Pán se živočišnými potřebami mě opustil asi tak čtvrt hodiny potom, co dožvýkal. Vlak je totiž poloprázdný (spíš prázdný než plný), a tak se šel natáhnout vedle. Všichni spokojeně klimbali, včetně mě, kterýžto jsem se osmělil a udělal pohodlí svým nohám. Tak si tak jedeme, když před šestou hodinou, tedy zhruba v půlce cesty, přistoupila nějaká paní a sedla si přes uličku. Měla asi milion tašek, mezi nimi i tašku na kolečkách a pak jednu obrovitou, kterou nechala na zemi. Zbytek rozstrkala po prostoru na zavazadla a s taškou na kolečkách se namáhala na polici nahoře,tak jsem jí pomohl – ani ne tak proto, že se na mě významně otočila, jako spíš proto, abych jí prostě pomohl. Nezdálo se, že se jedná o někoho neobvyklého, jen byla nějaká flekatá v obličeji. Za chvíli zpod spacáku, kterým měla přikrytou tu velkou tašku, vykoukla psí hlava. A po ní ještě jedna…
Což o to, psi ani neštěkli, ale ta nebohá žena začala za chvíli mluvit. Myslel jsem, že s někým telefonuje, jak dneska je normální jít po ulici a potkávat lidi, co trpí samomluvou a maji sluchátka na uších a s někým volají, ale tahle paní žádná sluchátka neměla. Zlato měla nějaký problém, mluvila německy a pobrekávala. Německy umím ještě hůř než anglicky, ale myslel jsem, že mluvila o tom, že nemá jízdenku. Za chvíli vstala a se slovy Excusez-moi si šla k někomu sednout. Patrně to byl psycholog, protože se vrátila klidná. Jenže to jí vydrželo jen chvíli a za chvilku se jala skládací kolo, které měl někdo uložené v dolním fochu zavazadlového prostoru. Šlo jí to těžce, tak jsem znovu přiskočil a chtěl jí pomoct, když tu se ukázalo, že skládací kolo je pána se živočišnými potřebami, a ten proti jakémukoli stěhování důrazně protestoval.
Asi v půl sedmé ode mě chtěla půjčit telefon (mluvila anglicky), aby si našla, kdy jede příští vlak z Temešváru do Budapešti. Snažil jsem se vymyslet nějaký důvod, proč jí ho nepůjčit, když mě napadlo, že to najdu sám v aplikaci a řeknu jí to. Nejbližší vlak odjížděl za hodinu a půl, ale muselo se přestoupit v Aradu. Další přímý jede po čtvrté odpoledne. Tím hledáním dalšího spoje jen potvrdila moji spekulaci, že bude brzy kvůli chybějící jízdence vyhozena z vlaku, což jí tedy v těchto končinách nezávidím – mezi zastávkami je to sice půl hodiny i víc, ale vlaky jedou dva denně.
Když přišel průvodčí, šla se ho na ten spoj zeptat, což mou teorií otřáslo, ale možná jí jen slíbil, že ji vyhodí až v Temešváru, protože je to lidumil.
Stejně si myslím, že je to nějaká čarodějná žena. Stačilo jí splnit tři přání a bohatě by se mi odměnila. Se zavazadly jsem jí dvakrát pomohl, ale telefon jsem jí nepůjčil, a tak jsem ve zkoušce neuspěl.