Jako železnou zásobu cukrů jsem tentokrát měl piškoty. Ty už jsou pryč. Protože jsem ve vlaku nejdřív spal a pak mi bylo žinantní tahat z batohu cokoliv jiného, vytahoval jsem jeden po druhém piškoty. Pytlík s nimi byl docela potrhaný, takže občas jich pár skončilo v batohu. Ani nevím, jestli jsem je potřeboval jíst, nebo se jich radši zbavit. Naštěstí vozí dánský vlak pod každým stolkem, které jsou tu mezi čtveřicí sedadel, nějaké igelitové taštičky z recyklovaného plastu. Jednu jsem si vzal a piškoty do ní dal. Krátce potom se mě chlap (černoch) odnaproti zeptal, co jsem to jedl. Měl takovou podivnou angličtinu, moc jsem mu nerozuměl, ale pak jsme to nějak dali dohromady. Povídám, že piškoty, a on, jestli může ochutnat. Podal jsem pytlík v igelitce a nabídl mu. Myslel jsem, že si vezme jeden a ochutná to, ale on si taky vzal jednu igelitku, hmátl do piškotů a jal se je zřejmě přehazovat. Tak jsem mu je dal a musím si koupit něco jiného. Černoch začal vystupovat už opravdu velký kus před Ringstedem a ani nepozdravil.