Jak již klasické! Krátce po půlnoci se osazenstvo stockholmského nádraží výrazně proměnilo, když denní cestující vystřídala noční směna povalečů a lidí, co se nemají kam vrtnout. Sedělo leželo nás tam několik desítek a já jsem nemohl zabrat, protože by to byla škoda. Připadal jsem si jako novodobý Jack London. Spektrum lidí, kteří se na lavičkách, ve Stockholmu naštěstí hojných, pokoušeli načerpat síly do dalších zmařených dní, bylo pestřejší než svět sám. Za mými zády hlasitě pochrupoval černoch v roušce, na lavici naproti šimral jakýsi šprýmař svého druha zmačkaným kusem papíru pod nosem. Jak rozpustilé!
Těsně po druhé narušila klid noci parta uniformovaných svalovců. Jeden spolunocležník mi pokynul, že je čas jít. Byl jsem na to připraven. Oblékl jsem si ještě jednu vrstvu a vykročil do chladné, ba přímo mrazivé noci. Jsem asi zhýčkaný, pomyslel jsem si, vždyť ještě před chvílí chodili někteří venku v tričku s krátkým rukávem.
Vydal jsem se po směru, kterým mě vedla navigace od Seznamu. Když jsem asi po sto metrech narazil na zamčený park, usoudil jsem, že mě čeká dlouhá cesta, a rozhodl se raději podstoupit noční cestu k trajektu. Utěšoval jsem se myšlenkou na čerstvé horké kafe, které si objednám v baru u terminálu.
Mapy od Seznamu byly poťouchlejší, než když mě před Dolním Žlebem vedly do kopce ke studánce. Evidentně volily cestu zbytečně složitou a tam, kde já jsem ve skutečnosti viděl přímou ulici, ony navrhovaly zahnout nejdříve doprava a pak doleva a naopak. Vrcholem všeho navigování bylo, když mi na jednom kulaté náměstí radily vyjet na kruhovém objezdu prvním výjezdem. Přes to všechno se mi terminál přiblížil rychle, protože jsem hbitý chodec a Mapy odmítly zvolit pro mě delší, ale zato horší cestu.
Noční Stockholm je město taxikářů. Co jsem taky mohl čekat od země, kde mají prohibici? Několik drožkářů významně pozastavovalo, když mě míjeli, a jeden dokonce otevřel okýnko a ptal se, jestli nechci svézt. Ale já jsem si přece nemohl nechat ujít procházku prázdným nočním Stockholmem a několika místními sídlišti, navíc s tak báječnou společnící, jako je navigace od Seznamu! Uznávám, že tam, kde bylo na výběr, raději jsem šel světlejší ulicí nebo místem, které vypadalo, že tam někdo bydlí. A tak došel jsem až na jeden z mnoha krajů města – rozestavěný a neutěšený. Tak jestli odsud pojede loď do Finska, zapochyboval jsem, tak to bude zázrak. Lávka přes železniční koleje mě vyplivla hned u tubusu, chodby, po které se pochoduje na trajekt. Byl dlouhý a tichý a osvícený neony propagujícími hampejzy. Bylo tam docela teplo. Cestou jsem míjel osobu zachumlanou v dece. Na zem odložila dámské pantoflíčky, a přesto bych řekl, že to byla žena. Ale hlavu jsem neviděl a v zemi, kde raději mají společné záchody, stejně jeden neví. Dával jsem si pozor, abych to nevzbudil. Když jsem ušel hodně desítek metrů, ukázalo se, že chodba končí ve vzduchu. Nezbylo než se kolem toho spícího stvoření zase vrátit.
Sešel jsem ze schodů na začátku tunelu a za vedlejší budovou se otevřel výhled na areál přístaviště. I když cesta k terminálu, zjevně nově zbudovanému, trvala ještě pár minut, byl jsem zachráněn! Jenže teplé čerstvé kafe nikde a venku zima jako na severu. Bylo půl čtvrté ráno, terminál prázdný a zamčený a na dveřích nápis, že otevírají ve tři čtvrtě na šest.
