes, nebo zítra dopoledne! Pohrávám si s myšlenkou, že bych zůstal dvě noci a na sever, respektive zpátky domů, se vydal až v sobotu brzy ráno. Jiná možnost je jet už zítra večer.

Osazenstvo vlaku bylo úplně jiné než to noční. Možná že se Afričani v noci vozí jako já, aby jim nebyla zima, a mají nějakou slevu (jako já). Kdybych ale nechytil dvojici, která si po cestě vyjadřovala sympatie, ale hrozně u toho mlaskala, bylo by to ještě lepší.

Římské nádraží je směsice chaosu a lidí, stejně jako celý Řím, který už mezi osmou a devátou hodinou ranní pulsuje šíleným tempem. Už ve vlaku sem jsem si přečetl pár věcí o Sicílii, kterou jsem si stanovil jako cíl své jižní etapy, a protože jsem usoudil, že než do Palerma bude lepší zamířit do Taorminy, a včerejší změna plánu se ukázala jako zdařilá, pořídil jsem místenku (za 10 eur!) tam. Palermo případně ještě počká, stejně jako Syrakusy. Navíc to tam jede jen sedm hodin místo dvanácti a součástí trasy je trajekt.

Zatímco u nás jsou sotva 4 stupně, tady to už ráno vypadá na kraťasy. A to ještě zdaleka nejsem na jihu. Asi se ještě ohřeju.

Nevím proč to tak je, ale vypadá to, že se dá zobecnit, že nikdo normální nepřebývá v noci na nádraží a nejezdí vlakem. Přitom těch situací, kdy někdo kvůli zpoždění vlaku zůstane někde přes noc viset, musí být nepočítaně, když já sám jsem jich zažil několik. A stejně tak ty dálkové vlaky – když u je někdo provozuje, musí přece existovat někdo, kdo je občas využije.

Ve vlaku do Říma jsem měl do Boloni za společnost dvojici, asi manžele. Při sezení proti sobě se občas stalo, že jsme do sebe drknuli. Následovala omluva a gesto nebo slovo, že se nic neděje. Za Boloní vlak oproti Benátkám výrazněji zčernal a většinu vagonu obsadili Afričané. Větší část mohli být nějací Maročani nebo Tunisané, menší část Středoafričané. Ten, co si sedl naproti mně, byl jižnější typ a bez ohledu na původ, rasu, osud a vyznání to bylo hovado nevycválané. Roztahoval se, drkal, batoh si dal pod nohy (moje) a občas si pustil na mobilu nahlas nějaké video. Drkání a kopání považoval zjevně za běžnou společenskou rutinu, takže ani náznak omluvy. Občas jsem mu nějakými pohyby dal najevo, že se příliš roztahuje, ale bohužel to nepochopil nebo pochopit nechtěl. A hezkou etudu jsme si spolu prožili, když si na stolek položil láhev s vodou a dvakrát mi spadla do klína. Zase nic. Ten člověk musel být hluchoněmý!

Takže rozhodně nemůžu říct, že bych dnes v noci narazil ve vlaku na obyčejné slušné lidi. Nabízí se otázka, zda jde vůbec potřeba kupovat si místenky, když je pak člověk zbytečně připoutaný ke konkrétnímu místu. A taky záhada, proč v Itálii jezdí černoši na jih, a nikoli na sever a proč nikdo z nich nerespektuje, že se v italských vlacích nosí nadržky.

I když jsem si ve vlacích pobyl hodně dlouho, o vzdálenostech tento den moc nebyl, ale zase byl čas na rozhlížení se po okolí. K ujeté vzdálenosti 310 km je nutné přičíst dalších asi 13 kilometrů mezi Mestrem a Benátkami, o kterých neví ani aplikace, ani průvodčí. Po Lublani, Terstu a Benátkách jsem nachodil 31 378 kroků a byl jsem ve dvou zemích. Celkem už jich včetně Česka mám šestnáct.

Nenadálá návštěva Benátek, kam jsem zajel, protože jsem měl čas, ale rozhodně ne proto, že bych to měl v plánu, byla velký úlet. Ale tím spíš mi udělala dobře – pocit, že si můžu vygenerovat libovolnou místenku a vydat se kamkoli, je povznášející. Toulal jsem se uličkami, křižoval kanály sem a tam a nechal se okouzlovat fascinující přehlídkou domů vyrůstajících z laguny. Když jsem tu byl minule, bylo deštivo a nedojel jsem odsud s pocitem, že by mě Benátky nějak oslovily. Večerní návštěva v příjemném babím létě a okolnosti, které mě sem přivedly tentokrát, ale můj dojem více než napravily. Vidět Benátky a zemřít, chce se mi říct.

S tou jízdou na černo to bylo tak, že jsem si klidně mohl aktivovat jízdenku v aplikaci, jen bych musel hledat Venezia Santa Lucia. Naučil mě to až prodavač mistenek. Ta moje na vlak do Říma stála jen tři eura, ale vlak vyjíždí s více než půlhodinovým zpožděním.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jízdenku jsem mohl v aplikaci aktivovat jenom do Mestre, kam je ideální jet při jakékoli motorizované návštěvě Benátek, a po cestě se chtěl zeptat průvodčí, jak to mám udělat tam. Předpokládám, že je třeba koupit zvláštní jízdenku. Jenže průvodčí nepřišla, tak nebylo koho se ptát. Zariskoval jsem a jsem až v Benátkách. Zato v Mestre vlezl do vlaku žebrák a chtěl peníze. Mluvil italsky a já česky, že mu nerozumím. Zeptal se, jestli umím anglicky, tak jsem řekl (skoro po pravdě), že ne. A on zase, jestli umím italsky. Já na to, že ne. A on: „English?“ Tím už mě ten kolovrátek trochu dopálil, tak říkám česky: „Ty vole, jsou taky jiný jazyky než italština a čeština.“ Vyklubal se z něj Slovák a ani slovensky jsem mu moc nerozuměl, ale mlel něco o tom, že je hladový a dnes má narozeniny. Měl jsem drobných jen 80 centů a to mu přišlo málo.

O Terstu jsem věděl jenom to, že je tady univerzita a že leží prakticky na rozhraní Slovinska, Chorvatska a Itálie. A teď už chápu proč by všechny tři země stály o to, aby jim patřil. Terst je město opulentní, velkolepé a velké a poslední přívlastek patří zejména výšce. Přístav, z jehož přítomnosti město za Rakouska-Uherska profitovalo, i staré město leží v zanedbatelné nadmořské výšce, ale jsou obklopené kopci, do kterých se Terst rozrostl a které mu dodávají ještě majestátnější vzezření. Všechny budovy ale jako by se chtěly vyrovnat těm, co stojí rozesety po okraji pevninského prstence, a natahují krky, co nejvýš to jde. To je to, co návštěvníka ohromí – ty domy nejsou jenom zdobené a barevné, ale jsou zejména veliké a každý obyčejný smrtelník si tu musí připadat jako bezvýznamný trpaslík.

