Také ubytování, ke kterému jsem se dopracoval tentokrát, je pro dva. Je to jako na houpačce – jednu noc spíš ve vlaku nebo nespíš vůbec, další si užíváš luxusu. Tedy on to žádný luxus není, ale v pokoji je prostoru habaděj a mám i vlastní koupelnu. Jen jsem měl při cestě z centra až kamsi za humna pocit, jako by ten hotel byl až v jiném městě. Ke všemu se do mě dal hlad, vlastní bratr mé nevrlosti, výčitky, že jsem ještě nezavolal lidem, kterým jsem slíbil zavolat, a věčná hloupost Map od Seznamu, které mě vždycky bezpečně zavedou tam, kam jsem rozhodně jít neměl. Původně jsem se těšil, že odhodím batoh, půjdu se projít po večerním Dijonu a dám si něco dobrého k jídlu a pití (však jsem v Burgundsku!), ale ještě jsem byl rád, že jsem cestou našel Aldi a mohl si něco koupit tam. Na recepci jsem si musel půjčit vývrtku (to víno stejně ani náhodou nevypiju ani do třetiny) a objednal jsem se na snídani, protože za těch necelých sedm eur to prostě musím zkusit. 30 dosažených dní si zaslouží velkolepý nový začátek.