Řeč není ani tak o čase, do něhož mám v tuto chvíli ještě daleko a který skončí zhruba v okamžiku, kdy v Řezně sednu do vlaku do Mnichova, jako spíš o tom, že sám sobě začínám v tom svém osmém dnešním dopravním prostředku, když nepočítám auto, kterým jsem se ráno v Berouně zbaběle svezl na nádraží, a po víc než patnácti tisících krocích trochu nevonět. A nevím, jestli připomínám spíš psa, nebo vlka. Možná je to ale jen pocit, protože všude kolem je cítit pachy všeho možného, a slečna odnaproti před chvílí odešla opravdu jen na záchod či kam. Určitě, má tady přece kufr!