A kromě opulentních budov je tu povznášející atmosféra, směsice italské lehkovážnosti, slovinského klidu a rakouského pedantství. To všechno v jakési symbolické bráně na Balkán, která se doširoka otevírá od moře a roztahuje svou náruč. Stovky kaváren vybízejí k vysedávání a bary poskytují útočiště všem, kdo chtějí posedět nad skleničkou piva nebo vína a talířkem něčeho dobrého k zakousnutí. Ulice jsou tu dlouhé a široké, ale na své si přijde i ten, kdo má rád malebná a těsná zákoutí. Terst prostě baví a přímořské ovzduší prospívá tělu i duši. Viděl jsem to město na vlastní oči a zažil na vlastní kůži a měl jsem pocit, že už jsem viděl všechno a už nikam nemusím.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Prohlédl jsem si Terst a usoudil, že je nesmysl čekat na večerní vlak, kterým se budu dvanáct hodin přesouvat do Říma, když můžu popojet a třeba stihnout procházku po Benátkách. Krás Itálie je až příliš, abych čekal na jednom klidném nádraží.

Vlak do Terstu pojede jen něco přes 40 minut a vyjel včas. Jen jsem zase musel vyhrabat a nasadit nadržku. S internetovým připojením je to všelijaké, takže jsem jaksi nemohl ukázat jízdenku, protože aplikace kdoví proč stávkuje. Ale průvodčí mávla rukou. To by mě zajímalo, jak bych v takové situaci obstál v Česku, když tam mě průvodčí nechá koupit jízdenku, když mi kvůli zpoždění vyprší ta elektronická.

Nakonec se počasí přece jen umoudřilo a příroda pochopila, že cestování v dešti k příjemným zážitkům nevede. A já jsem pochopil, proč vlaky jedou ve 12.17 a ve 12.19, a nikoli ve 12.18, jak mi ukazuje jízdenka, a proč všechno jede opačným směrem, než by mělo: díval jsem se na příjezdy. Ale zmatený nejsem jenom já – T-Mobile mě vítá ve Slovinsku a na italském nádraží nejde koupit kafe jinde než v automatu.

Italské městečko Gorizia není zajímavé vůbec ničím, řekl bych. A největší vadou na jeho kráse je, že železniční stanice je od hranic se Slovinskem hodně daleko a připravilo si pro mě pořádnou sprchu, takže hrozí, že než najdu vlak, pěkně zmoknu.

Nova Gorica / Gorizia. V Itálii jsem letos ještě nebyl, tak teď už ano.

• 

• 

• 

Majk, který mi byl necelé dva dny velmi zapáleným a neméně zasvěceným průvodcem po městě, tvrdí, že se lublaňskému županovi přezdívá pan Deset procent. Nemám důvod mu to nevěřit a vůbec nechci obhajovat korupci ani nad ní jakkoli mávat rukou. Pro nezasvěceného mají ale tyhle praktiky jeden jasný takřka hmatatelný výsledek: Lublaň roste do krásy a stala se z ní pýcha Balkánu.

Slovinci byli v rámci Jugoslávie vždycky jaksi napřed a svou pozici potvrdili i prvním vyhlášením samostatnosti a rozvojem své metropole to teď dokazují znovu. Bez rozpaků říkám, že Lublaň je neskutečně sexy a má šmrnc, který jí mnohá jiná města můžou jen závidět. Jako kdyby tu dodnes vyvěrala energie, kterou městu zejména ve 30. letech minulého století vdechl zdejší rodák Jože Plečnik, a Lublaňští si pro ni chodili k prameni, nabírali ji do dlaní a dokázali s ní pracovat. Odpovědí na otázku, jak je možné, že se z Lublaně vyloupla taková kráska, která byla schopná tuhle do vínku danou energii beze zbytku využít, možná bude její velikost. Je tady všechno malé. Celé Slovinsko má 2 miliony obyvatel, Lublaň samotná necelých 300 tisíc, a jak z rozhovorů s Majkem často vyplynulo, mají tu všechno rychle dostupné a všechno důležité s nadsázkou jenom jednou. Třeba hokejový stadion, velký městský park, letní kino nebo amfiteátr, kde se v centru města v sousedství kláštera konají živé koncerty. Jednu tu mají ve skutečnosti i komoru parlamentu, Státní shromáždění, i když podle ústavy je systém dvoukomorový, a také její sídlo odpovídá svou velikostí zdejším poměrům. Rychlý přehled o celém městě si lze udělat buď z hradu nebo ještě lépe z Nebotičniku, zdejšího mrakodrapu, který sice není nebetyčně vysoký (měří jen 70 metrů), ale v době jeho vzniku se jednalo o 9. nejvyšší stavbu na světě.

Zjistit o Lublani lze leccos. Já jsem měl to štěstí, že jsem tentokrát nemusel googlovat a dozvěděl jsem se i to, co se běžný turista jen tak nedozví. Třeba to, že po centru města, odkud vykázali velké množství aut a místní většinou parkují v podzemí, se dá pohybovat elektrickým taxíkem Kavilir, který některé lidi vozí dokonce zdarma, že jediným typem hromadné dopravy v Lublani jsou autobusy, že jeden most přes Lublanici tady dvakrát stěhovali a že jedna socha na nábřeží patří místnímu politikovi, který se na protest proti italské okupaci v roce 1941 utopil.

Nábřeží Lublanice je mimochodem to, co zmíněnému onomu šmrncu dodává jedinečnou atmosféru, zvlášť když se po setmění rozsvítí světla kaváren, které řeku lemují.

Vím určitě, že v Lublani jsem nebyl poprvé a rozhodně ani naposledy.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Není to úplně přímá cesta, kterou jsem se do Terstu vydal (však si taky průvodčí myslel, že jedu až do Opčiny, odkud jsem mohl jet tramvají, resp. autobusem, který teď linku 2 místo ní obsluhuje), ale zato nabízí variabilitu, pohodlné přestupy a poznání dalšího koutu Slovinska s výhledem na Alpy. V Sežaně jsem přestoupil na vlak směrem na Jesenici, ale vystoupím v Nové Gorici a přes slovinsko-italské hranice přejdu do Gorizie. Odtamtud to do Terstu jezdí často.

Včera jsme s Majkem naplánovali trasu tak, abych dnes zvládl prohlídku Terstu. Ráno jsem se stihl oholit, osprchovat a jakž takž v klidu nasnídat, i když už mě trochu přepadla cestovní horečka. Odmítl jsem cestu na nádraží autem, takže jsme z městské části Šiška vyrazili na lublaňské hlavní nádraží pěšky. Abychom si zkrátili cestu, šli jsme vyšlapanou pěšinou, která vede přes dvě železniční koleje. Opodál postávala skupina dvou železničářů a dvou policajtů. „Ještě aby tak po nás šli, že přecházíme koleje,“ říkám Majkovi, když tu už všichni čtyři zamířili k nám. Slovinsky umím pár slov – slon, tygr, chameleon, lev a mačka – a stěží z paměti vytáhnu hranolek, krompirček, ale z Majkova rozhovoru s nimi jsem pochopil, že vážně nebylo dobře, že jsme šli přes koleje. Tentokrát jsme z ranního incidentu vyvázli s napomenutím a záznamem našich nacionále v jakémsi poznámkovém bloku, ale kdyby byli přísnější, každého z nás by to stálo 200 eur.

