Poprvé po dlouhé době mám hotelovou snídani. Ve společenské místnosti, která je zároveň barem, čeká skromný stolek s marmeládou, nutelou a cereáliemi a v kuchyni jeden týpek připravuje vaječné omelety. Stolků tu moc není, ale podlaha je čistá, že by se dalo jíst z ní. Všichni konverzují anglicky a vlastně je to pohodové ráno. Nádobí jsem po sobě způsobně umyl a díky elegantnímu odmítnutí panáka urputně mi večer nabízeného Angličanem Jamesem mám čistou hlavu. Horší je, že Záhřeb se probudil do rána deštivého a mně trochu bolí v krku a na zádech mám asi tisíc štípanců. Ale pořád je to lepší než se zase a znovu probouzet naproti bláznivé čarodějce v rumunském vlaku.
