Bez ohledu na pochybnosti vyrážím (včas) vlakem ze Řevnic. Je po půl jedenácté a venku je snad ještě sychravěji než při ranním rozjímání. Obyčejný vlak, kterým běžně jezdím do Prahy, dnes není tak úplně obyčejný, protože mě vytrhává z mého každodenního života. Mám před sebou nejméně dva a půl tisíce kilometrů, než se zase začnu vracet. Ale taky spoustu vlaků, lidí, přestupů, nádraží, nástupišť a zážitků. V tuhle chvíli ještě nevím, jestli pojedu rovnou do Madridu, nebo se po cestě stavím v Londýně, anebo jestli zkusím Londýn aspoň protnout cestou zpátky. Hlavní je dostat se během dneška do Německa, kde mám aspoň jakous takous jistotu nočních vlaků a otevřených velkých nádraží,a zítra ráno dobýt Paříž, ať už na krátkou návštěvu, nebo coby přestupní stanici. A tam se rozhodnu.