„Tyjo, ty si, táto, jezdíš všude možně po světě vlakama a můj největší výlet života je asi momentálně z Prahy hlavního nádraží na Prahu Hostivař,“ napsal mi včera vpodvečer m., směřující do zkušebny mezi jakési skladově-tovární haly na pražské periferii. Podotýkám, že jde o téhož m., který s námi od útlého věku procestoval půl Evropy a ve věku 2,5 roku šermoval na maltském ostrově Gozo dřevěným mečem proti nadživotní soše Jana Pavla II. a volal: „To rozbiju!“ Abych jeho slovům dodal konkrétnosti a faktické správnosti, znovu jsem si zabalil a vydávám se do Skandinávie a Pobaltí. Nutno dodat, že značně rozechvělý. Zatímco v předchozí etapě jsem se mohl spolehnout na jakous takous znalost prostředí, byť mě jeho nespolehlivost značně překvapila a dennodenně mi výrazně zasahovala do plánů, a jazyků, kteréžto mohu považovat za jakž takž identifikovatelné, tentokrát mě čeká velká neznámá.
Ne že by Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva nebyly civilizované země, ale přece jenom jde o destinace, které slibují dobrodružství. Jednak mi ve velké části Pobaltí neplatí jízdenka a koupit budu muset i jízdenky na trajekty a jednak se vydávám na dohled války. Uklidňuje mě ale neobyčejná lehkost cestování. Stockholm, jeden z následujících milníků, leží od Prahy vzdušnou čarou jen něco přes 1 000 kilometrů (po silnici ale víc než 1 500). Naše a. je momentálně v Nebrasce a tam je to osmkrát dál. A pokud železničáři dovolí, tahle vzdálenost se dá urazit za necelých 24 hodin. Takže vždycky se můžu vrátit…