Když jsem na nabídku jízdenky, která se neodmítá, narazil poprvé, bezprostřední nápad byl rychlý, jak se ostatně na bezprostřední nápady sluší a patří: budu se vozit vlaky, sem tam se někde vyspím, tu a tam vykoupu nebo osprchuju, a až mi bude svět těsný a v duši smutno, vydám se domů, abych se vzpamatoval. Díky tomu je na seznamu jen několik párů ponožek a spodním prádlem taky přímo nepřekypuje. Jenže železničáři, železnice a všechny ty tisíce dalších drobností, které k vlakům patří, umí lidem cestování opravdu zpestřit. A tak síťová jízdenka po Evropě platí opravdu takřka po celé Evropě – jen ne po Česku. Vážně, v aplikaci v telefonu lze zadat jen jedno nádraží v České republice jako výchozí a jedno jako koncové. Pokud se mezitím budu chtít vrátit a pak zase vycestovat, budu muset za jízdenky po Česku zaplatit. Pro baťůžkáře smutná zpráva, ale věděl jsem to ještě předtím, než jsem 10. května Interrail koupil, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Zkusil jsem své kontakty na Správě železnic, jestli by mi nebyli schopni sehnat nějakou protekční jízdenku, ostatně pokud se někdy budu muset vrátit kvůli práci, budu nepochybně mířit právě na Správu. Jenže Správa železnic se s Českými drahami coby dopravcem údajně moc nekamarádí. Všichni zaměstnanci sice mají režijku, jak to má ve správném socialistickém podniku být, a nejen oni, ale pro mě žádnou VIP jízdenku zajistit neumějí. Jedině prý kdybych se u nich nechal zaměstnat, jak mi už poněkolikáté neopomněli neurčitě nabídnout.
Můj plán vyzkoušet si železniční cestování v prvních dnech nanečisto a udělat pár prvních dvoudenních jízd třeba do Švýcarska a Rakouska tak vzal za své. Jistá šance tu ale je – České dráhy mají prázdninovou dvou- a jednotýdenní jízdenku. Ne že bych si myslel, že při jejím pořízení bratru za 890 korun nenastanou žádné komplikace (jsou to přece železničáři), ale zkusit se to musí. Tenhle záměr tak určil začátek mé cesty: týden do konce prázdnin, kdy jízdenka přestane platit, s nějakou rezervou stanoví odjezd na 23. srpna.