Do Karlsruhe jsme dorazili s asi čtvrthodinovým zpožděním za zvuku velmi hlučného dítěte, ale i jeho velmi hlučné matky, snažící se ho rozmazlit ještě víc. Syřanovi, s nímž jsem sdílel prostor, smrdělo dost ošklivě z pusy, ač jsem se snažil být aspoň metr od něj. Jiný pán byl pro změnu cítit potem, možná byl na výletě na kole nebo spěchal na přípoj. Na nádraží jsem se snažil vyvarovat osudu důchodkyně, které se nadvakrát nepodařilo skrz davy spolucestujících dojít na záchod, a odskočit si. Vchod na evidentně se rozpadající a z poloviny nefunkční toalety opanovala afrožena, dožadující se od každého vstupného ve výši 50 centů. Měl jsem jen dvoueurovku a tu jsem jí v plné důvěře vložil do ruky a čekal, až mi vrátí, jenže ona dělala, jako by nerozuměla matematice a gestikulovala směrem k zachodům. A nedostal jsem ani obvyklý voucher, který pochopitelně vždycky zvládnu v některém obchodě využít na nákup něčeho smysluplného.
Do Stuttgartu jsme ale vyrazili včas a sedíme u zásuvky.
