Nakonec neodešla jenom dáma v růžovém, vzezřením připomínající Cameron Diaz, ale odjely i všechny vlaky, které za něco stály, respektive pro jistotu vůbec nepřijely. Nepřišel ani ten, kdo přijít měl, ani ten, kdo by raději chodit neměl. A tak se krátce před jednou hodinou po půlnoci objevil na tabuli kýžený nápis Hannover, bláznivě slibující nejbližší vlak do města, kam jsem měl původně kvůli spánku namířeno, v půl páté ráno.
Je to jako minule. První noc jsem nucen strávit čekáním na Godota.
