Je to zvláštní pocit, sedět v poklidu zešeřelého autobusového nádraží jen zhruba 20 kilometrů od běloruských hranic a na jednotlivých zastávkách terminálu, který čítá skoro 40 slotů, číst názvy měst jako Lvov nebo Kyjev. Ti Litevci neboli Litvani musí být klidné povahy. Rusáků jsem tu tentokrát nepotkal tolik jako v Estonsku nebo Lotyšsku, ale jsou tu a dělají hajzlbáby nebo prodavačky. Tak, jak to má být.
A litevština je zvláštní jazyk – často přidává koncovku nejen za obecná jména, ale i za jména vlastní, takže autobusy odsud vyjíždějí na Kijevas, Berlynas nebo Štutgaras. Já čekám na ten, co mě odveze na město Varšuva.