Ne že by Záhřeb neměl mouchy, na to se nedá ani pomýšlet, ale všechno tady do sebe tak nějak zapadalo: můj pozdní příjezd, který v hostelu nevadil, pobyt v cestovatelsko-zábavné komunitě, díky které se nocleh v osmilůžkovém pokoji dal vydržet, snídaně na gauči prostřená na parketách a město, které je ochotné nechat člověku přičichnout tu trochu k balkánské a jinde k jadranské atmosféře. Přitom ani s balkánskou ledabylostí, ani s letovisky u moře to nemá nic společného. Záhřeb je svůj a evidentně si do toho nenechá mluvit. A taky si na nic nehraje. Ve prospěch dojmu, který v letmém návštěvníkovi zanechá, hraje roli umístění v kopci, neboť po vystoupání nad katedrálu nad množství červených střech se na jako na rozevřené dlani poodhalí tajemství starého města. A když pak sejde zpátky do jeho uliček, je fascinován rozmanitostí a pitoreskností. Ne, vůbec to tady není úhledné a na první pohled oslňující a také tady měli sprejeři z celého širého kraje sraz a také tady v místech, kde mohli domkům ponechat trochu autentičnosti, udělali moderní kavárnu nebo restauraci. To první místu dodává autentičnost starého, to druhé nechává promlouvat mladé a to třetí k turismu zkrátka patří. A největší pochvala patří Záhřebu za ty drobné pozornosti, kterými k cestovateli i místnímu patriotovi promlouvá: exponáty a nápady v ulicích, sochy osobností sedící v kavárnách a rozličné maličkosti, které dělají zdejší život a procházky pestřejšími. Zjevně jde o místo kulturní, o čemž svědčí i velké množství divadel a muzeí.
