Kdo se vydá od budapešťského nádraží Keleti neboli Východ po Rákocziho ulici směrem k Dunaji, nemine centrum plné velkých zdobených domů, jejichž historický ráz tu a tam naruší moderní výstavba. V jednom i druhém jsou umístěné obchody, které v drtivé většině známe i u nás a které mají vlezlou masovost v krvi. A nemine ani poněkud bizarní přehlídku reálného socialismu zabaleného do kapitalistického pozlátka, do kterého Maďaři už několik volebních období pod vedením Viktora Orbána halí pozůstatky zašlé slávy. Pravda, přehlídka je tím intenzivnější, čím víc se člověk blíží k nádraží, ale i dále do centra má ten skanzen svou vypovídací schopnost. Spousta budov je oprýskaných, neudržovaných, špinavých a zašlých. Tam, kde možná někdy byly obchody, zeje velmi často prázdno a podniky nahradila tma a posprejované výlohy. Ale třeba je to jen ukázka toho, jak hodně nás zasáhly protiruské sankce, které jsme sami na sebe uvalili a po jejichž zrušení Putinův přítel Orbán tak hlasitě volá. Buď jak buď, Budapešťští by si měli vyhrnout rukávy a širší centrum města trochu obhospodařit. A myslím, že s tím nemá co do činění skutečnost, že jsem ulici pojmenovanou po národním hrdinovi viděl jenom za tmy. Uznávám, že za denního světla by ta pouť ztratila aspoň ten strašidelný nádech, ale i tak by návštěva Budapešti po nablýskané Vídni byla docela šok.
Během noci není Budapešť tak neživá, jak se mi původně zdálo. Našel jsem i několik otevřených nočních barů a pár klubů a v jednom se to hemžilo mladými, až oči i uši přecházely. A bezkonkurenčně nejčastějšími typy podniků, které snad nikdy nezavírají, jsou kebabárny a rychlopizzerie. Já jsem ale jejich svodům odolal a přesně ve 3.33 jsem si koupil svačinku a kafe v McDonaldu. Už jsem myslel, že tam chvíli vydržím, když mě přesně ve čtyři poslala pryč gorila od vchodu, že zavírají. Mě už zkrátka vyhazují i z Mekáče!
Celou mojí noční anabází se vine magické číslo dvě. Jednak je Budapešť druhé město, které jsem na začátku své jižní trasy viděl. Celkově je to má druhá návštěva zde – a i ta předchozí se odehrála během noci mezi zbytečným školením, na které jsem sem byl tenkrát coby zaměstnanec vyslán. Dvě jsou města, ze kterých vzniklo toto souměstí. Odděluje je Dunaj, jenž je tady už opravdu hodně široký, a i když jsem původně myslel, že zůstanu jen v Pešti, přece jen jsem přešel most a aspoň na chvíli stanul i v Budě. Dvě byly i helmbrechtnice, které mi ve městě nabídly své služby a taky dvě věci, které bych v životě už nikdy neudělal, na které se mě ptal brzy ráno jeden podnapilý mladík. Řekl jsem mu, že je viditelně šťastný, že takhle filozofuje.
A dvě jsou ostatně i moje nohy, které dnes dostaly opravdu zabrat a jejichž chodidla a paty zavřené v plátěných botách s měkkou podrážkou volají o speciální kúru. Máme před sebou skoro 15 hodin cesty vlakem, tak třeba se vzpamatují, a pokud ne, budu jim muset dopřát pevnější boty.
Mladému opilému filozofovi jsem na tu otázku neuměl odpovědět, vychrlil to na mě bez upozornění. Měl jsem na jazyku aspoň jednu – že už bych si nikdy nekoupil jízdenku do Bukurešti se sedmihodinovým přestupem v Budapešti, ale jednak bych to musel vysvětlovat a jednak to tak úplně není. Možná bych teď odpověď vypálil snadno. Už nikdy bych si na náročnou cestu nevzal svoji pravou botu. A nikdy bych si nevzal ani levou.
