Bylo to těžké dilema. Zbývalo asi 40 minut do odjezdu vlaku do Kodaně a jen dvě minuty před ním vyjížděl z Hamburku i přímý spoj do Prahy. Za šest a půl hodiny bych byl doma! Sedl jsem si do toho na Kodaň, tedy doufám, protože mě udivuje, že jsem jediný, kdo v tom vlaku není zmatený. Všichni mi připadají, jako by si nebyli jistí, kam jedou, a mě nerozhodilo ani to, že prvních pár minut jedeme jiným směrem, než kde leží Kodaň, a zajímalo mě jen to, jestli náhodou nejsem v první třídě. Jsou tu totiž hodně pohodlná sedadla. Abych tomu svému fňukání, že dnes to cestování tedy rozhodně není věcí radosti, učinil přítrž, aspoň sám pro sebe, udělám to takhle: až mě poprvé vykážou z vlaku s tučnou pokutou, bude to znamení a přestane mě to bavit. Zatím tedy jedu!