Den deštivý, ale výživný a taky poměrně krátký, protože utekl rychle. Bez vlaků, bez trajektů, bez stresu. Po Lublani jsem nachodil 17 814 kroků.

Jeden z mála pohodovějších dnů. Ve vlaku jsem strávil pouhých 235 kilometrů přejezdem z Chorvatska do Slovinska a na dva dny zakotvil v Lublani, kterou jsem měl díky procházce s Majkem možnost poznat i jinak než minule. Vypadá to, že tu zůstanu ještě jeden den, ta Lublaň za další prohlídku zjevně stojí. Po Záhřebu a Lublani jsem nachodil celkem 30 675 kroků.

V Lublani už jsem sice byl, ale tentokrát to bude jiné.

Ne že by Záhřeb neměl mouchy, na to se nedá ani pomýšlet, ale všechno tady do sebe tak nějak zapadalo: můj pozdní příjezd, který v hostelu nevadil, pobyt v cestovatelsko-zábavné komunitě, díky které se nocleh v osmilůžkovém pokoji dal vydržet, snídaně na gauči prostřená na parketách a město, které je ochotné nechat člověku přičichnout tu trochu k balkánské a jinde k jadranské atmosféře. Přitom ani s balkánskou ledabylostí, ani s letovisky u moře to nemá nic společného. Záhřeb je svůj a evidentně si do toho nenechá mluvit. A taky si na nic nehraje. Ve prospěch dojmu, který v letmém návštěvníkovi zanechá, hraje roli umístění v kopci, neboť po vystoupání nad katedrálu nad množství červených střech se na jako na rozevřené dlani poodhalí tajemství starého města. A když pak sejde zpátky do jeho uliček, je fascinován rozmanitostí a pitoreskností. Ne, vůbec to tady není úhledné a na první pohled oslňující a také tady měli sprejeři z celého širého kraje sraz a také tady v místech, kde mohli domkům ponechat trochu autentičnosti, udělali moderní kavárnu nebo restauraci. To první místu dodává autentičnost starého, to druhé nechává promlouvat mladé a to třetí k turismu zkrátka patří. A největší pochvala patří Záhřebu za ty drobné pozornosti, kterými k cestovateli i místnímu patriotovi promlouvá: exponáty a nápady v ulicích, sochy osobností sedící v kavárnách a rozličné maličkosti, které dělají zdejší život a procházky pestřejšími. Zjevně jde o místo kulturní, o čemž svědčí i velké množství divadel a muzeí.

Slovinsko je na první pohled upravená a úhledná země. Železnice na Lublaň kopíruje řeku Sávu a ta se vlní údolím mezi kopci, místy z těch nížin šphajícími poměrně vysoko. Je to taková ochutnávka z Alp, scenérie jako z průvodce vydaného agenturou na podporu cestovního ruchu. Tady je to ale živé a skutečné. V Záhřebu se po ranním zamračení začala protrhávat oblačnost, ale tady už je zase zataženo. Noční spánek má svoje výhody. Navíc mě v Lublani čeká milé setkání a také je mi po těch všech jazycích, co se ani nedají vyslovit, jak srbochorvatština, tak slovinština mnohem, mnohem bližší.

Průvodčí ve vlaku mluvil automaticky anglicky a přiřadil mě ke slečně odnaproti (jako že „společně do Lublaně“), tak jsem mu řekl, že společně ne, ale do Lublaně oba.

V Brežici na slovenské straně máme za sebou dvojí pohraniční kontrolu v chorvatském městečku Dobova. Slečna naproti dostala do pasu dvě razítka a diví se tomu a já jsem jí jako velký světák mohl vysvětlit, že jedno je chorvatské a jedno slovinské, a uklidnit ji – ty zdlouhavé kontroly vícečetnými partami na maďarsko-rumunských hranicích jsou mnohem náročnější. A jako zavilý Evropan musím říct, že mě mrzí, že jsme se k takovým věcem zase dopracovali. I když mě osobně to na druhou stranu zase tak trápit nemusí, můj pas si vždycky jen se zájmem prohlídnou a zase mi ho vrátí.

Do Lublaně sice vyjíždíme slovinským vlakem s více než 30minutovou sekerou, ale co je to proti 430minutovému zpoždění vlaku do Splitu a 460minutovému jeho kolegy z Prahy!

Poprvé po dlouhé době mám hotelovou snídani. Ve společenské místnosti, která je zároveň barem, čeká skromný stolek s marmeládou, nutelou a cereáliemi a v kuchyni jeden týpek připravuje vaječné omelety. Stolků tu moc není, ale podlaha je čistá, že by se dalo jíst z ní. Všichni konverzují anglicky a vlastně je to pohodové ráno. Nádobí jsem po sobě způsobně umyl a díky elegantnímu odmítnutí panáka urputně mi večer nabízeného Angličanem Jamesem mám čistou hlavu. Horší je, že Záhřeb se probudil do rána deštivého a mně trochu bolí v krku a na zádech mám asi tisíc štípanců. Ale pořád je to lepší než se zase a znovu probouzet naproti bláznivé čarodějce v rumunském vlaku.

Tři týdny na cestách jsem byl dosud jen s rodinou ve Skandinávii. Letos jsem k tomu přidal i dost dalších míst. Celkem 22 hodin ve vlaku (od včerejší 22. hodiny do dnešních 22.30) je taky pěkný rekord. Přejel jsem tři hranice, zase lizl Srbsko a dobyl Záhřeb, kde jsem ještě nebyl. Přes železniční přetlak v podobě přesně 11 000 km (část z toho autobusem při výluce) jsem zvládl aspoň 13 133 kroků. A v Záhřebu začíná pršet a prší i v Lublani.

Takhle si tu žijeme, holky a kluci na hromádce. Zatím nás je sedm, s méďou osm. Dal jsem si sprchu a myslel jsem, že se někam zašiju s pivem, ale musel si se mnou přijít ťuknout jeden Angličan, co miluje Prahu. Lekce angličtiny v reálu.

Později, ale přece…

V Koprivnici jsme všichni jako ovce přešli z vlaku do autobusů a ve městě Križevci zase z autobusu do regionálního vlaku. Řekl bych, že rychlost je obdobná, pohodlí jakž takž stejné a ani to tak nehlučí, protože je to elektrika. Do Záhřebu zbývá asi 50 kilometrů.

