Doma se sice snaží za každou cenu moji cestu prodloužit, protože od chvíle, co jsem odjel, jak říká můj kamarád Špacír, se u nás střídají nejrůznější řemeslníci, ale můj návrat je nevyhnutelný. Za osm dní stejně ta paráda se slavným Interrailem skončí a já se ponořím do každodenního programu s financováním kotlů a nových automobilů a děláním dobře klientům. Možná jsem na nádraží Barcelona-Saints vyměkl právě kvůli vidině brzkého konce, ale spíš to bylo tím, že když jsem už asi pětadvacet minut čekal na informaci o ceně místenky a za tu dobu se fronta posunula o nějakých čtyřicet lidí (což ve výsledku není málo, ale dalších zhruba šedesát až osmdesát bylo ještě přede mnou), jak jsem tak seděl a přemýšlel, řekl jsem si, že by byla škoda, kdybych si návštěvu svého milovaného Madridu kazil martýrii s místenkami. Zlostně jsem mrsknul pořadovým číslem do koše a hrdě jsem odešel směrem k hostelu. Cestou jsem na Skyscanneru našel letenky do Mnichova za nějakých padesát eur buď na zítřek, nebo na úterý a zvažoval, že pokud bude hostel únosný, za tu cenu si klidně Barcelonu užiju. Jenže jak hostel, tak aerolinky mi nechali moje baťůžkářstí sežrat až na dno hlubokého talíře.
Hostel je zvenku fajn, ale tím to končí. Na recepci mě nejdřív zkásli o další asi 3,5 eura za městskou daň (budiž), a ještě chtěli zálohu 20 eur, kdybych ztratil klíč nebo jsem ráno odešel později než v deset. (Jsem snad roztržitý prvňáček?) Pak jsem vyfasoval povlečení, abych si sám povlékl, a řekli mi, že místo tří lidí budu bydlet se sedmi. V nabídce přitom byly (za stejnou cenu) čtyř- a šestilůžáky, takže jsem objednal tři spolubydlící. No nic, jednu noc to zvládnu, ale představa, že tam zůstal byl noci tři, mi moc příjemná nebyla. Přiteplený chlapík na recepci to ale vyřešil za mě, když řekl, že na příští dny jsou plní a že se možná uvidí zítra. Jenže já jsem si chtěl někde venku posedět a při tom si aspoň na chvíli udělat jasno v příštím programu. A dodělal mě striktní podmínkou, že v hostelu nesmím pít alkohol. (To jako proč? Je mi snad dvanáct?) Takže zbyla druhá možnost: koupit letenku do Mnichova, a pokud budu chtít (nebo spíš muset), ještě se chvíli povozit německými vlaky.
Dal jsem si sprchu a při té příležitosti zjistil, že jsem si patrně nepřibalil ručník. Nevadí, jsem mistr improvizace a utřel jsem se tři dny nošeným tričkem. Venku jsem chvíli musel hledat nějaký volný podnik, ale naštěstí jsem ve Španělsku, tak jsem nehledal dlouho, a objednal si klobásu a pivo (na aperitivo zdarma na mističce to nevypadalo). Otevřel jsem notebook, abych objednal letenku, a už plánoval, jak se přesunu na letiště, jenže za těch 50 eur měli letenky jen se zavazadly pod sedadla, a já mám větší, ve velikosti palubního . A cena se rázem vyhoupla na víc než dvojnásobek. Takže další improvizace… Můj Flixbus odjíždí zítra před desátou z nádraží Barcelona Nord do Lyonu. Cestu už znám a je docela pohodová, tak to jistě zvládnu. V neděli ráno budu v Lyonu, a pokud se to podaří, můžu být někdy večer kdovíkde. Na brzký návrat domů to nevypadá, řemeslníci, radujte se, a já k tomu žrádýlku na dno přidám ještě plné doušky. Pořád ale platí, že jsem tu dobrovolně. V podstatě.