Bern je zajímavé město. Možná stejné jako Švýcaři – prostě si tam nad tou řekou Aare je a je mu úplně jedno, co si o něm myslíte. Je přitom důstojné, spořádané a hravé: na jednom náměstí v sobotu večer vystupuje filharmonie a na jiném se hraje jazz. U opulentního vchodu do hlavního nádraží hraje na klávesy malý, asi osmiletý kluk a lidi s nadšením tleskají. Lidé nikam nespěchají a dělají zrovna to, co dělat chtějí neboj potřebuji. Dvě teenagerky si z Lidlu odnáší láhev vína a jdou se někam bavit. Dvojice milenců se nerušeně baví v předzahrádce restaurace nad večeří a sklenicí vína. Jestli si nějak představuju užívání si života, tak je to přesně tohle. Bern totiž vyzařuje klid a možná pověstnou švýcarskou okázalost, s jakou náhodnému příchozímu dávají najevo svou tradiční svébytnost. Jako by i při tomhle obyčejném večerním stmívání, které tu bylo i včera a bude tu i zítra, dávali na vědomí, že oni jsou prostě jiní.
Bernské staré město je zapsané na seznamu UNESCO díky svým domům s podloubími. Nejsou jen na hlavní třídě, která je známá zdejším orlojem, ale i v ulicích přilehlých. A z nich nejroztomilejší jsou ty uzounké, nasázené jeden vedle druhého. Každý dům má svůj obchod, ale téměř všude je ještě jedna provozovna, do které se vstupuje šikmými dveřmi vedoucími do podzemí. Když se pak hlavní ulice promění v most nad řekou Aare., postranní uličky se od ní oddělí a vedou dolů k řece. Neokázalé, a přesto fascinující!