Všude je to stejné aneb návrat do našeho kulturního paradigmatu. Ve stanici Gyekenyes, před chorvatskými hranicemi, přišel zřízenec a oznámil, že až přejedeme hranice a projdeme hraniční kontrolou, v Koprivnici přestoupime na autobus a pojedeme do Križevci, kde se zase vrátíme do vlaku. Nějaký Chorvat mu začal nadávat a pěšák, kterého poslali, aby to oznámil, se pochopitelně vymlouvá, že on za to nemůže. Já jsem věděl, proč ten hostel ještě neplatím. Ale venku být přes noc nechci, rád bych se trochu umyl a vyspal v posteli, ať už bude vypadat jakkoli.

Abych své poznání a životní zkušenost posunul zase o kus dál, objednal jsem si v Záhřebu ubytování v opravdovém hostelu. Tam by měl opravdový baťůžkář přece bydlet. A tak dnes v noci budu bydlet se sedmi dalšími lidmi. To jsem na to vážně zvědavý! Tak trochu doufám, že by nás tedy tolik být nemuselo, je prakticky po sezoně a Záhřeb není tak atraktivní jako destinace u moře, ale i kdyby, jednu noc se to kvůli té zkoušce dá snad přežít. A ráno jsem měl mít v ceně 512 korun snídani.

S tím sháněním ubytování je to beztak složité. Kvůli vlakům nevím, kdy kde skončím, takže většinou objednávám až na poslední chvíli a pro každý případ preferuju možnost placení až na místě. Tím se mi výběr dost zužuje.

Píšu, že jsem měl mít, ale mezitím mi z hostelu přišlo potvrzení a je tam napsáno, že ne akceptují eura a při placení kartou účtují 2% příplatek. Oproti Nancy je to samozřejmě drobnost, ale kdyby to aspoň uvedli před objednáním. Ale pořád mám možnost tam nejít, když platím až tam…

Nádraží, z něhož odjíždí vlak do Záhřebu, je Budapešť Deli a leží na druhém břehu Dunaje než Keleti, takže nezbylo než po noční prohlídce Pešti projít známými místy a co nejrychleji zamířit do Budy a tentokrát tady pobýt déle než pár minut jako minule. Ale nebylo to na dlouho. Nevadí, v Budapešti stejně prší. Na nádraží si přede mnou kupovala kafe skupina Češek, co mířily do Brna, tak jsem jim popřál hezkou cestu. Místenku tentokrát nemám, na rozdíl od slečny, která si ji koupila na sedadlo vedle mě, čímž mě vyfasovala. A protože hlavně po dnešní noci vím, co znamená zaplatit za místo a trpět, v jejím zájmu jsem si přesedl, jakmile se vlak rozjel.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Za denního světla vypadá budapešťské Keleti přece jenom vstřícněji, a to i když poprchává.

Na poslední zastávce před Budapeští se čarodějka objevila znovu (předtím na chvíli taky, ale bez věcí). Měl jsem pravdu – jízdenku neměla, ale nikoli pro sebe, ale zřejmě pro ty svoje dva psy, a navíc je veze v tašce. Chudák voňavá maďarská průvodčí, která nahradila unavené ho Rumuna! Jelikož s ní babka komunikovala jenom anglicky, musela si sehnat tlumočníka. Čarodějka se vymlouvala, že jí všechno ukradli. Tři pasy a tak. Jasně, že jí průvodčí jenom domluvila…

Čarodějná německá paní vystoupila, ani jsem nepostřehl kde, protože jsem to zaspal. Do vlaku se skoro půlhodinovým zpožděním nastoupili na poslední stanici před rumunsko-maďarskými hranicemi pohraničníci. Ten můj, sympaťák, se mě ptal, odkud jsem a kam jedu, a hned vysvětloval, že to není důležité, že jen konverzuje. A zajímalo ho, jak se čte mé jméno (do příjmení se radši nepouštěl), tak jsem ho to musel naučit.

Můj odhad nebyl správný. Německá žena se na chvíli natáhla přes sedadlo a byl klid. Do nastalého ticha však začalo pronikavě pískat cosi v přístrojové skříni na chodbě vagonu. Pak se i Němka probudila, v Temešváru nevystoupila a pořád mele a mele. Ani v té atmosféře nemám chuť na snídani.

Pán se živočišnými potřebami mě opustil asi tak čtvrt hodiny potom, co dožvýkal. Vlak je totiž poloprázdný (spíš prázdný než plný), a tak se šel natáhnout vedle. Všichni spokojeně klimbali, včetně mě, kterýžto jsem se osmělil a udělal pohodlí svým nohám. Tak si tak jedeme, když před šestou hodinou, tedy zhruba v půlce cesty, přistoupila nějaká paní a sedla si přes uličku. Měla asi milion tašek, mezi nimi i tašku na kolečkách a pak jednu obrovitou, kterou nechala na zemi. Zbytek rozstrkala po prostoru na zavazadla a s taškou na kolečkách se namáhala na polici nahoře,tak jsem jí pomohl – ani ne tak proto, že se na mě významně otočila, jako spíš proto, abych jí prostě pomohl. Nezdálo se, že se jedná o někoho neobvyklého, jen byla nějaká flekatá v obličeji. Za chvíli zpod spacáku, kterým měla přikrytou tu velkou tašku, vykoukla psí hlava. A po ní ještě jedna…

Což o to, psi ani neštěkli, ale ta nebohá žena začala za chvíli mluvit. Myslel jsem, že s někým telefonuje, jak dneska je normální jít po ulici a potkávat lidi, co trpí samomluvou a maji sluchátka na uších a s někým volají, ale tahle paní žádná sluchátka neměla. Zlato měla nějaký problém, mluvila německy a pobrekávala. Německy umím ještě hůř než anglicky, ale myslel jsem, že mluvila o tom, že nemá jízdenku. Za chvíli vstala a se slovy Excusez-moi si šla k někomu sednout. Patrně to byl psycholog, protože se vrátila klidná. Jenže to jí vydrželo jen chvíli a za chvilku se jala skládací kolo, které měl někdo uložené v dolním fochu zavazadlového prostoru. Šlo jí to těžce, tak jsem znovu přiskočil a chtěl jí pomoct, když tu se ukázalo, že skládací kolo je pána se živočišnými potřebami, a ten proti jakémukoli stěhování důrazně protestoval.

Asi v půl sedmé ode mě chtěla půjčit telefon (mluvila anglicky), aby si našla, kdy jede příští vlak z Temešváru do Budapešti. Snažil jsem se vymyslet nějaký důvod, proč jí ho nepůjčit, když mě napadlo, že to najdu sám v aplikaci a řeknu jí to. Nejbližší vlak odjížděl za hodinu a půl, ale muselo se přestoupit v Aradu. Další přímý jede po čtvrté odpoledne. Tím hledáním dalšího spoje jen potvrdila moji spekulaci, že bude brzy kvůli chybějící jízdence vyhozena z vlaku, což jí tedy v těchto končinách nezávidím – mezi zastávkami je to sice půl hodiny i víc, ale vlaky jedou dva denně.

