Sedím ve vlaku z Frankfurtu do Bruselu, který už pár minut od startu nabral sekeru, ale tentokrát mi to nevadí, protože je to poslední z dnešních dopravních prostředků. Brusel bude poslední nádraží před tím, než budu moct pár desítek hodin odpočívat. Ještě včera skoro touto dobou jsem byl v Madridu a dnes jsem o nějakých 1800 kilometrů dál, a přitom jsem to nebral přímo. Aplikace sice říká něco jiného, ale už dávno jí nemůžu věřit. Ta vzdálenost musela být za poslední den rekordní. A všechno šlo hladce, jen bych se při vší snaze už nedostal až domů – skončil bych buď v Lovosicích, nebo v Drážďanech. Odpoledne jsem si pohrával s myšlenkou, že zítra zajedu do Amsterodamu, čímž bych dokončil trojúhelník Beneluxu. Z Belgie je to tam jen něco přes dvě hodiny a lákavé je na tom to, že prostě můžu. Možná ale bude lepší věnovat se během zítřka sám sobě bez nutnosti plánovat a zažívat nejistotu, kde kdy skončím, a projít si Brusel bez batohu na zádech. Napadá mě spousta míst, která bych ještě mohl nebo měl vidět, ale víc už se toho stihnout nedá. A pocitu nejistoty si beztak budu moct užít ještě ve středu, protože vlaky domů pojedou celý den a znovu jich bude několik.
… A zatímco tady tohle píšu, chlapík ze sedadla za mnou mi klepe na rameno a říká, že na něj z mého batohu teče voda. Opravdu jen voda, špatně jsem zašrouboval láhev a batoh položil nahoru (obvykle to ale vůbec nedělám), protože se ve vlaku začali hromadit lidi. Naštěstí je v pohodě a snad všichni pochopili, že k tomu karambolu došlo jen díky mé ohleduplnosti. Třeba už si o mně železničářští vrabci po celé Evropě štěbetají, že ten blázen, co jezdí s modrým batohem s vykukujícím méďou sem a tam, je v jádru dobrý člověk, když pomohl mnoha ženám s těžkými zavazadly do vlaku nebo na polici. Štěstí, že se mi to stalo až teď, protože batoh vypadá, jako by do něj vyteklo pět litrů vody.