A zase divní lidé. Ale co v tuto dobu čekat? Jeden mě oslovil východu z jednoho obrovitého podchodu, kterého kdyby nebylo, asi by nijak nešlo překonat křižovatku zvící tak jeden hektar. S dostupností pro chodce si tady zjevně hlavu moc nelámou. Ten kluk (mohlo mu být tak kolem oamadvaceti) se obroviteho mému očekávání jako divný člověk neprojevil. Škoda že mluvil tak rychle, mohli jsme si víc popovídat. Jeho už jistě ruština na gymplu nepotkala, takže anglicky mluvil dobře. Říkal, že Riga je pro masy, a doporučil mi navštívit Liepāju. A taky mluvil o depresích, darknetu (tajemné vrstvě internetu, kde se dá sehnat všechno včetně drog a obsahu, který byste fakt vidět nechtěli) a o tom, jak se živí levně koupenými potravinami, kterým prochází trvanlivost, a galantním somrováním, když někomu za nějakou drobnost nabídne peníze – a on většinou odmítne. Jestli to mám brát jako návod, nevím, během této cesty už na to naskočit nestihnu, stejně jako nezvládnu navštívit Liepāju. Ale možná je to dobrý tip, jestli sem někdy vyrazíme s částí rodiny (taková A. by o to zjevně velmi stála).
Mikina funguje, ale v jednom klubu v centru Rigy mají otevřeno od odpoledne až do šesti, tak jsem tam chvíli zabíjel čas nad kafem, což byla lepší varianta, zvlášť když tam tancovaly dvě Lotyšky, co tam kromě mě zbyly. Pro ně jsem byl pro změnu divný člověk já – ony na rozdíl ode mě určitě voněly.
No a voněla jistě i ruská helmbrechtnice Nataša, která se náhle odněkud zjevila, od níž se to tak nějak očekává a která mě začala balit. Jelikož já jsem v žádném případě nechtěl zkoumat, nakolik voní, zvednul jsem kotvy.