Když přišel průvodčí, šla se ho na ten spoj zeptat, což mou teorií otřáslo, ale možná jí jen slíbil, že ji vyhodí až v Temešváru, protože je to lidumil.

Stejně si myslím, že je to nějaká čarodějná žena. Stačilo jí splnit tři přání a bohatě by se mi odměnila. Se zavazadly jsem jí dvakrát pomohl, ale telefon jsem jí nepůjčil, a tak jsem ve zkoušce neuspěl.

20. den byl docela pohodový, jen bylo třeba zdolat 194 kilometrů vlakem, což se za 3,5 hodiny podařilo. Samozřejmě se zpožděním. Dobyl jsem další hlavní město a definitivně jsem usoudil (ač po náročném dilematu), že Sofie by byla vzhledem k rychlosti a hustotě balkánských železnic sebevražda. Zatím mi musí stačit, co se odehrává v mých botách, které dnes nachodily 26 027 kroků. K bulharským hranicím jsem se nicméně dvakrát přiblížil asi na 40 kilometrů.

Někdo Bukurešti přezdívá Paříž východu, ale možná je to vůči Paříži nespravedlivé, zejména když si vzpomenu na La Défence nebo Centre Pompidou, které tomuto starobylému městu daly moderní tvář a povzbudily ho v rozvoji. V Bukurešti jsem nic, co bych mohl ocenit jako výraz města žijícího ve 21. století nenašel, snad až na studentskou čtvrť, která tu unylost trochu rozptýlila. Je ironie, že zrovna v Bukurešti jsem toho hodně vyfotil, ale jak jinak podložit tu pitoresknost než sbírkou roztodivností?

S Paříží má tohle město společný jednak vítězný oblouk, který stojí v severní části, a je tedy jen kousek od Gara de Nord. Přesto jsem k němu nedošel, už jsem to nestihl – to je nevýhoda těch, co jim k návštěvě metropole stačí pár hodin a zatvrzele odmítají používat hromadnou dopravu. Druhá podobnost s Paříží je existence bulvárů širokých tak, že krátkozrací nevidí, jestli je na protější straně obchod, nebo kamion. Takových ulic je tu hodně, mezi nimi ale bezpečně kraluje Bulevardul Unirii, který byl prý rumunskou odpovědí na Elysejská pole. Byl vystavěn tak, aby na něm mohlo půl milionu lidí vzdávat hold diktátorovi Ceaușescuovi. Srdce Marxe, Engelse, Lenina, Stalina i Putina dodnes plesají při pohledu na tu nádheru! Proto třída ústí do prostranství před jeho palácem, symbolem luxusu a po americkém Pentagonu druhou největší administrativní budovou na světě. Dnes se palác jmenuje Parlamentu, ale říká se mu taky palác Lidu, leč úplně přesné to není, protože nadále zůstává ukázkou vrchnostenské pýchy. Jednak se do něj platí vstupné, což považuju za drzost, a jednak když už jsem sem došel, čekal jsem otevřené zahrady plné mladých lidí, co si tady dělají pikniky a čekají na západ slunce. Kvůli jakési mezinárodní události byl ale dobře hlídaný areál pro veřejnost na dva a půl měsíce zavřený. A tak lze mladé najít na některém z náměstí, třeba na tom, kde jsou snad desítky kašen, nebo v už zmíněné studentské čtvrti.

Bukurešť sama je město, které se od lidové popravy diktátora a jeho ženy patrně dosud nevzpamatovalo. Je to město rozbité, smutné a nevzhledné. Paneláky v centru města i spousta domů jako by nikomu nepatřily. Jen kousek od hlavních tříd jsou popraskané chodníky, někde vytrhaná dlažba, proluky, na jejichž využití si nikdo netroufá. Kdysi honosné budovy střídají domky balkánského stylu a kostely s byzantskými prvky. A přece se tu najde autentické místo, které by si zasloužilo slova chvály – historické centrum jako vystřižené z orientálního průvodce, jímž se Bukurešť hlásí k Balkánu, bohužel však znetvořené restauracemi moderního střihu bez respektu ke geniu loci.

A všechno všecičko, staré i novější, historické i historizující, autentické i kýčovité, je posprejované. Sprejeři celého světa zřejmě museli mít nedávno v Bukurešti sjezd.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Abych byl spravedlivý, ten pán odnaproti si taky může myslet leccos. Nejdřív jsem dlouho hrabal v batohu, protože kdykoli něco hledám, mám problém to vyhrabat, pak jsem dlouho hledal zásuvku, abych se ujistil, že telefon bude moci být kdykoli nasycen, od začátku cesty ťukám do mobilu, pak jsem zase hledal zásuvku, protože jsem zapomněl, kde jsem ji předtím našel, a pak jsem se znovu pohrabal v batohu, abych našel vlhčené ubrousky, protože jsem při tom ohmatal kdeco a na Balkáně si na úklid nepotrpí. Mimochodem, nenašel jsem je.

Vlak do Budapešti vyjel jen o minutu později, jaký div! Jsem zvědavý, kolik toho nabereme po cestě. Vyfasoval jsem spolucestujícího, který výlet pojal jako uspokojování živočišných potřeb. Jen co jsme se rozjeli, urputně se dral na záchod před někoho, kdo tam chtěl jít taky. Pak si sedl a od té doby jí. Nejdřív schroustal mrkvičku, pak si dal bagetu a zapíjí to džusem. Ještě nějaké položky z celého spektra chybí, uvidíme, co bude následovat.

Průvodčí nedisponuje čtečkou čárových kódů, takže mi sebral telefon, chvíli zíral na jízdenku a pak mi ho vrátil. Veselé příhody!

Skončit v Bukurešti přes noc bez ubytování bych asi nechtěl a už vůbec ne na severním nádraží, i když hala nevypadá tak ošklivě, jako vypadal boční vchod, ze kterého jsem vylezl. Nějací dva sekuriťáci v devět večer zvedali dost neoblomně takovou starou babičku s taškami. Naštěstí už mám místenku (za tři eura) až do Budapešti. Zítra po poledni bych tam měl být. Krásný výlet na Balkán bude u konce.

Ne, pivo jsem si nedal a dnes abstinuju, i když v batohu tahám Prahu z Craiovy, ale aby to zmatení jazyků bylo ještě větší, popovídal jsem si s polským taxikářem o českém pivu a cestování, když mi předtím jeho rumunský kolega nabídl svezení. Jaké národnosti byla ta ošklivá stará paní, co mi vzápětí nabídla sex, to bohužel nevím. A vlastně ani nevím, jakým jazykem mluvila, tak nějak tuším, že to jedno slovo, co řekla, bude univerzální.

Jestli měl Babylon někde pobočku, muselo to být Rumunsku. Zdejší mluvený jazyk připomíná italštinu, severní nádraží se řekne Gara de Nord, podobně jako ve francouzštině, a místo Ano tady odpovídají jako v ruštině. Bezplatná WiFi mi připomněla němčinu. Anglicky tady mluví sporadicky, a když už, většinou hůř než já. Ale odzbrojila mě maminka s dítětem, co mi na méďu koukajícího z batohu řekla, že je dobrý nápad vzít na cesty kamaráda. A řekla toho víc a mluvila sakramentsky dobře. Mnohem líp než já.

