O Terstu jsem věděl jenom to, že je tady univerzita a že leží prakticky na rozhraní Slovinska, Chorvatska a Itálie. A teď už chápu proč by všechny tři země stály o to, aby jim patřil. Terst je město opulentní, velkolepé a velké a poslední přívlastek patří zejména výšce. Přístav, z jehož přítomnosti město za Rakouska-Uherska profitovalo, i staré město leží v zanedbatelné nadmořské výšce, ale jsou obklopené kopci, do kterých se Terst rozrostl a které mu dodávají ještě majestátnější vzezření. Všechny budovy ale jako by se chtěly vyrovnat těm, co stojí rozesety po okraji pevninského prstence, a natahují krky, co nejvýš to jde. To je to, co návštěvníka ohromí – ty domy nejsou jenom zdobené a barevné, ale jsou zejména veliké a každý obyčejný smrtelník si tu musí připadat jako bezvýznamný trpaslík.
A kromě opulentních budov je tu povznášející atmosféra, směsice italské lehkovážnosti, slovinského klidu a rakouského pedantství. To všechno v jakési symbolické bráně na Balkán, která se doširoka otevírá od moře a roztahuje svou náruč. Stovky kaváren vybízejí k vysedávání a bary poskytují útočiště všem, kdo chtějí posedět nad skleničkou piva nebo vína a talířkem něčeho dobrého k zakousnutí. Ulice jsou tu dlouhé a široké, ale na své si přijde i ten, kdo má rád malebná a těsná zákoutí. Terst prostě baví a přímořské ovzduší prospívá tělu i duši. Viděl jsem to město na vlastní oči a zažil na vlastní kůži a měl jsem pocit, že už jsem viděl všechno a už nikam nemusím.
