Začalo to snadno, ale myslím, že zase až tak snadné to nebude, a možná právě proto mě ta výzva tolik oslovila. Navíc v době, kdy už jsem se více než rok lopotil s prací pro železničáře, rozumějte Správu železnic, kde jsem během těch více než dvanácti měsíců poznal už hezkou řádku z armády 17 tisíc zaměstnanců. A zjistil, že ačkoli cestování vlakem má pro spoustu lidí kouzlo, české dráhy (a ano, zejména dráhy České) poskytují mnoho příležitostí k dobrodružství. Jelikož už jen cesta od Berouna do Prahy nabývá často obludné délky, co se času týče, velkou dávku adrenalinu by tedy skýtalo už jen vydat se po krásách Česka. Jenže v květnu vzplanula má dávná touha procestovat Evropu, protože Interrail slavil 50leté výročí 50% slevou a já na jeho nabídku kdovíproč a kdovíjak narazil. Možnost přesouvat se prakticky bez omezení po takřka celém území starého kontinentu přímo volala po vyzkoušení, a cena 9 500 korun českých za dvouměsíční jízdenku navíc po experimentu – co to zkusit hezky jako za mladých let, jen o pár desítek let zkušenější a unavenější, ale o to možná odhodlanější? Vydáš se tam jen s batohem, vlaky využiješ nejen jako dopravní prostředek, ale také jako častou noclehárnu a zázemí pro dobíjení baterií všeho druhu, řekl jsem si. Když bude nejhůř, nějakou pětku za nějaké tradičnější ubytování utrousit můžeš, ovšem jen v nejnutnějších případech a v destinacích, kde tě to nebude stát balík.
Jízdenku jsem tedy koupil, když jsem předtím velmi moudře usoudil, že tříměsíční putování, které by stálo jen o něco víc, už by bylo příliš.