Musí to být hrozně nezáživné čtení. Ale při psaní jsem na tom stejně. Raději bych psal o krásách měst, kterým můžu věnovat víc času, o dechberoucích nádherách, které se vyjeví při vystoupání na vršek hory při soumraku, o tom, jak v oněmělém úžasu stanu na kopci nad jezerem nebo objevím netušenou krásu dosud neobjeveného koutu přírody, a večer se v luxusním hotelu nad sklenkou vína rozplýval nad svobodou cestování, přemýšlel a vedl nekonečné úvahy o světě, o životě, o lidech a o nesmrtelnosti chrousta. Nedá se nic dělat, tohle dobrodružství není o tom, že se nechám někam převézt, spočinu v hotelu a začnu neohroženě a s měkkým lůžkem dostupným hromadnou dopravou vychutnávat atmosféru navštívených měst. Vydal jsem se s batohem, který i přes mou snahu váží víc, než kolik bych chtěl, a který mám neustále na zádech nebo v zavazadlovém prostoru vlaku, ráno nevím, kde skončím večer (a i kdybych věděl, železničáři to zařídí jinak), a po sedmi dnech mám v hlavě takový zmatek, že si stěží vzpomenu na to, kde přesně jsem byl včera nebo předevčírem. Předchozí dny prostě byly o hledání správného cestovního, pracovního a spacího režimu a o zkoušce, jestli vůbec lze takovou cestu uskutečnit. Samotného mě překvapuje, kolik kilometrů jsem najel. Hlavou se mi hodí nejrůznější situace, zážitky a směsice lidí, které jsem potkal. Jsem na chvíli doma a přes to všechno vím, že za pár dní určitě vyjedu znovu, protože i ta spousta zážitků a těch pár míst, která jsem navštívil, prostě stály za to.
