Trampota s přejezdem do Bukurešti mě kupodivu z míry nevyvedla tak, jak by možná měla, po hladkém dopoledním cestování bylo beztak jen otázkou času, kdy se něco vyvrbí. Nadto jsem se mohl hned zatepla svěřit jednomu manželskému páru z Česka, který mě oslovil před vídeňským hlavákem. Pán začal německy, já jsem se nejdřív snažil přecvaknout na němčinu, ale pak jsem spustil anglicky a chvíli na něj mluvil, a když se zeptal, odkud jsem, mohli jsme si popovídat líp a tak nějak upřímněji. Možná tu sedmihodinovou pauzu (což tedy zní obludně, ale už jsem leccos zažil) v Budapešti využiju k tomu, abych se trochu připravil na Rumunsko – holt se vydávám na Balkán. Horší je, že v Bukurešti budu až před desátou, takže tomu musím přizpůsobit výběr ubytování, abych se mohl dostavit do půlnoci. Dva vlaky nicméně eliminují riziko, že se nedostanu k zásuvce, telefon už si říká o papání a powerbanky nevydrží pořád.
Hlavní nádraží ve Vídni je impozantní, ovšem jen svou velikostí, jinak je to tady bludiště a moc míst k sezení jsem tu zatím neviděl. Kdo ví, kde bych přečkal noc, kdyby mě to postihlo tady. Nakonec jsem našel pár laviček, a dokonce se stolky. Místo naštěstí bylo, a vzápětí mi došlo proč – ten stůl, u kterého sedím, vypadá velmi nevábně. Prostě navrch huj, uvnitř tak trochu fuj.