Krátce a stručně: mnoho povyku pro nic. Anebo taky centrum huj a okraj fuj. A nemyslím tím jenom periferii, jakou jsem zažil kvůli levnému, ale poměrně dost od centra vzdálenému hotelu. O Dijonu se říká, že je to město dobrého jídla a pití a dokazuje to například obchodně-výstavním centrem Cité Internationale de la Gastronomie et du Vin, kde se odehrávají kulinářské workshopy a výstavy a které je od nádraží Dijon Ville vzdálené zhruba kilometr. O jeho existenci jsem se dozvěděl až těsně před zavřením, takže už jsem toho tady moc neviděl, zato jsem viděl město a nemůžu říct, že to by tuhle pověst samo o sobě potvrzovalo. Třeba je to tím, že je po sezoně a jezdí sem jen zapomenutí čeští studenti, ale čekal jsem živější město v srdci Burgundska, kde víno teče proudem, kusy sýra odpadávají od úst a k tomu hraje středověká hudba a lidé se veselí. Dijoňané se spíš mračí, než aby byli veselí, jako by nechtěli zaostat za dnešním počasí, které bylo pošmourné a potemnělé. Staré domy, které lemují ulice směřující k velkému náměstí s impozantním palácem burgundských vévodů, někde střídané domy hrázděnými, jsou v historickém centru pěkně upravené a vybízejí k návštěvě obchodů zde umístěných. Ale sotva se ocitnete jen kousek od středu města, přibývá ledabylosti a neudržovanosti a domečky, které možná za slunečných dnů umí zazářit i se svojí patinou, v podzimním počasí blednou, špiní se a prýskají. A ještě dál je všechno ještě žalostnější a ošklivější a domy bez výrazu najednou střídají paneláky a všechno to tady tak nějak jedno přes druhé dlí a spočívá a všichni vědí, že je to jedno, protože turista zavítá maximálně do prodejny s hořčicí nebo na tržnici, aby okusil trochu domácí atmosféry. K dobru je ovšem třeba přičíst to, že staré lidi a invalidy přepravuje po městě elektrický mikrobus a také upravenost ulice vedoucí od nádraží do centra a ostatně i samotné nádraží, které je pohodlné a vkusné. Proto ten včerejší dobrý první dojem. Nechci Dijonu křivdit, strávil jsem v něm jeden den, ale čekal jsem od něj víc.
