Po třech hodinách nekonečného čekání s sebou vlak náhle škubl a pomalu se rozpohyboval. Lidé se začali objímat, někteří tleskali a slabší povahy se rozplakaly dojetím. „Sláva! Jsme zachráněni,“ zvolal kdosi. „Nezapomněli na nás,“ s radostí v hlase konstatoval někdo jiný. „Nenechali nás tady!“ hlasitě volala jakási paní a zalykala se pláčem. „Že bychom dnes ten Curych doopravdy viděli?“ opatrně se zeptal pán s brýlemi, který s dalšími deseti sdílel chodbičku před záchodem. Uprostřed chodbičky se plácali po zádech dva důchodci, kteří si před chvílí dávali pěstí. Byla to radostná událost, když se 60 let starý vlak s tříhodinovým zpožděním vydal na cestu. Že před sebou mají ještě nejméně 3 hodiny v přeplněném vlaku, najednou nikomu z cestujících nevadilo. Všechno bylo tak krásné a celý svět okolo radostný a veselý!