Čarodějná německá paní vystoupila, ani jsem nepostřehl kde, protože jsem to zaspal. Do vlaku se skoro půlhodinovým zpožděním nastoupili na poslední stanici před rumunsko-maďarskými hranicemi pohraničníci. Ten můj, sympaťák, se mě ptal, odkud jsem a kam jedu, a hned vysvětloval, že to není důležité, že jen konverzuje. A zajímalo ho, jak se čte mé jméno (do příjmení se radši nepouštěl), tak jsem ho to musel naučit.