Ještě pár poznámek k hostelu, mému nejintenzivnějšímu zážitku z letošního Madridu. Snídaně byla sladká a ve stylu „narvat co největší množství lidí co nejlevněji sacharidy a cukry“. Rozhodl jsem se nesladit kafe, ale bylo sladké samo osobě, až jsem se bál kousnout do tousťáku. Sladký na té snídani nebyl jen úsměv obsluhy. První zážitek po vyjití ven bylo dělání potřeby v jakési spíš parodii na keř místním bezdomovcem. Zrovna se vestoje utíral, když jsem přišel… Přijde mi zvláštní, že si někdo dovolí ubytování tohoto typu, kde každý má jen svou kartičku s číslem, nabízet za takové peníze, a ještě to označovat za udržitelné cestování. Tento způsob cestování je udržitelný maximálně jednu noc, ani o fous déle. Ale kde je poptávka, může být nabídka. Osazenstvo hostelu bylo velmi pestré, na snídani jsem se sešel se zhruba šedesátiletou dámou (třeba jí bylo míň a řekla, že to musí vyzkoušet, než jí bude šedesát), cizinci různých etnik, ale i se slečinkami v epesních modelech. Spolubydlících na pokoji bylo nakonec opravdu jen patnáct, jelikož jsem dvojici na posteli pode mnou ráno identifikoval jako velkou paní. Shodou okolností mě právě ona upozornila na to, že tam máme dva záchody a ten druhý byl dokonce zamykací. Bylo dobré to zkusit, ale potom, co má kvalita hostelů klesající tendenci a Záhřeb mě neodradil, bojím se, co by přišlo příště. Takže už nikdy více!
