Šel jsem od nádraží a hledal hotel (nebo co to vlastně je) a na jednom se zastavil, abych si ten výjev vyfotil. Nějací kluci asijského vzezření, asi tak třináctiletí, mi začali něco povídat. „Prosím?“ opáčil jsem anglicky, načež ten, co byl nejvýmluvnější, začal hodně zpotvořenou angličtinou říkat, že Dijon je krásné město, a ptát se, co si o něm myslím. Řekl jsem, že to nemůžu posoudit, že jsem přijel před deseti minutami. Angličtina všech tří měla velmi silnou francouzskou příchuť, dokonce bych řekl, že to pořád byla víc francouzština než angličtina. Přemýšlel jsem, jestli si mě vybrali jako terč recese, myslí to opravdu upřímně, nebo jsou prostší, protože mi to úplně nesedělo. Ale sám jsem se taky vyznamenal, když jsem tomu mluvčímu řekl, že když mi dá číslo, můžu mu zítra napsat, jestli se mi Dijon líbí. Za chvíli zpoza rohu zahoukalo policejní auto…