Ráno vůbec nebylo dobré. Jednak ve mně dozníval zážitek s hamižnou hoteliérkou a jednak mě v před pátou probudila silná bolest hlavy. Tak silná, že doma při takových příležitostech sahám po prášcích. Jenže ty tady nemám, tak nezbylo než se zachumlat do sdílených postelovin (jestli tady o ně pečují stejně jako o ručník, který vykazoval znaky použití, tak potěš, sejdeme se na kožním!) a přetrpět to. Po probuzení to bylo lepší, ale pořád ještě nic moc, ale potřeboval jsem se popasovat s přívaly práce, když už jsem ten velkopodnikatel. Byl jsem ve stavu, kdy jsem taktak sahal po aplikaci a hledal nejrychlejší spojení domů. Ale Nancy zřejmě chmury nedopustí a tohle zjevně kdysi bohaté město zalité sluncem se s mou situací rozhodlo vypořádat – a snad se ctí a úspěšně. Prošel jsem několika rozlehlými náměstími i přilehlými uličkami lemovanými kavárnami a restauracemi (možná to na mě nakonec udělalo ten největší dojem) a teď ale sedím na malém náměstí s jezdeckým sousoším ve stínu rozličných stromů a jsem zřejmě z nejhoršího venku. Niterně i pracovně. Za chvíli se konečně rozloučím se zbytky domácí sekané, které mě svým pronikavým odérem poměrně frustrují, ač mi doteď byly vítanou stravou, a nasednu do vlaku směr Štrasburk. Euronadšenec by tam měl přece aspoň jednou v životě zavítat, no ne? Aktuální představa je, že den strávím putováním po francouzských městech a pak se někam přesunu a zkusím strávit noc, jak to půjde, a k Věrise dojedu zítra. Bude pátek a Brusel bude o něco veselejší a já snad taky…
