Zítra je to přesně 344 dní, bez tří týdnů rok, co jsem se vydal na bláznivou čtyřetapovou cestu po Evropě. Od té doby jsem mockrát, nejen sobě, ale i mnoha různým lidem, svatosvatě deklaroval, že takhle divoce už to nikdy nechci. A několikrát jsem se začetl do svého autentického a gramaticky a pravopisně nepříliš korektního online vyprávění zážitků, které jsou vlastně nesdělitelné. Vždycky se začtu, že nevím, kdy skončit. To se ví, že se mi po tom dobrodružství stýská!
Německo loni právě v té době testovalo celostátní jízdenku na regionální vlaky za 9 eur na měsíc. Tu už sice nestihnu, protože skončila v září, ale od začátku května tam mají totéž za 49 eur. A tak když se v květnu vrátila zpoza velké louže naše a. a měla nabídku jet s českou školou za cca 10 tisíc na tři dny do Štrasburku, nějak se mi v hlavě propojila moje loňská cesta a německá velkorysost (která ovšem, jak víme, neplatí co do spolehlivosti železniční dopravy) a slíbil jsem jí, že ji tam letos vezmu. A j. k tomu přidala další motivaci: od pondělka pracuje v bavorském kempu. Rámcový cíl na následujících čtyři až pět dní je tedy jasný: Beroun – Štrasburk – kemp – Beroun.
Na okraj úvodu druhého dějství je třeba poznamenat tři věci. Za prvé – zítra je teprve třetího, ale Deutsche Card platí celý měsíc. A takový Heidelberg (odkud je to tedy ze Štrasburku, co by dohodil kleštičkami průvodčího) určitě stojí za prozkoumání, na jízdenku se dá jezdit i městskou hromadnou dopravou po celém Německu a dlouho jsem nebyl v Berlíně… Za druhé – k padesátinám jsem dostal voucher na Poland Pass. Za třetí – dnes se po víc než půl roce ozvali ze Správy železnic, že by zase něco potřebovali.
Já se těch vlaků prostě nezbavím.