Tohle jsem na náměstí Sjednocení povečeřel a pak si to koupil i na dlouhou cestu vlakem, což jsem jako stylovou pochvalu řekl prodavačce, ale moc ji to nezajímalo. Jmenuje šéf to luca. Jasně, je to variace na párek v rohlíku nebo bagetu, ale to těsto vypadá, že by mohlo oněch x hodin vydržet relativně konzumovatelné. Přede mnou si to kupovala dvojice rusáků.

Hlavní nádraží tohle asi nebude…

Jakmile se člověk vyspí a má pocit, že může přenášet hory, a navíc má čas, začne mít roupy. Samozřejmě to ve vlaku do Bukurešti, který jel dost dlouho, abych se v něm chtěl nudit pohledy na rumunské roviny a toulavé psy, postihlo i mě. Začal jsem uvažovat, že bych se přece jenom vydal do Sofie. Znamenalo by to vrátit se v noci do Craiovy, tam počkat skoro pět hodin a pak jet s jedním přestupem v Bulharsku. Tak to zkrátka je – Bukurešť a Sofie jsou od sebe vzdálené jen 350 kilometrů, ale cesta vlakem mezi nimi zabere asi 17 hodin. Existuje rychlejší spoj, jen s jedním přestupem, ten jezdí jednou denně a zabere asi 9 hodin. Kdybych měl ten čas a roupy dřív, třeba by mě napadlo jet nejdříve do Sofie a odtud do Bukurešti, ale moc času bych stejně neušetřil. Ale aspoň by nevypadal tak obludně jízdní řád mezi Sofií a Záhřebem, kam plánuju jet potom, který ukazuje 34 hodin 32 minut. Pokud všechno pojede…

Z avizovaného 66minutového zpoždění se nakonec vyklubalo zpoždění 86minutové, ale těch 20 minut tady na Balkáně nehraje roli (ne že by v takovém Německu hrálo). Do vlaku jsem nastoupil bez místenky, ač mě aplikace varuje, že ji budu potřebovat, ale po zkušenostech ze včerejška jsem usoudil, že ani to tady snad roli hrát nebude, a že to tedy risknu. Můžu se ostatně vymluvit na to, že jsem nevěděl, jestli ten vlak vůbec přijede. Je nás tu dost, ale úplně plno není a na moje místo se zatím nikdo netlačí.

Vlak vyjel už ráno ve tři čtvrtě na šest (snad) z města Deva, takže ten, kdo si odtamtud chtěl udělat výlet do hlavního města, musel si pěkně přivstat. Žádný výstřelek moderní techniky to není, ale už je za půlkou, tak snad tam tou šnečí rychlostí dojede.

Kdo říká, že Rumunsko nepatří k balkánským zemím, ať se jede podívat třeba právě do Craiovy. Geograficky to možná není úplně dobře, ale stylem to sedí dokonale. Domy jsou tu napatlané jeden na druhém, ulice přeplněné, všechno je neuspořádané, řidiči parkují, kde se jim zamane. Nikoho netrápí, že je to všechno omšelé, staré a špinavé, obchody netrpí přehnanou okázalostí a jako takový tu poslouží kdejaká jen ledabyle označená budka. A mezi tím vším občas nějaká babka nebo stařeček sedí na stoličce a buď rovnou žebrá (včera jsem jedné, co seděla před vchodem do „mého“ paneláku věnoval dvě lei), nebo to maskuje prodejem bylinek, ovoce nebo nějakých cetek. Těžko skuhrat nad tím, že můj vlak má zpoždění přes hodinu, když na příjezd jiných se tady na nádraží bez jakéhokoli náznaku označení nástupišť čeká ještě déle. Ale je tady levně a kafe místo 120 vyjde na pětinu. I tohle je Evropská unie!

• 

• 

Ráno v Craiově bylo ospalé a pomalé, protože večer jsem si řekl, že nebudu spěchat. Usnul jsem při rozsvícených světlech a u rozpitého piva, ale budík jsem si prozřetelně nařídil – až na desátou hodinu, to kdybych spal tvrdě – a řekl jsem si, že to nechám osudu. Vzbudil jsem se mnohem dřív, ranní vlak bych asi stihl, ale jak říkám, není kam spěchat. A tak jsem si mohl v klidu dát snídani a naladit se na překonávání dalších milníků a pokusit se o urvání místa ve vlaku, který měl odjet v 11 hodin. Jenže pokud to dobře chápu, mohl jsem si dát na čas ještě víc: aktuální zpoždění je 66 minut.

Můj cíl na tento den je dojet do Bukurešti, odpoledne si ji prohlédnout a nočním a dopoledním přímým vlakem se přesunout zpátky do Budapešti. V aplikaci jsem si mezitím naklikal cesty na dny další, ale moc nevěřím tomu, že se mé cíle podaří železničářům splnit.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den bláznivý a intenzivní jako všechny předchozí, ale tak to prostě má být! Vlekl se stejně jako vlak, který 586 kilometrů urazil za 12 hodin. Vystoupit v Craiově a zůstat tu do zítřka byl dobrý nápad, těch 19 628 převážně budapešťských kroků se mi nesmazatelně vrylo do pokožky. Budu mít co opečovávat. Kromě projetého Maďarska a Rumunska (a toho fest) jsem dnes jemně lízl i Srbsko, na což mě upozornil T-Mobile, takže jsem na jeho SMS o strašně drahém volání a hlavně datech musel bryskně zareagovat vypnutím internetu. Právě ve chvíli, kdy si nás – v pátek večer – podávala jedna netrpělivá klientka. Klasika!

Vzhledem k tomu, že bych dal dnes zavděk lecčím, můžu apartmán, ve kterém dnes složím hlavu a který je jen asi 20 minut od nádraží, považovat za mimořádný luxus! Za normálních okolností by se mi ovšem leccos eklovalo, čisté nádobí ze skříně bych si omýval dvakrát, a ne jednou, viděl bych špínu a všelijaké jiné mouchy… Takhle jsem ale docela v pohodě, na znamení čehož jsem si v blízkém Carefouru koupil párky a Staropramen s Prahou (taky od Staropramenu) a za chvíli usnu jako kladivář po rozcvičce. Sprcha mi udělala dobře, jen nohy pořád bolí a na chodidlech jsou puchýře. Nevím, jestli tohle půjde rozchodit. Ale aspoň se můžu kochat fotkami Dunaje a přemýšlet, koho vlastně napadlo, abych se do té zpropadené Bukurešti vydal. Nic naplat, Balkán bylo třeba zažít na vlastní kůži.

