Majk, který mi byl necelé dva dny velmi zapáleným a neméně zasvěceným průvodcem po městě, tvrdí, že se lublaňskému županovi přezdívá pan Deset procent. Nemám důvod mu to nevěřit a vůbec nechci obhajovat korupci ani nad ní jakkoli mávat rukou. Pro nezasvěceného mají ale tyhle praktiky jeden jasný takřka hmatatelný výsledek: Lublaň roste do krásy a stala se z ní pýcha Balkánu.
Slovinci byli v rámci Jugoslávie vždycky jaksi napřed a svou pozici potvrdili i prvním vyhlášením samostatnosti a rozvojem své metropole to teď dokazují znovu. Bez rozpaků říkám, že Lublaň je neskutečně sexy a má šmrnc, který jí mnohá jiná města můžou jen závidět. Jako kdyby tu dodnes vyvěrala energie, kterou městu zejména ve 30. letech minulého století vdechl zdejší rodák Jože Plečnik, a Lublaňští si pro ni chodili k prameni, nabírali ji do dlaní a dokázali s ní pracovat. Odpovědí na otázku, jak je možné, že se z Lublaně vyloupla taková kráska, která byla schopná tuhle do vínku danou energii beze zbytku využít, možná bude její velikost. Je tady všechno malé. Celé Slovinsko má 2 miliony obyvatel, Lublaň samotná necelých 300 tisíc, a jak z rozhovorů s Majkem často vyplynulo, mají tu všechno rychle dostupné a všechno důležité s nadsázkou jenom jednou. Třeba hokejový stadion, velký městský park, letní kino nebo amfiteátr, kde se v centru města v sousedství kláštera konají živé koncerty. Jednu tu mají ve skutečnosti i komoru parlamentu, Státní shromáždění, i když podle ústavy je systém dvoukomorový, a také její sídlo odpovídá svou velikostí zdejším poměrům. Rychlý přehled o celém městě si lze udělat buď z hradu nebo ještě lépe z Nebotičniku, zdejšího mrakodrapu, který sice není nebetyčně vysoký (měří jen 70 metrů), ale v době jeho vzniku se jednalo o 9. nejvyšší stavbu na světě.
Zjistit o Lublani lze leccos. Já jsem měl to štěstí, že jsem tentokrát nemusel googlovat a dozvěděl jsem se i to, co se běžný turista jen tak nedozví. Třeba to, že po centru města, odkud vykázali velké množství aut a místní většinou parkují v podzemí, se dá pohybovat elektrickým taxíkem Kavilir, který některé lidi vozí dokonce zdarma, že jediným typem hromadné dopravy v Lublani jsou autobusy, že jeden most přes Lublanici tady dvakrát stěhovali a že jedna socha na nábřeží patří místnímu politikovi, který se na protest proti italské okupaci v roce 1941 utopil.
Nábřeží Lublanice je mimochodem to, co zmíněnému onomu šmrncu dodává jedinečnou atmosféru, zvlášť když se po setmění rozsvítí světla kaváren, které řeku lemují.
Vím určitě, že v Lublani jsem nebyl poprvé a rozhodně ani naposledy.
