Ráno jsem odjížděl jako jeden z prvních ze Syrakus, večer odjíždím mezi posledními ze Říma. Jsem docela rád, že to chaotické, špinavé a turisty opanované město, kde využijí každou příležitost, aby člověka oškubali, nechávám za sebou. Po tom, co jsem viděl spoustu krásných míst, mě věčné město ani nelákalo. Měl jsem ale přes tři hodiny, a tak jsem si dal vydatnou večeři a vydal se udělat ještě pár fotek. Žádné konkrétní cíle jsem si nedával, ale pak jsem si vzpomněl, že je tady jakási fontána Di Trevi, a zašel aspoň tam. Přitom jsem prošel dost míst, které jsem viděl už předevčírem (to je strašné, že je to teprve dva dny, co jsem tady byl naposledy!), protože slavná a profláknutá fontána není od nádraží Termini zase tak daleko. Obležení turisty je tradiční. Řím je prostě turistická destinace, těžko říct, jak se tu žije domácím.
Venku se viditelně ochladilo. Sice ještě pořád chodím v tričku a kraťasech, ale během cesty budu muset vyhrabat dlouhé kalhoty. Pár sedadel za mnou seděli mně dobře známí Rakušani. Místenky prý nemají za tři jako já, ale za deset eur. Jsou to Rakušani a kufráři, tak snad to zvládnou. Po chvíli přistoupila mladá dvojice a já jsem slečně pomohl s kufrem, načež mě paní Rakušanová nazvala andělem. To jsme ovšem ještě netušili, že se záhy ocitnu vedle ní, protože jsem své těžce vybojované sedadlo nabídl tomu klukovi, který tam měl sedět původně. Dáma z Rakous mi směsicí italštiny a němčiny pořád něco povídá, a navíc se vedle ní nesedělo úplně komfortně, takže sedím na jednom z volných míst. Uvidíme, jak se to nakonec vyvrbí.
