Půl deváté ráno, venku je něco pod deset stupňů a prší. Nastává podzim a vlezlé pošmourno vybízí leda tak k zažehnutí v krbu a zavrtání se do teplé deky. Smažím si řízky, které mi včera snad s láskou obalila J. a snáším poslední věci. Batoh jako vždycky pomalu kyne a mně se do mysli vtírá ta stále se opakující otázka. Proč to vlastně dělám? Nebylo by mi líp v domě, poskytujícím bezpečí, nebo v komfortním bytě? Musím se plahočit za zážitky a zažívat nejistoty? Stojí mi to za to? Ty odjezdy nejsou snadné, ale to nikdy nebyly a nebudou. A bez nich by nebyly návraty.