Když j. nedávno jen tak z plezíru upletla takového hebkého medvídka, hned mi bylo jasné, že ho chci vzít s sebou. Dala mi ho, a tak ho teď nosím v batohu. J. mu v Berouně vystrčila z batohu hlavu, ale já jsem ho potom zase chvíli nosil schovaného. Pak jsem si řekl, že je škoda, aby z té cesty nic neměl, tak už zase kouká. Když jsem vystupoval z vlaku, nějaká paní (mluvila anglicky, ale rodilá mluvčí nebyla, spíš poznala, že jsem cizinec) mi s radostí v očích řekla, že má doma stejného. Samozřejmě jsem to musel uvést na pravou míru – tenhle dělala moje dcera, toho nemůžete mít.
Frankfurtské hlavní nádraží mě ovšem opět usvědčuje z omylu, stejně jako to mnichovské. Jestli jsem si myslel, že budu na vlaky čekat civilizovaně, byla to iluze. Z těch fotek to není poznat, ale je obrovské. Ale proč je všude kolem něj takový bordel!? Prakticky jsem ho obešel kolem dokola a je to tady hnusnější než na pražském Sherwoodu v 90. letech. Všude postávají pochybné existence, i nabídku drog myslím už jsem dostal, a policajti hlídkují jen před hlavním vchodem. A všude zase odpadky. V půl desáté večer!
