Příjemně naladěný může jeden koneckonců skončit kdekoli, třeba v městečku Villa San Giovanni, kterému je Sicílie na dohled, ale jinak nemá na první pohled nic, co by mohlo nabídnout. Jenže někdy k tomu vede setsakramentsky dlouhá cesta.
Na vybraného ubytovatele jsem se nedozvonil a žádný z telefonů nikdo nezvedl, jen na jednom se ozval nějaký automat. Seděl jsem ve vchodu a čekal, jestli nezahřmí a neotevřou se dveře a pohostinná náruč. Mé naděje, že bych ještě dnes zajel trajektem do Messiny a zase se vrátil, vzaly za své, ale k rozhodnutí nedrat se teď za dalšími zážitky a užít si večer přispělo i to, že navzdory slibům Interrailu je třeba na trajekt koupit samostatnou jízdenku.
Naštěstí jsem se už při hledání bydlení rozhodoval ještě mezi jednou variantou – celým apartmánem, který byl ale od přístavu o dost dál. Objednal jsem ten a doufal, že tentokrát to vyjde. A vyšlo, takže teď mám sám pro sebe docela velký byt. Majiteli říkám Mr. Ok, protože mi na jakoukoli větu, odpovídal „Ok“. Hovornější je jeho žena, kterou si vzal v Taormině. K ní mi samozřejmě doporučili ještě další místa, a tak mě ještě utvrdili v urputné pošetilosti, že se všechno nedá za jediný den stihnout a že by třeba bylo lepší zůstat tady o den déle a podnikat výlety.
Rozhodl jsem se každopádně užít si večer, ať už skončím na pivu v nějaké hospodě, nebo si koupím víno a nějaké dobroty. Kvůli práci a díky balkonu, na kterém se v pěkných 20 stupních dá trávit pohodový večer, dostalo přednost víno, jenže nakoupit ve městě na břehu moře po sezoně se ukázalo jako náročný úkol. Do Lidlu, který jsem identifikoval na mapě, je to skoro 10 kilometrů a při procházení okolí jsem napočítal asi deset různých restaurací a tratorií, ale ani jeden obchod. Zachránila mě taková babka, co mi jako dorozumívací prostředek vedle italštiny nabídla francouzštinu, takže jsme se dorozumívali všelijak, já na ni mluvil česky a ona v mých slovech odchytávala ruštinu a běloruštinu a mezitím mě učila nějaká italská slova. Královský večírek, sestávající z pravé italské mortadely, asi kila oliv a jen o něco míň arašídů, levných hroznů a litrové láhve bílého vína se zátkou, mohl začít. Nakupoval jsem o hladu, tak jsem toho prostě musel nakoupit hodně, abych měl pocit, že mám dost.
Setsakramentsky dlouhá cesta vede tedy nejen ke spokojenému večeru, ale i domů. Pohled na jízdní řády mluví jasně a zlověstně: domov je 2000 kilometrů a asi 40 hodin vlakem daleko. Už bych neměl podnikat žádné experimenty a zítra sednout v Syrakusách na večerní vlak a přes Řím zamířit do Česka Ale dvě věci k dobru od domácích mám: paní mi ráno udělá snídani a pán mě hodí k trajektu.
Nejbližší obchod s nějakými potravinami jsem při cestě zpátky našel hned za rohem, ten apartmán nemá pořádné vybavení, skříňkám upadávají dvířka, víno stojí za starou bačkoru a buráky jsou zatuchlé, člověk ale prostě občas některé věci vnímá jinak, tak nějak pozitivněji a optimističtěji, když má střechu nad hlavou a do rána jistotu, že bude zase spát vydatněji.