Nikdy bych nevěřil, že může být v sedm ráno v pražském metru tolik lidí, kdybych si dnes ty vyvoněné figurky směřující do práce nemusel na vlastní nos zažít. Koukal jsem na ně jako vyoraná myš, ale večerní piva a panáky v garáži u Arnošta mi nedovolily žádná dilema ta, jestli je vhodné jet už teď, nebo bude lepší odložit odjezd na jindy. Všechny ranní úkony včetně nákupu jízdenky na Lužnici jsem provedl automaticky a cestujícím v kupé zvesela oznámil, že mě vyfasovali jako spolucestujícího. A vlak vyjel na minutu přesně. Jen tentokrát tenhle rychlík nedisponuje ani zásuvkami, ani wifinou. To mě teprve donutí šetřit energiemi!