Víc než dvanáct hodin v jednom vlaku, když člověk sleduje opravdu pomalu ubíhající krajinu kolem sebe a vidí, že průměrná rychlost sotva přesahuje padesátku, je peklo na zemi. Z jízdního řádu se to vyčíst dalo, rozhodl jsem se pro to sám, takže dobře mi tak. Ani nevím, jestli tu Bukurešť vlastně ještě chci vidět. Mám sto chutí se ještě dnes vrátit do Budapešti. Jenom by to nebylo dnes, ale až zítra. Ubytovatelka slíbila, že počká do půl desáté, takže mám trochu rezervu.

Je třeba přiznat, že před pár hodinami jsem se rozplýval na kopcovitou krajinou a skalami dmoucimi se nad údolími. A když jsme se těsně přiblížili k srbským hranicím a jeli podél Dunaje, byl ten pohled na majestátní řeku úchvatný. V noci v Budapešti tak široká nebyla.

No, zase bude dobře. A když už nic, za měsíc už mi ten Interrail nebude platit. Stačí vydržet!

Hloupá situace. Během cesty jsem si našel a rezervoval apartmán v Craiově. Schválně jsem hledal poblíž nádraží, abych ráno mohl včas vyrazit do té ztracené a pořád obrovsky vzdálené Bukurešti. Do požadavků jsem napsal, že možná přijedu později než v devět. Majitelka mi volala, že mají podmínku (asi kvůli těm potížím s hosty přes Airbnb) ubytovávat do devíti. Moc tomu nerozumím, jestli mě chce zároveň uspat, abych nestihl dělat bordel, ale budiž. Doporučovala mi, až si za maximalně dvě eura vezmu taxík, jenže zároveň má další hloupou podmínku, a to zejména musím platit v hotovosti. Bohužel nejsem superman a nezvládnu zároveň objednávat taxi, vybírat hotovost a dopravovat se včas k apartmánu, takže jsem bez ubytování a jdu hledat jiné. Další možnost je jet až do Bukurešti a tam to nějak přežít, ale to je pochopitelně blbost, protože to bych nepřežil.

Kdepak, to, že vlak z Budapešti do Bukurešti jede skoro 16 hodin, nemá na svědomí množství zastávek ani dlouhé pauzy. Za to, že ta cesta trvá tak pekelně dlouho, může jen a pouze hlemýždí pohyb. Průměrná rychlost superrychlíku je totiž něco přes 50 km/h. Jet za takových podmínek do Sofie by byla sebevražda zešílením. Ale v každém případě musím dojet ještě zpátky, pokud vůbec dojedu aspoň do té Bukurešti.

V Temešváru stojíme půl hodiny. Byl jsem chvíli venku, ale jeden nikdy neví, tak jsem si radši všechno sbalil, protože jeden nikdy neví. Označení vagonů zmizelo a lidi jsou zmatení. Ptají se mě na číslo vagonu. Cedule na nástupišti rumunští železničáři pro jistotu zakryli. Internet ve vlaku už dávno není. Začíná mě to bavit, a to zdaleka není konec, do Krajovy zbývá něco přes šest hodin a do Bukurešti devět a půl. Ale vyjíždíme na chlup přesně, byť rychlostí 5 km za hodinu.

Rumuni to berou důkladně. Nejdřív prošel průvodčí a pět minut po něm ještě revizor. Předtím tu byli dva Maďaři a asi čtyři plus dva celníci. Jsem zkontrolovaný skrz na skrz.

První rumunská vesnice a už za sebou mám druhou pasovou kontrolu. Maďarům nejvíc vadil člověk, co má nějaké povolení k pobytu v Lotyšsku (ale odkud je, nevím) a jede do Temešváru, Rumuni si podávají Kostaričana, který jede do Turecka, ale pět dní hodlá strávit v Bukurešti. Skoro o polovině lidí ve vagonu už něco vím.

Kdepak záchody na nádraží v Budapešti! Ty byly proti tomu, co si vezeme vlakem do Bukurešti, vypulírovaný pokojíček princezny Sedmikrásky. To nejeklovatější překvapení skrývají dveře vagonu 433 vlaku IC37 označené WC. A vzhledem k tomu, že to po cestě těžko někdo bude uklízet, když to zjevně nedělali už dost dlouho, nechci vidět, jak to bude vypadat za dalších 12 hodin.

Jen Lajos Bács asi ví, proč jsem si na tenhle vlak (co vyjel z šestiminutovým zpožděním) musel pořizovat místenku. Možná je to tím, že se blížíme k Moldávii (nic proti). Průvodčí ji vidět nechtěl a v celém vagonu je nás všehovšudy pět a půl, respektive jestli dobře počítám, tak přesně šest. Cítím se tady tak sám, že jsem si dovolil ulevit těm svým oťapkaným nohám. A taky můžu používat zásuvku naproti, protože ani jedna ze čtyř u mé čtveřice sedadel nefunguje.

Už mi to došlo. Budapešť a Bukurešť jsou od sebe vzdálené asi 900 kilometrů. Vlak Intercity (!) jede místy rychlostí kolem 120 kilometrů. Přesto pojede přes 15 hodin. Jak je to možné? Řešení této slovní úlohy je v jednom maďarském a v jednom rumunském specifiku. To maďarské je, že zastavujeme v každé díře, kterou po cestě vede železnice. Vážně: Csardaszallas, Mezőbereny, Murony, Bekecsaba a tak dál. Rumunské specifikum spočívá v detailu, že sice malé vesnice projedeme, ale v některých městech budeme čekat. Třeba v Curtici za hranicemi 20 minut, v Temešváru skoro půl hodiny, … Minutka k minutce… A další pes bude zakopaný v tom, že Maďarsko a Rumunsko zřejmě leží v jiných časových pásmech.

První den jižní etapy skončila chvílí podle půl jedné v Budapešti. Kromě Česka jsem během ní najel vlaky 357 kilometrů a přejel dvě země. Nahodil jsem 30 917 kroků, za což může hlavně Vídeň a krátký přechod přes hranice.

Největší bizár Budapešti na závěr jsou toalety na tom slavném východním nádraží (respektive to, co tady za ně vydávají). Karty neberou a chtějí buď 250 forintů (což nemám), nebo 1 euro. Ale hajzlbabka mi na pětieurovku vrátila a kupodivu 4 eura. Jenže to, co následovalo, nestálo ani za 1 forint.

Sedím ve vlaku, snad se brzy rozjede, ale aplikace kdovíproč ukazuje, že do Bukurešti dorazíme až po půl dvanácté večer, a přitom jízdní řád, který jsem dostal ve Vídni, mluví o půl jedenácté. To by na check-in v nějakém ubytování ještě stačilo, obávám se, že o hodinu později už bude šance, že o to přijdu. Zřejmě tedy vystoupím v Craiově o tři hodiny dřív a seženu něco tam. Bukurešť snad bude stát i zítra. Ale Sofii, na kterou jsem pomýšlel, budu muset vzdát, těžko říct, jak dlouho se budu dostávat zpátky, jestli se vůbec dostanu tam. Myslím, že to jako vhled do balkánské železniční problematiky bude stačit.

