Ráno v Craiově bylo ospalé a pomalé, protože večer jsem si řekl, že nebudu spěchat. Usnul jsem při rozsvícených světlech a u rozpitého piva, ale budík jsem si prozřetelně nařídil – až na desátou hodinu, to kdybych spal tvrdě – a řekl jsem si, že to nechám osudu. Vzbudil jsem se mnohem dřív, ranní vlak bych asi stihl, ale jak říkám, není kam spěchat. A tak jsem si mohl v klidu dát snídani a naladit se na překonávání dalších milníků a pokusit se o urvání místa ve vlaku, který měl odjet v 11 hodin. Jenže pokud to dobře chápu, mohl jsem si dát na čas ještě víc: aktuální zpoždění je 66 minut.
Můj cíl na tento den je dojet do Bukurešti, odpoledne si ji prohlédnout a nočním a dopoledním přímým vlakem se přesunout zpátky do Budapešti. V aplikaci jsem si mezitím naklikal cesty na dny další, ale moc nevěřím tomu, že se mé cíle podaří železničářům splnit.
