Nemůžu říct, že by mě Helsinky uhranuly na první pohled. A neuhranuly mě ani na ten druhý a třetí už jsem jim nevěnoval. Helsinky jsou unavená stará dáma, která si vás jen těžko pustí k tělu. Je těžké ji pochopit, natož se do ní zamilovat, když toho kromě moře nemá moc co nabídnout. Centrum města je pompézní, ale je to pompéznost neuspořádaná, chaotická a možná až zbytečná. Třeba jsem to špatně pochopil a ve skutečnosti si takhle ledová dáma na nic nehraje, ale neměl mě kdo o tom přesvědčit – Helsinčané působí stejně chladně jako jejich město. Kéž by se uměli odvázat jako ta jejich Sanna Marinová! Já vím, že za to ti Finové nemůžou a možná by se nejradši s celou tou krásnou svou zemí někam odstěhovali, kdyby to šlo, ale blízkost Ruska je tu cítit. Ruští žebráci s harmonikami na několika rozích to jenom dokreslují. A aby toho nebylo málo, ještě tady jako jednu z hlavních atrakcí postavili ruské kolo.
Ale dejme jim čas, Helsinkám i jejich obyvatelům. Na jihozápadě města roste kousek od přístavu prakticky nové město. Třeba bude živější, než je současné centrum, a bude tepat energií.
