Není to tak beznadějné, jak se může zdát, říkal jsem si před Osnabrückem, když nesmělé paprsky pozdně letního slunce začaly pomalu získávat převahu nad ranním šerem. Ten vlak jel přesně na čas, dokonce bych řekl, že vyjel i o něco dřív, než měl, a já si propočítával, jak a kudy se může ubírat následující cesta. Dnes navečer bych mohl být v Kodani a zítra ráno ve Stockholmu a pak mi bude zbývat jen trajekt do Finska. Tam zůstanu uvězněný mezi moři a cesta odtamtud vede jen dalším trajektem – ať už zpátky, anebo dopředu. Mám se do toho experimentu vůbec pouštět? To už mé úvahy přerušilo hlášení o zpoždění dalšího vlaku, které mi dalo příležitost přemýšlet o tom víc. Nejsem už na taková dramata starý?