Já vím, že vztah člověka k určitému místu záleží na tom, za jakých okolností tam přijel, odkud tam přijel, a víceméně i na tom, kam se odtud vydá. Vím, že aby mohl město náležitě pochopit a poznat, nestačí mu na to jen pár dnů, natož pár hodin, a v tomto ohledu zůstanu možná Rize něco dlužit. Zažil jsem ji v noci, a to velmi intenzivně, a zažil jsem ji posvitání. Měl jsem možnost vidět, jak se město probouzí a jak se nesmělé ranní paprsky snaží na tváři lidí přes teplotu jen pár stupňů nad nulou vykouzlit úsměvy. A ano, i secesní čtvrť jsem viděl. Riga byla po celou tu dobu chladná venku i uvnitř a hlavně – byla rozbitá, ušmudlaná a unavená jak námořníkova žena. Přitom má to město takový potenciál! Stovky, nebo dokonce tisíce ohromujících budov, které dostala do vínku a které svědčí o tom, že to muselo být bohaté město, lákají k prohlídce. Jsou různorodé a často hravé a ve světle onoho ranního slunce dodávají mnohým zákoutím až magický rozměr. Jenže je to taková marnost. Rižané jako by si toho nevážili. Odjíždím z Rigy, aniž bych ji k sobě nechal promluvit důvěrněji, a zanechávám ji jejímu osudu stejně, jako jsem časně ráno pohrdl nabízeným klínem importované helmbrechtnice.
