Někdo Bukurešti přezdívá Paříž východu, ale možná je to vůči Paříži nespravedlivé, zejména když si vzpomenu na La Défence nebo Centre Pompidou, které tomuto starobylému městu daly moderní tvář a povzbudily ho v rozvoji. V Bukurešti jsem nic, co bych mohl ocenit jako výraz města žijícího ve 21. století nenašel, snad až na studentskou čtvrť, která tu unylost trochu rozptýlila. Je ironie, že zrovna v Bukurešti jsem toho hodně vyfotil, ale jak jinak podložit tu pitoresknost než sbírkou roztodivností?
S Paříží má tohle město společný jednak vítězný oblouk, který stojí v severní části, a je tedy jen kousek od Gara de Nord. Přesto jsem k němu nedošel, už jsem to nestihl – to je nevýhoda těch, co jim k návštěvě metropole stačí pár hodin a zatvrzele odmítají používat hromadnou dopravu. Druhá podobnost s Paříží je existence bulvárů širokých tak, že krátkozrací nevidí, jestli je na protější straně obchod, nebo kamion. Takových ulic je tu hodně, mezi nimi ale bezpečně kraluje Bulevardul Unirii, který byl prý rumunskou odpovědí na Elysejská pole. Byl vystavěn tak, aby na něm mohlo půl milionu lidí vzdávat hold diktátorovi Ceaușescuovi. Srdce Marxe, Engelse, Lenina, Stalina i Putina dodnes plesají při pohledu na tu nádheru! Proto třída ústí do prostranství před jeho palácem, symbolem luxusu a po americkém Pentagonu druhou největší administrativní budovou na světě. Dnes se palác jmenuje Parlamentu, ale říká se mu taky palác Lidu, leč úplně přesné to není, protože nadále zůstává ukázkou vrchnostenské pýchy. Jednak se do něj platí vstupné, což považuju za drzost, a jednak když už jsem sem došel, čekal jsem otevřené zahrady plné mladých lidí, co si tady dělají pikniky a čekají na západ slunce. Kvůli jakési mezinárodní události byl ale dobře hlídaný areál pro veřejnost na dva a půl měsíce zavřený. A tak lze mladé najít na některém z náměstí, třeba na tom, kde jsou snad desítky kašen, nebo v už zmíněné studentské čtvrti.
Bukurešť sama je město, které se od lidové popravy diktátora a jeho ženy patrně dosud nevzpamatovalo. Je to město rozbité, smutné a nevzhledné. Paneláky v centru města i spousta domů jako by nikomu nepatřily. Jen kousek od hlavních tříd jsou popraskané chodníky, někde vytrhaná dlažba, proluky, na jejichž využití si nikdo netroufá. Kdysi honosné budovy střídají domky balkánského stylu a kostely s byzantskými prvky. A přece se tu najde autentické místo, které by si zasloužilo slova chvály – historické centrum jako vystřižené z orientálního průvodce, jímž se Bukurešť hlásí k Balkánu, bohužel však znetvořené restauracemi moderního střihu bez respektu ke geniu loci.
A všechno všecičko, staré i novější, historické i historizující, autentické i kýčovité, je posprejované. Sprejeři celého světa zřejmě museli mít nedávno v Bukurešti sjezd.
