Když jsme před lety jeli na dovolenou do Itálie, míjeli jsme Lichtenštejnsko. Od té doby lituju, že jsme se tu nezastavili. Vaduz byl jeden z mnoha (ale je jich míň než polovina) evropských měst, které mi chyběly do sbírky. Dostat se sem autem, zvlášť když je člověk 3 kilometry odsud, je hračka. Udolat ho vlakem je úkol silného muže, za něhož se po tom, co mám za sebou, rozhodně považovat nemůžu. Jenže já jsem to prostě dát musel.
Z mapy se dá vyčíst, že se dá vlakem dostat do nejbližšího švýcarského města Sevelen a pak stačí ujít pár kilometrů, během nich po mostě přes řeku a jsem ve městě. Jenže už jsem nepoznal, že chodník vede podél silnice, nadjezdem protíná dálnici a ještě je třeba každou chvíli dávat pozor na cyklistu, protože je to zároveň stezka. Takže už docela chápu, proč mi chlapík, kterého jsem se ptal na cestu byl to Ukrajinec, vida, i tady jsou!), ukazoval na jízdní řád autobusu. Vysvětlil jsem mu, že je to můj výlet. Já jsem se na něj prostě přes to všechno těšil a hodlal si to užít.
Původně jsem chtěl ten popis skončit tímhle, protože jsem si kdoví proč myslel, že se k hradu, trunícímu hoooodně vysoko, nemůže. Ale může a vidět Vaduz a nevyšlápnout nahoru, to by asi nešlo. Ale je to poměrně extrémní sport, zvlášť se vším, co jednomu při dobrém hospodaření vystačí na měsíc, včetně notebooku a všelijakých propriet. Cesta se klikatí a vlní a místy je velmi strmá, ale odměnou je nejen samotný hrad Lichtenštejnů, ale i nádherný výhled na město a hory tyčící se z ničeho do nebeské výšky.
Takže nakonec spokojen, Vaduz dobyt!