Krátce po šesté hodině je čekárna na nádraží otevřená a vytopená a sedm z osmi členů posádky spokojeně spí, až na jednoho všichni vleže tak, že každý zabírá jednu lavičku. Paní naproti hrozně štve pán o dvě lavičky dál, protože docela hlasitě chrápe. Hlavu si schovala do bundy a snaží se znovu zabrat. Zvučný reproduktor, jenž do toho spánku promlouvá jakýmsi podivným jazykem a oznamuje příjezdy a odjezdem, jí kupodivu nevadí.

Bezdomovců jsem v Budapešti potkal hodně. Většina spí v zapuštěných vchodech obchodů nebo činžáků. Jeden poklimbával ve výklenku před záchodě v Mekáči. Občas umí být pěkně vynalézaví. Tu jejich roli s nimi hraju pokorně a trpělivě, naštěstí s úlevou, že já to mám jen dočasně.

Kdo se vydá od budapešťského nádraží Keleti neboli Východ po Rákocziho ulici směrem k Dunaji, nemine centrum plné velkých zdobených domů, jejichž historický ráz tu a tam naruší moderní výstavba. V jednom i druhém jsou umístěné obchody, které v drtivé většině známe i u nás a které  mají vlezlou masovost v krvi. A nemine ani poněkud bizarní přehlídku reálného socialismu zabaleného do kapitalistického pozlátka, do kterého Maďaři už několik volebních období pod vedením Viktora Orbána halí pozůstatky zašlé slávy. Pravda, přehlídka je tím intenzivnější, čím víc se člověk blíží k nádraží, ale i dále do centra má ten skanzen svou vypovídací schopnost. Spousta budov je oprýskaných, neudržovaných, špinavých a zašlých. Tam, kde možná někdy byly obchody, zeje velmi často prázdno a podniky nahradila tma a posprejované výlohy. Ale třeba je to jen ukázka toho, jak hodně nás zasáhly protiruské sankce, které jsme sami na sebe uvalili a po jejichž zrušení Putinův přítel Orbán tak hlasitě volá. Buď jak buď, Budapešťští by si měli vyhrnout rukávy a širší centrum města trochu obhospodařit. A myslím, že s tím nemá co do činění skutečnost, že jsem ulici pojmenovanou po národním hrdinovi viděl jenom za tmy. Uznávám, že za denního světla by ta pouť ztratila aspoň ten strašidelný nádech, ale i tak by návštěva Budapešti po nablýskané Vídni byla docela šok.

Během noci není Budapešť tak neživá, jak se mi původně zdálo. Našel jsem i několik otevřených nočních barů a pár klubů a v jednom se to hemžilo mladými, až oči i uši přecházely. A bezkonkurenčně nejčastějšími typy podniků, které snad nikdy nezavírají, jsou kebabárny a rychlopizzerie. Já jsem ale jejich svodům odolal a přesně ve 3.33 jsem si koupil svačinku a kafe v McDonaldu. Už jsem myslel, že tam chvíli vydržím, když mě přesně ve čtyři poslala pryč gorila od vchodu, že zavírají. Mě už zkrátka vyhazují i z Mekáče!

Celou mojí noční anabází se vine magické číslo dvě. Jednak je Budapešť druhé město, které jsem na začátku své jižní trasy viděl. Celkově je to má druhá návštěva zde – a i ta předchozí se odehrála během noci mezi zbytečným školením, na které jsem sem byl tenkrát coby zaměstnanec vyslán. Dvě jsou města, ze kterých vzniklo toto souměstí. Odděluje je Dunaj, jenž je tady už opravdu hodně široký, a i když jsem původně myslel, že zůstanu jen v Pešti, přece jen jsem přešel most a aspoň na chvíli stanul i v Budě. Dvě byly i helmbrechtnice, které mi ve městě nabídly své služby a taky dvě věci, které bych v životě už nikdy neudělal, na které se mě ptal brzy ráno jeden podnapilý mladík. Řekl jsem mu, že je viditelně šťastný, že takhle filozofuje.

A dvě jsou ostatně i moje nohy, které dnes dostaly opravdu zabrat a jejichž chodidla a paty zavřené v plátěných botách s měkkou podrážkou volají o speciální kúru. Máme před sebou skoro 15 hodin cesty vlakem, tak třeba se vzpamatují, a pokud ne, budu jim muset dopřát pevnější boty.

Mladému opilému filozofovi jsem na tu otázku neuměl odpovědět, vychrlil to na mě bez upozornění. Měl jsem na jazyku aspoň jednu – že už bych si nikdy nekoupil jízdenku do Bukurešti se sedmihodinovým přestupem v Budapešti, ale jednak bych to musel vysvětlovat a jednak to tak úplně není. Možná bych teď odpověď vypálil snadno. Už nikdy bych si na náročnou cestu nevzal svoji pravou botu. A nikdy bych si nevzal ani levou.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Východní nádraží v Budapešti je prý největší vlaková stanice města na Dunaji a jezdí sem a odtud mezinárodní vlaky. Obojí dávalo naději, že by mohlo mít otevřeno buď celou noc, nebo aspoň dlouho. Jenže pohled na otevírací dobu haly jakékoli šance na přečkání noci zbořil: od 0.50 do 4.30 je zavřená. Halou navíc profukuje a pobyt v ní by zase tak pohodlný nebyl. Pokus strávit čtvrthodinu zbývající do zavření v čekárně jsem vzdal hned po otevření dveří. Čtyři bezdomovce bych ještě zvládl, ale na půl žerdi stažená sukně jejich stojící kolegyně, pod níž se rýsovaly její šmátravé ruce, už mi přišlo příliš. Zapnul jsem tallinskou mikinu až ke krku, oblékl bundu a nasadil kapuci a vydal se prozkoumávat noční město.

Vlak do Budapešti vyjel s 20minutovou sekerou, ale vyjel z Mnichova, tak bych se vsadil, kdo za to může. Nevadí mi to, každá minuta, kterou strávím v teple, bude dobrá. Co bych dal aspoň za hodinu, o kterou vyjížděl později vlak, kterým jsem chtěl jet až do Bukurešti! Dvojsedadlo sdílím s Asiatem, který se vrací z koncertu tchajwanského symfonického orchestru. I ten je rád, že vlak vyjel později, protože se představení protáhlo. Musel jsem ho ale vykázat ze svého sedadla, ty tři eura jsem jen tak do vzduchu nevyhodil. Jako jediný že širého okolí má roušku, což kvituju, protože i tak mi připomíná, že v Budapešti budu muset provést hygienu úst.

Osazenstvo vlaku je pestré. Že čtyřky odnaproti se ozývá ta podivná maďarština a někde vzadu rusák komusi řadí, jak se někam přemístit přes Rumunsko. Možná bude veselo. Ale zvyk nechávat po nocích ve vlacích rozsvíceno je vážně pitomý.